Konečné řešení židovské otázky

Zatracování židovské rasy začalo již v 11. století. Vrcholu však tato nenávist dosáhla za druhé světové války, kdy bylo během přibližně sedmi let zavražděno na 6 milionu Židů. Já jsem se o toto téma nikdy nijak zvlášť nezajímala. To až do doby, než jsem slyšela vyprávění svého kamaráda o exkurzi do Osvětimi. Nelidské stvůrnosti, které prováděl Hitler a ostatní velitelé SS, jsou nepopsatelné. Nikdo si nemůže dovolit odjímat druhým jedno z nejzákladnějších práv-právo žít. Nadřazování jedněch nad druhými je odporný zvyk, který asi nevymizí. Nikdy by už ale neměl nabrat takových rozměrů jako právě za druhé světové války. Šest miliónů lidských bytostí zmizelo jen tak pro nic za nic. V dnešní době o tom lidé moc nechtějí mluvit, nechtějí přemýšlet nad utrpením jiných lidí, byť již dávno minulým. Národy si nechtějí připouštět takovou krutost ve vlastní historii. Ale vždyť právě uvědomění si této hrůzy je jedním z kroků ke šťastnější budoucnosti.

Utrpení, kterým museli evropšťí Židé projít, se nedá pochopit. Člověk si to může představit. Běhá mu přitom mráz po zádech a svírá se mu srdce. Skutečnost byla ale ještě tisíckrát horší. Čekání v plynových komorách, pohled na vlastní děti odcházející na smrt, nebo jenom život za nelidských podmínek, v místnostech plných krys, nemocných lidí a odporného pachu. I přes to všechno měli tito lidé sílu a chuť do života. Utvořili divadelní spolek, sehrávali různá představení, mladí kluci vydávali časopis…Všichni se snažili utvořit jeden pro druhého příjemné chvíle a to i s předtuchou jisté smrti.

Důkazů a památek na tuto dobu je hodně. Ať už to jsou jména zavražděných v Pinkasově synagóze, památník v Terezíně, nebo noční můry těch mála, co přežili. Jakýsi „památník“ by ale měl být v každém z nás, protože, podle slov nositele Nobelovy ceny míru Elieho Wiesla,:“Zapomenout znamená zabít všechny oběti podruhé.“

Takto nazývalo Německo své vražedné procesy s Židy. Všichni ostatní tomu ale říkají jinak: genocida, holocaust nebo šoa.
Bylo to v lednu 1939, kdy Adolf Hitler v Říšském sněmu prohlásil, že jestli židovské obyvatelstvo rozpoutá válku, dojde k jeho úplnému vyhlazení. Tehdy tato slova nikdo nebral příliš vážně. O to větší bylo překvapení a hrůza, když Hitler začal svá slova naplňovat do posledního puntíku. Počátkem největšího utrpení Židů byl však už rok 1935, kdy byly vyhlášeny Norimberské zákony. Jednalo se o tzv. zákon o říšském občanství a zákon na ochranu německé cti a krve. První zákon zbavoval Židy německého občanství a druhý zakazoval sňatky mezi Židy a říšskými občany a zároveň i jakýkoli styk s nimi.

Dalším mezníkem byla noc z 9. na 10.listopadu 1938, která nese označení křišťálová. Tehdy došlo k protižidovskému pogromu v Německu, Rakousku a Sudetské župě, kdy bylo zničeno 267 synagog, zabito 91 Židů a tisíce jich bylo uvězněno v koncentračních táborech.

Po zavedení Protektorátu Čechy a Morava se nacistickému Německu otevřela cesta k uplatňování stejné protižidovské politiky jako předtím v Rakousku a Německu. Židům se začala brát základní lidská práva-bylo jim zakázáno vykonávat určitá povolání, byl jim zabaven majetek, museli bydlet v oddělených městských částech, tzv. ghettech, nesměli chodit do kaváren, vináren, kin a dalších zábavných podniků, nesměli chodit do školy, byla stanovena doba, kdy směli chodit nakupovat atd. Vrcholem všeho bylo 1. září 1941, odkdy museli všichni Židé starší šesti let nosit na oblečení žlutou Davidovu hvězdu, černě orámovanou, s černým nápisem JUDE. Tohle ale nebyl účel Hitlerovy myšlenky. Židé začali být deportováni na východ, odkud jejich cesta jednoznačný směr-vyhlazovací tábory.

16. října 1941 odjel z Prahy první transport do Lodže v bývalém SSSR. Odvezl 1000 židovských mužů, žen a dětí. Rychle následovaly další čtyři transporty. Říšský vůdce SS Heinrich Himmler a říšský protektor Reinhard Heydrich ale vzápětí dospěli k názoru, že je zbytečné ztrácet tolik času deportacemi na okupovaná sovětská území. Polští Židé by přece mohli být vyhlazováni přímo v Polsku. Proto byly podle plánu „Akce Reinhard“ postupně vybudovány čtyři vyhlazovací tábory v Chelmnu, Belžecu, Sobiboru a Treblince. Mezitím pořádková policie, bezpečnostní komanda a oddíly Waffen-SS pokračovali v plnění rozkazu-postupně, od města k městu, vyhlazovali v Sovětském Svazu všechny místní Židy. K největšímu masakru došlo 29. a 30. září 1941, kdy bylo v rokli Babij Jar zastřeleno 33 771 kyjevských Židů. Střílení ale nebylo jedinou z metod masového vraždění. Bylo potřeba něco účinnějšího. Řešení našli ve speciálně sestrojených nákladních autech. V nich byli Židé za jízdy otravováni výfukovými plyny. Tato auta vždy směřovala již k předem připraveným hrobům, do kterých mrtvá těla vyklápěla. Podle dochovaných výkazů mohlo jenom v jednom z těchto vozů zahynout až 90 000 lidí.

Od podzimu 1941 se začali v Chelmnu, Belžecu, Sobiboru a Treblince budovat plynové komory a krematoria. Nebyly to vlastně ani tábory, protože většina z deportovaných Židů byla zavražděna již v den příjezdu. Naživu zůstávali pouze osoby určené na provoz komor a krematorií. Symbolem pro německou genocidu Židů se stal koncentrační tábor v Osvětimi a v její části Birkenau, kde bylo celkem zavražděno 1,1 miliónu lidí.

Bohužel ani Česká Republika se nevyhnula budování koncentračního tábora.

Koncentrační tábor Terezín
Na poradě 10. října 1941 se Reinhard Heydrich rozhodnul přeměnit město s pevností z 18. století na ghetto. Mělo plnit pouze průchozí funkci. Z Terezína měli být Židé transportováni dál na východ. I přesto zde ale zemřelo téměř 35 000 vězňů. Ghetto bylo přeplněné, lidé museli bydlet všude-ve sklepech, na půdách i v přístavních dvorech. Hygienické podmínky byly silně nedostačující. Proto není divu, že se začali šířit epidemie. Mrtví zůstali někdy i několik dní ležet mezi živými. Další pohromou byly vši, mouchy, blechy nebo krysy.
Do Terezína jezdily ale také děti. Z celkového počtu vězňů jich bylo 10 500, kterým nebylo v době transportu 15 let. V koncentračním táboře se děti také rodily. Z 250 dětí narozených v Terezíně jich přežilo pouze 25. Deportování dětí dále na východ ostatní vězni zabránit nemohli. Jejich ochranu ale považovali za svůj prvořadý úkol. Povedlo se jim pro děti vytvořit skutečné domovy dětí a mládeže. Starali se o ně vychovatelé a pečovatelé a i přes zákaz nacistů je učili základním věcem a mravním zásadám. Chlapci od 13 do15 let začali dokonce vydávat vlastní časopis. Jmenoval se Vedem.
Velice důležitou rolí v Terezíně byla kultura. Zezačátku byla sice trochu potlačovaná, ale později ji nacisté začali tolerovat z čistě propagandistických důvodů. Velitelství SS ji nepovažovalo za nebezpečnou, protože umělci i diváci byli tak i tak odsouzeni na smrt. Nejslavnějším je představení Prodané nevěsty od Bedřicha Smetany v provedení Rafaela Schaechtera v listopadu 1942. Účinkující hráli u polorozbitého klavíru bez světel a v oblečení se žlutou židovskou hvězdou. Velice oblíbená byla také dětská opera Brundibár. Složil ji jeden ze slavných vězňů-Hans Krása a libreto napsal Adolf Hoffmeister. Svojí oblíbenost získala hlavně díky svému námětu. Děti zde zvítězily nad Brundibárem, který ztělesňoval zlo. Premiéru měla v roce 1943 a dočkala se 55 repríz. Píseň, která zazněla v závěru opery se stala táborovou hymnou:“Brundibár byl poražen, už jsme ho dostali, zaviřte na buben, válku jsme vyhráli. Vyhráli proto jen, že jsme se nedali, že jsme se nebáli, že jsme si všichni svou písničku veselou do kroku zpívali…“ Jediným problémem provozu všech her byl neustálí odchod členů kulturní scény do vyhlazovacích táborů. Hry musely být proto nacvičovány stále znovu, s jiným obsazením. Obětmi deportací se stali mimo jiné i Hans Krása, kabaretiér Karel Švenk, hudební skladatel Viktor Ullman, malíř a básní Petr Kien a další. Kultura měla zakrýt skutečnou tvář Terezína. K tomu také patří vytvoření rady starších, v čele s židovským starším. Byli jím postupně Jakub Edelstein, Paul Eppstein a Benjamin Murmelstein. Neměli ale žádnou moc rozhodovat o ničem. Museli totiž plnit příkazy velitelů SS.
Roku 1943 začala hrozit návštěva delagace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Proto začalo tzv. „zkrášlování ghetta“. Byla zřízena kavárna, několik obchodů, nový hudební pavilon, dětský park s houpačkami a hračkami atd. Terezín vyvolával dojem skutečného lázeňského městečka. Trasa pro výbor byla přesně naplánovaná, delegace se od ní nemohla odchýlit. Jediný problém by mohl nastat při přeplnění tábora. Hrozilo nebezpečí šíření epidemií. Himmler tento problém vyřešil jednoduše-deportoval do května 1944 17 500 vězňů do Osvětimi-Birkenau. Zde byl zřízen rodinný tábor-klamný obraz života vězněných Židů. Vězni nemuseli procházet počáteční selekcí, odkud byla vždy většina posílána přímo do plynových komor, mužské a ženské úseky nebyly odděleny ostnatým drátem a byl zřízen i dětský úsek, kde dostávali děti o něco lepší stravu. I přesto zde ale úmrtnost nebyla o nic nižší než v ostatních částech Osvětimi.
23.6.1944 se konečně uskutečnila návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Z výboru se dostavil dr. Maurice Rossel spolu s dvěma dánskými představiteli. Do své zprávy Rossel napsal:“Řekněme, že jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem…“ Delegát měl jet také na návštěvu do rodinného tábora Birkenau. Nakonec ale z návštěvy sešlo, a tak byl tento tábor ze dne na den zlikvidován. Čeští Židé šli na smrt statečně. Podle očitých svědků si terezínské ženy, čekající na smrt v plynových komorách, zpívaly československou hymnu Kde domov můj, židovskou hymnu Hatikvu a Internacionálu.
Během jednoho měsíce v roce 1944 bylo z Terezína do Osvětimi vypraveno dalších 11 transportů. Naprostá většina z 18 000 deportovaných skončila v plynových komorách. I když se válka chýlila ke konci, stále přijížděly do Terezína transporty z různých koncentračních táborů. V důsledku toho se tam rozšířila epidemie skvrnitého tyfu. Na ten zemřelo ještě dalších 2 000 lidí.
Dne 5. května 1945 převzal Mezinárodní výbor Červeného kříže terezínské ghetto i Malou pevnost, což byla věznice gestapa, pod svou ochranu. Téhož dne také odešli z města poslední členové SS a 8. května 1945 začali městem proudit oddíly Rudé armády postupující na Prahu.