Horský masív Jeseníků patřil odedávna mezi zalesněné oblasti středoevropského prostoru. V důsledku tzv. abiotických činitelů docházelo v těchto horských lesích k častým a značným škodám a kalamitám. U těchto abiotických vlivů se jednalo zejména o vítr až vichřice, závěsy sněhu a jinovatky, laviny, lesní požáry a nízké teploty. K nejrozsáhlejším škodám docházelo většinou za kombinace těchto vlivů, příčinou škod v jesenických lesích byl nejčastěji vítr, nebo silné větrné vichřice. Ke katastrofám, kdy přišel prudký vítr po dlouho trvajících deštích, takže půda byla značně rozmoklá, a snadno docházelo k vývratům, docházelo nejen v zimě, ale u sněhu často i na jaře, jako například v Hubertově ve dnech 15. a 16. května 1885. Škody menšího rozsahu tu vznikaly každého roku a rozsáhlejší lesní kalamita přicházela, podle historických pramenů, zhruba jednou za 10 – 30 roků, a postihla většinou celé území masívu, často vrcholové části hor, případně i větší oblasti.Nejstarší z těchto kalamit s katastrofálními následky je v Jeseníkách známa z roku 1740 a postihla prakticky všechny lesy Jeseníků a zřejmě nejhorší škody způsobila na Loučensku a Losinsku. K další obdobné katastrofě pak došlo v roce 1786, kdy nastaly rozsáhlé škody v janovických lesích, zejména potom v revíru Rabštýn. Zhruba ke stejným škodám došlo i v komplexu bruntálských lesů na východním svahu Pradědu (revíry Hubertov, Ludvíkov a Vrbno), kde jenom v roce 1833 padlo větru za oběť asi 60 tisíc plm dřeva. Pomístně navíc došlo v postižené lokalitě až k úplné devastaci porostů. Nejsmutnějším obdobím z hlediska přírodních katastrof pro jesenické lesy byla léta 1868 až 1870, zejména tzv. „černý pátek našich lesů“ dne 7. prosince 1868. Třebas prudký vítr od západu vanul jen asi 90 minut, byly jeho důsledky pro řadu lesů přímo katastrofální. Na Hanušovicku nebo Bruntálsku navíc přišel o 4 dny později ještě další už menší polom. Na majetcích lesů jen v lokalitě Bruntál bylo úplně zničeno na 110 tisíc plm dřeva. V důsledku rozsáhlých polomů bylo nutno vytěžit ohromné množství dřeva, nebyl odbyt, došlo k poklesu cen a hrozilo vážné nebezpečí rozšíření kůrovce. Sotva tehdy bylo započato se zpracováváním kalamitní hmoty, následovaly ještě v důsledku silných větrů další kalamity – 17. prosince 1869, 26. a 27. října 1870. Škody způsobené větrem v tomto období, bereme-li masív Hrubý Jeseník jako komplex, zůstaly naštěstí nepřekonány. Přesto značného rozsahu byly například lesní škody způsobené SZ větrem ve dnech 5. – 7. října 1897, hlavně v revíru Nové Losiny a v revíru Anenské Hory. Na slezské straně Jeseníků byly v tomto případě škody menší. Přesto je možno polomy a kalamity za posledních zhruba sto let v Jeseníkách označit za téměř pravidelné a situaci za nijak příznivou. Ke značným škodám došlo roku 1924, začátkem srpna, kdy v bruntálských revírech Hubertov, Vrbno a Malá Morávka padlo za oběť na 11 tisíc plm dřeva. Značné polomy zasáhly Jeseníky také v době války, v letech 1940 a 1941. Škody v porostech Jeseníků kolem miliónů plm dřeva způsobila, hlavně na slezské straně hor, strašlivá větrná smršť, která se prohnala krajem dne 17. ledna roku 1955. Přes masív Pradědu, zejména podél střední Opavice neponechala v pásu 100 – 300 m nepoškozený žádný starý porost, vyvracela nejen jehličnany, ale i listnáče. Daleko větší škody, než například škody vzniklé nízkými teplotami, způsobují v horách Jeseníků zejména kalamity vzniklé nadměrnými vodními srážkami. Svojí roli zde přímo hrají následné povodně, ale i nepřímé škody, jako je třeba tvoření strží, dokonce i zemních lavin. Katastrofické následky, nejen pro lesní porosty, měla večerní průtrž mračen dne 1. června 1921, kdy jen za dvě hodiny spadlo na 180 mm vody, což podle odborníků nebylo nikdy předtím zjištěno. Centrum průtrže mračen bylo mezi Vřesovou studánkou a Keprníkem. Podle pamětníků jakýkoliv pobyt venku byl nemožný, nejen pro množství vody, ale i pro neopakovatelný hluk hromobití. Následkem průtrže se strašně rozvodnily zejména Hučivá Desná, Děravá voda, Černý potok a všechny přítoky Tiché Desné. Konečně jesenické lesy trpěly také velkými lesními požáry. Tomu v létě dne 30. července 1917 padlo za oběť na 60 ha lesa, požár trval celý týden a k jeho zdolání vedle veškerého schopného místního obyvatelstva muselo být povoláno i na 300 vojáků ženijního praporu až z Olomouce. Podrobnější výtah té smutnější historie našich lesů a hor nebyl účelem tohoto článku. Jde jen o připomenutí, že vedle škod, které si příroda způsobí sama, by jí neměl další rány zasazovat i člověk. A to by mělo být zejména důvodem našeho chování v lesích a na horách a podstatou ekologického myšlení a chování nás všech.
(použito pramenů z článků sborníku CHKOJ Campanula 1970)
28. prosinec 2012
3 938×
742 slov
