Kolonialismus v Jižní Africe

Kolonialismus jako zlo, které máme povinnost odčinit.
---
Kolonialismus
Vznik a důsledky v jižní Africe.

---
Nejstarší zmínkou o africké kontinentu je rok 596 př. n. l., kdy egyptský faraón vyslal fénické lodě s posláním, aby obepluli Africký kontinent. Cestu zvolili od Rudého moře, a okolo jižního cípu dopluli až k Heraklovým sloupům, kde je teď Gibraltar.
Díky rozmáhání arabských obchodníků v 15. století a blokaci cest se evropským obchodníkům nedařilo převážet náklady zboží přes Blízký východ a proto panovníci vydali rozhodnutí nalézt jinou obchodní cestu. Nejschopnějšími a nejzdatnějšími mořeplavci byli Portugalci a Španělé. Prvními objevovateli nových cest byl Vasco de Gamma, který vyplul z přístavu nedaleko Lisabonu a v roce 1497 přistál v mušlové zátoce na Africkém kontinentě. Mezi další objevovatele patřili Pedro Alvares Cabral, který dojel přes jižní cíp Afriky do Asie a Antonio de Saldanha, který jako první Evropan vystoupil na Stolovou horu.
Mořeplavci museli přistávat na domorodém území a ne všichni z námořníků ěli silného kapitána s kodexem slušnosti. Proto se víc dobatek kradl než kupoval. Světlé výjimky však byli od domorodých kmenů štědře obdarováváni a někteří ztroskotanci se usídlili v Africe natrvalo.
Evropané se v obchodě chovali tvrdě postuoně ovládli celý indický oceána vytlačili tak Araby z obchodu s kožešinami a slonovinou, odváženou z Indie a Afriky. Začali stavět pevnosti a postupně rozšiřovali své působení i na plantáže kde začali zaměstnávat místní lid jako otroky. Otrokářský systém byl znám již od dob Antického Řecka a zvýhodňoval lépe vyzbrojené evropany.
Portugalci získávali své nemalé příjmy nejen z obchodu se slonovinou, ale i s otroky, které prodávali hlavně do obou Amerik.
Cesta přes Kapský poloostrov po čase přehlušila cesty přes Rudé moře a význam poloostrova tak neustále rostl a získával na důležitosti. Většina z mocností se jen zastavovala v protugalských přístavech na pobřeží a nepříkládala váhu nerostnému bohatství ve vnitrozemí. Po portugalcích si pevnosti vybudovali Holanďané roku 1651 narozdíl od angličanů, kteří investovali jen do toho, co jim přinášelo okamžitý zisk.
První holandská stanice byla vybudována na území dnešního Kapského města a měla hlavně zabezpečujcí funkci pro proplouvající lodě. Dodávala pitnou vodu, jídlo a ovoce proti kurdějím, měla také lékařskou osádku a opravnu lodí. Místní domorodí obyvatelé nebyli pro obchodnování s dobytkem vhodní, protože se věnovali převážně pastevectví. Holanďané neuvažovali o dalším kolonizování rozsáhlého území jižní Afriky. jediné co si kladli za cíl, bylo ubránit se případným útokům. Kapské město se stavělo přilepené na pevnosti maximálně na dostřel děl pevnosti.
Místní obyvatelstvo nebylo původně označováno ani míněno za rovné otrokům, ale vzhledem k tomu, že vykonávali jen podřadné apomocné práce se z nich brzy otroci stali. Většina z usedlíků si pořizovala otroky pro své domy kapsko-holandského typu a potřeba nových otroků narůstala. Po čase bylo navrženo dovézt část pracovní síly z Číny. I přes první protesty představitelů vedení stanice se prní otroci roku 1657 z Číny dovezli. Otroci se dováželi z rozných končin svtěa. Záleželo vždy na zemi a koloniích. Nejvíce si holanďané dovážali otroky z Guinejského zálivu, z Angoly, z východního pobřeží Afriky, z Mosambiku a Madagaskaru. Zruční otroci pocházeli z východní Indie, inonésie a Malajsie.
Díky mísení jazyků se vyvinul z holandštiny, angličtiny a z jazyků odkud pocházeli otroci, místní afrikánština, která se stala předlohou pro jeden z dnešních úředních jazyků.
Jak rostla poptávka po otrocích, rostl i počet nesvobodných obyvatel. Schopní otroci, převážně Malajci, se mohli vykoupit z otroctví a staly se tak svobodnými.
Rasismus byl podporován bojem mocností a nově příchozí ovlivnění citátem z bible, kde bůh oddělil světlo od tmy, oddělili se bílí od černých. Proto se považovali "bílí" za nadřazené a otroctví brali jako něco přirozeného a vycházející z přirozenosti a nerovnosti "bílých a černých". Problém byl animismus "černých" a křesťanství "bílých", jakožto jediného správného náboženství.
Holanďané byli na místních závislí. Proto nepanovala mezi nimi nesnášenlivost. "Bílí" se považovala za věřící, vyspělé a nadřazené a zákony zakazovali sňatky s "černými", aby nevznikal počet "svobodných černých" a "bílí" tak nepřicházeli o levnou pracovní sílu.
První potyčky s domorodci začali, když vedení stanice dovolilo pěti svým zaměstnancům zabrat území mimo pevnost. Postupně se každý dnem zabíralo více a více území domordců, kteří tak přicházeli o stáda a o pastviny. Příkoří na sebe nenechalo dlouho čekat a tak začaly propukat na různých místech drobné války vedené na jedné straně dobře vyzbrojenými agresory a s poněkud primitivnějšími zbraněmi na straně druhé. Postupně se přistěhovalci začali obávat o svou bezpečnost a začali vznikat ozbrojené oddíly dobrovolníků - commando a stavěli se opevnění a křovinné ploty. kromě ozbrojených konfliktů zabíjeli dormordci svá stáda, která nestačili odvést, brali si zpět svá uloupená stáda a zapalovali domy a chýše své i svých nepřátel.
Žít daleko od města, někdy i několik týdnů cesty znamenalo izolovanost a ztrátu komunikace s okolonímm světem. hustota osídlení byla okolo jednoho obyvatele na 10 km2 a tak byli kolonizátoři odkázáni sami na sebe. Pohrdali sice domorodým obyvatelstvem a chvástali se svou vyspělostí, naproti tomu však žili naprosto stejně jako jejich původní sousedé. Oblečení a nástroje si vyráběli svépomocí a vzhledem k tomu, že široko daleko nebyl skoro žádný soused, natožpak vesnice, či město, neexistoval zde kontakt s učitelem, pastorem či knihami. Jedinou knihou byla bible a jediným zákonem, bylo svědomí. Obyvatelé se tak stali samostatnými v rozhodování a jen velice neradi se podrobovali jakékoli autoritě.
Za zmínku stojí, že guvernére Holandské východoindické společnosti, která měla na starosti vedení jižní Afriky byl v letech 1724 až 1727 i J. de la Fontaine.
Přes jižní Afriku se přehnali tři za sebou jdoucí válkdy v letech 1779, 1793 a 1799. příčinou byli vzrůstající touhy nově přišlých osadníků po půdě místních kmenů. Všechny tři války pro velkou útočnou sílu byly vítězné pro přistěhovalce na úkor jejich bezpečnosti. Svobodné kmeny neváhali s neutuchající silou útočit znovu a znovu na zabraná území.
Poté, co Britové uznali zajímavost jižní Afriky, zaútočili na místní pevnosti a zcela si území podvolili. Roku 1807 zrušili a zakázali dovoz a vývoz otroků a 1833 uvedli v platnost zákon o zrušení otroctví. v roce 1819 byli evropští zaměstnavatelé nuceni sepisovat písemné pracovní smlouvy s míšenci a všichni zájemci získali možnost vlastnit půdu. Tím se posunula hranice mezi bílými a černými obyvateli. Později došlo, pro finanční náročnost udržování vojenské posádky na nově zkolonizovaných územích, k předání moci místním kmenům s určitou dohodou.
...