Konec totalitních režimů ve střední a jihovýchodní Evropě; rozpad sovětského bloku.

Převratné změny, probíhající ve druhé polovině osmdesátých let v Sovětském svazu, se s různou intenzitou promítly rovněž do vývoje všech satelitních států
a v konečném důsledku iniciovaly proces rozpadu sovětského politického, ekonomického a vojenského bloku. Nové sovětské vedení dalo nejpozději na podzim roku 1988 svým spojencům najevo nutnost liberalizace tvrdých totalitních režimů. Oznámení bylo patrně provázeno hrozbou, že v případě ignorování mezinárodně politické reality budou tyto režimy ponechány bez jakékoli podpory.
Vývoj v SSSR došel největšího ohlasu v zemích, které již učinily na cestě k demokratizaci jistý nezanedbatelný pokrok v Polsku a Maďarsku. V Polsku se během osmdesátých let opět zostřila ekonomická i společenská krize. Obrovské hospodářské potíže a především prestiž, které se těšil zakázaný nezávislý odborový svaz Solidarita, donutily vedení Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) od roku 1987 hledat kontakty k opozičnímu hnutí a zčásti prostřednictvím katolického kléru sondovat jeho ochotu ke konstruktivní spolupráci. Požadavkům Solidarity na nastolení politického a odborového pluralismu však vycházelo komunistické vedení vstříc jen pomalu a váhavě.
Po složitých jednáních u "kulatého stolu" podepsali představitelé vlády a zástupci opozice 5. dubna 1989 společné prohlášení. Na jeho základě povolil dne 17. dubna 1989 varšavský obvodní soud po sedmiletém zákazu opět činnost nezávislého odborového svazu Solidarita. V červnu 1989 se měly konat parlamentní volby, ve kterých mohli občané svobodně rozhodnout o složení 35procent poslanců Sejmu. Zbylých 65procent ovšem zůstalo vyhrazeno PSDS a jejím spojencům. Dokument, jehož cílem bylo vyvést Polsko z hluboké krize, nazval vůdce Solidarity Lech Walesa dohodou století. Její význam spočíval ve skutečnosti, že komunistická moc poprvé umožnila opozičním silám spoluúčast na rozhodování o státních záležitostech.
Na základě vítězství Solidarity v červnových volbách byl 24. srpna 1989 jmenován předsedou vlády Tadeusz Mazowiecki. Třiašedesátiletý politik se stal prvním nekomunistickým premiérem v zemích sovětského bloku. Koncem ledna 1990 vedení PSDS pod tlakem dalšího vývoje rozhodlo o ukončení činnosti strany. V té době se již komunismus hroutil také v Maďarsku.
Po krvavém potlačení maďarského povstání sovětskými vojsky se režimu Jánose Kádára díky pragmatické politice postupně podařilo obnovit ekonomiku, dosáhnout relativně solidního životního standardu obyvatelstva a ve srovnání s převážnou většinou ostatních států socialistického tábora zajistit poměrně rozsáhlé demokratické svobody. Ve svých pokusech o řešení ekonomické i společenské krize však nedokázal opustit omezený rámec komunistického systému. V květnu 1988 byl proto zbaven funkce generálního tajemníka Maďarské socialistické dělnické strany a přesunut na čestný post předsedy MSDS. Zemřel o rok později, krátce před krachem komunistického režimu.
Reformátoři ve stranických řadách usilovali po odstranění Kádára o zásadní restrukturalizaci státu, společnosti a ekonomiky. Rehabilitovali oběti roku 1956, povolili existenci více politických stran a zasedli s nimi k jednacímu stolu. Otevřením hranice s Rakouskem pro uprchlíky z NDR v září 1989 přispěli ke společenským změnám v této zemi.
Na rozdíl od Polska bylo hnací silou společenských změn v Maďarsku pravé křídlo Maďarské socialistické dělnické strany. Po rozhodnutí vykročit cestou radikálních ekonomických i politických reforem se mimořádný sjezd MSDS 8. října 1989 usnesl na ukončení činnosti strany. Její nástupkyně, Maďarská socialistická strana, se již odmítla hlásit k praxi masové strany komunistického typu. O dva týdny později, 23. října 1989, vyhlásil předseda parlamentu Matyás Szörös Maďarskou republiku, zbavenou přídomku "lidová" a vracející se ke státní symbolice Uherského království. Tento symbolický krok, provedený ve výroční den zahájení lidového povstání v roce 1956, znamenal vyvrcholení reformních snah a formální ukončení existence komunistického státu. Postkomunisté stihli ještě 10. března 1990 uzavřít dohodu o stažení sovětských vojsk do června 1991, avšak po parlamentních volbách v březnu a dubnu 1990 museli uvolnit místo demokratické koaliční vládě premiéra Józsefa Antalla.
Českoslovenští normalizátoři, dosazení k moci sovětskou intervencí ze srpna 1968, odmítali až do podzimu 1989 tvrdě jakékoli změny. Od srpna 1988 však sílily projevy občanské nespokojenosti, které se přes masivní nasazení policejních sil nepodařilo zastavit. Brutální potlačení vzpomínkové demonstrace studentů na Národní třídě v Praze dne 17. listopadu 1989 se pak stalo impulsem k rozhodujícímu střetu občanů s totalitní mocí. V následujících dvou týdnech stávek a postupně až statisícových demonstrací, nazývaných později obdobím "sametové" či "něžné" revoluce, se komunistický režim prakticky zhroutil. Koncem prosince byl prezidentem republiky zvolen známý disident a vedoucí osobnost hnutí Charta 77, dramatik Václav Havel. Z ústavy byl vypuštěn článek o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. Ve dnech 8.-9. června 1990 proběhly první svobodné parlamentní volby, jejichž vítězi se stala obě hnutí, která vznikla v bouřlivých dnech listopadu 1989 a zasloužila se o pád komunistického režimu Občanské fórum v českých zemích a Verejnosť proti násiliu na Slovensku.
Jedinou zemí, kde se komunistická vláda pokusila zabránit společenským změnám ozbrojenou silou, se stalo Rumunsko. Proti demonstraci maďarské menšiny 15. prosince 1989 v Temešváru vyslal prezident Ceausescu armádu a tajnou policii Securitate, která zahájila palbu. Masakru padly za oběť stovky obyvatel. Vlna protestního hnutí poté zachvátila prakticky celou zemi. V několikadenní krvavé občanské válce přešla většina armády 22. prosince na stranu povstalců a dobyla prezidentský palác v Bukurešti. Securitate však pokračovala v zabíjení až do té doby, kdy vojáci za poněkud nejasných okolností popravili diktátora Nicolae Ceausesca a jeho manželku. Nová vláda, vytvořená 26. prosince 1989, proklamovala konec komunistického režimu a přislíbila dovést zemi ke svobodným volbám.
Oproti rumunské apokalypse měly společenské změny v Bulharsku relativně pokojný průběh. Počátkem listopadu 1989 demonstrovaly v Sofii proti komunistickému režimu asi 4000 osob, což byl nejmasovější projev nespokojenosti od roku 1947. Dne 9. listopadu byl generální tajemník Bulharské komunistické strany prezident Bulharské lidové republiky Todor Živkov odvolán z funkcí, posléze zatčen a postaven před soud. Po demonstraci 40000 lidí v Sofii v lednu 1990 rozhodl parlament o zrušení ústavních článků, zakotvujících vedoucí úlohu komunistické strany. V červnových parlamentních volbách však zvítězila Bulharská socialistická strana, nástupnický subjekt po komunistické straně.
Náporu mezinárodně politických změn nejdéle vzdorovala strnulá stalinistická diktatura ve zcela izolované Albánii. Od května 1990 musel však i tamější komunistický režim vykročit cestou politických a ekonomických ústupků společenskému tlaku. V červnu 1991 se Albánie zapojila do procesu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Vítězem prvních svobodných parlamentních voleb se stala Demokratická strana a Sali Berisha nastoupil úřad prezidenta.