Karel IV.

Václav se narodil 14. 5. 1316 v pražském městě ( později Karel ), prvorozený syn krále Jana Lucemburského a paní Elišky Přemyslovny, královny české a polské. Ve svých třech letech po putování z hradu na hrad byl kvůli
roztržce mezi rodiči odtržen od matky a převezen na Křivoklát.
O několik let později se Jan Lucemburský rozhodl spojit sňatek svého syna Václava s Markétou, zvanou Blanka z Valois, dcerou Karla, hraběte z Valois. Jednání krále Jana s hrabětem Karlem z Valois bylo krátké a bez překážek. Obě strany spojovaly s chystaným sňatkem značný politický zájem, a tak se nejednalo a ni o zásnubách, ale přímo o svatbě. Jakmile byla dohoda uzavřena, vyslal král Jan do Čech spěšné posly, aby byl princ Václav z Křivoklátu přivezen do Francie. Z Křivoklátu byl bezmála sedmiletý Václav vypraven s bezpečnostním doprovodem 4. dubna 1323 do Paříže. Datum sňatku prince Václava s Blankou je datována ve stejný den jako korunovace Marie Lucemburské, současně s papežským svolením. Určené datum byla neděle lenic neboli hod boží svatodušní, kdy se podle starobylé tradice udělovala i svátost biřmování. Biřmovacím kmotrem Václava byl sám francouzký král Karel IV. Krásný Václav přijal podle obyčeje biřmovací jméno svého kmotra Karel. Od té doby užíval český korunní princ jen tohoto jména. V prvním roce svého pobytu ve Francii sídlil Karel na hradě v St. Germain en Laye u Paříže, který byl častým venkovským sídlem francouzského krále. Od roku 1325 se Karel vzdělával přímo na dvoře Karla IV až do jeho smrti roku 1328. Smrt Karla IV znamenala pro jeho jmenovce konec blahobytu. Novým Francouzským králem se stal Filip VI z Valois, který měl vůči Karlovi lhostejný postoj, který se odrazil ve značném snížení financí na potřeby českého prince.Roku 1330 byl Karel, spolu se svojí ženou Blankou, povolán z Francouzského dvora do města Lucemburku svým otcem Janem Lucemburským, kde měl zastoupit svého otce ve správě hrabství a získat zkušenosti v praktické politice. V takřka jednoročním pobytu se Karel stačil vžít do německého prostředí a naučit se Německému jazyku. Nikdy však Karlovi nezmizel z obzoru zájem země, neustále přitahující jeho pozornost. Země, kde žila v ústraní takřka všemi zapomenuta jeho matka Eliška.
Po roce, tedy roku 1331, povolal král Jan svého syna Karla do Itálie , kde měl Karel svou přítomností zakotvit rodovou moc v Italském prostředí. Toto povolání také jasně naznačovalo, že král Jan nechce princi Karlovi svěřit vládu v českých zemích. Pro prince Karla se na nějaký čas v Itálii vytvořila stabilizovaná situace, za které si zde vytvořil vlastní kancelář. Karel v Itálii prožil svůj první atentát- jeden ze spojenců pro něj nachystal otrávenou snídani, on ale
místo snídaně odešel na ranní modlitbu a po návratu spatřil své druhy
umírat v křečích, i svou první bitvu,- roku 1332 vyhrál bitvu u pevnosti San Felice.
Za tu si mimo jiné vysloužil rytířský titul jejíž vítězství přičítá Karel ochraně sv. Kateřiny, jejímž oddaným ctitelem byl pak celý život. O rok později, po prohrané
bitvě u Ferrary založil město, které zná celý svět - Monte Carlo.

Karlův vstup do Čech byl vskutku triumfální. Matčina pohřbu se účastnit nemohl, snad proto jeho první kroky vedly k jejímu hrobu ve Zbraslavském klášteře. Na Zbraslav, kam dorazil se svým průvodem dne 30. října 1333, přišli Karlovi vstříc zástupci Prahy a mnozí šlechtici. Brzy však nastalo nepříjemné vystřízlivění, když Karel zjistil, že se do vlasti vrátil nejen s holýma rukama, ale že z královského majetku, který měl být jeho oporou a základem nové moci, zůstaly jen žalostné trosky. Karel neměl totiž ani kde přenocovat, protože královský Hrad pražský byl v naprosto dezolátním stavu. Jeho počáteční situaci ztěžoval fakt, že Karel neuměl ani slovo česky, neboť do Francie byl odvezen už jako dítě. Musel se tedy dorozumívat německy nebo latinsky. od podzimu 1333 spravoval České království místo nepřítomného otce, jako markrabě moravský byl pak od roku 1334. Byl českým sněmem uznán za budoucího panovníka v roce 1341.
Za poměrně krátkou dobu se podařilo restituovat Karlovi většinu královského majetku. Jeho autorita vzrostla natolik, že měl v Českých zemích daleko větší vliv než jeho otec král Jan. Úspěchy, již dosáhl, utvrdily Karla v přesvědčení o nadosobním historickém poslání, ke které ho předurčila boží vůle. S pomocí papeže Klimenta VI. ,který byl Karlův učitel na Francouzském královském dvoře a ke kterému měl Karel přátelský vztah, se dostává Karel do víru mezinárodního dění. Podporu církve i ochranu a šíření pravé víry pokládal Karel za přední povinnost každého křesťanského monarchy. Přízeň Klimenta VI. Umožnila Karlovi roku 1344 prosadit povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Prvním pražským arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic. Současně se Karel zasloužil o zřízení nového biskupství v Litomyšli. Roku 1346 papež nazval Ludvíka Bavora - tehdejšího císaře - za arcikacíře a antikrista a dal povel ke zvolení nového panovníka. A tak je Karel Lucemburský, v červenci 1346 na rýnském ostrově Königstuhl, hlasy pěti kurfiřtů zvolen římským králem Karlem IV. V té době však v Čechách vládl ještě jeho otec Jan. Českou korunu získal o rok později. Na hlavu mu byla 2.září 1347 posazena nová svatováclavská koruna. Hned poté vyrazil do rozhodující bitvy s Ludvíkem Bavorem. K té však kvůli předčasné smrti Ludvíka vůbec nedošlo.
Karel považoval český stát za nejcelistvější, hospodářsky nejmocnější a nejstabilnější součást Říše a za jádro rodových držav lucemburské dynastie. K tomuto úsudku přistupovaly i silné motivy rodové a citové. Karel vždy okázale zdůrazňoval svůj přemyslovský původ po matce a sepětí s dávnou slavnou historií českých zemí. Úctu svatému Václavovi projevoval nejslavnější Lucemburk při každé příležitosti. Sám na základě starších předloh zpracoval svatováclavskou legendu. Postava a kult svatého Václava byly neodmyslitelně spjaty se všemi kroky, které Karel učinil jako český král. Jedním z nejvýznamnějších prostorů pražské katedrály je Svatováclavská kaple, zbudovaná kolem Václavova hrobu. Také pražský hrad, který zvelebil o nový královský palác byl přejmenován na Hrad svatého Václava, rovněž jako královská koruna, která prošla nákladnou inovací, a která se ujala natrvalo spolu se slavnostním korunovačním ceremoniálem, který Karel sám sestavil.Slovo koruna ovšem za vlády Karla IV. mělo ještě jeden význam. Karel dal svým zemím pevnou podobu a scelil je do útvaru, který nazval země Koruny české. Tyto země spadaly pod přímou svrchovanost českého panovníka. 7. 4. 1348 přičleněním slezských knížectví a Horní Lužice vytvořil soustátí zemí koruny české, které v roce 1368 rozšířil o Dolní Lužici a 1373 o Braniborsko. V roce 1349 učinil bratra Jana Jindřicha moravským markrabětem.
V roce 1348 založil panovník Nové Město pražské, jímž podstatně rozšířil dosavadní městskou plochu. .V dubnu 1348 podepsal zakládací listinu Karlovy univerzity, nejstarší univerzity ve střední Evropě vůbec. Měla čtyři fakulty: lékařskou, artistickou, právnickou a teologickou. V červnu pak byl položen základní kámen stavby hradu Karlštejn. Tam byly uloženy korunovací klenoty, ale i pozoruhodné sbírky ostatků. Pravý Pražský břeh s levým spojil velkolepý kamenný most, zakončený pozoruhodnými branami. Významným krokem pro České země bylo také zavedení ového říšského zákona tzv. Zlaté buly z roku 1356. Tento předpis nebyl předložen najednou, jako se tomu už Karel jednou snažil, avšak neúspěšně, ale postupně se naplňoval a získával moc. Postupně v něm Karel stvrdil řadu zvyklostí, kterými především odstranil sporné výklady volby římského panovníka. Opíraje se o vlastní zkušenosti, určil, že o zvolení má napříště rozhodovat prostá většina kurfiřtských hlasů, nikoli plná názorová shoda ( konsensus ). V případě vymření mužských potomků platila pro český trůn ženská posloupnost, zatímco ostatní světská kurfiřtství spadala na Říši jako uprázdněná léna. Další z předpisů byl, aby kurfiřti uměli nejen německy, ale také italsky a Česky. Hlavní ustanovení zlaté buly Karlovy prokázala životnost a platila až do konečného zániku Svaté říše římské v roce 1806.
Svůj osobní život podřizoval Karel již od časů dospívání politické koncepci a představě vlastního dějinného poslání. Po smrti své první manželky Blanky z Valois, již miloval od dětských let, se oženil ještě třikrát. Všechny další sňatky byly však silně politicky motivovány a přinesly Karlovi upevnění mezinárodních pozic, či přímé územní zisky. I jinak svých cílů dosahoval obratnou diplomacií a vojenským akcím se pokud možno vyhýbal, i když v případě nutnosti dokázal použít zbraně. Jeho dalšími ženami byly Anna Falcká 1349 – 53, Anna Svídnická 1353 – 62 která
mu porodila následníka trůnu,a od roku od 1363 to byla Alžběta Pomořanská Byl otec 12 dětí, z nichž nejvýznamnější byli pozdější čeští a římští panovníci Václav IV. a Zikmund, dále syn Jan, zv. Zhořelecký, a dcera Anna, manželka anglického krále Richarda II.
S odstupem času se jeví Karlovo dynastické zaujetí velkou slabinou jeho politiky. Snaha zajistit synům a bratrovi přesně vymezený podíl na moci podlomila ve svém důsledku Karlovo státnické dílo a přistoupila k odstředivým tendencím v zemích koruny české i k prohlubujícímu se partikularismu ( ve smyslu územní a politické roztříštěnosti ). Dědicem české a římské koruny učinil Karel prvorozeného syna Václava ( 1361 ). Již jako dvouleté dítě ho dal korunovat českým králem a v roce 1376 prosadil jeho volbu římským panovníkem. Druhorozený syn Zikmund ( *1368 ) měl odrážet ( což také odrážel ) Braniborsko, ale roku 1415 ho získali Hohenzolernové, čímž toto území od Koruny české odpadlo. Třetí syn Jan ( *1370 ) Zhořelecko. Výchozí Václavova pozice byla již byla v samém zárodku oslabena.
Karel myslel na vše s předstihem, proto uzavřel již v první polovině šedesátých let smlouvu s rakouskými Habsburky o jejich nástupnictví na český trůn v případě vymření Lucemburské dynastie po meči. Možnost českého zemského sněmu promlouvat do obsazení trůnu tak byla potlačena na minimum.
V závěru života podnikl Karel IV. spolu se synem Václavem cestu do Francie, kde s Karlem V. hovořil o rozdělení sfér vlivu v Evropě. V rámci těchto plánů měla Zikmundovi připadnout v budoucnu polská koruna. Poměry se ale vynutili jinak a Zikmund zasedl v roce 1387 na uherském trůnu.
Vlastní příčinou Karlovy smrti byla pro nás dnes celkem banální zlomenina krčku levé nohy, která ho upoutala na lůžko. Z ní se vyvinul zápal plic, jehož následku Karel podlehl. Pohřební obřady byly velkolepé a trvaly 17 dní, než byly Karlovy ostatky uloženy do královské hrobky pod chrámem Sv.Víta na Pražském hradě. V pohřební řeči označil Karla IV. Vojtěch Raňků z Ježova „otcem vlasti“. Tento původně řečnický obrat se však v průběhu dalších věků stal Karlovým stálým přívlastkem a zůstal mu dodnes.