Josef II. - manželky

Manželky Josefa II.

Císař Josef II. (1741-1790) je znám jako osvícenský panovník, který vykonal mnoho radikálních reforem ve snaze držet krok s Evropou. Byl až fanaticky pracovitý, nenáviděl královskou pompu a dalo by se říct, že to byl lehce výstřední člověk. Někteří historici se domnívají, že část těchto vlastností vycházela právě z Josefova osobního života, kdy krátce po sobě přišel o obě své manželky i narozené potomky.

Marie Isabela Bourbonsko-parmská
(1741-1763)

Isabela Bourbonská je popisována jako „rozkošná, křehká, až exotická dívka, havraních vlasů, velkých melancholických očí, skvostné pleti“. Narodila se roku 1741 jako vnučka dvou mocných králů – španělského a francouzského. Její matka Alžběta Louisa Bourbonská byla nejoblíbenější dcerou krále Ludvíka XV. a její otec – parmský vévoda Filip byl bratrem Karla III.
Isabela vyrůstala v Madridu, od osmi let pak ve Versailles.Od mládí prý udivovala sečtělostí, abstraktním myšlením, matematickým a hudebním talentem. Na housle prý hrála přímo virtuózně.
Ve svých devatenácti letech (tj. v roce 1760) se stala podle předpokladů objektem dynastické politiky a byla provdána za stejně starého arcivévodu Josefa. Isabela se tak stala švagrovou Josefovy sestry, o rok mladší Marie Kristiny (1742-1798), pozdější manželky sasko-těšínského vévody Alberta Kazimíra, za kterého se směla provdala z lásky.
Mezi oběma mladými ženami došlo k citovému vzplanutí a dodnes není jasné, od které z nich vyšel první impuls. O tomto vztahu jsme ale dobře informováni z Isabeliných dopisů Marii Kristině, zvané „Mimi“. Dopisy Isabele byly po její smrti zkonfiskovány. Většina jich je ve francouzštině, některé jsou psány německy. Uvádím jako příklad jeden z dopisů, ve kterém se obě ženy domlouvají na společné schůzce: „Císař chtěl jet na lov, nevím však, zda opravdu pojede. Arcivévoda pojede také. Jíst budou u mne… Adieu, líbám Vás a zbožňuji Vás do té míry, že to ani nemohu vyjádřit. Přece Vám však ještě řeknu, že se mi daří dobře, že jsem dobře spala, že Vás šíleně miluji a že doufám, že budu moci hodně líbat Vás a Vy mne.“ Jindy zase během mše píše lístek: „Píši Vám uprostřed Miserere, že arcivévoda nepojede. Člověk nemůže být absolutně šťastný.“ Obě si také vyměnily jako dárek nočník. V doprovodném dopise vyjadřuje Isabela naději, že si Mimi při jeho použití na ni vzpomene.
O Josefovi se Isabela a Marie Kristina vůbec nebavily. Isabela nepojmenovala svého manžela nikdy křestním jménem, nikdy pro něj nepoužila mazlivou formu jména, tak jak ji používala u Mimi. Josef byl vždy jen „arcivévoda“, zato přítelkyně „můj anděl“, „krutá sestra“, „nejmilejší oslík“ nebo „milá staruška“.
Manželka následníka trůnu byla tedy zamilována až po uši, ale nikoliv do svého manžela, nýbrž do jeho sestry. Přátelství s osobou stejného pohlaví bylo v 18. století pro ženu téměř jedinou možností, jak zažít opravdovou něhu. Přítelkyni si totiž mohla vybrat sama, manžela nikoliv. Sňatek byl z 90% čistě obchodní záležitost, rozhodovala při něm politika, stav a majetek.
Pro Josefa byla Isabela sexuálně atraktivní, dokonce ji velmi miloval. Isabela mu ale nebyla schopná jeho city opětovat. Jeho jednostranná láska k ní byla oblíbeným tématem dvorských klepů a byla všeobecně známou skutečností. Čím odtažitěji se Isabela k Josefovi chovala, tím vášnivěji na ni naléhal. Marie Terezie musela dokonce synovi přikázat, aby Isabelu šetřil, tím spíš, že její těhotenství probíhala vždy velmi dramaticky.
Jejich první dcera Terezie (1762-1770) zemřela ve věku osmi let na akutní kloubní revmatismus, tehdy velmi časté onemocnění. Druhé těhotenství skončilo potratem a třetí katastrofou. Krátce před porodem onemocněla Isabela neštovicemi. Dcera Kristina (1763) zůstala naživu jen několik hodin a Isabela zemřela o sedm dní později 27. listopadu 1763.

Isabela Parmská byla v Josefově životě jediná žena, kterou do hloubi srdce miloval. Z její smrti se už nikdy nevzpamatoval. V této situaci nenapadlo ale Josefovu matku Marii Terezii nic jiného, než vmanipulovat syna do dalšího dynastického sňatku – tentokrát s Josefou Bavorskou…

Marie Josefa Bavorská
(1739-1767)

Josefa Bavorská se narodila 20. března 1739 v Mnichově jako dcera bavorského kurfiřta Karla Albrechta a jeho manželky arcivévodkyně Marie Amálie.
Jako dvouletá se stala královskou princeznou, zakrátko však celá rodina musela uprchnout z Bavorska, které na několik let zaplavila vojska Marie Terezie. Teprve po smrti jejího otce roku 1745 došlo k postupné normalizaci vztahů mezi Mnichovem a Vídní. V té době bavorská princezna vyrůstala v nijak hezkou dívku a předpokládal se u ní odchod do kláštera. Do jejího života ale zasáhla dynastická politika, zvláště pak snaha obou habsburských sestřenic, Marie Terezie a Marie Amálie, o navázání pevného spojenectví Habsburků s Wittelsbachy. Pomocnou ruku těmto snahách podal osud, který v listopadu 1763 připravil arcivévodu Josefa o jeho milovanou Isabelu Parmskou.
Po smrti svého otce Františka I. Lotrinského (1708-1765) o necelé dva roky později se Josef stal římským císařem a spoluvládcem své matky v habsburských zemích. Za této situace přinutila Marie Terezie svého syna ke sňatku s bavorskou princeznou (v roce 1765), který ale skončil manželskou katastrofou.
Josef II. neprojevoval o svou manželku sebemenší zájem, manželství zůstalo nenaplněno. Josef dal pro jistotu rozdělit i společný balkon a pro sebe dal zřídit zvláštní vchod. Josefa Bavorská byla považována za ošklivou, byla prý „malá a tlustá, měla ošklivé zuby a nečistou pleť“.
Vzhledem k tomu, že Josef II. za své vlády zájem o královskou korunovaci v Čechách a Uhrách, nezískala korunu ani jeho nominální manželka.
Marie Josefa ale nenesla tíži svého nechtěného manželství dlouho – už 28. května 1767 zemřela ve Vídni na neštovice, stejně jako předtím Isabela. Josef II. bez lítosti vyjádřil vztah ke své druhé manželce tím, že se ani nezúčastnil jejího pohřbu.

Šestadvacetiletý Josef zůstal už nadosmrti sám a o žádném dalším sňatku před ním nesměl nikdo ani promluvit. Brzy po této události ztratil i dceru Terezii z prvního manželství. Spoušť v jeho životě tak byla dokonána. Josef se obrnil proti vnějšímu světu a ponořil se do státnických záležitostí. K jakýmkoli vyšším citovým hnutím zaujal cynický vztah.