„A rabín Dajem z Lodže začal hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále:
„Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno.“
A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno předtím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu, kterému pan Bedřich Brenske ani jeho adjutant a ostatní nerozuměli.
„Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná.““
Těmito slovy končí nádherný, ale velmi smutný román Arnošta Lustiga- Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou- autora židovského původu, který hrůzy 2.světové války zažil na vlastní kůži. Od roku 1942 prošel koncentračními tábory v Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu, v roce 1945 unikl z transportu smrti….. Kniha vypráví příběh mladé židovské dívky, kterou její krása zachrání před plynovou komorou. Má šanci se dostat za hranice nacistického Německa, do bezpečí. Bohužel však bez své milované rodiny, ze níž stále, ale zbytečně prosí Hitlerovy vojáky. Na cestě je však svědkem ponižování a bezcitnému vraždění Židů, vidí, že není považována za člověka, jen za zboží sloužící ke zpestření času. Proto se vzbouří a zastřelí několik vojáků, kteří mučí její přátele. Za trest je postavena ke zdi….
Když jsem tuto knihu dočetla, musím říct, že v té chvíli jsem si uvědomila spoustu důležitých věcí. Přemýšlení o židovském útlaku mě vedlo také k napsáni tohoto referátu….
Nacisté užili téměř všechny protižidovské stereotypy minulosti v systému racionální antisemitistické propagandy, jejímž nástrojem se v masovém měřítku stal tisk (především Der Stürmer), školství,věda i umění. Na území protektorátu začaly stejně jako v říši platit Norimberské zákony.( Jen pro časové srovnání, bylo to kolem roku 1935, kdy se zavedl „Zákon o ochraně německé krve a německé cti, který byl součástí těchto rasistických zákonů. Od té doby se jimi Německo velmi důsledně řídilo. Vrcholem tehdy byla v roku 1938 tzv. Křišťálová noc. Rozpoutala se obrovská vlna násilí proti Židům a bylo vypáleno mnoho židovských obchodů i synagog.) Každý plnoletý příslušník protektorátu si musel opatřit výpis z matrik. kterými dokládal, že tři generace jeho předků nebyly židovského původu. Pokud toto osvědčení neměl, přestal být člověkem.
Od června 1939 museli všichni Židé nosit na veřejnosti Davidovu hvězdu, a to na viditelném místě, jinak byli krutě trestáni. Mezi další předpisy patřil zákaz vycházení z domu po osmé hodině večerní, zákaz najímání bytů( bydlet směli jen v podnájmech). Zapovězeny jim byly vinice a restaurace, biografy, divadla, koncerty i většina „normálních obchodů. V tramvajích byl Židům vyhrazen jen poslední vagón. Nesměli opustit hranice města, ve kterém byli přihlášeni k pobytu. Nesměli být členy žádných spolků. Návštěva škol byla vyloučena. Sňatky mezi Židy a ostatními občany nepřicházely v úvahu. Židovský majetek byl zabavován a arizován. To byl však jen začátek.
První transport do Terezína, kde byl zřízen jakýsi přestupný koncentrační tábor pro Židy z protektorátu, odjel z Prahy 24. 11. 1941.Jeho účastníci byli soustředěni v dřevěných boudách, kde je ostříhali, zkontrolovali podle seznamů a zbavili posledních zbytků jejich věcí, které si s sebou do transportu přinesli. Pobyt v Terezíně většinou netrval příliš dlouho, přijížděli nové a nové transporty a odváželi Židy dál, do Osvětimi. Tady na ,,proslulé vykládací rampě, rozdělovali přivážené vězně na ty, kteří šli rovnou na smrt a na ty, kteří mohli ještě pracovat a prodloužit si tak život o pár dnů, týdnů či měsíců…
Jedna z mála možností, jak uniknout válečnému peklu byla emigrace. Vzpomeňme, kolik našich slavných spisovatelů a umělců, Židů, se tak zachránilo. Jenže útěk ven byl nebezpečný a nákladný. Z přibližně 118 00 židů žijících na území Čech a Moravy před rokem 1939 se asi 26 000 podařilo uniknout do zahraničí. 87 000 jich zahynulo. Z koncentračních táborů se jich vrátilo pouhých šest tisíc, ještě k tomu necelých, a nepřežilo jich zhruba 6 milionů.
Člověk by řekl, že takové viditelné násilí nelze popřít. Přesto roku 1948 publikoval francouzský fašista M. Bard‘eche knihu „Norimberk neboli Zaslíbená země, v níž psal o údajném falšování historie během procesu s nacistickými válečnými zločinci v Norimberku ( listopad 1945- říjen 1946). Podle Bard‘echeho válku zavinili sami Židé, a proto není důvod s nimi soucítit. Válečných zločinů se prý nedopouštěli nacisté, kteří vedli obrannou válku, ale spojenecká vojska. Fotografie obětí z koncentračních táborů byly označeny za nevěrohodné. K masovému vyhlazování Židů prý nedošlo. Rovněž plynové komory údajně neexistovaly, plyn totiž sloužil k dezinfekci a jednotlivá úmrtí způsobil válečný nedostatek potravy a epidemie. Tato kniha se stala modelem pro další tituly, které označovaly nacistickou genocidu za výmysl, zlehčovaly její rozsah, případně zastírali vinu nacismu na protižidovských zvěrstvech. Uvedené tendence dostaly v historii název ,,osvětimská lež. Dnes je popírání genocidy Židů, stejně jako šíření antisemitických názorů, v mnoha zemích trestné.
Ptám se sama sebe proč. Jakým právem se mohli nacisté takhle chovat?! Copak je ,,rozdíl“ ve vzhledu, čímž se myslí pouhá barva vlasů či tvar nosu, pádný důvod k zabíjení? Kolik lidských životů bylo nesmyslně zničeno, drasticky a bolestivě změněno ztrátou svých blízkých! Běhá mi mráz po zádech při pouhém pomyšlení na to, jakou moc má závist. Sobectví a nepřejícnost. Strach a předsudky. Jsou to snad mocnější zbraně než samopaly a co víc, skrývají se v každém z nás. Horoucně si přeju aby už nikdy, nikdy nevyrazily na povrch v takové míře jako tenkrát…..
Přece to byli a jsou stejní lidé jako já, jako my. Nemohlo být nic horšího, než co postihlo židovské občany za druhé světové války. Přesto se jim podařilo něco úžasného. Přímo před očima nacistů, kteří jejich národ odsoudili ke zkáze, dokázali, že zničit jeden život je možná snadné, ale zničit Židy jako takové je nemožné. Statečnost, s jakou odolávali a hluboká víra, která jim byla oporou v těch nejtěžších chvílích je jedna z nejobdivuhodnějších věcí, se kterou jsem se ve svém životě, ač nepřímo, setkala.
použitá literatura: Dějiny 20.století, Jan a Jan Kuklíkovi, 30.6.1995, SPL-PRÁCE, ALBRA
Československo 1938-1945, Pavel Augusta-František Honzák, 1995, Albatros
Židé-dějiny a kultura, soubor autorů, 1997, KLIMENT A MRÁZEK
sešit na dějepis, rok 1999/2000
28. prosinec 2012
4 693×
996 slov
