Japonská konstituce

Japonská konstituce byla vyhlášena 3. 11. 1946 a platnosti nabyla v květnu následujícího roku. Japonci přislíbili podporu mírových idejí a demokratického řádu. Cílem bylo obsadit čestná místa v mezinárodní společnosti snahou o udržení míru a vyhoštění otroctví a tyranie.
Tato nová konstituce byla v rozporu s mnoha důležitými body konstituce Meidži (Císařská konstituce Velkého Japonska) z roku 1889, která byla oligarchická.

Klíčová ustanovení „nové“ konstituce:
1. Císař je symbolem státu a jednoty lidu jemuž náleží svrchovaná moc.
2. Japonsko odmítá válku a užívání ozbrojených sil jako prostředek vyřizování si účtů s ostatními zeměmi.
3. Základní lidská práva jsou ustanovena jako věčná a nedotknutelná. Patří k nim klasická západní práva jako právo shromažďovací, svoboda tisku, právo na život aj. ale zahrnují i práva nová jako právo na udržení minimální úrovně zdravého a kulturního života, akademickou svobodu a právo dělníků na kolektivní vyjednávání.
4. Původní Horní sněmovna pairů byla přeměněna na sněmovnu radních, kteří jsou voleni stejně jako poslanci všemi občany. (Poslanecká sněmovna má před Sněmovnou radních přednost)
5. Exekutiva (výkonná moc je svěřena kabinetu (vládě), který je odpovědný oběma sněmovnám.
6. Císař vykonává pouze funkce, které mu určila Konstituce. Např. jmenuje předsedu vlády, který je ale nejdříve určen Shromážděním a předsedu nejvyššího soudu, kterého určila vláda, vyhlašuje nové zákony, svolává shromáždění, uděluje vyznamenání.

LEGISLATIVA(zákonodárná moc)
Národní shromáždění (Diet) je nejvyšší orgán státní moci a jediným zákonodárným sborem v Japonsku. Skládá se z Poslanecké sněmovny, která má 500 křesel a Sněmovny radních s 252 křesly.
Poslanci jsou voleni na čtyři roky (pokud není sněmovna dříve rozpuštěna). Vybíráni jsou ze 130 volebních obvodů, které volí (až na jednu vyjímku) 2-6 členů (podle počtu obyvatel).
Jedna polovina radních je volena na 6 let, druhá na 3 roky. Stovku radních volí zastupitelé „národního voličstva“ což znamená, že jsou voleni přímo z lidu. Zbývajících 152 je voleno 47 prefekturami.
Jsou tři druhy zasedání: obyčejné, mimořádné a speciální.
Obyčejné zasedání Shromáždění je svoláno jednou za rok v prosinci, trvá 150 dní a projednává se při něm rozpočet na příští rok (v Japonsku se fiskální rok počítá od března do března). Přednostní právo na předložení návrhu rozpočtového zákona má Poslanecká sněmovna, ale podléhá kabinetu a Shromáždění. Dolní sněmovna má také přednost před Horní při stanovení nového premiéra a uzavírání různých smluv.Nejdůležitější pravomocí Dolní sněmovny je vyslovování důvěry či nedůvěry vládě.
Povinností předsedů a místopředsedů sněmoven je dodržování řádu sněmovny a dohlížení na program dne. Pro zajištění nestrannosti jednání Shromáždění jsou všichni čtyři obvykle bez stranické příslušnosti.
Horní sněmovna může dočasně nahradit Dolní, například když kabinet svolá naléhavé zasedání Horní sněmovny, zatímco je Dolní rozpuštěna.
Do Dolní sněmovny mohou být voleni občané starší 25 let, do Horní starší 30 let. Volit mohou muži i ženy od 20 let.

POLITICKÉ STRANY
První Japonská politická strana, Národní společnost vlastenců (Aikoku Koto), se zformovala v roce 1874, ihned předložila návrh politiky a sestavila zákonodárný sbor.
První veřejné volby se konaly o 16 let později, v lednu 1890 a první zasedání shromáždění bylo svoláno 2. listopadu stejného roku. Japonské Shromáždění bylo první legislaturou svého druhu v Asii.
Role politických stran ve státních záležitostech v následujících desetiletích rostla, ale vzestup militarismu v období 2. světové války vedlo k úpadku vlivu stran a nakonec k jejich dočasnému zrušení.

6 hlavních politických stran současnosti:
1. Liberálně demokratická strana (LDP)
Hlavní japonská konzervativní politická skupina vznikla spojením dvou konzervativních stran založených po 2. světové válce aby lépe čelila opozici. LDP panuje nepřetržitě již od roku 1955. Hlavními body jejich politického programu jsou snahy o vytvoření kulturního, demokratického a nezávislého Japonska, zlepšení mezinárodních vztahů a docílit tak blaha země.

2. Japonská socialistická strana (JSS)
Vznikla v roce 1945 splynutím dvou rozdílných proletariátních stran předválečných dní. V roce 1951 se rozdělila na pravicovou a levicovou. Levicoví socialisté byli revolucionáři (jen teoretičtí), Čínu a Sovětský svaz označovali za tábor míru a za největšího nepřítele Japonska považovali americký imperialismus. Pravicoví socialisté naproti tomu podporovali parlamentní vládu. V roce 1986 byla Doi Takako zvolena předsedkyní JSS a stala se tak první ženou v čele parlamentní strany v Japonsku.

3. Komeitó
Vznikla v roce 1964. Odmítá své vymezování v náboženských termínech, ale ve své podstatě je politickým křídlem sekty Sóka gakkai. Název Komeitó lze volně přeložit jako „Strana čisté vlády“. Její program má silně morální podtext: konec korupce, zastavení inflace, zlepšení životních podmínek a úsilí o světový mír.

4. Demokratická socialistická strana
Vznikla v lednu roku 1960 oddělením od JSS. Stojí proti extremistickým ideologiím a věnuje se budování socialistické společnosti.

5. Japonská komunistická strana
Vznikla jako ilegální strana v roce 1922. Legální se stala až po 2. světové válce. V roce 1963 se KJS rozešla se Sovětským svazem v otázce smlouvy o zákazu nukleárních testů a od té doby se KJS přiklání ke komunistické Číně. Usiluje o realizaci komunistické společnosti Japonska.

6.Spojená sociálně demokratická strana
Vznikla v březnu roku 1978 spojením dvou menších stran. Jejich cílem je nový a liberální socialismus

EXEKUTIVA (výkonná moc)
Exekutivní moc je udělena kabinetu (vládě), který se skládá z Premiéra a maximálně 20 ministrů. Premiér je jmenován Shromážděním, musí být jeho členem a mezi jeho pravomoci patří jmenování a odvolávání ministrů. Všichni členové vlády musí být civilisty a většina z nich členy Shromáždění.
Pokud Dolní sněmovna vysloví vládě nedůvěru, musí vláda odstoupit. Jinak je tomu pouze v případě, je-li poslanecká sněmovna do deseti dnů po vyslovení nedůvěry rozpuštěna.
Japonsko je rozděleno na 47 prefektur včetně Tokia – hlavního města a místní správy, která je řízena na prefekturních, velkoměstských, maloměstských a vesnických úrovních samospráv. Každá má své vlastní shromáždění. Guvernéři (v prefekturách) a městští a venkovští starostové jsou stejně jako členové místních shromáždění voleni registrovanými voliči uvnitř okresu.

JURISDIKCE (soudní moc)
Je naprosto nezávislá na exekutivě a legislativě. Je složena z Vrchního soudu, osmi vyšších soudů a oblastních soudů (v každé prefektuře jednoho), s vyjímkou ostrova Hokkaido který má oblastní soudy čtyři a k tomu množství souhrnných soudů. Pro doplnění jsou tu ještě „rodinné“ soudy pro rozhodování v soukromých sporech.
Vrchní soud má hlavního soudce a čtrnáct ostatních „vyšších“ soudců. Zatímco tito jsou schváleni a jmenováni vládou, hlavní soudce je vládou určen a jmenován císařem.
Jmenování členů Vrchního soudu je posuzováno v národním referendu, které probíhá při volbách do poslanecké sněmovny. Jejich případné znovujmenování po deseti letech probíhá naprosto stejným způsobem.
Rozhodnutí Vrchního soudu je definitivní ve všech záležitostech.
Soudci z „nižších“ soudů jsou jmenováni kabinetem z listiny osob vybraných Vrchním soudem. Přestože všichni tito soudci jsou jmenováni na deset let, nestojí jim to v cestě při jejich znovujmenování.
Všichni soudci jsou nezávislí a jednají podle svého svědomí. Omezeni jsou pouze zákony Konstituce. Soudci mohou být přemístěni pokud tak rozkáže obžalovací soud složený ze členů sněmoven nebo pokud je soudně ustanoven mentálně či fyzicky nekompetentním vykonávat svůj úřad. Každý soudce musí odejít do důchodu ve věku stanoveném zákonem.
Soudní přelíčení musí být řízeno a rozsudek vyhlášen veřejně, pokud soud jednomyslně nerozhodne, že publicita by mohla ohrozit pořádek nebo mravnost veřejnosti. Soudní projednávání politických přestupků, nebo prohřešků proti lidským právům které obsahuje Ústava musí být vždy vedeno bez vyloučení veřejnosti.