Karel V.

V Gentu a zemřel 21. 9. 1558 v San Jerónimo de Yuste, pohřben byl v Escorialu. Narodil se jako nejstarší syn Filipa Sličného a Johaniny Šílené. Jako císař římský byl nazýván Karel V., jako král španělský nesl označení Karel I.

V dětství byl vychováván spolu se svými sestrami Eleonorou a Isabelou v Nizozemí pod dozorem své tety Markéty, která později vládla Karlovým jménem, když Karel roku 1506 zdědil po otci Nizozemí. V mládí ho ovlivňovali vychovatelé Vilém z Croy, pán z Chiévres a Adrian Floriszoon, který je znám jako papež pod jménem Hadrián VI., jehož pontifikát spadá do let 1522 – 1523. Roku 1515 byl Karel formálně prohlášen za plnoletého, ale ve skutečnosti vládl Vilém z Croy. Hned po zplnoletění se začal na svém dědovi, španělském králi Ferdinandovi, domáhat kastilské koruny, jakožto dědictví své matky, ale než došlo k dohodnutí, Ferdinand roku 1516 zemřel. Tak Karel zdědil korunu kastilskou i aragonskou, ale v Kastilii byl až do roku 1555 formálně spoluvládcem své choromyslné matky.

Od mládí měl slabé tělo, duševně dospíval jen pozvolna a jeho povaha se ustálila později, než jeho vrstevníci. Nejraději se věnoval sportu. Když roku 1517 přišel do Španělska, hned proti sobě vzbudil nevoli tím, že všude dával přednosti Nizozemcům před Špatněly. I z jiných příčin proti němu vypuklo roku 1520 povstání, které se však záhy obrátilo v boj měst proti vyšší šlechtě. Když se v květnu téhož roku chystal do Německa, byl již římským císařem, neboť v lednu 1519 zemřel jeho děd císař Maxmilián I. a kurfiřti mu dali přednost ve volbě 28. 6. 1519 před francouzským králem Františkem I. Sama kandidatura byla jednou z příčin nespokojenosti Španělů, stála Karla mnoho peněz a velmi jej zadlužila. Mimo to musel přistoupit na volební kapitulaci, v tom smyslu, že se ve všech důležitějších věcech bude řídit radou kurfiřtů a že obnoví říšský regiment. V říjnu 1520 byl v Cáchách korunován a tituloval se hned císařem.

Veřejné mínění v Německu ho přijalo velmi kladně, přestože německy do té doby vůbec neuměl, a zejména zástupci nových náboženských hnutí do něho vkládali velké naděje, že se chopí reformace církve. Za příznivou okolnost bylo považováno to, že papež Lev X. jeho kandidatuře na německý trůn vůbec nepřál. Karel, na nějž měl vliv jeho zpovědník, františkán Glapion byl sice přítelem reformace a souhlasil by s omezením papežské moci, ale naprosto nesouhlasil s tím, aby byla napadána dogmata a zaujal nepřátelský postoj k luteránům. Na svém prvním sněmu ve Wormsu dal 26. 5. 1521 přijmout edikt, jímž byl Luther dán do achtu a šíření jeho učení bylo zapovězeno. Na tomtéž sněmu odevzdal alpské země svému bratru Ferdinandovi. Poté se vrátil do Španělska, kde bylo mezitím potlačeno povstání.

Ještě za pobytu v Německu vstoupil do války s francouzským králem Františkem I., která se měla stát počátkem dlouholetého nepřátelství mezi Habsburky a Francií. Přitom od roku 1516 měl Karel s Františkem přátelské styky, ale když se stal pánem tak ohromných říší, cítil se František jeho mocí ohrožen, někdejší přátelství se proměnilo v opak. Roku 1521 došlo k první válce, v níž měl Karel za spojence Anglii, papeže a ostatní italská knížata mimo Benátek. Roku 1526 vstoupil papež Kliment VII. do spolku s Františkem, v obavách z Karlovy rostoucí moci. K smíření mezi papežem a císařem došlo ještě před dojednáním míru v Cambray smlouvou v Barceloně 29. 6 .1529, načež Karel vytvořil jakousi hegemonii s papežem a jejími italskými státy. 23. 2 .1530 byl papežem v Boloni korunován korunou lombardskou i císařskou. Jedná se o poslední císařskou korunovaci vykonanou papežem.

Hned poté se odebral do Německa, kam ho volalo stálé šíření protestantství a svolal sněm do Augšpurku, kde chtěl odstranit církevní roztržky. Původně zamýšlel dohodnout se s protestantskými stavy, což mu radil i jeho kancléř Gattinara, ale když protestanti nechtěli odstoupit od augšpurské konfese, nechal v podstatě obnovit wormský edikt. Protestanti vytvořili 31. 12 .1531 Šmalkaldský spolek, a jelikož byla zároveň moc Habsburků ohrožena Turky, byl Karel nucen v Norimberku vyhlásit náboženský mír, a tento stav měl trvat až do rozhodnutí příštího koncilu, jehož se protestanti stále více dovolávali, a usiloval o něj i sám Karel.

Roku 1532 podnikl výpravu proti Turkům, které donutil k ústupu z Ferdinandových zemí. Poté navštívil Itálii, kde koncem roku 1532 vyjednával s papežem v Boloni o svolání koncilu. Papež jej přislíbil, avšak v obavě o ztenčení své moci nemínil slib vyplnit.

Roku 1535 podnikl ze Španělska velikou výpravu proti Tunisu, kde se vlády zmocnil Chaireddín Barbarossa a pod ochranou cařihradského sultána podnikal námořní loupežné výpravy. Karel dobyl Golety, porazil Chaireddína a dosadil jím svrženého panovníka Muley Hasana. Tuto zdařilou výpravu korunovalo osvobození 20 000 křesťanských otroků. Tím si římský císař získal v Evropě velikou úctu jako přední obhájce křesťanství proti islámu.

Mezitím ovšem vznikalo nové nepřátelství s Františkem I. Spor o Milán, kde roku 1535 vymřel rod Sforzů, a o Savojsko, na jehož některé části si František činil nároky, vedl roku 1536 k třetí válce mezi oběma panovníky. Příměří zprostředkoval papež v Nizze až roku 1538, bylo uzavřeno na deset let. Císař podržel Milán, Francouzové Savojsko. Karlovy nákladné války byly spojeny s velkým finančním útiskem jeho zemí. Stejně tak Karlovy snahy o zvýšení panovnické moci a omezení stavovských i zemských svobod budilo nespokojenost nejen ve Španělsku, kde Karel zatím zcela zdomácněl, ale i v Nizozemí. Roku 1539 dokonce došlo ke vzbouření města Gentu. Karel se osobně vypravil do Nizozemí, potlačil vzpouru a město přísně potrestal. Poté navštívil po devíti letech Německo a svolal sněm do Řezna, kde se mělo jednat o návratu protestantů do církve, což se však ukázalo jako nemožné a byl prozatím obnoven náboženský mír v Norimberku v roce 1541.

Tou dobou ohrožovali Ferdinandovy země Turci a nový spor vedl ke čtvrté válce s Francií v letech 1542 – 1544. Aby oslabil tureckou moc, podnikl roku 1541 z Itálie výpravu proti Alžíru, kde se dosud držel Chaireddín, který neustával v námořním loupežnictví, ale výprava byla zmařena námořními bouřemi. Turci pak jako spojenci Františka I. dělali nemalé škody italskému pobřeží. Lépe se Karlovi vedlo proti Františkovi samému. V míru v Crespy z roku 1544 se František zřekl nároků na Neapolsko a vrchního lenního práva nad Flandry a Artoiskem a slíbil ústně i pomoc proti protestantům. Milám zůstal císaři nejprve prozatímně, potom nadobro.

Nyní se Karel mohl se vším důrazem věnovat uspořádání náboženských poměrů v Německu. Když konečně po dlouhém jednání a po mnohých odkladech papež Pavel IV. v září 1544 svolal na rok 1545 koncil do Tridentu, protestanti jej odmítli. Karel se rozhodl užít zbraně. Vzhledem k tomu, že měl mír s Francií a s Turky a přátelství s Anglií, mohl se plně obrátit proti německým protestantům. Nadto se mu podařilo rozdělit jejich moc, když tajně přivedl na svou stranu saského Mořice, jemuž slíbil saské kurfiřtství, a některá menší knížata a zároveň falcký a braniborský kurfiřt přistoupili na neutralitu, takže byl Šmalkaldský spolek osamocen. Karel se spojil s papežem a Ferdinandem a v červenci 1546 vyhlásil acht na náčelníky spolku – saského kurfiřta Jana Fridricha a hesského lantkraběte Filipa. Ti vtrhli do jižního Německa a jen jejich nerozhodnost byla příčinnou neúspěchu. V listopadu 1546 vtrhl Mořic s Ferdinandem do saského kurfiřtství a přinutili spojence k ústupu na sever, načež se musela protestantská jihoněmecká města vzdát. Karel pak vtrhl do Saska a vítězstvím u Mühlberka 24. 4. 1547 rozhodl boj. Jan Fridrich byl zajat, Filip se vzdal.

Náhle se papež ulekl rychlého vzrůstu císařovy moci. V obavách o jeho zasahování do jednání koncilu, přenesl sněm proti císařově vůli do Boloně. Karel uspořádal náboženské poměry v Německu prozatímním opatřením – tzv. interimem v Augšpurku roku 1548, jímž byli protestantům povoleny některé koncese, v podstatě se však měli vrátit ke katolicismu. Ale interim pobouřil i katolíky. V této době se Karel rozešel s bratrem Ferdinandem, zvoleným již roku 1531 tím, že chtěl za svého nástupce syna Filipa. Také Mořic Saský, jeho dosavadní spojenec, vytvořil tajně spolek s několika protestantskými knížaty a spojil se s novým francouzským králem Jindřichem II. Karel se konečně dohodnul s papežem (tehdy Juliem III.) o nové svolání koncilu do Tridentu a povolal protestanty na tento koncil. Na počátku roku 1552 zaútočil Jindřich II., dobyl Mety, Toulouse a Verdun a současně vtrhl Mořic do Tyrol. Churavý císař neměl tušení o Mořicově zradě, musel se spasit rychlým útěkem z Innsbruku, kde zrovna pobýval. Nebývalo než protestanty vyjednávat, přičemž prostředníkem byl Ferdinand. Aby se zbavil aspoň jednoho protivníka, obrátil se proti Francii a oblehl Mety. Ničeho však nedokázal a také v Itálii se Francouzům dařilo. S protestanty pak učinil Ferdinand mír v Augšpurku roku 1555, jímž byly všechny Karlovy snahy zmařeny.

Císařova politika tak skončila úplným nezdarem a Karel, trápen tělesnými neduhy, pojal nechuť k další vládě a umínil si strávit zbytek života v zátiší. 25. 10 .1554 odstoupil svému synu Filipovi v Bruselu v Nizozemí a 15. 1. 1556 i španělskou říši. V září 1556 se zřekl vlády v Německu a uchýlil se do kláštera sv. Jeronýma zvaného Juste v Extremaduře. Zde žil do roku 1558.

Karel byl slabého těla a chorobného zevnějšku. V pozdější době ho trápila pakostnice i jiné neduhy, což byl důsledek zhýralosti v mládí. Jeho povaha byla dráždivá, popudlivá a mstivá. Nikdy nezapomínal na urážky a jeho hněv měl dalekosáhlé důsledky. Své plány prosazoval vytrvale a houževnatě. Co si jednou umínil, prováděl sice zvolna a opatrně, ale nedával se od svých úmyslů odradit překážkami ani nezdarem. Do vladařských povinností se vpravoval pozvolna, ale poté si své povinnosti bedlivě hleděl. Měl státnické nadání a neštítil se všelijakých politických úskoků, ale jeho plány k obnovení císařství ve smyslu středověké svrchovanosti nad celým světem se do jeho doby nehodily. Neměl zase porozumění pro zájmy jednotlivých národů a částí své velké državy. První řečí kterou mluvil byla francouzština, později se přiučil španělštině, německy se nikdy pořádně nenaučil, v mládí se učil i latině, ale nebavila ho, na jazyky neměl talent. Jeho manželkou byla Isabela Portugalská, která zemřela roku 1538, s níž měl syna Filipa II. a dcery Marii (manželku Maxmiliána II.) a Johannu (manželku Jana Portugalského). Na rozdíl od svých horkokrevných rodičů nebyl Karel vášnivý milenec a milostná dobrodružství jaké míval jeho otec mu byla úplně cizí. Z jeho nemanželských dětí lze jmenovat Juana d´Austria, který památně zvítězil v námořní bitvě u Lepanta v r. 1571 nad tureckou flotilou, a Markétu Parmskou.

Použitá literatura:

Čornej, P. – Kučera, J. P. – Vaníček V. a kol.: Evropa králů a císařů. Významní panovníci a vládnoucí dynastie od 5. století do současnosti. Praha 1997

Schreiber, G.: Habsburkové na cestách. Praha 1997

Seibt, F.: Karel V. Císař a reformace. Praha 1998