Keltové

Úvod
Keltové byli dávní Evropané. Řekové je nazývali Keltoi a Římané jim říkali Galové. Keltové po sobě zanechali místní názvy, nápisy a jména osobností. Jejich jazyk, keltština, je zrozený z indoevropské větve. Původní domovem bylo pravděpodobně jižní Německo a Čechy. Na počátku 3. tis. př. Kr. to byla jen malá skupina na okraji antické oblasti. Od počátku se ale Keltové zdáli jako bojovný lid. Ve 2. tis. př. Kr. se odlišili od jiných skupin. Byli to válečníci, zemědělci a obchodníci. V méně přístupných končinách se živili lovem ryb a zvěře a loupežemi.

Keltské výboje a výpravy
Koncem 3. tis. př. Kr. dochází k období vzniku společenských struktur. Počátek dějin Keltů se řadí k 2. tis. př. Kr. V té době nastávaly klimatické změny. Nejdříve se přesouvaly méně početné skupiny. Část keltského lidu postupovala severněji a severozápadně do území od dolního Neckaru na střední Rýn a Moselu. Jiné skupiny se vydávaly přes Bavory až do Čech. Tlak postupoval také směrem jižním.
Kolem roku 400 př. Kr. pronikaly ozbrojené keltské skupiny Alpskými průsmyky. Nejvíce jich přišlo z východní Francie, jižního Německa a Švýcarska. V roce 387 př. Kr. keltská armáda dobyla a vyplenila Řím. Keltové se spojili s ostatními kmeny, ale roku 295 př. Kr. byli poraženi u Senting v Umbii a vytlačeni. Také byli znovu překonáni roku 225 př. Kr. Mezi roky 225 až 190 př. Kr. docházelo k bojům, ale roku 192 př. Kr. Římané zničili jejich moc. O území přišli také na severu díky Germánům a na východě díky Dákům.
Ve 4. stol. př. Kr. uskutečňují vpády do Karpatské kotliny, ale narazili na skythskou bariéru, a tak byli donuceni změnit směr na jihovýchod, k Balkánskému poloostrovu. V roce 279 př. Kr. dokonce zpustošili Makedonii.
Keltsky mluvící lidé začali do Británie přicházet kolem roku 700 př. Kr. Největší přiliv byl však ve 3. stol. př. Kr.
Do Čech přicházeli nečastěji Bójové, odtud pochází název Bohemia, ve 4. stol. př. Kr. Ve 2. stol. př. Kr. se středočeští Keltové snažili proniknout do jihočeské mohylové oblasti. Ve 2. stol. př. Kr. je také keltská středočeská oblast v plném rozkvětu a schopna se ubránit. V 1. stol. př. Kr. se část Keltů ale odtáhla.
Příčin úpadku je několik: 1, rozsáhlá roztříštění jejich sil na území 2, choutky Germánů po bohatství 3, bojovnost Římanů 4, nikdy nevytvořili národ.

Období Keltů
V době železné došlo k objevu rudových ložisek ve střední Evropě, což umožnilo prvním Keltům vyrábět zbraně. Ve 2. tis. př. Kr. se pravděpodobně rozvinulo hutnictví železa.
Kultura halštatských Keltů se šířila pastýři. Obchodovalo se s železem a solí. Bylo nalezeno téměř1000 hrobů v Hallstattu, od něho je odvozen název této doby.
Kultura laténská se rozvíjela v první polovině posledního tisíciletí př. Kr. V této době byl zvýšen počet železných zbraní. Chov dobytka pomáhá obdělávání půdy a stoupá zájem o půdu.
Život Keltů
Původně byli Keltové kočovníci. Podle nálezů na pohřebištích se vyskytovaly rozdíly ve výšce. Dle velikosti lebky se rozdělují na dva druhy. Na Moravě a v Rakousku se vyskytuje krátkolebost a v Čechách je to dlouholebost. Pravděpodobně měl Kelt stejný vzhled jako Germán. Keltové se líčili a dokonce si barvili i vlasy. Povahou to byl lid bojovný, odvážný, rychlý a někdy až dětinsky naivní. Byli posedlí válkou, milovali boj, dobrodružství, zábavu a hodování.
První oděvy byly na jihu z rostlin a na severu ze zvířecí kůže. Potom přicházelo šatstvo tkané, nejdříve lněné, později vlněné. Oblékali si oblečení pestrých barev, látky měli vzor s proužkem nebo kostkou. Čepice se začali nosit na začátku posledního tis. př. Kr. Řasené roucho bylo vystřídáno oděvem šitým. V halštatské době vyráběli látky vysoké kvality, v laténské době se oděvy zdobily květinami. Oblékali si také barevný chitón, halenu a kalhoty, přes toto si vzali plášť. Spony používali nejen jako ozdobu, ale i na spojení oděvu. Opasek znali už také. Ženy měli na sobě náhrdelníky a nákrční kruhy. Obuv nosili plátěnou nebo koženou, většinou ve formě sandálů.
Torques znamená nákrčník, nákrčník spletený z několika pramenů, Většinou propletený z plné nebo duté tyčinky. Byl to jakýsi odznak společenského postavení a moci, měl společenský význam.
Strava se skládala z chleba a vařeného nebo pečeného masa, které bylo nezbytnou součástí. Při hostině se seskupili do kruhu. Sedali si na zem či na koženiny anebo na nízký stolek poblíž kotle. Místa se udělovala podle hodnosti. Při některých hostinách docházelo i k soubojům o místa či o příděl porce. Oblíbeným nápojem bylo víno, ale prostý lid pil pivo a vodu. Hodování bylo doprovázeno i přednášením pěvců.
Vojenská organizace a způsob boje
Keltové na západě měli vojsko jen ve válkách a nebezpečí. Ve 4.-1. stol. fungovala vojenská vrstva. . Jako zbraně používali meče, kopí, oštěpy a později také štíty. Existovaly různé druhy mečů a pochev, které symbolizovaly moc. Meče a pochvy též umělecky zpracovali. Ve 3. stol. př. Kr. byly vojenské sbory ozbrojeny pádným železným mečem. Keltský štít se začal používat od poloviny 3. stol. př. Kr. Brnění a přilby byly viděny vzácně, používali je jen nejvyšší hodnosti. Chudí si oblékali koženou čapku a bohatí zdobenou přilbu. Od konce 5. stol. př. Kr. využívali dvoukolové vozy, v kterých ale jezdila pouze nejvyšší vrstva, ostatní chodili pěšky ( říkalo se ji pěší). Vojsko se skládalo z pěchoty, jízdy a vozů. Keltská vojska známe jako statečná a odvážná, ve skutečnosti to tak bylo. Jejich statečnost a způsoby zastrašování nepřítele jsou ojedinělé ( např. při zastrašování křičeli, zpívali, tančili a často odkládali šat). Při dobývání hradeb používali dřevěné žebříky. Stavěli přístřeší ze štítů, podkopávali hradby a podpalovali brány, vozy útočily čelně za zvuku zvonců. Když projížděli před nepřátelskými řadami bojovníci vrhali oštěpy. Velmi často střídali taktiky. V některých oblastech prý docházelo ke kultu odříznutých hlav, což znamená, e bojovníci uřezávali hlavy svým obětem.
Keltská společnost
Podoba jejich obydlí se lišila podle zeměpisného prostředí a materiálu. Keltové byli především rolníci. Obvykle se domy stavěli z lepenice. Běžná podoba se skládala z okrouhlé chýše, střecha, buď z větví nebo došek, podpíraná kůly. Dokud panoval mír ( do 2. stol. př. Kr.) stavěli obydlí na rovině. Potom však přišli vpády Kimbrů, Teutonů i jiných kmenů a Keltové znovu osídlili opuštěná hradiště z doby haltštatské a vybudovali i opevnění nová. Zároveň se rozvinula města spoléhající na přírodní překážky. Nejdůležitější společenské orgány se rozvíjeli uvnitř městských hradeb. Město často podléhalo náčelníkovi. Města s okolním územím patřila kmeni či kmenovému svazu.
Keltové byli čistotní, neradi tloustli. Z obyčejů známe lov na hlavy, pokrevní pobratinství a složitou soustavu darů i jejich oplátek
Rodiny vypadaly různě. Především zastávala základní jednotku společnosti. Na Britských ostrovech a v Irsku existovala nezávazná rodina. Zatímco v Galii se vyskytovala monogamní patriarchální rodina, kde byl otec hlavou rodiny a matka vychovávala děti.
Kmen znamenal jednotku hospodářskou a společenskou. Je to nejvyšší společenská jednotka, jejíž členové uznávali společenské předky. Zastával velkou rodinu s omezenými potřebami. Kmenové svazy se nazývají obce.
Královská moc ustupovala s výjimkou v Galii, kde se malá království udržela dlouho. V Irsku si panovník udržel absolutní moc a zosobňoval božského ducha.
V Galii existoval soukromé a společenské vlastnictví. Také tam docházelo k přivlastňování půdy. Keltská společnost se rozdělila na tři vrstvy: Druidy, boháče a chudinu.
Protože existovaly společenské vrstvy, jednotlivec používal výsad nebo byl trestán podle svého postavení. V hodovní síni se postavení rozlišovalo tím, jaká místa zaujímali a které kusy masa se jim přidělovali. Právo se zde jeví jako soubor pravidel a trest za jejich porušování určuje soudnictví. Dříve ne se k němu začali obracet jednotlivci, omezovalo se na pouhé zajišťování obrany práva svazu, či kmene, kdežto jedinci řešili své spory po svém. Keltové byli i diskutéři a sudiči. To, co se u Keltů nazývá právem, je souborem zvyků a institucí.
V čele některých obcí stál jak vůdce vojenský, tak vůdce občanský. Volba náčelníka svazu se konala na jaře. Hlava obce, volená na rok, nesměla překročit hranice svého území. Na tomto nejvyšším hodnostáři závisel sněm, složený z kmenových náčelníků, oprávněných zajišťovat veřejný pořádek. Nejvyšší úředník rozhodl o povolání mužů do zbraně a byla vyhlášena válka.
Hospodářství
Hospodářskou základnou bylo zemědělství a chov dobytka. V Galii se pěstovaly všechny druhy obilnin, žlutá řepa, len, konopí, cibule a česnek. Pšenice byla určena zámožné vrstvě obyvatelstva, kdežto oves, žito, ječmen a proso jedl chudý lid. Stáda se pásávala na lukách a travnatých prostorech. Chovali vepře, hovězí dobytek, ovce a koně. Ovce chovali spíše pro vlnu, než pro maso. Stádo bylo symbolem bohatství a pýchy. Lovili divoké vepře a kance. V Irsku půda dlouho patřila kmeni, který ji rozděloval mezi rodiny. V Galii půda patřila urozeným vlastníkům. Skutečný poměr mez vlastníkem půdy u Keltů na jedné straně a u domácího lidu na druhé straně nám znám není.
V pozdní době bronzové se začalo rýžovat zlato v Porýní. V 7. a 6. stol. př. Kr. vznikají kovářské práce. Díky keltské expanzi dochází k rozvoji železářské výroby a začínají se vyhledávat železné rudy. V Kladenské oblasti je stará tradice zpracování železné rudy. Poté začíná být výroba železa hromadnější a železo se stává běžným kovem. Také dochází k rozvinu těžby stříbra a zlata. Ve 3. 2. stol. př. Kr. se rýžovalo zlato v různých částech Evropy.
Ze začátku je u Keltů roztříštěná výroba, a v době halštatské se u nich objevuje kovolitectví a kovotepectví. Keltové měli také dobrou slévačskou techniku. Ve 2. stol. př. Kr. dosahují Keltové největšího rozkvětu v plastickém stylu a rozmachu uměleckého kovářství ( např. výroba šperků, spon a náramků).
V mladší polovině doby laténské se vzniká emailérské umění. Keltové vynikali v tesařských bednářských pracích, také znali hrnčířský kruh, takže na něm vytvářeli keramiku ( nejvíce ve 2. stol. př. Kr.). Dokonce vyráběli rotační mlýny na rozemílání obilí. Ve vrcholu laténské doby jejich dílny ovládaly téměř všechny výrobní procesy a techniky a dochází k hospodářsko – obchodní expanzi.

Obchod
Alpské pohoří přestalo být brzy překážkou obchodních styků. U Keltů byl obchod dobře organizován. Dnes se některá místa dokonce pokládají za celní hranice Keltů. Na křižovatkách obchodních cest se začínaly budovat oppida. . Například na oppidu Manching byl odkryt rozsáhlý systém zemních zásobáren. Jejich obchod můžeme charakterizovat jako živý a rychlý. Prvně se obchodovalo s cínem. Jih vyvážel na sever víno a oleje, skleněné zboží, amulety, hliněné výrobky. Směňovalo se na trhu, který většinou býval na náměstích nebo na křižovatkách obchodních cest. Setkávaly se tu všechny kategorie obyvatelstva. Díky obchodu, přírodnímu bohatství a zdatnosti obyvatel byla Galie pět století př. Kr. zemí zámožnou, přesto se peníze objevily až o dvě stě let později.
Mince
Rozvoj keltské moci v době největšího hospodářského a obchodního rozkvětu si vynutil ražbu vlastních mincí. Keltská mince dala předpoklad k dalšímu rozvoji. Keltové měli dva mincovní systémy, razili mince zlaté a stříbrné, ale vzácnější byly mince z mědi, bronzu nebo z potinu ( co je slitina bronzu a cínu). V českých zemích se mince razily hlavně ze zlata. Nejstarší mince ( ve 2. stol. př. Kr.) napodobily předlohy makedonsko – řecké, vážily 8,4 gramu a jejich průměr měřil 18 – 20 milimetrů. Ve střední Evropě se objevuje motiv Pallas-Athény. V Galii je zobrazován Filip Makedonský s Apollónovou hlavou. Později zde byly raženy stříbrné mince po způsobu římských republikánských denárů. Ve střední Evropě se ve 2. a 1. stol. př. Kr. razily mince s obrazem kance na reversu. V 1. stol. př. Kr. se objevují dva miskovitých zlatých mincí:
1) duhovky, vyskytující se na západě ( v Bavorsku, od východní Francie do Čech, jejich symbolem je drak
2) mušlovité statéry, které byly východněji
Na jihozápadě Slovenska se nalezly velké stříbrné mince typu Biatex, které jsou nejmladší keltskou mincí a váží 16,5 a 17 gramů. Mince vydávali vládcové, knížata a vůdcové.
Keltská oppida
Slovo oppidum znamená opevněné místo, chráněné valem( zdí a příkopem), zpravidla na vyvýšených nebo méně přístupných polohách. Oppida nejsou jednotného charakteru. Kromě opevněných hradů vládců se stavěly také opevněná hradiště – refugia. Hradiště zastávaly funkci dočasného útočiště. Jako nejvyšší hradiště v Čechách je známé Sedlo u Sušice, které je v poloze 900 metrů nad mořem. Od poloviny 2. stol. př. Kr. se začínaly budovat keltská oppida jako opevněná strategická a výrobní centra. Jednotlivé kmeny měli dokonce i více oppid. Ve Francii jich bylo nalezeno nejméně dvě stě. Oppida středoevropská bývají větší, některá mají vlastní dílny a mincovny. Oppida mají většinou strategický nebo ústupný význam. Hradební zdi oppid byly budovány dvěma způsoby:
a) tzv. Galská hradba – např. Manching u Ingolstadtu v Bavorsku
b) starobylejší způsob – např. Manching ( hradební zdi jsou zde budovány oběma způsoby)
Manching u Ingolstadtu na horním Dunaji, byl vybudován na důležité křižovatce obchodních cest, je ve výšce 363 metrů nad mořem a má rozlohu 380 ha. Tady se nalezlo velké množství zbraní, mečů, kopí i keramiky. Pravděpodobně bylo hustě osídleno, má i vlastní mincovnu, jsou zde důkazy i o vyspělém kovolitectví. Nedaleko oppida se nachází keltské pohřebiště. Další známá oppida jsou např. Kelheim, Donnersberg, Torodunon, Altőnig, Staffelberg a Steinsburg.
Na našem území je nejznámější Hradiště u Strakonic, které se nachází nedaleko Berouna. Jeho rozloha je 82 ha a je ve výšce 380 metrů nad mořem. Zde se nalezlo okolo dvě stě zlatých mincí. Jde o trvale osídlené oppidum. Na němž se soustřeďovala výrobní činnost, kovolitectví, kovářství, emailérství a hrnčířství. Dalším významným oppidem je Hradiště nad Závistí u Zbraslavi ( 180 ha), oppidum v Hrazanech na Sedlčansku ( 40 ha), oppidum v Třísově ( 21 ha – je to nejjižnější české oppidum) a Staré Hradisko ( 50 ha).
Umění
Obecná charakteristika: Keltové neměli vlastní písmo, možná měli i divadlo. Vyráběli i trubky, hlavně z bronzu. Hudební stupnice se skládala z pěti tónů – f, g, a, c, d. Hlavními symboly byly ruce, lidské nohy, vlnice atd. Keltské umění vznikalo v období prvních migrací. Jejich umění je hluboce náboženské, čerpající samo ze sebe, jeví se jako struktura neobyčejně složitá. Pomocí vlněním a směšování se snaží vyjádřit své skryté vnitřní síly.
Na sklonku doby halštatské se objevovala živější zvěrná a rostlinná ornametika, obohacená o motivy lidské hlavy. Z jihu a jihovýchodu se přinášely nové módní prvky. Od 5. stol. př. Kr. se zakládají nové domácí a umělecké dílny.
Časně laténský styl vznikal v dvorském prostředí. Rozvíjelo se umělecké řemeslo a keltská ornametika. Od 5. stol. př. Kr. se objevovaly motivy lidské masky, prvky tvaru písmene S a spirála. Brzy po 5. stol. př. Kr. se již dospívá ke kompozici pravidelného rytmu a značné živosti. Byl zde velký vliv orientálního vkusu. Vývoj keltské ornamentiky postupně dosáhl neobyčejné virtuozity vzájemnou kombinací masek různého charakteru. Také dospívají i ostatní techniky umělecké tvořivosti, nejen kovolitectví a kovotepectví, ale i prolamování ploch a vykládání korálem nebo zdobení emailem. Práce časného stylu v mnohém ještě užívají archaické a subarchaické klasické prvky, převzaté z řeckého světa, které se v odlehlých oblastech civilizace udržovaly velmi dlouho. Kopírují etruské motivy, přebírají zvětné motivy i orientální impulsy, hlavně zvěrného charakteru. Z této doby jsou známy bronzové trubky – karmyxy, které rovnači zatočily do tvaru labutího krku a které měli pronikavý a ječivý zvuk. Jako důkaz je obrázek karmyxu na oblouku v Orange.
Ve zralém stylu laténském dochází od druhé poloviny 4. stol. př. Kr. k hotovému vyzrálému keltskému umění. Ústředí bylo v Porýní, části Švýcarska a ve Francii. Zlaté torquesy se umělecky prováděly v celém keltském světě. Během 3. stol. př. Kr. dochází ke zlomu, nastupuje umělecký „průmysl“, který vyrábí pro širší vrstvy.
Plastický styl je rozšířen ve 2. stol. stol. př. Kr. Místo dvojrozměrného ornamentu nastupuje trojrozměrný reliéfní, často ještě doplněný jemným rytím. Vyrábějí se i náramky a nánožní kruhy, které sloužily jako ozdoba. Surovinou býval bronz, později i železo.
Ostrovní umění se bohatě rozvíjelo a později. Docházelo k spojování technické dokonalosti s originálním pojetím vzorů. Tento ostrovní styl kombinuje volný plastický ornament s lineární výzdobou rytoru, používá spirál, lyrových motivů i úponek. V posledním staletí dosáhlo ostrovní umění vysoké úrovně.
V Jihofrancouzské oblasti keltsko – ligurské se projevuje nejužší kontakt se sférou umění řeckého. Známé je například keltsko – ligurské oppidum Entremont, kde jsou přitesané kvádry, jež měly vytvořit části ozdobných pilířů a které znázorňují jezdce ozbrojené kopím a mečem, ale i uťaté hlavy. Také vznikaly místní sochařské dílny. V této oblasti je největší vliv řeckého prostředí.
Z keltské plastiky ve střední Evropě a Galii je známa socha bojovníka z Gúzan. Nejstarší doklady z keltské plastiky by bylo možno hledat již v době halštatské, z této doby známe jen hlavně plastiky drobné, spíše umělecko – řemeslné práce. Keltská figurální plastika vnitrozemská byla spíše chudá, vzácná s převahou schematického a víceméně sloupovitého tvaru s dekorativními prvky. Jako další sošku můžeme jmenovat např. vápencovou sošku boha s kancem nebo bronzovou sošku boha. V době laténské vznikalo mnoho dřevěných sošek, ale dochovalo se jich málo.
Keltské masky hrály důležitou úlohu, nebyly vždy určeny pro lidský obličej, ale jsou spíše symbolem, sloužícím ke kultovním účelům.
Stavění keltských posvátných ohrad a svatyní má starou tradici. V laténské době měli umělecké nákrčníky funkci jako symbol božské moci. Některým stromům byly připisovány božské vlastnosti nebo alespoň magická síla. Nementon byla pravděpodobně keltská svatyně bohyně Nementony ( často uváděna jako válečná bohyně).
Náboženství
Charakter: Kelt byl určován jako mystická bytost, byl to člověk nadaný představivostí. Druidismus znamená vyšší formu keltského náboženství, objevil se u Keltů pozdě. Druidové se staly zosobnění víry, ze které se keltský rod zrodil. Keltská božstva měla lidskou podobu, byly zpodobňovány v tzv. Budhově poloze. Základem byly kultovní obřady. Významný byl té tanec. Bronzová vědra – situly sloužily na posvátné nápoje. Existoval také posvátný kotel, v Irsku symbol hojnosti a nesmrtelnosti. Člověk nedokázal svět vyjádřit racionálním myšlením, a proto k tomu vyjadřovali symboly. Keltové na počátku svých dějin používali jako symboly předměty z okolního světa. Zdrojem významných symbolů se stalo také Slunce. Určitým předmětům, nebo značkám byla připisovány kouzelná síla, poskytující ochranu proti zlému pohledu, moru a jiným nebezpečím.
Jako typ božstva se nejdříve objevila bohyně matka a sekera. Vyskytovala se božstva kmenová, mužská atd. Jmenovat můžeme např. boha Taranis, Teutata a Esuse. Dále znázorňovali zvířata, jejichž symbolismus odpovídal dvěma rozdílným představám. První je pokládala za ztělesnění stínu či duchů. Podle druhé představy skupina zvířat nazývaných psychopompy byla původně duší. Existoval i kult jelena, kde byl jelen pokládán za fantastického a tajemného tvora.
Chrámy a posvátná místa: Známé místo je třeba Sion, poutní místo vévodící lotrinské rovině. Některá místa budí zbožnost a vyvolávají zdání, jako by byla místem pobytu bohů a mrtvých. Na nich se konaly magické obřady, shromáždění Druidů a další. Pramen byl pokládán za sídlo božstva. Byl posvátný a bezprostředně spjat s horou, ze které tryská a jejíž vrchol se ztrácí v oblacích. Vlastně téměř neznáme keltské chrámy . Keltové se však obraceli k něčemu přírodnímu ( např. Vztyčený kámen). Nejdříve se stavěly chrámy dřevěné, ale o těch se neví nic. Potom se stavěly kamenné, např. Mercuriův chrám. Vnitřní část chrámu má většinou tvar kruhový a byl vyzdoben cennými předměty zasvěcenými božstvům.
Rituály a oběti byl nábožensky kultovní projev. Keltové konali velké oběti před bitvami a po jejich skončení, na posvátných místech ukládali část válečné kořisti. Na ostrově Anglesey shazovali v 1. stol. př. Kr. zbraně do vody. V tíživých situacích celé kmeny, rodiny i jednotlivci konali oběti prostřednictvím druidů, aby získali přízeň bohů. Obětovali většinou dobytek, ale někdy i lidi. Některé Galské kmeny splétaly z vrbového proutku košatiny ve tvaru lidských figur, které spalovaly. Obětmi se zajišťovaly také dobré žně, chov dobytka či narození dítěte.
Keltský rok
Keltský kalendář počítal podle nocí a byl založen na měsíčním pozorování. Rok se dělil na dvě období – teplé a studené. Keltové měli dva velké svátky: samain – slavil se při příchodu chladného ročního období a beltine – slavil se za rozpuku jara. 1. únor byl označován jako imbolc a 1. srpen jako lugnasad. Svátků se zúčastnil veškerý keltský lid. Svátky bývají také spjaty s pověstmi.
Při pohřbívání mrtvých se konaly obřady. Z mohyl vznikly hřbitovy. Keltové měli zvyk pohřbívat nespálená těla. Používaly se také pohřební vozy, kde naznak ležel zemřelý a vedle něho kopí, meč a další zbraně, v ženských hrobech tam ukládali místo zbraní šperky a keramiku. Hroby byly vlastně vykopaná obdélníková jáma, o ploše asi devíti čtverečních metrů, na stěnách i na stropě obklopená dřevěnými deskami. Tělo bylo umístěno ve středu této prostory, na kolbě vozu, jehož kola byla však sňata z nápravy a postavena podél jedné stěny hrobky. Typickým keltským zvykem bylo ukládání části vepře do hrobu ( v souvislosti s pohřebními zvyky spojenými s pohřební hostinou).

Druidismus
Keltové vnímali především svou citovostí, která jim umožňovala podílet se na veškeré přírodě. Jejich náboženství mělo dvě rozdílné stránky. 1. byla určena lidu, zahrnovala nejrůznější pověry a magické obřady, 2. se obracela k elitě, k těm, kdo se s úzkostí stavěli nad problémem lidského osudu. Jejich představiteli byli Druidové, kteří působili v Galii a Velké Británii, ale nikoli v Germánii. Získání hodnosti druida vyžadovalo noviciát, který mohl trvat i 20 let. Druid, člověk boží a člověk vědy, mohl být i válečníkem. Druidismus má kořeny na Dálném východě. Druid měl funkce: vychovatel mládeže, rozhodčí nebo soudce ve sporech, náboženský vůdce a věštec, také byli pokládáni za rovné králům. Druidové každoročně sněmovali v zemi Carnatů.

Keltské jazyky a slovesnost
Tanec vznikl jako první z umění, poté rytmus, zvuk a pohyb. Obřady, při kterých se tančilo jsou např. samain, imbolc, lugnasad, beltine. Neměli vlastní písmo, ale byli velmi vzdělanými a pozoruhodnými řečníky. Tón řeči měli hrozivý, povýšený, tragický. Vlastnili smysl pro dramatičnost a situace. Základními náměti slovesnosti byla krev a smrt. V irském písemnictví se také vyskytoval lovec hlav Chuchulainn, kouzelník Merlin. Hrdinu charakterizuje čest, odvaha, sebeovládání, hrdinství je bráno jako umění umírat. Vznikaly epopeje, což dlouhá báseň, která líčí život hrdinův jako plný nebezpečenství. Keltská slovesnost je původní celek inspirující celou severní Evropu, má dvě stránky: bretoňskou a irskou.
Jazykově se Keltové dělí na Qu – Klety a P – Kelty. Qu Keltové mluvili galským nářečím ( například Irové, Skotové, předpokládá se, že jimi mluvili ti, co pronikli na poloostrov Iberský. K p Keltům patří i jazyk obyvatel Walesu a Bretaně. Všechny jazyky mají ale shodu ve slovní zásobě a jednotlivostech skloňování a časování. Název Gael znamenalo původně jméno irského lidu. Gwyddel bylo walské označení irštiny, z kterého vzniklo Goidel. Galština je soubor keltských dialektů, kterými se mluvilo v Galii, v části Británie a ve středoevropských oblastech za doby keltské expanze. Také pronikala do keltského prostředí řečtina a znalost etruské abecedy, v posledním století dokonce i latina ( ale ta jen ve vyšších vrstvách). V době romanizace galské nářečí vymřela, v románských jazycích se udržely jen některé prvky. Nalezlo se šedesát nápisů ze 4.-1. stol. př. Kr. z řeckého, etruského a latinského písemnictví.
Nejvíce místních jmen keltského původu se vyskytuje mezi Rýnem a Dunajem. Starší jména bývají ukončena na koncovku –briga, později na –dunum, -dunon, a na –magus. Jako nejstarší památky irského písemnictví známe nápisy písmem Ogun ( Oganin) 5.-6. stol.. O znalosti latiny dokazují nápisy na náhrobních kamenech v jižním Irsku. Hlavní památky jsou např. Kniha invazí, Finovy osudy a jeho syna Ossiana, vyprávění o Artušovy.
Irská slovesnost byla spíše barbarská, v psané podobě se vyskytovala od 8. stol. Odráží život a víru malých zemědělců a chovatelů dobytka. Irské písemnictví je vytvořeno z několika cyklů. Převažují zde bitvy, žádosti o ruku, únosy a nájezdy.
Ve Velké Británii a Bretoni převažuje feudální¨í ráz. Slovesnost šířili bardové, posvátní básníci, pěvci a hudebníci.
Pověst o králi Artušovi: hlavní postavou je král Artuš.. Po všech stránkách je to bytostně keltská pověst. Popisuje dost přesně místa, kam klade jednání hlavních postav svých bájí. Artuš prý skutečně žil v 5. stol. Smyslem řádu kulatého stolu bylo nalézt a získat svatý Grál.