Jan Milíč z Kroměříže

Jan Milíč z Kroměříže byl českým kazatelem, teologem a církevním reformátorem. Mnoho let pobýval také na dvoře Karla IV., kde sloužil jako notář. Právě odtud se o něm dozvídáme poprvé. Datum jeho narození se odhaduje mezi léty 1320-1325, byl tedy Viklefovým současníkem. V době vzniku záznamu z královského paláce v dubnu 1358 mu tedy mohlo být okolo 33-38 let.

Vzhledem k tomu, že ve středověku museli být všichni učenci také kněžími a Milíč neměl žádné zázemí, čtyři roky po příchodu na královský dvůr (1362) byl jmenován kanovníkem chrámu sv. Víta. A i když byl ve 14. století církevní úřad pouhou formalitou, Milíč ho přijal se vší vážnosti. Byl tedy jedním z mála, co ve své církevní cestě viděli poslání, ne pouze majetek, který může získat. Začal se tedy studovat, navštěvovat kázání a také četl. K první inspiraci ke svému pozdějšímu cíli tehdy mohl přijít z děl rakouského mistra, Konráda Waldhausera. Waldhauser kritizoval nevhodně zažité koleje běžného života nejen v církvi, ale i ve společnosti.

Během vánočních svátků po intenzivním ročním vzdělávání učinil zlomové rozhodnutí svého života: opustil Prahu, zřekl se veškerých svých majetků a odešel do Horšovského Týna. Během roku se však vrátil a začínal kázat. Česky, snad jako vůbec první kazatel vůbec. Bohužel však sklízel spoustu posměchu, možná kvůli silnému moravskému přízvuku. Milíč se však nevzdával, kázal dále, zhruba 2-4 hodiny až 3x denně. Některé zdroje uvádějí, že na Velký pátek jeho kázání trvala i celý den. Kázal o správných mravech, o tom, jak dbát o spasení duše nebo jak se postavit hamižným kněžím. Čerpal převážně z Bible a spisů Waldhausera, ale na rozdíl od něj se svými kázáními také řídí. Zřekl se například kněžských rouch a žil v chudobě jako poustevník.
Během pročítání poslední biblické knihy Zjevení sv. Jana (také jinak zvanou Apokalypsa) se dozvěděl, že mezi léty 1365-1367 na Zem přijde Antikrist. A údajně není nikdo jiný, než sám císař, Karel IV. Milíč se svými poznáními nijak netajil, a tak císaře, navzdory tomu, že byl jeho nejmocnějším ochráncem, bez ostychu před zraky všech veřejně obvinil. Na druhý den se ocitl v žaláři Pražského hradu, kde ho vyslýchali kvůli jeho nařknutí. Nestalo se však nic, neboť Karel jeho obvinění nebral moc vážně. Už se mu totiž stalo, že byl obdobně křivě obviněn, například římský tribun Cola de Rienzi o něm prohlásil, že je jen převtěleným Juliem Caesarem.

Co však prošlo u císaře, v katolických kruzích projít nemohlo. Milíč byl tedy vyslýchán ve vězení arcibiskupském. Když však naoko dobré rady Pražských duchovních nezanechaly nejmenší účinek, byl jeho případ prohlášen za příliš komplikovaný a Milíč byl poslán do Říma. Zde se měl setkat s papežem Urbanem V., ale ten byl tou dobou ve francouzském Avignonu a nezdálo se, že by odtud nějak spěchal. Milíč se mu tedy rozhodl vyjít naproti, na rozlučku chtěl však nejdříve pro své římské přátele uspořádat rozlučkovou mši. Plakátu pověšeného na dveřích baziliky sv. Petra si k jeho smůle všiml i nejvyšší dominikánský inkvizitor, takže Milíč místo do Avignonu putoval do vězení Ara Coeli v Kapitolu.

16. října 1367 se však (konečně!) vrátil papež a chystaný inkvizičnímu plán proti českému kacíři skončil rychleji, než vůbec stihl začít. Do věznice se zastavil albánský kardinál a papežův bratr Anglicus Grimaud, který okamžitě zařídil jeho propuštění a ubytoval ho ve svém paláci. Pravděpodobně si padli do noty, neboť Milíč na něj později vzpomínal jako na přítele. Věznitelé se mu navíc museli veřejně omluvit. Proč se tak stalo, můžeme jen spekulovat. Možná papeže zajímalo více podrobností o Antikristovi, možná se u Anglicuse přimluvil Waldhauser, který se s ním důvěrně znal.

Po návratu do Prahy zakládá kazatelskou školu a útulek pro bývalé nevěstky, Nový Jeruzalém. Prahu tím definitivně rozdělil na dvě poloviny- první, která jeho kázání podporuje a nadšeně mu naslouchá. Druhá polovina je sice méně početná, přesto tvořena z vlivnějších lidí, kteří mu závidí jeho popularitu. Chtěli se Milíče zbavit jednou pro vždy, to ovšem nebyl snadný úkol. Ochrannou ruku nad ním totiž nedržel jen pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, ale dokonce i sám Karel IV.

Pokud tedy má být oblíbený kazatel zničen, je nutno přitvrdit. Spikla se tedy proti němu většina duchovenstva v Praze- mniši, kazatelé, faráři, preláti. Zaslali do Avignonu žalobu s dvanácti body, kde líčili jeho hrozivé přestupky. Žalobu doručil jeden z mistrů a univerzitě, asi augustinián Jan Klonkoth. Nestálo v ní však nic nového- popuzuje lid proti bohatství církve a říká, že by měla žít apoštolským životem. Dále tvrdili, že Jeruzalém byl založen jen proto, aby s napravenými nevěstkami sám hřešil. A také připomněli, jak nazval kdysi Karla IV. Antikristem.

Milíč se tedy vypravil obhájit do Avignonu, ale když i onen mistr Klonkoth, co stížnost doručil, přiznal, že sám se zprávou nesouhlasí, ale byl pouze požádán nějakým nevýznamným farářem o podání žaloby, byl Milíč propuštěn. Znovu za to mohl děkovat papežovu bratru. Než se však stihl vypravit domů, Klonkoth zemřel na blíže neurčenou nemoc. Milíč ho po několika dnech následoval. Naposledy vydechl 29. června roku 1374.