Neklidné poměry v zemi měli vliv i na vztahy mezi královskými manžely. Přesto zažila Eliška i v těchto těžkých letech opravdovou radost, když se konečně uprostřed bojů o moc mezi králem Janem a šlechtou dočkala syna, do kterého mohla vkládat naděje pro budoucnost. Psal se 14.květen 1316 a na Pražském Městě se narodil syn Václav. O 14 dní později při slavnostním obřadu v bazilice sv.Víta byl pokřtěn. Královna Eliška svěřila svého syna do ochrany pana Viléma Zajíce z Valdeka na hrad Křivoklát. Později se ale odebrala se všemi dětmi na hrad Loket (viz obrazová příloha č.1). Na začátku roku 1319 Jan Lucemburský obvinil Elišku ze spiknutí a vykázal jí na hrad Mělník. Pouze tříletého Václava matce odejmul a na dva měsíce uvěznil v hradním sklepení. Od této tragické události se Václav již nikdy se svou matkou nesetkal. Další rok strávil na Lokti a poté do svých 7 let pobýval na Křivoklátě v péči chův a bez dětských radostí. Jeho život zcela mimořádně ovlivnily události roku 1323.
Před několika měsíci se Janova sestra Marie provdala za francouzského krále Karla. Využil příležitosti, aby do pařížského prostředí pozval i Václava a zajistil zde jeho výchovu a vzdělání. Vybral zde i manželku budoucímu českému králi. Měla se jí stát Markéta zvaná Blanka z rodu Valois (viz obrazová příloha č.2) , nejbližší vedlejší větve vládnoucích Kapetovců. Spěšní poslové přivezli 4. dubna 1323 Václava z Křivoklátu a již 15. května se konala svatba. Pravděpodobně ještě před svatbou přijal Václav svátost biřmování. Kmotrem mu byl sám francouzský král, a jak bylo v té době zvykem přijal kmotřenec jeho jméno. Od to této chvíle užíval český princ jméno Karel. Hned po svatbě Blanku odvezli a Karel se měl věnovat činnostem budoucího vládce. Karel pobýval na hradě Saint Germanie en Lay u Paříže a na dvorském prostředí v Paříži. Byl obklopen nejlepšími učiteli a byl dobře finančně zajištěn. Od svých 12 let měl možnost navštěvovat přednášky na Sorbonně. Věnoval se studiu svobodných umění. Zkušenosti získané v těchto letech ovlivnily Karlovu budoucí dráhu. Není pochyb, že Karel získal i důkladnou průpravu v zacházení se zbraněmi a jízdy na koni. Karlův sedmiletý pobyt v Paříži ukončil otcův příkaz, aby se spolu s Blankou odebrali do Lucemburska.
Karlovi nebylo dopřáno zdržet se v Lucembursku ani celý rok, protože ho otec povolal do Itálie, kde se pokoušel o založení lucemburského panství. Mohlo by být novým zdrojem peněz, kterých se Janovi stále nedostávalo. Ani ne patnáctiletý Karel odjel z Lucemburska počátkem roku 1331. Lucemburkové však v Itálii získali i své odpůrce. Třetí den Karel málem přišel o život. Ke snídani bylo na princův stůl přineseno otrávené jídlo. Karel se ten den rozhodl jít ke svatému přijímání, a proto se postil. Několik jeho přátel však během dne zemřelo. Po odjezdu krále Jana, který se odebral k evropským dvorům, aby jednal o uznání svého italského panství, založil Karel pro správu území vlastní kancelář. Protivníci se však připravovali k boji. Karel měl příležitost uplatnit všechny stránky královské výchovy. Svou první vítěznou bitvu svedl nedaleko hradu San Felice na den svaté Kateřiny 25. listopadu 1332. V dalších bojích však nebyl již tak úspěšný. Protilucemburský odboj sílil. Ani když se vrátil Jan, nepodařilo se udržet území. 14. dubna 1333 bylo Karlovo vojsko rozprášeno u Ferrary. (středověký rytíř viz obrazová příloha č.3) V bojích získal Karel cenné zkušenosti, když už jako šestnáctiletý sám velel vojsku. Krátce poté se princ v tyrolském Meranu setkal se skupinou českých pánů. Karlovi vyložili, jak Čechy nepřítomností panovníka velice trpí. Poměry v Čechách a na Moravě byly vskutku hrozivé. Sám Karel na to později vzpomínal: „Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný hrad svobodný, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v městských domech jako jiný měšťan. Pražský hrad pak byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl zcela ztroskotán až k zemi. Ještě horší bylo, že páni se stali většinou tyrany a nebáli se krále, jak se slušelo, protože si byli království mezi sebe rozdělili.“ (překlad z latiny) Přesvědčili Karla, aby s nimi odjel do Čech. Své rozhodnutí princ oznámil otci dopisem . Janovi plány v Itálii zůstaly nenaplněny. Lucemburkům tam zůstalo jen malé území. Italský pobyt dal Karlovi příležitost učit se správě země a diplomacii. Nejvíce zkušeností se správou získal v Lutce, kterou mu otec věnoval jako jeho vlastní území. Připomínkou Karlova pobytu v Itálii je pevnost Monte Carlo, kterou založil roku 1333. Je první z řady staveb nazvaných jeho jménem Později se Karel znovu do Itálie vracel. Poznal zde nový duchovní proud – humanismus a seznámil se s jeho představiletli. Jak král Jan přijal zprávu o Karlově odchodu z Itálie se můžeme jen domýšlet.
Karel toužil poznat zemi z níž odjel před deseti lety. Matčina pohřbu se účastnit nemohl, snad proto jeho první kroky vedly k jejímu hrobu ve Zbraslavském klášteře. Karel mluvil a psal čtyřmi jazyky, latinsky, italsky, francouzsky a německy, češtinu zapomněl a po letech pobytu za hranicemi se ji musel znovu učit. Pro vládu v zemi však neměl princ žádné pověření. Až v lednu 1334 mu Jan Lucemburský udělil titul užívali prvorození synové krále pověřovaní správou Moravy. Karel se chtěl nejprve s celou zemí seznámit, a tak navštívil města v různých částech království. Karel zprvu hledal a nacházel oporu u části české šlechty. Obstarali mu i peníze na placení královských dluhů a na vlastní vydání. Karel si byl ale vědom, že přízeň nemusí být trvalá. Získával proto podporu u církve především u silných klášterů, biskupství a kapitul. Karel uvítal v Čechách manželku Blanku. Získala si brzy přízeň šlechty i měšťanů. První dítě, dcera Markéta, se narodilo již v květnu 1335.
Jako již tolikrát v minulosti začalo upevňování panovnické moci vadit šlechtě. Chtěli využít rozporů mezi otcem a synem, ti si však byli vědomi své vladařské odpovědnosti a vždy k sobě našli cestu a dospěli k dohodě. Diplomatickým úspěchem obou byl trenčínský mír uzavřený v roce 1335: Jan se zřekl titulu polského krále ve prospěch Kazimíra a ten se vzdal nároku na území Slezska a ještě mu zaplatil 30 tisíc zlatých. Na počátku stoleté války, kdy Jan odjel do Francie, pověřil Karla, aby ho v zemi zastupoval. Krátce poté ale oslepl a cítil, že musí zajistit svého nástupce. Svolal zemský sněm šlechty, duchovenstva a královských měst a ohlásil tam své rozhodnutí, aby se po jeho smrti stal českým králem syn Karel.
Velký význam měla cesta Jana a Karla na papežský dvůr do Avignonu v roce 1340. Setkal se zde se svým učitelem. Pierre de Rosiere se tehdy zadíval na svého bývalého žáka se slovy: „Ty budeš jednou římským králem“. Karel pohotově odpověděl: „Ty však budeš ještě dříve papežem“. Za dva roky byl kardinál zvolen papežem a přijal jméno Kliment VI. Papež zamýšlel o posílení svého dvora, mnozí šlechtici i někteří panovníci byli však proti. Mezi nimi i císař Ludvík Bavor. Kliment ho chtěl zbavit své hodnosti a pomoci mu v tom mohli i Lucemburkové. A tak se počátkem roku 1344 všichni tři znovu setkali v Avigonu, kde připravili plán na Ludvíkovo sesazení a volbu nového římského krále. V roce 1346 se jím stal Karel IV. Dne 11. července 1346 u starobylého stolce u břehu řeky Rýn dalo pět ze sedmi kurfiřtů hlas Karlovi, dva nepřijeli. Pro tedy hlasovali tři arcibiskupové, český král Jan a sasský vévoda Rudolf. Karel pak slavnostně prohlásil, že volbu přijímá. Byly zhotoveny listiny, jimiž byl výsledek oznámen do všech zemí. Naplnily se snahy a očekávání Karla a Jana. Pro Jana to byla jedna z posledních radostí. Brzy nato padl v bitvě u Kresčaku. Karlovo postavení po otcově smrti nebylo jednoduché. Sesazený Ludvík se s porážkou nesmířil a ani bohatá říšská města ho nepodporovala. Byl korunován až 1. listopadu v katedrále města Bonnu. Karel pohřbil svého otce a chtěl se vrátit do Čech. Nejkratší cesta vedla přes nepřátelské území sesazeného panovníka. Aby unikl zajetí, cestoval přestrojen za panoše. Prošel bez překážek Alsaskem, Švábskem, Franky a Horní Falcí až do Čech.
V Praze se chystala korunovace. Karel již dříve nechal vylepšit královskou korunu, která se stala navždy symbolem Českého státu. Královská koruna je vyrobena z téměř dvou a půl kilogramů jedenadvacetikarátového zlata. Zdobí ji 20 perel a 94 drahokamů (19 safírů, 30 smaragdů, 45 rudých rubínů a spinelů) Korunovační meč pochází rovněž z 14. století, avšak původní žezlo, zlaté jablko s křížem a prsten se ztratily a byly doplněny o více než dvě století později novými klenoty. Korunovační slavnost se konala 2. září 1347 ve Svatovítské bazilice. Sesazený Ludvík Bavor se ale chystal k boji. Dříve než došlo k boji, náhle zemřel. Karlovo vojenské tažení se tedy změnilo k slavnostní jízdě po říši, při níž si Karel získal podporu velkých a bohatých měst.
Do Čech se vrátil až v únoru 1348 a rozhodl se z Prahy vybudovat město hodné římského krále a brzy, jak doufal, i císaře. Chtěl mít v Praze i centrum obchodu, řemesel, vzdělanosti a umění. Mohl dát příkaz k rozšíření Starého města, rozhodl se však pro založení nové osady – Nového Města Pražského (viz obrazová příloha č.4). 26. března byl položen základní kámen. Během několika málo let vyrostlo město s půldruhým tisícem domů a desítkami kostelů a klášterů. Ve Francii a Itálii poznal Karel několik univerzit a uvědomil si, že universita je pro Prahu nezbytná. Chtěl univerzitu úplnou, tedy se všemi čtyřmi fakultami. Karel musel nejprve získat povolení papeže, které bylo bezproblémové. Pozval do Prahy některé mistry ze zahraničí a využil i významné právníky, teology a lékaře, aby působili na univerzitě. Nejvyšším představitelem univerzity byl arcibiskup. Karel založil pro univerzitu také kolej, kterou pojmenoval Karolinum. Univerzitě věnoval 48 cenných rukopisů, které později obohatil o dalších sto čtrnáct knih. Studenti navštěvovali nejprve fakultu artistickou (později nazývána filozofická) a teprve potom si vybírali další fakultu. Univerzita měla právo udělovat svým absolventům tituly. Nižší byla hodnost bakaláře, po složení zkoušek se dával titul mistra či doktora. Smyslem bylo ovládnout tehdejší vědění a rozvíjet myšlení, umění řečnické atd. K tomu přispívali nejrůznější rozpravy, disputace. Za datum založení univerzity je pokládán 7. duben 1348. Důležitá usnesení byla stvrzována pečetí (viz obrazová příloha č.6). Pečetidlo bylo ze stříbra a jsou na něm zpodobeni sv. Václav a klečící Karel IV. Český lev a moravská orlice naznačují, komu univerzita patří. Ve 14. století navštěvovalo školy mnohem víc žáků než kdykoli předtím. Teď totiž měšťané stále více požadovali, aby všechny právní akty byly stvrzovány úředními listinami. Na to byli zapotřebí kvalifikovaní lidé. Děti v nižších školách se učily v mateřském jazyce. Ti, kteří chtěli ovládat i latinu a další poznatky, postupovali do takzvaných partikulárních škol. Nižší stupeň sedmera svobodných umění tvořilo trivium: gramatika, rétorika a dialektika. Vyšší stupeň zvaný quadrivium nabízí studium matematiky, geometrie, astronomie a muziky. Pouze po ukončení těchto škol se mohli hlásit na univerzitu. K rozšíření poznání stále více sloužili knihy. Na počátku 14. století bylo nejvíce spisů latinských, ale přibývaly také česká díla. Vzniká zde i první slovník zvaný Klaretův. Tři knihy – Vokabulář gramatický, Bohemář a Glosář osahovaly 3300 veršů – uvádějí české výrazy pro latinské odborné názvy z oboru medicíny, gramatiky a teologie. Bylo to první vědecké dílo shrnující tak bohaté poznatky. Napsány byly i právnické příručky Kniha rožmberská a první dílo o českých zákonech Práva zemská česká Ondřeje z Dubé. Vedle náboženských textů si lidé mohli vybrat knihy s díly básnickými nebo zábavnými. Byly tu i překlady cestopisů. Například Knihy o putování do zemí Orientu od lutyšského lékaře Jana Mandevilly a Milión Benátčana Marka Pola.
Pobyt v Paříži ovlivnil Karla i v architektuře. Po vzoru katedrál ve Francii, chtěl vybudovat takový klenot i v Praze. Na místě pro ni zvoleném stála původně rotunda zasvěcená svatému Vítu, postavená v 10. století na příkaz Václava. Po své smrti zde byl i pohřben. V 11. století byla zbořena a nahrazena trojlodní bazilikou. Podle Karlova rozhodnutí měla být kaple Svatovítské katedrály zasvěcena. Tímto záměrem bylo ovlivněno i celé umístění stavby. Karel pověřil vypracováním plánů i řízením stavby věhlasného architekta Matyáše z Arrasu, pozvaného z Avignonu. Základní kámen byl položen 21. listopadu 1344. Při této příležitosti převzal Arnošt z Pardubic odznaky prvního arcibiskupa. Nejprve se začala bourat bazilika a ostatní stavby, které na zvoleném území stály. Poté byly vyzděny pevné základy 300 až 350 centimetrů hluboké. Po smrti Matyáše z Arrasu se stavby ujal Petr Parléř, kterého objevil sám Karel. Parléř narozdíl od Matyášových pětibokých apsid stavěl čtyřboké. Dokončený chór byl vysvěcen roku 1385 a začaly se zde konat bohoslužby. Dílo bylo však natolik veliké, že ho Petr Parléř nestačil dostavět. Prostor staveniště chrámových lodí byl proto oddělen od chóru prozatímní zdí. Později na díle pracovali i synové Parléře, Jan a Václav. Stavba však byla ukončena předčasně v roce 1491 kvůli husitským nepokojům. Ve Svatovítské katedrále měli být pohřbeni členové přemyslovského rodu a v budoucnosti i dynastie Lucemburků. Jeden z nejkrásnějších náhrobků zhotovil Petr Parléř pro Přemysla Otakara I. Součástí velkolepého císařově plánu byla i oslava lucemburské dynastie a pocta těm, kteří se podíleli na stavbě. Do horního ochozu – triforia – byly osazeny velké pískovcové kvádry a přímo na místě z nich byly vytesány podobizny jedenadvaceti osob. Mezi ně patřil sám císař, jeho rodiče, manželky, bratři a syn Václav s manželkou Johanou. Dále podoby tří arcibiskupů, pěti ředitelů stavby a dvou stavitelů. Busty bohužel poničili v roce 1620 kalvínští vojáci Fridricha Falckého. Katedrála byla definitivně dokončena a znovu vysvěcena 28.9.1929. Na dostavbách se podíleli architekti Kami Hilbert, Josef Kranner a Josef Mockner. (Katedrála sv. Víta – viz obrazová příloha č.8)
Sídelní město se nemohlo obejít bez spojení břehů Vltavy. Starý most však už nebylo možno opravit. Na čas ho nahradila dřevěná lávka. Karel však přemýšlel o novém městě, který by odpovídal požadavkům rozrůstajících pražských měst. Základní kámen byl položen v roce 1357 na staroměstském břehu. Dílo bylo svěřeno Petru Parléři. Ten navrhl most 516 metrů dlouhý a 9,6 metrů široký. Měl 16 oblouků, mohutnějších než u starého mostu. Měl být také o 5 metrů vyšší. Ve 14. století nebylo technicky možné zasadit základy pilířů až do kamenného dna. Silné masivní pilíře umístil Parléř v hloubce 2,4 metrů pod vodou do štěrkového nánosu na dřevěné kůly a kamenné desky. Aby chránil pilíře před nárazy a snížil nápor ledu, postavil Petr Parléř před pilíře do ostrého hrotu vybíhající kamenné zábrany. Přesto byl most v následujících stoletích několikrát pobořen, nejvíce v roce 1890. Karlův most dnes zdobí třicet soch, převážně barokních. (viz obrazová příloha č.9) Technicky náročná a nákladná stavba, na niž penězi přispívali obyvatelé celého království, trvala více než dvacet let. Po mostě, zvaném do 19. století Kamenný či Pražský, se jezdilo už v roce 1383 – tehdy totiž král Václav stanovil poplatky z převážených nákladů. Na mostě se však dál pracovalo. naposledy se stavěly věže. Nově postavená Staroměstská mostecká věž (viz obrazová příloha č.10) se měla podle Karla stát triumfálním obloukem, jímž měli projíždět panovníci při cestách ze Starého i Nového města na Hrad. Po celá století se tudy ubíraly i korunovační průvody z Vyšehradu. sklon středověku k symbolice představuje i řada čísel chvíle založení 1-3-5-7-9-7-5-3-1. Stalo se to roku 1357, 9. července v 5 hodin 31 minut. Druhé patro věže nese sochy českých patronů sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda. V linii prvního patra věže je socha sv. Víta a vlevo Karla IV. a v vpravo Václava IV. Na věži jsou i štíty s deseti znaky zemí, jímž vládl Karel IV.
Kdo měl zájem postavit si v Novém Městě dům, musel se zavázat stavět do jednoho měsíce a za rok a půl být hotov. Domy měly být jednopatrové a musely být pouze z kamene. Ten, kdo stavěl dům, byl na dvanáct let osvobozen od všech daní. K rychlé výstavbě bylo zapotřebí hodně pracovních sil. Do Prahy tedy přicházeli lidé i za obživou. Podle odhadů mohla mít Praha Karla IV. kolem 40 tisíc obyvatel (Londýn 35 tisíc, Norimberk 26 tisíc a Paříž 80 tisíc obyvatel).
Ze všech hradů vybudovaných Karlem IV. je nejvýznamnějším Karlštejn. Stojí na strmém vápencovém ostrohu nad řekou Berounkou, vzdálen 30 km do Prahy. Základní kámen položil pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic dne 10. června 1348. Stavba pokračovala rychle, takže Karel IV. tu mohl pobývat už v roce 1355. Karel si přál postavit nejen honosné sídlo, ale i nedobytnou schránku, v níž by uložil největší poklady. Hrad se stal i důležitým místem při vyjednávání. Hrad byl vybudován na třech úrovních: nejnižší tvoří budovy určené k obývání panovníkovi, ve druhé je ve věži kostel Pany Marie a kaple sv. Kateřiny, nejvýše se tyčí věž s kaplí sv. Kříže. Pro výzdobu stěn získal Karel řadu vynikajících mistrů. Císařovým přítelem se stal Mikuláš Wurmser ze Štrasburku, autor maleb na stěnách karlštejnských kaplí. Byl za ně odměněn penězi a dvorcem v Mořině u Karlštejna. Jiný malíř vyzdobil stěny schodiště velké hradní věže. Je zde 37 výjevů ze života sv. Ludmily sv. Václava. Další Mistr namaloval tzv. ostatkové scény v karlštejnském kostele Pany Marie.
Čechy, Moravu, Slezsko a Lužici obývalo ve 14. století asi tři milióny obyvatel. Větších či menších měst bylo v Čechách asi 290, na Moravě 85, ve Slezsku 120 a v obou Lužicích kolem 40 (viz obrazová příloha č.25). Většina obyvatel žila na vesnicích, které představovaly jen několik stavení dohromady. Půda patřila panovníkovi, šlechtě a církvi. Některé vesnice přecházely do vlastnictví měšťanů nebo univerzity. Poddaní sedláci měli tedy půdu propůjčenou a odváděli za ně určité dávky. Tomuto vztahu se říkalo právo české. Později se však začalo uplatňovat právo zákupní. Sedlák zaplatil určitou sumu a získal tak i dědičné právo na území i pro své potomky (neměli-li syna půda patřila opět feudálům). Za držení půdy odváděl sedlák vrchnosti pravidelný úrok – pozemkovou rentu. Vybíralo se převážně v penězích, ale i v naturáliích a další díl v robotě. Ta nepřesahovala 18 dní v roce. Církev nadále vybírala desátky. Panovníkovi platili všichni obyvatelé království tzv. generální daň která se však vybírala jen při ojedinělých událostech. Za vlády Karla se vybírala tak dvakrát do roka. Středem vesnice byl panský dvůr nebo zemanská tvrz. Obec spravoval rychtář. Pro sedláky, kteří své výrobky, které nepotřebovali, prodávali ve městech, se stávala čím dál, tím víc důležitá znalost základů matematiky. Ve středověku nebyla ještě jednotná společná soustava měr a vah. V různých krajích a zemích měly jednotky označované stejným pojmem různou velikost. Velikost pole se měřila na lány. V našich zemích to byla rozloha okolo 18. hektarů. Lidé na vesnicích se živili zemědělstvím. Pole obdělávali oradlem (viz obrazová příloha č.11). Aby se nemuselo tolik otáčet získávaly pole podobu dlouhých lánů. Výnos z jednoho hektaru byl 800 až 1000 kg (pro srovnání dnes 3000 až 5000 kg). Kromě obilí se pěstoval mák, řepa, chmel, vinná réva, konopí, zelenina a další plodiny a rostliny. Na společné půdě se pásl dobytek. Kráva vážila až čtyřikrát méně než dnešní druhy. Největší stáda nepřesáhly počet dvaceti kusů. Hovězí dobytek byl také využity tahu. Koně byli na vesnici vzácností. Hodně bylo drůbeže, prasat a ovcí. Významné bylo i zakládání sadů.
Od roku 1346 byl Karel zvoleným králem římským. Aby se stal císařem, musel být korunován v Římě. Pro neshody s papežem Klimentem VI. musel však čekat až do roku 1355. Cesta do Říma byla velmi dlouhá a nebezpečná. Výprava musela být chráněna ozbrojenými jednotkami. Každá korunovační jízda byla náročná tedy i po stránce finanční. Papež v té době sídlil v Avignonu a do Říma vyslal svého zástupce Pierra de Columbiers. Ten dne 5. dubna 1355 korunoval Karla na císaře. Měl černé vlasy, velké oči široce posazené od sebe, tváře široké a plné, černý vous a vpředu lysou hlavu.
Spojení české a římské koruny se stalo základním článkem Karlovy koncepce budování českého státu. Český stát považoval za nejcelistvější, hospodářsky nejmocnější a nejstabilnější součást říše. K tomu přistupovaly i silné motivy rodové a citové. Karel vždy zdůrazňoval svůj přemyslovský původ po matce a sepětí s dávnou a slavnou minulostí českých zemí. Úctu svatému Václavovi projevoval nejslavnější Lucemburk při každé příležitosti. Postava a kult svatého Václava byly spjaty s každým důležitým krokem, které Karel učinil jako český král. Například jedním z prostorů Svatovítské katedrály je Svatováclavská kaple, zbudovaná okolo Václavových ostatků. Osoba zemského světce se také objevuje na pečetidle pražské univerzity. Také Pražský hrad, který Karel zvelebil, přejmenoval na Hrad svatého Václava, ale příliš umělý název se neujal. Zato označení svatováclavská koruna se ujalo na trvalo. Těmto nádherným klenotům se přikládala důležitost při korunovačním ceremoniálu, jehož pravidla Karel dokonce osobně sepsal v Řádu korunování českého krále a Řádu požehnání královny. Slovo koruna se však používalo i ve spojení Česká koruna, jako označení českého státu, respektive soustátí. Výraz stát totiž ve středověku nebyl znám.
Souborem listin, datovaných 7. dubna 1348 a majících prakticky platnost ústavních zákonů, vtiskl Karel českému soustátí pevnou podobu a právně jej scelil do )tvaru, nazvaného země Koruny české. Tento pojem zahrnoval teritoria spadající pod přímou svrchovanost českého panovníka. Patřily sem vlastní Království české, Markrabství moravské, slezské knížectví, posléze Horní a dolní Lužice a od roku 1373 také Braniborsko (viz obrazová příloha č.12). Určitý čas i Horní Falc a další drobná území, která přímo nesousedila s jejím územím. Pod Korunu formálně spadalo i Lucembursko, kde však vládli potomci Jana Lucemburského z druhého manželství. Za vlády Karla IV. byl český král do značné míry suverením panovníkem. Protipólem ústřední panovnické moci se měly stát generální sněmy. Právo účasti a tím i spolurozhodování o problémech soustátí, se dostalo politickým reprezentacím všech zemí Koruny české. Ale vzájemné rozpory a rivalita oslabovaly význam této instituce.
Politiku v Čechách a ve vedlejších zemích pojímal Karel od svého nástupu na trůn jako nedílnou součást politiky říšské. Země Koruny české považoval za privilegovanou část Svaté říše římské. Tento důraz na Čechy historikové označují jako bohemocentrismus. Hlavní rysy Karlovy říšské politiky byly obdobné jeho počínání v českém soustátí. Opíral se o stabilitu nejdůležitějších společenských sil. Občas se však objevovaly protichůdné tendence v německých oblastech Říše. Někteří novodobí němečtí historikové mu proto vyčítali, že Čechům byl otcem, ale Němcům otčímem. Karel však německé oblasti rozhodně nezanedbával. Ostatně jeho dlouhé pobyty v Norimberku a později v braniborském Tangerműnde byly více než výmluvné. Významnou pozici Království českého v rámci Svaté říše římské vtělil do základního říšského zákona, do tz. Zlaté buly, přijaté a vyhlášené roku 1356 na sněmech v Norimberku a Métách(viz obrazová příloha č.13). Karel odstranil sporné výklady volby římského panovníka. Určil, že o zvolení má napříště rozhodovat prostá většina a ne absolutní shoda. V případě vymření mužských potomků platila pro český trůn ženská posloupnost. Naivní byl však požadavek, aby kurfiřti uměli nejen německy, ale i italsky a česky. Hlavní ustanovení Zlaté buly prokázaly životnost a platila až do úplného zániku Říše v roce 1806. Přes výborné úspěchy nedokázal Karel překročit svůj vlastní stín a ve shodě se soudobými názory sledoval hlavně prospěch svého rodu. S odstupem času se může Karlovo dynastické zaujetí zdát jako jeho slabina.
České kotlině se po celý středověk vyhýbaly důležité kupecké cesty (viz obrazová příloha č.14). Významnějším kupeckým městem byla pouze Vratislav. I proslulá Zlatá stezka, vedoucí přes Šumavu a Prachatice dále do vnitrozemí, byla vlastně pouhou odbočkou podunajské cesty. Karel viděl řešení v odklonu některé z tras dálkového obchodu přes české území. Marně se snažil získat hrad Donaustauf, který nedaleko Řezna kontroloval dunajskou komunikací. Nejdůležitější kupeckou trasou tak zůstala cesta spojující přes Moravu Vídeň a Vratislav. Ani Praha Karla IV. se nemohla měřit v kupeckém ruchu s Benátkami, Janovem nebo Norimberkem. Zvláště italští kupci se nebáli vycestovat až do dálného Orientu. To však neplatilo o obyvatelích českých zemí. Pouze podnikavější, politicky aktivní šlechtici a intelektuální špičky registrovali novinky ze světa. Venkované se o nich dovídali v kazatelnách. Lepší informovanost byla v Praze a pohraničních oblastech. Do českých zemí se kromě běžného kramářského zboží (jižní ovoce, sušené a slané ryby, víno, sůl, koření) dovážely luxusní produkty pro vyšší vrstvy. Jelikož české výrobky se nemohly uplatnit na zahraničních trzích, platili jsme za dovoz surovinami, pražskými groši nebo kusovým stříbrem. K posílení obchodu byla potřebná mezinárodně uznávaná mince. Byl jím zlatý dukát (viz obrazová příloha č.15)
Dvůr panovníka představoval několik set lidí spjatých s panovníkem. Vyskytovali se zde lékaři, kaplani, vychovatelé královských dětí, dvorní umělci, osobní stráže a nositelé čestných titulů. Osoby neměli právo rozhodovat, ale poskytovali rady panovníkovi. Správa země vyžadovala své úředníky. Ti nejvýznamnější tvořili kabinet, jehož členy byli sekretáři a radové. Královská kancelář uskutečňovala panovníkovi rozhodnutí a připravovala důležité listiny. Byli v ní zaměstnání notáři, právníci, písaři a ochránci pečetí. O peněžní záležitosti se starala komora v čele s královským komořím. O návštěvy a hosty a cestovní záležitosti se staral dvorní maršálek. Dohled snad služebnictvem a provoz paláce měl na starost hofmistr. Nejužší okruh představoval tzv. denní dvůr, jehož členi byli každodenně přítomni u tabule. O svátcích se scházel slavnostní dvůr. Na dvůr byly zvány také osoby ze zahraničí. Hosté byli vyhlíženi zdaleka a jejich blízkost oznamoval trubač.
Obydlím královské rodiny se stal Královský palác na Pražském hradě. Karlův palác měl dvě křídla. V přízemí byla kuchyň a pět místností pro služebnictvo. K reprezentačním účelům sloužily tři místnosti v prvním patře. V přízemí menšího příčného křídla zasedal soud. Vnitřní dvůr poskytoval bezpečnost. Z paláce se dochovalo jen málo. Jeho větší část musela ustoupit požadavkům náročnějších Jagellonců. Kolik měl Karel služebnictva lze soudit ze zprávy, že za jeho rakví jich kráčelo sto čtrnáct. Královna se účastnila důležitých událostí u dvora a často doprovázela manžela na cestách. Její volný čas byl vyplněn tradičními zájmy žen. Komnaty byli však oddělené. V místnostech nebylo příliš nábytku. Častý byl dovoz látek z Itálie a zemí Orientu.
Vztah panovníka a šlechty byl vždy složitý. Česká šlechta se za vlády přemyslovských králů a Jana Lucemburského stala až příliš mocnou. Panovníka podporovali nebo mu vzdorovali podle toho, jak se jim to hodilo. Šlo jim o osobní prospěch, ne o blaho země. K nejbohatším rodům patřili ve 14. století Rožmberkové, Pernštejnové a páni z Hradce, z Dubé, z Valdeka, Štenberkové a další. reprezentačním prostorem byly hrady. Na nádvořích se konaly rytířské turnaje a v okolních lesích nákladné hony. Karel si ve vztahu k šlechtě počínal opatrněji, ale natrvalo oslabit její moc se mu nepodařilo. Pokusil se o to v návrhu souborného zákoníku zvaného Majestas Carolina (viz obrazová příloha č. 16), který předložil sněmu v roce 1355. Narazil však na příkrý odpor a musel ustoupit. Zvolil pro to velmi obratné řešení. Oznámil, že zpečetěný zákoník shořel a nelze se tedy jimi zákony řídit.
Oslabení moci napomohl i výběr rádců. Ti byli většinou z řad duchovenstva, patriciů a méně významných rodů. Mocní šlechtici se účastnili slavností, a tak si císař udržoval i dostatek peněz. Prosadil také vybírání obecní daně, kterou vybírali sami šlechtici a nikdy nebylo zárukou, že ji vždy poctivě odevzdávali. K nejbližším politickým spolupracovníkům patřily Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi a Jan ze Středy. Příslušníci panstva se totiž nemohli měřit co do vzdělání s intelektuálními špičkami duchovenstva.
Nejnižším stupínkem církevní zprávy v Evropě 14. století byli farnosti. Několik farností tvořilo děkanát, několik děkanátů arcijehánství. Od 10. století stáli v čele církve v Čechách biskupové. Ve 14. století spravovali diecézi, která se skládala z deseti arcijehánství. Pražský biskup neměl právo korunovat českého krále. Byli jsme závislí na arcibiskupovi v Mohuči. Jediným řešením bylo založení arcibiskupství v Čechách. Jednání s klimentem bylo úspěšné, a tak od 30. dubna 1344 církev v Čechách spravoval arcibiskup pražský, biskup olomoucký a biskup nově založené diecéze v Litomyšli. Prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic. Pražské arcibiskupství bylo podřízeno pouze papeži. Zatímco v Čechách Karla IV. byli církevní záležitosti většinou řešeny ku prospěchu věci, v Evropě se schylovalo k ohrožení jednoty katolické církve. Většina křesťanů požadovala návrat papeže Urbana VI. z Avignonu do Říma. S tím však nebyli spokojeni francouzští kardinálové a podporováni králem Karlem V. se Urbana VI. zřekli a místo něho zvolili protipapeže. Stal se jím kardinál Robert ze Ženevy, který přijal jméno Kliment VII. Za své sídlo si zvolil palác v Avignonu. Tak začalo papežské schizma, dvojpapežství. Za svého pobytu v jihoslovanské Dalmácii se dvacetiletý markrabě poprvé setkal se slovanskou bohoslužbou. Založil tedy i v Praze klášter slovanské liturgie. Pražskému arcibiskupovi to papež povolil listinou ze dne 9. května 1345. O dva roky později začali stavby na pravém břehu Vltavy vyrůstat v budovy kláštera Na Slovanech, kam bylo pozváno několik desítek benediktinských mnichů z ze Zadaru. Byl tu postaven i trojlodní chrám Pany Marie a sv. Jeronýma asi pro 2500 věřících. Celý soubor staveb bývá nazýván Emauzy.
V 10.-13. století působilo v českém státě 22 mužských a ženských řádů tří řeholí: sv. Benedikta, sv. Augustina a sv. Františka. Za vlády Lucemburků přišlo do Českého království dalších šest řádů.
Kulturní a umělecký život za vlády Karla IV. byl značný. Jedním z nejlepších kameníků byl Petr Parléř (viz. obrazová příloha č.17). Pocházel z Gmündu z kamenické rodiny. Pracoval nejen na Svatovítské katedrále, projektoval i nový most s věží a katedrály v Kolíně a v Kutné Hoře. Jeho dílem jsou i některé sochy, které zdobí stavby dodnes.
Hlavní částí většinou trojdílných gotických oltářů byli desky malované na dřevěných deskách potažených plátnem. Námětem mnoha obrazů byli výjevy náboženské, nejčastěji ze života Ježíše Krista a Pany Marie.Většinu autorů neznáme pravým jménem a nazýváme je podle nejslavnějšího díla. Třemi nejznámějšími byli Mistr vyšebrodského oltáře, Mistr Theodorik a Mistr Třeboňského oltáře (viz. obrazová příloha č. 18).
Čtrnácté století je poslední velkou epochou knižní malby. Této náročné práci se učilo celé čtyři roky. K nejznámějším knihám patří Veleslavínova bible. Přes velké úsilí však Karel nenašel schopného dějepisce, který by vylíčil toto slavné období lidských dějin. Ke kulturnímu životu přispěl Karel svým dílem zvaným Vita Caroli (Život Karlův). Chtěl seznámit své potomky a nástupce se svými zkušenostmi a chybami. Jeho autobiografie je skvělým dokladem panovníkova vzdělání a myšlení.
Velikonoční svátky zpestřovaly divadelní hry předváděné původně v kostelech latinsky. Byli prokládány českými scénkami většinou s humorným příběhem. Proto se takové divadlo přesunulo pod širé nebe. Nad náboženskými tématy pak převládali veselé scénky zesměšňující nešvary běžného života. Nejslavnější hrou té doby je Mastičkář.
Nemoci a strádání se nevyhnuly rodině Karla IV (viz obrazová příloha č. 19). Karel byl ženatý čtyřikrát. Jeho první manželka zemřela v dvaatřiceti letech, třiadvacetiletá Anna Falcká již v pátém roce manželství. Dalším neštěstím bylo úmrtí Anny Svídnické spolu s dítětem, které porodila. dlouho se Karel nemohl dočkat dědice. I první narozený syn, který se narodil Anně Falcké, zemřel po necelých dvou letech života. Otcovy naděje splnil až Václav, syn Anny Svídnické. Událo se tak 26. února 1361 okolo deváté hodiny večer v Norimberku. Mladá matka zemřela jeden rok po porodu. Ovdovělý otec se upjal k synovi Václavovi, již jako dvouleté batole, byl korunován českým králem. Na princově výchově se podíleli Arnošt z Pardubic a Jan Očko z Vlašimi. V porovnání s Karlovým dětstvím, bylo jeho odlišné. Desetiletý václav byl v září 1370 oženěn se stejně starou Johannou Bavorskou z rodu Wittelsbachů. Karel se pomalu snažil zapojit Václava do politické scény.
Dědicem české a římské koruny učinil prvorozeného syna Václava. Římským králem byl zvolen roku 1376. Druhorozený syn Zikmund obdržel braniborsko a třetí syn Jan Zhořelecko. Výchozí Václavova pozice byla v samém zárodku již trochu oslabena. Karel myslel na vše s předstihem, a proto uzavřel v první polovině šedesátých let smlouvu s Habsburky o jejich nástupnictví v případě, že by lucemburský rod vymřel po meči. V závěru života podnikl Karel se synem Václavem cestu do Francie, kde s králem Karlem V. hovořil o rozdělení sfér vlivu v Evropě. V rámci těchto plánů měl Zikmund usednout na polský trůn, poměry se však změnili,a tak se stal králem uherským.
Karel IV. zemřel v dvaašedesáti letech dne 29. listopadu 1378 na prudký zápal plic. Jinak fyzicky zcela zdravý podlehl následkům zranění levé kyčle, které utrpěl při pádu z koně. Lékaři nejprve tělo nabalzamovali, duchovní pak císaře oblékli do mnišského šatu, jak si přál. Jedenáct dní se přicházely zástupy poklonit císařově památce do síně královského paláce. Dvanáctého dne začaly smuteční obřady. Karla IV. oblékli do purpurového pláště, ozdobili množstvím klenotů a hlavu mu položili na zlatý polštář. V průvodu, který se ubíral z Hradu do Prahy, nesli šlechtici jeho tělo pod zlatým baldachýnem. Kronikář zapsal, že v průvodu kráčelo přes sedm tisíc lidí. První noc strávil nebožtík na Vyšehradě, druhou u sv. Jakuba, další v kostele Pany Marie. Čtvrtého dne se konaly obřady v katedrále sv. Víta. Trvaly celou noc. 15. prosince sloužil arcibiskup Jan Očko z Vlašimi zádušní mši a nazítří byl císař pochován do královské hrobky, kde již odpočívaly jeho tři manželky.
Nad rakví zemřelého vládce pronesl pohřební proslov mistr Vojtěch Rankův z Ježova, učenec evropského formátu. Mimo jiné pronesl i prorockou větu :“Jí (smrti) sice želeti musí všichni věrní a oplakávati vůbec všichni, nám však z Království českého tím tíže jest ji snášeti, tím trpčeji nad ní naříkati, čím více se mezi bouřlivými hrozícím nám válek příboji a hlomozem bojíme, že loď naše, to jest Čechie, od nepřátel pravděpodobně bude zmítána, zbaveni jsouce tak velikého veslaře a od takového kormidelníka opuštěni, věrného utěšitele ztrativše a dosud do přístavu pokoje vánky do plachet našich dujícími, jak jsme doufali, nedovedeni nedohnáni.“
28. prosinec 2012
11 369×
5508 slov
