Královna Viktorie

Lytton Strachey

Královna Viktorie patří k nejvýznamnějším panovnicím v historii Velké Británie. Na anglickém trůnu setrvala 63 let a stala se tak nejdéle vládnoucím anglickým panovníkem. Během 19. století se Anglie rozšířila a upevnila svou moc. Viktoriina vláda (označovaná jako viktoriánské období) je spojena s rozmachem britského impéria. Velká Británie získala tolik nových kolonií, že se její říše rozkládala na obou polokoulích. Proto se jí také říkalo „říše, nad níž slunce nikdy nezapadá“.
Viktorie pocházela z hannoverské dynastie. Narodila se 24. května roku 1819 v Londýně. Byla dcerou vévody z Kentu (jeden ze sedmi synů anglického panovníka Jiřího III.) a kněžny z Leiningenu (, která měla z 1. manželství ještě dceru Feodoru). Byla pokřtěna jmény Alexandrina Viktorie.
Hned roku 1820 došlo v královské rodině ke dvěma tragédiím. Po nachlazení a prodělaném zápalu plic zemřel 23.ledna její otec vévoda z Kentu. Ještě před smrtí však stihl podepsat dokument, který přiznával poručnictví jeho nezletilé dcery jeho manželce vévodkyni z Kentu. Svou ženu i dceru zanechal v obrovských dluzích a bez prostředků.
29. ledna roku 1820 zemřel král Jiří III. A na trůn nastoupil jeho syn Jiří IV.
Vévodkyně se svými dcerami zůstala v Kensingtonu. V oblasti politiky se postavila na stranu whigů (patřil k ní i manžel). A v tomto duchu byla vychovávána i malá Viktorie.
V rodinném kruhu byla přezdívána Driny a všichni ji zbožňovaly. V pěti letech vstoupila do jejího života Fräulein Lehzenová, její velmi přísná vychovatelka, s nímž ale měla Viktorie velmi dobrý a přátelský vztah.
Roku 1830 zemřel král Jiří IV., místo něho se vlády ujal jeho bratr vévoda z Clarence (král Vilém) a parlament v té době uznal Viktorii jako nejbližší dědičku královské koruny. Její matka byla ustavena regentkou v případě, že by vévoda zemřel a Viktorie byla ještě nezletilá.
Viktorie byla matkou přísně vychovávána a vedena ke vzdělávání. Od svých šesti let se věnovala náboženství, ale ovládala i aritmetiku, dějepis, zeměpis a dobře ji šly i jazyky – nejbližší jí byla němčina, učila se i angličtinu, francouzštinu a částečně ovládala italštinu a latinu. Vynikala sílou rozumu, byla schopna snadno získávat vědomosti a dojít hbitě ke správnému závěru. Měla jednu dokonalou vlastnost. Nikdy nezalhala, i když jí hrozil sebevětší trest. Byla přirozená, pořádkumilovná, citlivá a měla dobré srdce.
{Když se 12 letech dozvěděla, že se jednou stane královnou, prohlásila: „Budu dobrou královnou.“}
Každý její krok byl ale střežen matkou. Zajímavé je, že než nastoupila na trůn, stále spala s matkou v jedné ložnici. Nebo když scházela ze schodů, musel ji někdo držet za ruku.
Od 13 let si psala deník, v němž každý den zaznamenávala nejdůležitější činnosti a pocity.
Aby se Viktorie seznámila s různými kraji Anglie, podnikla s matkou řadu cest. Ty sice přilákaly obrovské zástupy lidí, ale nadšená vévodkyně téměř zastínila drobnou princeznu.
Viktorie chovala k matce hlubokou úctu, ale jejich vztah nebyl nikdy příliš důvěrný.
Největší roli v jejím životě totiž hrála baronka Lehzenová, její nejvěrnější přítelkyně, k níž chovala bezmeznou důvěru a vášnivý obdiv. Vliv, kterým baronka vládla, byl téměř neomezený.
Na Viktorii měl výrazný vliv i matčin bratr - strýc Leopold (belgický král), s nímž udržovala od dětství korespondenci a který ji neustále povzbuzovala a zahrnoval nesmírně cennými radami.
20. června 1837 zemřel král Vilém a teprve osmnáctiletá Viktorie se stala anglickou královnou.
Nová královna byla pro své poddané téměř neznámá. Její soukromý život se podobal životu novicky v klášteře, téměř žádná lidská bytost z okolního světa s ní nikdy nepromluvila. Měla však dobrý postřeh, rozhodovala rozumně, její formulace byly uvážlivé a své povinnosti vykonávala s lehkostí. Anglickou veřejnost zalila vlna velikého nadšení.
Roku 1837 se v paláci jako vyslanec krále Leopolda usídlil i baron Stockmar. Byl však spíše rádcem a přítelem královny.
Další výraznou oporou se stal ministerský předseda vlády whigů, která byla u moci v období Viktoriina nástupu na trůn. Byl jím vikomt Melbourne. Okamžitě Viktorii okouzlil, získal si její srdce a byl jejím rádcem, stálým průvodcem a přítelem. A navíc rodem, výchovou i všemi vztahy veřejnými a osobními byla královna stoupenkyní whigů
Po nástupu do funkce získala Viktorie obrovské bohatství, z nějž nejprve zaplatila otcovi obrovské dluhy. Střídavě pobývala v Londýně či ve Windsoru. Dopoledne se věnovala úřadování a lordu M. a odpoledně pak vyjížďkám.
O vdávání nechtěla ani slyšet. Věděla, že jednou se vdá, ale nyní se chtěla věnovat jen vládě, a tak ji snahy strýce Leopolda najít jí vhodného ženicha jen pobuřovaly. Jejím manželem se měl stát bratranec Albert, celým jménem princ Francis Charles Augustus Albert Emanuel ze Saska-Coburgu-Gothy. Byla rozhodnuta ho odmítnout, když však přijel do Windsoru, byla naprosto okouzlena a rozhodla se za Alberta provdat. Albert ji měl velmi rád, ale zamilovaný do ní nebyl. Cítil jen náklonnost a vděčnost a zároveň si uvědomoval si, jaké získá postavení.
Svatba se konala 10. února 1840. Viktorie Alberta milovala, ale milovala také svou moc. Z politického hlediska byl Albert nula, veškerou politickou činnost panovnice totiž kontroloval Melbourne a Viktorie si nepřála,aby A. do státních záležitostí zasahoval. Navíc brzy zjistil, že každý detail jeho i manželčina života řídí madam Lehzenová.
Albert byl chytrý, čestný a intelektuálně převyšoval svou manželku, nebyl však žádnou vůdčí osobností. Jeho spolehlivým rádcem, který ho nutil jít kupředu, se stal Stockmar. Probudil v něm zájem o politiku a jemu se začínala otevírat politická budoucnost. Byl také jmenován regentem pro případ, že by královna zemřela.
Na podzim roku 1841 nastoupila nová vláda toryů v čele s Robertem Peelem. Viktorie ho neměla ráda a rozhodla se o všem radit s Albertem. Začala Alberta bezmezně obdivovat, zcela změnila svoje životní zvyklosti a plnila mu jakákoli přání, a tak ze zámku zmizela i baronka Lehzenová.
Roku 1840 se jim narodilo první dítě – korunní princezna Viktorie, v listopadu roku 1841 následoval princ waleský, 18 měsíců poté princezna Alice, o rok později princ Alfréd, pak princezna Helena a o další dva roky později princezna Louisa. Roku 1850 přišel na svět princ Arthur, 1853 Leopold, 1857 princezna Beatrice
Rodiče chtěli čas trávit i na odlehlejším místě, proto zakoupili sídlo Osborne na ostrově Wight.
Albertovy i Viktoriiny soukromé zájmy se soustředily především na výchovu jejich 9 dětí. Věnovali se jejich vzdělávání. Korunní princezna byla velmi inteligentní, ale nejstarší syn Albert v sobě měl nechuť k jakékoli duševní námaze.
Od roku 1848 trávila královna každé léto na svém sídle Balmoral House na Vysočině. Milovala dlouhé výlety do přírody a šplhání po horách.
Albert se začal významně angažovat do politiky, roku 1844 Albert zreformoval organizaci královského dvora, což mu přineslo uznání. Stal se královniným osobním tajemníkem a jejím druhým já a ona stále více ustupovala jeho intelektuální převaze. Albert se stal známou, veřejně činnou osobou. Pod jeho vlivem začala mít Viktorie velmi ráda Peela a jeho odchod ji zděsil stejně jako odchod Melbourna. V letech 1845-1846 došlo k vládní krizi, Albert sehrál významnou roli a na sklonku Peelovi vlády se králem Anglie prakticky stal Albert.
1.5. 1851 královna slavnostně zahájila v londýnském Hyde Parku Velkou výstavu, o jejíž konání se výrazně zasloužil Albert. Právě on vybral z návrhů na výstavní budovu práci Josepha Paxtona.
Roku 1854 se Anglie zapojila do Krymské války a roku 1855 se bývalý ministr zahraničí Palmerston, díky němuž se Anglie dostala do mnohých problémů v zahraniční politice a hrozil jí nejen válečný konflikt, stal ministerským předsedou. V březnu roku 1856 válka skončila.
I přes své úsilí a úspěchy byl Albert stále pokládán za prince cizince, což u něj vyvolávalo deprese a nutilo ho stále více pracovat bez odpočinku. Jeho postavení nezměnil ani titul „ princ manžel“, který mu Viktorie roku 1857 udělila.
V březnu roku 1861 zemřela královnina matka vévodkyně z Kentu. 14. prosince roku 1861 zemřel i Albert. Jeho smrt byla pro Viktorii zdrcující. Jejím přáním bylo dělat vše, co by byl chtěl on. Zcela se stáhla ze společenského života a většinu života trávila mezi Windsorem a Osbornem a mezi Osbornem a Balmoralem.
V politických záležitostech měnila názory z jedné krajnosti do druhé, a tak se stupňovaly výtky společnosti. Rostla vlna neoblíbenosti. Viktorie byla nešťastná z nepochopení, ale neustoupila ani o kousek z cesty
Na počest manžela nechala vydat 3 knihy. Kromě toho dala ve Frogmoru, poblíž Windsoru, vybudovat mohutné mauzoleum pro sebe a Alberta. Po celé zemi pak nechala vystavět princovy sochy. V Londýně na jeho počest vznikla budova Albert Hall. Roku 1872 pak byl dokončen monumentální památník v Kensingtonských zahradách, poblíž místa, kde kdysi stála Velká výstava.
Výrazně do Viktoriin života zasáhli ještě 2 muži: Pan Gladstone a pan Disraeli.
Pan Disraeli si získal její sympatie tím, že jako 1 z mála se vyjadřoval o zesnulém Albertovi s úctou. Působil jako premiér ve vládě. I Gladstone se stal premiérem. Ale s jeho způsobem vlády a především pak nekonečnou řadou reforem Viktorie nesouhlasila, ovšem její protesty nikam nevedly.
Roku 1874 opět nastoupili do vlády toryové v čele s Disraelim. Následovalo šest šťastných let, léta slávy, okouzlení a romantiky. Disraeli se stal Viktoriiným milovaným oblíbencem. On sám ji pojmenoval „Vílou“ a ta měla mávat od té chvíle svým kouzelným proutkem jen pro něj. Byl velkým lichotníkem, pochlebování nebralo konce. Podporoval její ambiciózní názor na vysoké postavení královny. A Viktoriino chování se zcela změnilo. Věřila všemu, co jí napovídal a znovu získávala sebedůvěru. Byla ochotna pro něj udělat cokoli. Opět začala vycházet z ústraní.
Byl to také Disraeliho nápad, že by se měla stát indickou císařovnou. Viktorie se nápadu chopila a roku 1877 se skutečně stala císařovnou Indie.
R. 1865 zemřel její strýc Leopold a Viktorie se stala dominantní postavou a hlavou celé jejich rodiny. Své povinnosti plnila s neúnavnou pílí a udržovala obrovskou korespondenci. V rodině nade všemi vládla mocnou rukou. Velké starosti ji dělal princ waleský, dědic trůnu, který si neustále dělal, co chtěl.
Během 40 let bylo na Viktorii spácháno i 7 neúspěšných atentátů. Všechny, až na jednu výjimku, spáchali dospívající chlapci, kteří pravděpodobně ani nechtěli vraždit, neboť jejich pistole nebyly nabité.
Po volbách 1886 ji zaplavila vlna naděje, opustila dlouhé samotářství, které přerušila jen chvilkově, a vrhla se do mnoha veřejných činností. Roku 1887 oslavila s velkolepou okázalostí 50 let své vlády. Roku1897 pak oslavila diamantové jubileum svého panování. Národ ji oslavoval jako matku lidu. Po dlouhé době se jí vrátilo štěstí.
Byla ale již stará,a tak nebezpečné diplomatické problémy přenechávala svému ministerskému předsedovi. Soustředila se na záležitosti, které se jí blíže dotýkaly. Podmanila si každého, kdo se dostal do její blízkosti. Živě se zajímala o starosti lidí, kteří jí byli na blízku, stala se horlivou důvěrnicí svých dam, ale i služebnictva. Říkala všechno a všechno si také psala.
Ve stáří se opět začala zajímat o divadlo, milovala frašky, měla smysl pro humor. Mimo jiné měla i obrovskou sbírku nábytku, dekorativních předmětů, porcelánu, nádobí a cenných předmětů všeho druhu. Neustále je všechny prohlížela, kontrolovala, nic se nesmělo vyhodit. Všude ji obklopovali vzpomínky na minulost. Fotografie, plastiky, sošky rodiny a nejmilejších zvířat.
V posledních 15 letech její vlády se imperialismus stal krédem nejen Viktorie, ale i celé Anglie. Jen v tomto směru bylo její myšlení volné.
Koncem její vlády sice královská moc poklesla, ale stoupla nesmírně královská prestiž. Byla nevšedně upřímná, cílevědomá, nic nedovedla skrývat, ve vystupování byla aristokratkou každým coulem. Proslavilo ji i její neomezené vyjadřování emocí v různých formách.
Ve stáří byla nakonec připoutána na kolečkové křeslo. Od roku 1900 ji začala opouštět dříve výborná paměť a přestávala mluvit. I přesto neustále pokračovala v každodenní práci a neztrácela svou železnou vůli. Zemřela 22. ledna roku 1901.