V tomto referátu bych se chtěl hlavně zaměřit na osobní dramata tohoto panovníka před jeho korunovací a jeho pozdější vnitřní charakteristiku za doby jeho vlády. Chci poukázat na jeho složité dětství, při kterém vlastně neměl pořádné zázemí, v kterém by se mohl zušlechťovat k tomu aby se později stal králem. Jeho ostré lokty, náhoda a mnoho dalších věcí však chtěla tomu aby se z obyčejného šlechtice stal velice dobrý, husitský, český panovník.
Narození a doba jeho života před jeho korunovací
Nejranější léta Jiřího z Poděbrad jsou dodnes zahalena tajemstvím. Jako datum jeho narození se nejčastěji uvádí 20.– 24. duben 1420. Rok platí určitě, měsíc pravděpodobně a datum bylo vydedukováno. Míst, kde se narodil máme k dispozici nejméně šest. Všechna domnělá rodiště se dnes k osobě Jiříkově hrdě hlásí. Jeho kolébkou snad byly Poděbrady, sídlo praděda i otce. Pokud bychom ale přijali zprávu, že při křtu byl sám Jan Žižka, mohli bychom připustit, že přišel na svět v jižních Čechách, patrně v Horažďovicích (poblíž, nejspíše ve Strakonicích, se v kritických dnech husitský hejtman nacházel). Jiné důvody lokalizují rodné místo Poděbradovo do Hořovic. A pak tu jsou tři hrady, tenkrát v majetku Jiříkovi rodiny: Kunštát, Bouzov, a Pernštejn. I tato místa připadají v úvahu.
Další záhada v narození Jiřího z Poděbrad jsou jeho rodiče. Známe jen jeho otce, jeho matku obklopuje věčné a patrně záměrně skrývané tajemství. V okamžiku, kdy se Jiřík narodil, působil jeho otec pan Viktorín z Kunštátu a Poděbrad v Žižkově velitelském štábu. Byl to voják radikálního křídla husitské revoluce, a vzhledem ke svému postavení už nejspíš zkušený bojovník (i legenda o kmotrovství Žižkově nasvědšuje, že Viktorín dosáhl prominentního postavení). Po boku proslaveného válečníka bychom očekávali chrabrého a vyzrálého člověka. Ale Jiříkovu otci bylo v den jeho narození asi jen 17 let. To že o Jiříkově matce nic nevíme možná znamená, že voják Viktorín zplodil syna z nerozvážnosti. Mladičký pan Viktorín si vzal syna k sobě. Nepřímým svědectvím jsou později zlovolné výpady Jiříkových nepřátel na jeho nemanželský původ jako např. „snopek“ a „král došek“. Jiří z Poděbrad rozhodně neměl na růžích ustláno. Snad že od malička musel čelit vážným nesnázím, vyrostl pak v muže mimořádné aktivity, pružnosti a přizpůsobivosti. Matku patrně nepoznal, otce jen povrchně. Pan Viktorín zůstával věrně po boku Žižkově, mnohokrát se vyznamenal v bitvách husitů a v roce 1424 byl jedním z několika málo mužů, kteří se před hradem Přibyslaví skláněli u úmrtního lože Jana Žižky. I pana Viktorína však v roce 1427 v necelých čtyřiadvaceti letech, tedy ve věku, kdy jiní teprve vstupují do života, dostihla smrt.
Jiřík tedy v sedmi letech osiřel a dostal se do výchovy Viktorínova bratra, pana Bočka. Ale i on, tento zastánce umírněné kališnické politiky byl roku 1430 zabit. Jiřík byl převezen na Moravu k pánům z Kunštátu. Ti náleželi k našim nejstarobylejším šlechtickým rodům. Zdobila je nejen úsporná energičnost, ale i oddanost zemi a jazyku. Na kunštátském hradě /blízko Boskovic/ nabyl Jiřík základních vědomostí. Jiřík patřil k válečné generaci. Prožil dětství a jinošství uprostřed vichřice, jakou český stát nikdy předtím nepoznal. Drama husitských bouří se svým počátkem i koncem přesně a přímo symbolicky kryje s prvními patnácti lety Jiříkova života. Vzdělávání v těch dobách bylo – s výjimkou hlubokých znalostí bible – téměř poslední hodnotou v řadě.
Stopy po náhražkové válečné výchově byly přece jen na Jiříkovi znát. Nikdy se pořádně nenaučil německy ani latinsky, takže když začal později působit na špici evropských diplomatických kruhů, měl občas potíže. Tlumočníci a překladatelé nezbytně tvořili součást jeho suity. Klikaté osudy Jiříkovy se až do čtrnáctého roku věku odvíjely v anonymitě. Na historickou scénu vstoupil mladý Poděbrad doslova symbolicky v jednom z nejkrizovějších okamžiků našich dějin. Je možné, že Jiřík z Poděbrad bojoval v bitvě u Lipan. Skutečností zůstává, že 30. května 1434 stál na straně vítězů. U Lipan Jiřík sledoval, jak panská jízda drtí revoluční „chátru“. Meze svého aristokratismu nikdy nepřekonává. Nikdy nebude nějakým „lidovým“ či „demokratickým“ vladařem.
Charakteristika Jiříka za jeho vlády
Doba si v něm našla svého člověka. Na pohled nenápadného, ne moc reprezentativního. Zjevem, návyky, stylem práce sotva odpovídal představám o vladaři s patřičným majestátem. Pravda, prohnul po něm a o to víc, že sám nevzešel z královské krve. Byl pouhým šlechticem, prvním a také posledním, komu se podařilo pozdvihnout až k panovnické koruně. Právě oslnivost majestátu však Jiříkovi chyběla. Neznal okázalých gest. Neuměl rozhazovat. Jiříkův dvůr postrádal lesku. Střídmost tam vládla u hodovních stolů, Jiřík se obešel bez přítomnosti umělců i kejklířů a kurtoazní tlacháni mu bylo z duše cizí. Jeho království byla pracovna. Kdybychom nahlédli, spatřili bychom obtloustlého muže s krátkýma rukama, spíš písaře či úředníka než krále. A kdybychom vytrvali, udivilo by nás, s jakou mravenčí neúnavností, den co den, koná ten kulaťoučký pán svou drobnou, zdánlivě všední práci. Současníkům připadal Jiřík obojaký, náladový, někdy krutý. Měnil názory i taktiku. Byl schopen vyznamenávat včerejší nepřátele a posílat na popraviště včerejší přátele. Dokázal pomáhat dvěma znepřáteleným stranám současně. Za vytčenými cíly mířil s podivnou dávkou bezohlednosti. Nebyl žádný lidumil ani král dobroděj. Jeho povahu i politickou praxi charakterizovaly rysy tvrdosti, pýcha feudála a zejména ctižádost, akcentovaná od jinošského věku. O Jiřím z Poděbrad by asi v dějepisech nebylo ani řádky, kdyby se na výsluní neprodral i s použitím tvrdých loktů. Sirotek se nestal králem z milosti. V jeho žilách nekolovala královská krev. Byl tím, komu dvacáté století říká selfmademan.
Použitá literatura:
Toulky česku minulostí Napsal: Petr Hora-Hořejš
Nakladatelství: BARONET 1995
28. prosinec 2012
12 274×
891 slov
není to nejlepší ani nejhorší 
máte hezký smajlíky strašňe mě na ňe baví klikat
i když znám lepší ale dobrý.
