Karolínská renesance

Říše Karle Velikého byla rozlohou adekvátní bývalé říši římské a antické umění zde stále žilo. Karel Veliký se navíc považoval za nástupce římských císařů a snažil se na svém dvoře oživit kulturu a umění a tak se připodobnit svým předchůdcům. Shromažďoval antické knihy, které nechal opisovat. Tyto opisy nalezli o sedm století později italští humanisté a mylně je považovaly za antické originály. Snažili se dokonce napodobit jejich písmo, a tak vznikla latinka, písmo, jímž dodnes píše mnoho evropských i mimoevropských národů. Sbíral poklady germánských a anglo-irských klášterů. Mluvíme-li o karolínské renesanci, nesmíme zapomínat, že byla omezena jen na dvorské prostředí a že ve společnosti pro ni nebyly ani dostatečné předpoklady. Karel zval na svůj dvůr přední představitelé latinské kultury. Přicházeli z ciziny, z anglosaského světa, z Itálie a z Irska. A právě z Irska přišel na jeho dvůr mnich a učitel Alcuin [alkuín] z Yorku, jeden z nejvzdělanějších mužů té doby. V letech 781 – 790 působí jako představený dvorské školy Karla Velikého v Cáchách. Dále potom jako poradce Karla Velikého, ovlivnil kulturní a náboženský život doby, školní výuku organizoval v duchu sedmi svobodných umění (-program výuky středověkých škol vycházející z antického vědního základu, Gramatika, rétorika a dialektika představují nižší stupeň sedmi svobodných umění (trivium), v kterém se má student naučit pomocí studia slov a jazyka vyjádřit myšlenku. Vyšší stupeň (kvadrivium) představuje již věcné studium; zahrnovalo aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu.

Karel usiloval o rozvoj západní kultury a jeho zásluhou byly položeny základy pro další vývoj umění, pro románský sloh.
V té době měl císař řadu paláců – falcí – a většinou se stěhoval se svou družinou z jedné na druhou. Stavěli se i hrady, opevněné dvorce a užitkové stavby (majáky, mosty). Nejčastěji císař pobýval v Cáchách a zde také nechal postavit svůj palác a kapli, která je nejvýznamnější památkou karolínského umění. Kaple tvoří z venku šestiúhelník a uvnitř oktogon s ochozem a s tribunou v patře. Kupole nebyla tak vznosná, ale byla zdobena mozaiku (dnešní kupole je pozdější). Zachoval se zde i jeho trůn.

Podle kresebného plánu ze začátku 9.století máme i přesnou představu o tom, jak vypadal klášter St. Gallen ve Švýcarsku, založený v roce 614irskými mnichy. Byl to soběstačný organismus, jehož centrem byl chrám s apsidami na východní i západní straně a křížová chodba kolem čtvercového dvora se studnou. Na její východní straně byl dormitář (ložnice) na jižní straně refektář (jídelna, shromaždiště) a kuchyně. Klášter měl svou nemocnici, školu, ubytovnu pro návštěvníky a poutníky, hřbitov, mnoho chlévů, řemeslnických dílen, sýpek, ovocný sad atd. Podobně byly budovány kláštery i v následujících staletích.

Z karolínského období se zachovaly také některé zlatnické práce a řezby do slonoviny.

Zvláštní kapitolu tvoří karolinské miniatury, z nichž některé nechával pořizovat sám Karel Veliký pro sebe i své blízké.

Znalost písma i vyšší kultury však zůstávala omezena pouze na úzký okruh lidí a život ostatních jimi nebyl nijak dotčen. Daleko více než kulturní statky se jejich života dotýkala opatření zaváděná v souvislosti s trvalou potřebou nových vojáků, již vyvolávala téměř neustálá Karlova vojenská tažení. Karel prosazoval vojenskou povinnost všech svobodných obyvatel říše, ale mnozí se této služby snažili vyhnout tím, že se své svobody dobrovolně vzdávali. Vstupovali raději do lenního poměru k jiným, větším feudálům. Stávali se tak vazaly. (lenní vztah, právní vztah mezi vrchním vlastníkem léna (seniorem, lenním pánem) a vazalem (užitkovým vlastníkem), jemuž senior propůjčoval po složení lenního slibu léno k užívání a poskytoval mu ochranu. Vazal byl seniorovi povinován službami, zvláště vojenskými, jejichž soubor se nazýval věrnost.) Porušení věrnosti bylo důvodem k odnětí léna. Tím ovšem jenom posilovali moc již beztak vlivných vlastníků velkých pozemků a zvyšovali tak koneckonců i jejich nezávislost na králi. Lenní vztahy mezi králem a šlechtou se proto stále více uvolňovaly. A naopak král, který je přesto k řadě služeb a úřadů potřeboval, se na nich stává stále víc a víc závislým. Vlivného postavení se především domohli Hrabata a biskupové. Ti tvořili říšskou aristokracii. První výsledky jejich výsadního postavení se začaly projevovat již za vlády Karlova syna Ludvíka Pobožného. Plně však ovládli politickou scénu až později; v Německu se tak stalo v 11.století, za bojů o tzv. investituru.