Jan Lucemburský

Český trůn se roku 1310 dostal do rukou cizí dynastie Lucemburků, politicky i kulturně ovlivněné Francií. Prvním českým králem z lucemburského rodu se stal Jan (1310 – 1346), který pojal za manželku sestru krále Václava III. Elišku Přemyslovnu. S ní měl dva syny – Václava a Jana Jindřicha. Roku 1310 dobyl Prahu a byl korunován. Dlel však většinou v cizině a do Čech přijížděl vždy je na krátko, aby získal finanční prostředky na svůj nákladný rytířský život. Nerozuměl poměrům v Čechách. Šlechta jen využívala jeho nepřítomnosti a ubírala peníze z královské pokladny. Dále požadovala větší volnost a tak roku 1310 vydal Jan Lucemburský Inaugurační diplomy. Zde vymezil práva šlechty. Tím však omezil královskou moc. Spory panovníka a šlechty byly ukončeny až za osm let tzv. Domažlickým smírem. Šlechtě byla svěřena správa země.
Jan Lucemburský byl spíše válečník, statečný rytíř a diplomat, než rozvážný český král. Po roztržce s Eliškou Přemyslovnou, kterou nechal uvěznit na Mělníku, pobýval většinou mimo Čechy. V zahraničí ovšem hájil zájmy českého státu. Roku 1322 získal trvale Chodsko, 1329 rozšířil český stát o Horní Lužici, pak i o část Slezska. V roce 1335 urovnal spory českých, polských a uherských králů tím, že se zřekl polské koruny a Kazimír III. Veliký polských nároků na slezská léna. Jan Lucemburský posílil měnu, od roku 1325 začal razit dukáty, zlaté mince (3,35 g). Roku 1346 padl v bitvě u Kresčaku v boji s Angličany ve stoleté válce na straně francouzského krále.