V následujícím Vám popíši lidská obydlí, jeho tvary, neodmyslitelné součásti a jejich postupný vývoj od pravěku až do konce 19. století. V některých obdobích, tam kde jsou dostupné prameny, se zaměříme více také na interiér.
PRAVĚK
Začneme pravěkem, kdy si lidé začaly budovat své příbytky, o nichž se dozvídáme z archeologických vykopávek z celého světa.
Rozmanitost forem lidských příbytků existovala už v pravěku. Jednotlivé skupiny lidí přizpůsobovaly stavby svým hospodářským potřebám, nejdostupnějším stavebním materiálům a někdy snad i potřebám společného úkrytu velké rodiny nebo celého rodu a jejich majetku proti nepohodě a nebezpečí. Majetkem tu rozumíme především dobytek, protože půdu lidé využívali až do raného středověku extenzívně. O obydlí - jeskyni pravěkých lidí se zmínil také Eduard Štorch v románu Lovci mamutů: „Jeskyně se od vchodu trochu ve skále zatáčela jako chodba a ztrácela se kdesi ve tmě. V přední světlé části se rozšiřovala v postranní sklep, ale dále za ohybem se zužovala. Lovci tu naráželi hlavami, i když se přikrčili, na kamenné rampouchy a na pahýly, buď visící ze stropu chodby, nebo stojící v cestě. Všichni cítili průvan, který svědčil o tom, že jeskyně je nejspíše spojena ještě s nějakými dalšími podzemními dutinami. … Líbila se jim tato příhodná jeskyně ve vápencové stráni. Budou v ní mít bezpečný a krytý útulek v dlouhé zimě. Ženy složily v jeskyni těch několik kožešin, jež nesly, a vyházely ven zvířecí kosti a suché větvičky, které se v koutech povalovaly.“ Tato představa, že předvěcí lidé bydleli téměř výhradně v jeskyních či pod skalními převisy, tzv. abri, přetrvává dodnes. Ale je to omyl. Už neandrtálec si stavěl jednoduché přístřešky z kostí.
Tyto oválné chýše o velikostech 10m na 7m, byly stavěny před 50 000 lety lovci mamutů a sobů. Nejméně 12 lebek, 34 kostí lopatkových a pánevních, 5 čelistí a 14 rohů bylo potřeba na tyto stavby. Uvnitř rozeznáváme několik ohnišť s popelem a spálenými kostmi. Mladopaleolitičtí lidé pak stavitelské umění podstatně zdokonalili. Středoevropští lovci mamutů (u nás zvlášť na Moravě) si budovali otevřené stanové osady, sibiřští lovci kozorožců dokonce zemljanky s dvojitým otevřeným stropem.
Pravěká obydlí bývala poměrně rozlehlá, o půdorysné ploše okolo 15x9m. Se zdokonalováním hospodářství naši dávní předkové zdokonalovali i své příbytky. Typický příbytek nejstarších zemědělců byl tzv. dlouhý dům. Neolitický člověk byl vlastně prvním skutečným stavitelem a architektem. Svými průkopnickými stavbami, ať byly jakkoli primitivní, vytvořil základy obou oborů. Byly to domy relativně pevné, s dosti dlouhou, asi dvacetiletou životností. Konstrukční finesy ještě příliš neovládali. Nicméně z primitivních domů dokázali vytvořit celé vesnice. Domy byly takřka všude stejné, lišily se od sebe pouze délkou. Zpravidla byly otočeny zadním štítem k severu, případně proti směru převládajících větrů, průčelím pak k jihu. Základní konstrukci domu vytvářelo pět řad kůlů zahloubených do země. Tři vnitřní řady nesly tíhu střešní konstrukce, vnější měly funkci opory pro obvodové stěny. Ty vznikly tak, že stavitelé mezi kůly propletli proutí a poté je omazali hlínou. Střechy byly snad doškové. Domy mívaly standardní šířku, danou konstrukčními možnostmi: 5,5 - 7m. Zato jejich délka se měnila v rozmezí od 20 do 45 m. Ta skutečnost je důkazem, že matriarchální rodiny, pokrevně spřízněné, žily společně, některé příbytky obývala jedna či dvě rodiny – matčina a dceřina, zatímco nejdelší domy náležely zřejmě početným společenstvím několika spřízněných generací (5 – 6 rodinám). Každá rodina měla svou vlastní pícku, zatímco sýpka, umístěná v jakési patrové nástavbě nad vchodem, bývala společná. A proč domy byly bez oken? Neolitici je neuměli do konstrukce zabudovat, hlavně však je neměli čím zasklít!
OBYDLÍ NEJVYSPĚLEJŠÍCH CIVILIZACÍ JIŽNÍ EVROPY A EGYPTA PŘED KRISTEM
Uvedeme si základní poznatky o mezopotamských, egyptských, římských a řeckých staveních.
Kolem roku 3700 před Kristem začíná bohatnoucí a rozrůstající se obyvatelstvo na jihu Mezopotámie stavět města. Objevily se první stavby z nepálených cihel sušených na slunci (vepřovic). Města měla ulice, v nichž stál jeden dům vedle druhého.Vybavení domů svědčí o vysoké kulturní úrovni jejich obyvatel. Dveřní otvory překrývaly klenbou malého rozpětí, která se mohla dělat bez skruže, pouze za přispění pomocníka. Okna na ulici zpravidla nebyla. V domech byly i lázně, mnohde s asfaltovými podlahami, protože asfalt se zde vyskytoval v přírodní snadno dosažitelné formě.
Vznik městských států byl spjat s rozčleněním společnosti na panovníky, vůdce a na poddané. Král bydlel vždy v nějakém honosném sídle, které dávalo základy jeho moci. Jedním takovým královským sídlem byl palác v Mari postavený kolem roku 2500 před Kristem. Palác se rozprostíral na ploše pře dva a půl hektaru a měl více než pět set místností; byl střediskem administrativy a královské moci. Z hlavního nádvoří, jehož výzdobu tvořily nástěnné malby a zlatá palma, se vcházelo do trůnního sálu, kde se odehrávaly recepce, audience a hostiny na počest krále. Všude kolem se nacházely skladiště a administrativní budovy. V poschodí měl své obydlí král.
Další významné centrum bylo bezpochyby v Egyptě, kde kolem roku 3050 před Kristem vzniká Egyptský stát. Příležitostné nálezy modelů domů velmi dobře doplňují naše poznatky získané při vykopávkách sídlišť. Tvar obytných staveb byl ovlivněn především horkým podnebím a téměř úplným nedostatkem srážek. Jejich stavitelé se proto snažili,aby obyvatelé těchto domů měli co nejvíce stínu a chladných prostor. Domy měly proto vnitřní dvory, tlusté stěny a ploché terasy, na nichž se často i spalo. Domy byly obklopeny sady a zahradami.
Základními stavebními materiály byl rákos, hlína, hliněné cihly a kámen, jehož různých druhů bylo dostatek v celé zemi. Technika zděných konstrukcí byla v Egyptě na vysoké úrovni. Často se používalo nepravých kleneb z kamene. Pravé klenby byly dosti vzácné, vyskytovaly se hlavně u cihelných staveb. V poslední době se stavěly občas i klenby z kamenů pečlivě přitesaných do klínovitého tvaru – klenáku. Technika budování základů staveb byla v Egyptě velmi primitivní, zpravidla i nejtěžší stavby měly základy jen z jedné vrstvy menších kamenů. Co měli zejména bohatí Egypťané ve svých domech? Oceňovali krásné předměty denní potřeby, obzvláště toaletní nádobí jako hřebeny, lžíce na masti (často v podobě hudebníka, služebníka nesoucího na svých ramenou velký džbán, nebo plavající dívky), nádobky na antimonový prášek (na černění očních víček), vázy a zrcadla (zhotovená z leštěné mědi nebo bronzu, obvykle kruhová se zdobenou rukojetí). Rádi se obklopovali elegantním nábytkem (křesla, stoličky, postele, truhly a skříňky) a vzácnými jemnými oděvy, parukami a šperky. Staroegyptské děti si většinou hrály stejné hry a bavily se podobným způsobem jako dnešní egyptské děti. Bylo nalezeno mnoho jednoduchých hraček, dřevění koně na kolečkách však nejsou známí před řecko – římským obdobím.
Předpokládá se, že Řekové přišli na řecký poloostrov asi kolem roku 2000 před Kristem z východu přes dunajskou oblast. V nejstarší době řeckých dějin, v tzv. době homérské (12. až 8. stol. před Kristem), se rozpadl prvobytně pospolný řád.
Obytné domy z této doby zřetelně ukazují svým tvarem, že se vyvinuly z jednoduchých dřevěných a hliněných chat. Ve větších domech byly dřevěné sloupy podpírající střechu. Uprostřed místnosti bylo ohniště a ve střeše byly ponechány otvory, aby mohl unikat kouř. Střechy byly sedlové, ze dřeva. V dalším období vývoje vznikala v Řecku města. Postupně se z těchto měst vyvíjely městské státy s otrokářským zřízením. Obytné domy byly mnohde dvoupodlažní, tj. jednopatrové, a tvořily celé čtvrtě s úzkými ulicemi.
Ve střední Itálii v poříčí Tibery se usadila nejsilnější indoevropská skupina – Latinové. Asi 250 let po založení Říma zvítězil tento národ nad sousedními etruskými vládci. V 6. stol. před Kristem začíná rozvoj římských staveb obranných, inženýrských, občanských i náboženských. Svou stavební technikou Římané brzy dostihli Etrusky. Stavby byly ze dřeva a kamene, kterých byl dostatek. Římané používali jednoduchých základních prvků – zdí, nosníků, sloupů a kleneb. Římané, stejně jako všechny středomořské národy, žili převážně na ulici. Kdo neměl dost prostředků, aby si mohl dovolit některý z okázalých rozlehlých domů na Palatinu, bydlel v činžovních domech. Několikapatrové domy stály v uzoučkých uličkách a světlo se do nich dostávalo jen vzácně. Lidé se v nich zdržovali jen po dobu nutnou na spaní, jídlo a při domácích obřadech.
Typický dům bohatých čtvrtí byl Dům s atriem. Je nazýván podle své ústřední síně, do níž se vcházelo vestibulem a vedly do něho všechny místnosti domu, který poskytoval přístřeší jak členům rodiny, tak otrokům a domácím zvířatům. V domech nejbohatších patricijů byl k atriu připojen ještě jeden prostranný dvůr se sloupořadím, kolem něhož vznikly reprezentativní přijímací místnosti. Četné domy nalezené v Herculaneu a Pompejích jsou fascinujícím dokladem vytříbeného životního stylu Římanů. Vykopávky odhalily dokonale konzervované vybavení domů (vázy, nádobí, zrcadla, ozdobné šperky, nábytek) a nástěnné malby na červeném podkladu, zvané „pompejské“.
SLOVANÉ
V následující části si popíšeme důkladně slovanská obydlí mezi 6. století a gotikou. Tyto poznatky jsou převážně získané z archeologických nálezů v Čechách a na Moravě.
V 6. století, o němž nás informuje Prokopios, v době, kdy se Slované začínají objevovat jako obrovská masa na nesmírném území, žili ve vesnicích, jejichž domy zřídkakdy převýšily počet desíti. Ve velké části území, které obývali, to byly chaty zhruba čtvercového nebo mírně obdélníkového půdorysu, s jednou místností, bez předsíně nebo jiného vstupního prostoru. Vnitřní plocha chaty měřila 7,5 – 20 m2, ale nejčastěji kolem 10 m2. Chaty byly více nebo méně zahloubeny do země, po způsobu zemnic nebo polozemnic, „zemljanek“ slovanské etnografie. Podlaha bývala od 30 do 150 cm pod povrchem. V rohu stálo ohniště s kamennou nebo hliněnou kopulí, jakási pec, která se nám někdy dochovala téměř ve vší úplnosti. Méně často bylo v rohu jenom obyčejné ohniště s jednoduchým nebo složitějším ohrazením. Pec i ohniště bývaly na mnoha lokalitách v rohu severozápadním, ale nebylo to nezbytností.
Podobné chaty se stavěly také v 7. a 8. Století i později, ale konstrukce chaty a způsob stavby bývaly náročnější. Pec nebo ohniště a ohrazené místo na spaní byly nejdůležitější součástí zařízení. Kromě toho mohly být v domě nízké stoličky a lavice, mlýnek na obilí, prostor k přípravě jídla, na nádoby s vodou a se zásobami a na běžné kuchyňské náčiní. V chatě musely být na stěnách nebo na střešních trámech různé poličky a háky na nářadí – na sekery, motyky, dláta, nože, nůžky, přeslice s vřeténkem, jehly, nitě – býval tam také jednoduchý tkalcovský stav, zásoby příze nebo vláken, kožešiny, kůže, různé součásti oděvů a obutí. Přirozené police tvořil prostor mezi koncem zahloubených stěn a střechou. K chatám patřila zásobní jáma nebo sklípek, kde se ukládalo obilí či jiná rostlinná potrava, ale i další zásoby, jako maso, ryby apod. Chatu mohla v zimě sdílet s lidmi zvířata, zejména mláďata nebo dojná kráva, ovce či koza, alespoň po dobu, kdy by ve volné přírodě zahynula. Nebylo to však často.
Tyto zahloubené domy do země, zemnice nebo polozemnice, byly v 6.-9. století rozšířeny téměř na celém slovanském území. Jejich výhodou bylo především to, že se v nich udržovala poměrně stálá teplota ve všech ročních obdobích a že se v zimě snáze vytápěly než domy stojící na úrovni bez zahloubení. Proto se leckde budovaly i v 11.-13. století. Ani v nejstarším období, v 6. a 7. století, nestavěli staří Slované jenom chaty zahloubené. V určitých oblastech to nebylo vhodné kvůli přírodním podmínkám, především pro spodní vodu nebo charakter půdy. Pak stavěli domy buď z kůlů zaražených do země v pravidelné vzdálenosti od sebe a propletených proutím, nebo z kulatiny, klád či trámů, které spojovali bez jakéhokoli hřebíku či skoby. Používali celé kameny nebo kameny půlené a spojovali je buď tak, že je v rozích překřížili a zapustili jeden do druhého, nebo postavili rohové sloupy, v nich udělali souvislý žlábek, do něhož „na drážku“ zapouštěli patřičně zúžené a opracované konce trámů tvořících stěny. Nezahloubené domy stojící na povrchu byly však typické spíš pro mladší období od 9. století, i když zemnice nebo polozemnice ještě dlouho přetrvávaly.
Nadzemní domy se stavěly různou technikou ze dřeva, z klád, trámů, proutí, slámy a rákosu. Kromě nich se postupně začínaly objevovat domy z kamene nebo dřevěné srubové domy s kamennou podezdívkou. Kamenné domy se soustřeďovaly do vznikajících center, na hradiště nebo do „měst“, avšak i tam byly dlouho určeny spíš k reprezentaci a k zdůraznění významu jejich majitelů. Prosté obyvatelstvo stavělo nejraděj ze dřeva.
Z téhož, tedy 9., století byly nalezeny 4 sruby na západní straně hradiště. První srub byl 13m dlouhý a byl zbudován z trámů silných 25 cm. Skládal se ze dvou obytných místností spojených uprostřed předsíní obdélníkového půdorysu. Jižní místnost byla menší, o rozměrech 4,90 x 4,10m. Větší část byla pokryta prkennou podlahou položenou na dřevěných polštářích, menší část blíže ohniště měla podlahu jenom z mazanice. Ohniště bylo zahloubené do hloubky 50cm, mělo průměr 1m a bylo do červena vypálené. Severní čtvercová místnost měla stěny 5m dlouhé a byla vyložena obdobnou podlahou ze širokých prken až na jihozápadní čtvrtinu, kde byla mazanicová podlaha a ohniště, které bylo menší a mělčí, o průměru 60cm, avšak s dymníkem. Dymník tvořily čtyři sloupy postavené do čtverce a patrně vypletené proutím. Nalezené chumáče slámy svědčí o tom, že střecha byla z došků. U severní stěny stál úzký přístřešek rovněž s prkennou podlahou a na jižní straně srubu mimo vlastní stavbu byla hliněná pec. Druhý srub byl jinak orientován a měl dvě místnosti bez předsíně; dřevěná podlaha byla stejná. Byl dlouhý 10m a široký 5m. Třetí měl opět dvě místnosti, mezi nimi užší předsíň o šířce 145cm a na západní straně přístavek s vyplétanými stěnami. Základy čtvrtého srubu byly zčásti odplaveny.
K nejdůležitějšímu vybavení obytných staveb v 9. stol. patřila okna, dveře, podlahy a topeniště. Rovněž pekařské pece bývaly někdy vně domu. Dřevěné dveře jsou doloženy v nálezech jen výjimečně, i když nepochybně existovaly. V primitivnějších podmínkách mohl místo dveří sloužit závěs z kůže nebo kožešiny. Domy mívaly prahy nebo byl vstup výše než okolní terén. Do některých místností se chodilo po schůdkách, do dolní místnosti- zásobárny –se sestupovalo po žebříku. Okénka bývala malá, opatřená buď okenicemi proti zimě a nepohodě, nebo do tenka roztepanými kůžemi – blánami. Zasklená okna mohla být jen v některých palácích nebo v bohatých domech. Stropy bývaly pravidlem jenom v bohatších, výstavnějších domech a v domech patrových, starobylé chatrče a prosté chýše využívaly výhod lehčího odchodu kouře nejenom otvory, ale přímo došky ve střeše. Stropní trámy sloužily k zavěšení domácích potřeb, jak jsem již uvedl u obydlí z 6.-8. stol. Podlahy byly buď z dusané hlíny, nebo z mazanice, u výstavnějších domů nebo tam, kde bylo vlhké podloží, se dělaly z dřevěných trámů nebo z prken na dřevěných polštářích. Omítnutí nebo vybílení stěn je leckdy pravděpodobné, ale málokdy doložené.
Důležitou součástí domů bývaly také zámky na dveřích, u komor nebo na truhlicích. Z nábytku jsou doloženy především různé lavice, jejichž nohy – kůly byly zapuštěny do země. Stoly známe spíš z písemných zpráv, zpočátku byly asi velmi nízké nebo to byly desky přímo na podlaze. Také lavice a stoličky byly nizounké. Podél stěn bývaly různé police. Spávalo se většinou na lavicích nebo na zemi, někdy v ohrazeném a slámou, senem, kožešinami či větvemi vyloženém prostoru. V bohatších domech bývaly i pěkně vyřezávané nízké postele. Bohatě zdobená křesla s opěradly. Také dřevěné truhlice v bohatších domácnostech byly zdobené. Jednoduché a prosté domy a hospodářství mívaly truhly užitkové, na zásoby i na přízi a látky, pletené koše, zásobníky nebo ošatky. Nezbytným vybavením domu byly nádoby na vodu, ať již hliněné nebo ze dřeva. Domy bývaly tmavé, protože malá okénka nedávala dost světla. Ženy si pokud možno přenášely práci k okénkům, pod nimiž snad bývaly také lavičky nebo sedátka. Po setmění dalo trochu světla jenom ohniště nebo louče. Hliněné kahánky a lampičky jsou u Slovanů poměrně pozdní záležitostí. Zato voskové svíce byly starobylé neboť vosku měli Slované vzhledem k rozšířenému včelařství dost. V domě udržovali Slované pořádek. Hygienická zařízení, záchody, latríny a fekální jámy u domů a ve městech, byla ještě výjimečná. Zato byly obvyklé dřevěné lázně, sauny, o nichž nám vyprávějí historické prameny.
Po románském období, jehož prvky nesly zejména významnější stavby jako kostely, a o kterých jsem se nezmiňoval, nastoupil středověk a do architektury s sebou přinesl gotiku.
GOTIKA
Ve středověku žila převážná část obyvatelstva Čech na venkově. Na počátku 15. století byly však vesnice ve srovnání s dneškem velmi malé. Menší čítaly kolem deseti usedlostí, středně velké jich měly okolo patnácti. Nejvýstavnější stavbou býval ve farních vsích kostel, který stál obvykle na vyvýšeném místě, obklopen hřbitovem. Vesničan prožil většinu svého života mimo dům, na zahradě nebo na poli při práci. Domů se uchyloval pouze večer nebo v zimě.
Dveřmi se vstupovalo do tmavé, nevytápěné síně. Zde bylo místo, kde se vykonávaly některé domácí práce a kde v méně zámožných domácnostech žila i domácí zvířata. V komoře byl jakýsi sklad se zásobami, nádobami a různým náčiním, potřebným pro chod hospodářství. Obytnou místností byla jizba. V jejím rohu stála pec, na jejímž podstavci bylo ohniště. Kouř volně stoupal a odcházel otvorem ve stropě do podstřeší, odkud unikal ven, podobně jako u slovanských stavení, které neměly dymník. Komín venkovská chalupa neměla. Také vnitřní zařízení bylo prosté. Jednoduché lůžko, fošnový stůl. Pod stropem byly trámy tzv. polenice, na nichž se sušilo dřevo. Nad pecí viselo bidlo určené k sušení vlhkých oděvů. Stejně jednoduché a málo početné bylo nádobí, určené k přípravě a konzumaci prosté stravy. Od dob základních slovanských stavení uplynulo pět století, ale přesto si zde můžeme všimnout jistých společných prvků s touto primitivní středověkou stavbou. Jako například odvodu kouře z domu, nebo vnitřním vybavením a uspořádáním. Stavení na českých vsích bývala různá. Vzhled a materiál, použitý při stavbě, závisel na místních podmínkách. Kde bylo dost dřeva, byla stavení roubená, jinde je stavěli z kamenů, někde žili venkované ještě v zemnicích. Dům míval většinou tři místnosti. Někdy k němu byla přistavěna pod jednu střechu i stáj. Hospodářství potřebovalo také další stavení – chlévy, sýpku, stodolu atd.
Život ve městech se odehrával především na ulicích a náměstích. Úzké, místy křivolaké uličky neměly často dláždění. Většinou je proti bahnu zpevňovaly hatě, násyp z oblázků nebo říčního písku. Vylévala se na ně nečistota, povalovaly se tu odpadky, někdy i hromady hnoje. V každé čtvrti žili v jednom domě „pan Dukát“ a „paní Chudoba“ – bohatí obchodníci a nuzní řemeslníci. Chudáci bydleli v podkroví, pod střechami, dole měli prostorné byty velkoobchodníci. První se třásli zimou a lopotili s vodou u studně, druzí se hřáli u krbu. Taková středověká města se většinou rozprostírala u hradu a byla obehnána hradbami. V hradech, které se obtížně vytápěly a kde byl neustále průvan, chránily obyvatele výtečně proti chladu a vlhku tapisérie. Zdobily se jimi stěny nebo přepažovaly velké místnosti. Rozestřeny kolem lůžek zajišťovaly spícím alespoň trochu intimity. Ve 14. století se staly tapisérie velkou módou jak v šlechtických, tak v měšťanských obydlích. Jednoduché vnitřní zařízení tvořily stoly, lavice a truhly, které sloužily k ukládání předmětů a zároveň jako sedadla. Přenášely se z místnosti do místnosti, z jednoho hradu na druhý.
Kromě pokojů s mohutnými postelemi neměly vždy místnosti přesné určení: v sále, v němž se hodovalo, se také tančilo anebo se tam přijímaly návštěvy. Podobně popsal, ve svém díle Lásky královské a Sny králů, Krakovský hrad Miloš V. Kratochvíl: „Kamenné kvádry se vrství v hradby, věže a cimbuří, kámen na kameni, kámen na kameni bez malty přilíná svou tíhou vrchní k spodnímu a spodní k tomu, na kterém spočinul, a takto dál a hloub, až ke skále základů. A z kamenů jsou široká schodiště, jež stoupají vzhůru až po hradební ochozy, a ta, která klesají dolů k zemi a pod zem až po sklepení a hloubky mučíren. Z kamenů jsou zdi chodeb, jež se tlačí k bokům kráčejícího z obou stran, a tam, kde chůze vyústí v síň, komnatu či sál, opevňují jich prostor tytéž kamenné stěny. Podobu zkamenělého dřeva mají i stropní trámy, tmavé stářím i kouřem, i dubový stůl, stolice, i truhly, přehozené medvědí kožešinou, šedohnědou jako omšelý balvan. A z kamenů stoupá chlad a zvuk kovu se od nich odráží jako úhozy zvonů.“ Autor zachytil důkladně materiál, ze kterého se hrady stavěly, proto aby vydržely co nejdéle při bitvách, kterých se v té době vedlo velké množství.
RENESANCE
Po „chladné“ gotice, na naše území vlivem husitských válek později, přichází renesance. Toto střídání stavitelských stylů neuvidíme na vesnicích, na příbytcích chudých rolníků, dá se ale dobře pozorovat na obydlí šlechty a bohatých měšťanů. V následující části si popíšeme jak vypadal interiér zámku, měšťanského domu, a jak takový měšťanský dům vypadal z venku.
Jak jsem již předeslal, na vesnici se toho příliš neměnilo. Můžeme si ale v určitých oblastech našeho území všimnout přibývání oken. Bylo to zapříčiněno rozvojem řemesel, jako bylo tkalcovství, přímo v obydlí, a tím vznikal při pouhém jednom okně nedostatek světla na práci. Proto novější stavení obsahovala již nejméně dvě okna na místo jednoho.
Nejvýznamnější šlechtické rody začaly v důsledku renesance přestavovat své hrady na zámky, nebo alespoň na stavbu zámku používali materiál z hradu. K nejvýznačnějším prvkům zámku patřily arkády, portály a mimo jiné sgrafity. Ty se rozšířily také do měst na měšťanské domy, jak můžeme stále např. ve Slavonicích, v Telči nebo v Prachaticích.
Se vzrůstajícími nároky na pohodlí a přepych se měnila úroveň výzdoby a vybavení zámeckých místností. Od reprezentačních místností a jídelen se odlišily obytné světnice, osobní pokoje pána, paní, dětí a služebnictva. Nově se vyčlenily místnosti knihovny. Rozestavení nábytku bylo určeno charakterem místnosti a jeho výzdobou. Nábytek, často dovážený z ciziny, ale také vyráběný na zakázku u domácích mistrů, byl většinou na vysoké řemeslné úrovni. V době renesance se vyvinuly různé ozdobné techniky, zdokonalilo se řezbářství, soustružnictví. Proto mohly být například nohy stolů a židlí různě tvarované. Honosný nábytek byl zdoben malbou, řezbou nebo vykládáním. K běžnému zařízení zámeckých místností patřily již z dřívějších dob truhly. Do truhel se ukládaly všechny věci, šaty, prádlo, knihy. Malé truhličky se používaly na šperky a další drobné drahocennosti. Na jiných truhlách se sedělo a pokládaly se na ně polštáře. Nejkrásnější však bývaly svatební truhly, do nichž se ukládala nevěstina výbava. Právě na truhlách se objevily všechny typy zdobení – malování, řezba nebo vykládání dřeva. Vykládání nábytku různobarevným dřevem patřilo k základním technikám. K těmto účelům se dováželo i dřevo cizokrajné, ebenové, olivové, cypřišové a další. Nábytek se však také vykládal slonovinou nebo želvovinou a drahými kameny. Ke krásným kusům patřily zdobené kazety na různé hry. Podobně se zdobily i různé typy skříní, které postupně vystřídaly ve vývoji truhly. Kabinetní skříně sloužily pro uložení drobných cenností, šperků, psacích potřeb a písemností. Mnohé z nich byly důmyslně stavěny se spoustou zásuvek, z nichž řada byla tajných. Tyto kabinety mívaly odklápěcí desku, která po otevření sloužila jako psací stolek. Bývaly umístěny v pracovnách a soukromých prostorách.
V ložnicích bývaly postele, mnohdy na vyvýšeném místě. Měly baldachýn s různě zdobenými závěsy. Ložní prádlo se vyšívalo podobně jako ubrusy na stoly. Vyšívání byla práce žen, bohatší výšivka ubrusu nebo povlečení trvala někdy i celý rok.
Stěny zámku zaplňovaly obrazy, často portréty příslušníků rodu, z nichž se postupem času vytvořily obrazové galerie. V době renesance patřily neodmyslitelně k dobré reprezentaci zámku a jeho majitele. Renesanční zámecké prostory dotvářela řada vystavených předmětů, honosného nádobí ze zlata, stříbra, kameniny, skla a cínu. K výzdobě místností byly použity i soubory zbraní, zvláště dobře řemeslně vyrobených (meče, kordy, halapartny, dýky, přilbice, kyrysy a další).
K renesanční době patřily i hodiny, ať už přesýpací, nebo strojové, které zaznamenaly velký pokrok právě v 16. století. Zámecké místnosti a sály mívaly často dřevěné stropy, trámové nebo kazetové (z dřevěných dílů, kazet, sestavených nejčastěji do čtverců). Stěny byly obloženy dřevem a mimo obrazů na nich byly koberce, tapety a závěsy z bohatě vyšívaných drahých látek. Někdy byla na stěnách provedena malba, která visící závěsy napodobovala. Koberce, závěsy i dřevěné obložení zateplovaly a zútulňovaly zámecké místnosti. K výzdobě patřila také neodmyslitelně kamna. Byla zdobena plastickými ornamenty. K hostině byl stůl prostřen koberci a ubrusy. Na ně se kladly talíře, poháry na pití, příbory a také „ručníky“, vlastně dnešní ubrousky. Jídelní příbor se skládal z nože a lžíce, k renesančním novinkám patřily vidličky se čtyřmi hroty. Velké vidličky či spíše vidlice sloužily k napichování a servírování jídla z podnosů na talíře. Porcelánové servisy se v této době používaly jen málo. Prostíralo se na cínových talířích nebo kameninovém nádobí. K zámkům patřily neodmyslitelně také zahrady. Ty měly pravidelný tvar a byly zdobeny plastikami (sochami), kašnami, vodotrysky, ozdobně stříhanými keři a stromy i bohatými květinovými záhony.
Většina měst měla svůj základ ve starších osadách. V době renesance se měnila jejich podoba, ale vznikala i města nová. Domy ve městech se lišily velikostí a výpravností. Zpravidla nejhonosnější stávaly na náměstí. Renesanční stavitelství ovlivnilo nejen podobu panských sídel a měšťanských domů, ale i řady dalších staveb, kostelů, masných krámů, pivovarů, které se ve městech dochovaly dodnes.
Městské domy zůstaly v 16. století většinou úzké a dlouhé, protože byly postaveny na základech starších středověkých domů. Byly jedno- nebo dvoupatrové, zdobené různými štíty. Některé štíty bývaly nahoře rovné nebo zakončené ozubením, jiné jakoby poskládané z oblouků a polooblouků. Sgrafito se objevilo na měšťanských domech v podobě kvádříků, psaníček, ale i složitějších vzorů s postavami či rostlinnými výjevy. Bohatí měšťané si nechali stavět také nákladné portály u vstupních dveří. Dveře pak bývaly mistrovskou prací truhlářů, zdobené kováním včetně klepadla. Na střechy domů se používaly tašky nebo dřevěné šindele. A co bylo pod takovou střechou? Za vraty domu se nacházela prostorná síň. Z ní se vystupovalo do klenutých prostor přízemí, do sklepa a na dvůr. V přízemí domu bývaly řemeslnické dílny a kupecké krámy, obytné místnosti byly v prvním patře a doplňovaly je komory, spižírny a také záchod (prevet). Dům některých bohatých měšťanů se mohl přepychem rovnat šlechtickému sídlu. K zařízení místnosti patřila celá řada kusů nábytku. Byly to především truhly, které se stejně jako na zámku používaly k sezení. Byly vlastně předchůdkyněmi pozdějších pohovek. Pohodlná byla skládací křesílka se skříženýma nohama, mezi nimiž byla napnutá kůže nebo samet. Postele opatřené baldachýnem se závěsy stávaly ve „spacích komorách“, ložnicích. V bohatších rodinách byly závěsy brokátové nebo z jemného plátna. Přikrývky byly již tehdy prošívané. Díky přesnějšímu určení funkcí jednotlivých místností se objevily v době renesance i v měšťanských domech prostory sloužící výhradně jako kanceláře nebo pracovny. Kromě stolu a židle byly vybaveny čtecími pultíky, kabinetními skříněmi k ukládání písemností, „jarmarami na spisy“, a také i prvními knihovními skříněmi. Na stěny i na zem se pokládaly koberce. Mnohé z nich byly dovezeny z ciziny.
ČESKÉ ZEMĚ V DOBĚ BAROKA
Naši pouť začneme popisem poddanského statku, dále pak popíši vylepšení vesnické chalupy oproti dřívějšku a nezapomenu ani na měšťanský dům.
Hospodářství statku se lišilo podle jeho velikosti a zámožnosti sedláka. Statek si stavěl nejčastěji hospodář sám. Od vrchnosti koupil dřevo a také jen s jejím svolením směl na držených pozemcích postavit dům. Domy byly stavěny z přitesaných kmenů (zděné stavby se objevují jen tam, kde nebyly lesy, a takové domy se nám dochovaly i z 18. nebo 19. století). Mezery mezi kmeny byly spárovány hlínou a utěsňovány mechem. Někdy byl celý dům omazán hlínou a obílen (tzv. v kožichu). Střechy pokrývaly dřevěné šindele nebo slaměné došky. Na statku bydlel hospodář s rodinou a přespávala zde čeleď. V dalších obytných místnostech bydleli podruzi či sourozenci hospodáře s rodinami. Mimoto zde byly chlévy, stodoly, sýpky, komory, kurníky, kůlny a další hospodářské objekty. Uprostřed dvora bylo hnojiště. Typ statku se dvorem uzavřeným ze tří stran byl v českých zemích nejběžnější. U každého statku byl výměnek. Buď to byla komůrka, nebo samostatný domek, kde žili staří rodiče hospodáře. Na základě smlouvy, kterou uzavřel starý hospodář s novým, dostávali výměnkáři přesně určený podíl různých potravin a mohli mít na statku i svůj díl pole či zahrady. Statek byl do značné míry uzavřenou hospodářskou jednotkou a jen máloco zde nenašlo užitek. Hospodář rozhodoval o postupu prací a sám je vedl.
Pro polní práce byly najímány celé rodiny podruhů.
Selská domácnost byla početná. Život takové rodiny probíhal většinou ve velké světnici. Zde všichni každý večer společně jedli. Zařízení světnice mělo své stálé uspořádání. V rohu u dveří stála pec, nyní již s komínem, a úhlopříčně proti ní v rohu stůl, v dalším rohu byla postel a vedle dveří skříňka na nádobí (misník). Takový stůl byl víc než kusem nábytku. U něj se rodina scházela k jídlu, zde probíhaly společné modlitby, sedali hosté. U stolu měl každý pevné místo, které odpovídalo jeho významu v rodině. Podlaha byla z dusané hlíny a roubené stěny někdy hospodyně vymazávaly hlínou. Strop byl roubený a trámy často napuštěny volskou krví. Ve světnici v zimě většina členů rodiny i spala. Hospodář se ženou na posteli. Vedle postele stávala kolébka nejmladšího dítěte. Větší děti spávaly buď na peci, nebo na lavicích či truhlách. Další členové rodiny mohli spát na zemi na ovčích houních nebo v komorách.
V barokní době se ve starší zástavbě měst již většinou půdorys měšťanského domu neměnil, byl dán parcelou. Změnil se ale vnější vzhled a vnitřní uspořádání domů. Nové pestré barokní fasády a štíty daly průčelím domů jinou tvář a někdy bylo přistaveno i další patro. Využití a zařízení jednotlivých místností se také přizpůsobovalo baroknímu životnímu stylu. Při všech přestavbách bylo obvykle zachováno vše, co bylo v dobrém stavu. Pod barokní fasádou tak zůstalo gotické i renesanční zdivo a v domech byly zachovány i jednotlivé místnosti.
Tyto místnosti v měšťanských domech byly mimo světnice či salón poměrně malé a z dnešního hlediska by se nám patrně zdály nepřehledné a zatuchlé. Zdi měly bílé či modré nátěry. Na stěnách visely koberce a obrazy. Na obrazech se nejčastěji objevovaly náboženské náměty. Obraz mohl mít těžký rám, ale věšely se i volně připevněné nezarámované listy. Trámové stropy byly mnohde pestře malované. Nejčastějším kusem nábytku v domácnosti měšťanů byly opět truhly. Dále to byly ohromné dvoudveřové skříně na pověšení těžkého šatstva. V každé domácnosti stál velký stůl, neboť rodiny bývaly početné. Ke stolu patřily židle, stoličky a lavice. V ložnicích byla řada postelí – s nebesy i bez nebes, dětské postýlky a kolébky. Zařízení doplňovaly psací stoly, skříňky na umyvadla, misníky na nádobí apod. Nábytek vyráběl truhlář. Hladké dřevo bylo malováno různými květinovými vzory, jiné kusy byly bohatě vyřezány. Sedací nábytek byl často čalouněný. Barokní nábytek byl v duchu doby oblých tvarů a měl různé soustružené části a kulaté podnože. Ve vybavení domácnosti byly nepostradatelné různé domácí oltářky. U oken i u dveří visívaly těžké závěsy. Jídelní textil a ložní prádlo bylo nejvíce bílé, zdobené modrou, červenou, žlutou či černou výšivkou (oblíbené byly mřížky) a někdy krajkou. I v těch nejchudších městských domácnostech bývala alespoň jedna truhla, židle a postel.
OD ROKOKA DO KONCE 19. STOLETÍ
Po baroku nastupuje v architektuře styl rokoko. Rokoko je proti baroku zdrobnělejší, hravější a nejsnáze se rozezná podle typického ornamentu zvaného rokaj.
Po rokoku přichází klasicismus a empír. Odlišnosti empíru od starších stylů můžeme dobře pozorovat na zámeckých budovách (zámek Boskovice) a na měšťanských domech je dobře patrná empírová atika. Ta má většinou podobu atikového patra s dvěma slepými a jedním skutečným oknem na půdu. Typický empírový krám má dvoukřídlé plné vnější dveře, na jejichž vnitřní straně bývaly reklamy a vyvěšené zboží. Empír přetrvává jako stavební styl až do 19. století.
V té době se v lidovém stavitelství stále více uplatňují pálené cihly. Výstavba nových zděných usedlostí souvisela s celkovým hospodářským a kulturním rozvojem. K zvýšení výroby cihel přispěl výnos z roku 1819, podle něhož se směly zhotovovat i na poddanských pozemcích. Např. v Polabí vytlačilo zdivo starý roubený dům už od konce 18. století. U této starší zděné zástavby však převažoval jako stavební materiál kámen, cihlami jen doplňovaný. Jimi byla zpevňována nároží, ostění oken a dveří a stavěly se z nich štíty.
Božena Němcová popsala ve svém díle Babička, jak asi vypadala taková místnost (sednička) v 19. století v ještě roubené chaloupce: „U velkých kamen byla lavice, podél zdi babiččino lože; hned u kamen za ložem malovaná truhla a při druhé zdi lože Barunčino, která spávala s babičkou. Uprostřed stál lípový stůl s trnožemi a nad ním visela od stropu dolů holubička, na podobenství svatého Ducha. V koutku u okna stál kolovrátek, přeslice s naditým kůželem, v kůželi zastrčené vřetánko; na břehu bylo motovidlo. Na zdi viselo několik obrázků svatých, nad babiččiným ložem krucifix, okrášlen kvítím. Mezi oknem zelenal se v okrouhlíku muškát a bazalka a v plátěných pytlíčkách viselo tam rozličné koření, lípový květ, bezový květ, rmen a podobné, babiččina to apatyka. Za dveřmi visela cínová kropenička. … Na kamnech stál troudník s křesáním. V pokoji sice užívali k rozžehnutí lahvičky fosforem naplněné, ale babička nechtěla s tím šlakovitým nástrojem nic mít.“
V roce 1781 bylo Josefem II. zrušeno nevolnictví v českých zemích. Venkovské obyvatelstvo, hnané bídou a přitahované nadějí na lepší mzdy, se hromadilo ve městech. Usazovalo se ve středu měst, kde bylo nejnižší nájemné, ve zchátralých budovách, v mansardách a sklepích, ale i na periferii, kde vyrůstaly továrny. Mnohé dělnické rodiny obývaly jedinou místnost. Lidé zde spali na slámě místo na matracích, neměli ložní prádlo, nábytek, ani nádobí, stále byli ve stejném oblečení. Situaci komplikovala nedostatečná hygiena. Šířily se epidemie.
Avšak všeobecný pokrok konce 19. století nabízel městským lidovým vrstvám lepší životní podmínky. Stoupající výroba vedla k poklesu cen, především potravin a oblečení. V důsledku sociálních bojů rostly mzdy. Městská doprava usnadňovala pohyb ve městě. Jen bydlení bylo stále ještě nedostačující a nezdravé.
Toto je stručný přehled vývoje kultury bydlení od dávnověku po zrušení nevolnictví v českých zemích.
Použitá odborná literatura:
Larousse, Ilustrované dějiny světa, Praha 1996
Ing. S. Teplý, Architektura a stavitelství v kostce, Praha 1963
Magdalena Beranová, Slované, Praha 1988
Naďa Kubů, České země v době renesance, Praha 1994
Jitka Lněničková, České země v době baroka, Praha 1994
Jiří Langer a Josef Vařeka, Naše lidové stavby, Praha 1983
Jaroslav Herout, Naše stavební památky, Praha 1975
John Baines a Jaromír Málek, Svět starého Egypta, Praha 1996
Petr Hora, Toulky českou minulostí 1, Praha 1993
Použitá krásná literatura:
Eduard Štorch, Lovci mamutů
Božena Němcová, Babička
Miloš V. Kratochvíl, Lásky královské a Sny králů
1. březen 2008
6 764×
5529 slov
