Křesťanství - počátky

Počátky křesťanství jsou spojeny s působením Ježíše Krista, který byl ukřižován v Jeruzalémě. Stalo se to asi roku 30 a učení o Ježíšově zmrtvýchvstání, které se šířilo mezi jeho žáky a stoupenci, získávalo stále větší ohlas. Zpočátku bylo křesťanství jednou z řady židovských sekt, které v době římské nadvlády očekávaly příchod mesiáše (spasitele), mocného krále, který ze země vyžene nenáviděné Římany. Křesťané chápali Krista jako mesiáše a krále, ale království boží, nepojímali politicky, nýbrž v něm spatřovali naději na vysvobození za strastí tohoto světa. Křesťané se snažili žít tak, aby obstáli před Kristovým soudem, v němž se rozhodne, kdo je hoden spásy. Otázky pozemského života byly proto pro rané křesťany méně závažné, a proto nijak neusilovali o změnu společenských problémů.

Učení o Ježíši Kristu se zpočátku šířilo mezi chudými obyvateli měst, ať už svobodnými nebo otroky, a bez ohledu na etnickou příslušnost. V raných křesťanských sborech si byli všichni rovni. Tito lidé, kteří snášeli každý den mnoho bezpráví a ústrku, nacházeli mezi bratry a sestrami svého sboru porozumění a sami mohli být druhým prospěšný. Vzájemná solidarita byla základním rysem nejstarších křesťanských společenství. Široce se v nich rozvinula péče o chudé, na něž všichni dle svých možností přispívali. Všechny tyto ponížené lidi spojovala hluboká naděje v lepší budoucnost, umocněná silnou myšlenkou, že Bůh poslal svého syna, aby svou smrtí vykoupil ponížené a slabé, vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Římští bohové byli mocní vládci, k nimž prostí lidé z dálky s úctou vzhlíželi, avšak Bůh křesťanů se snížil k těm nejchudším tím, že na sebe přijal jejich úděl – postupné ukřižování, které vyjadřovalo propast mezi privilegovanými římského světa a prostými lidmi.
Zpočátku se křesťanství šířilo v židovském prostředí Palestiny, avšak později se začalo prosazovat i mezi chudými obyvateli ve východní části impéria. Bylo to především zásluhou apoštola Pavla. Dlouho bylo křesťanství náboženstvím chudých, příslušníci horních vrstev vstupovali do církve ve větší míře až ve 3. století, kdy byla hluboká krize, které se nevyhnula ani bohatým. K tomu aby se člověk stal křesťanem, stačil jednoduchý křest, jimž se symbolicky smýval předchozí život s jeho hřích a započínal se nový život v křesťanské lásce a spravedlnosti, který dával naději na lepší budoucnost v království božím.

Záhy se vytvořila pevné organizace křesťanských obcí, v jejichž čele stály rady starších (presbyterů), vedle nichž se od konce 1. století stále více prosazoval vliv správců sborů, tzv. episkopů (biskupů). Křesťanské obce byly propojeny úzkými vazbami z nichž se vyvinula pevná struktura, která se kryla s územním rozdělením říše. Biskupové vlivných obcí pak pečovali o věřící určité oblasti a jejich autorita u prostých členů sborů velmi vzrostla. Záhy se vytvořila propracovaná církevní hierarchie, která napomáhala upevňovat postavení církve zejména v dobách pronásledování křesťanů.

Křesťanská víra se totiž dostávala do konfliktu se zájmy římského státu. Sami křesťané si nedovedli představit svou existenci mimo rámec impéria a uctívali svrchovanou moc římského císaře. Přesto byli ochotni se za císaře pouze modlit ke svému Bohu a nikoliv císaři vzdát božské pocty, která byla výrazem loajality ke státu. Obyvatelé římské říše uctívali spousty bohů a proto byl římský stát v tomto ohledu velmi tolerantní a neměl zájem bránit zájem bránit křesťanům v jejich víře, pouze vyžadoval projev oddanosti císaři. Takový projev byl však neslučitelný s křesťanskou vírou v jednoho Boha. Křesťané též odmítali sloužit ve vojsku a bohatí křesťané se nechtěli podílet na veřejném životě, protože to bylo spojeno s účastí na kultech pohanských bohů. To pochopitelně vyvolávalo odpor ostatních obyvatel, k němuž přispívalo i to, že křesťané se výrazně odlišovali svým způsobem života a že jejich bohoslužby se konaly v uzavřených modlitebnách, zatímco pohanským bohům se obětovávalo na volných prostranstvích před chrámy. Na úrodnou půdu proto padaly pověsti o tom, že se křesťané dopouštějí rituálních vražd, konají lidské oběti nebo provozují magii. Křesťanům byly kladeny za vinu všechny pohromy, byli obviňovány z nenávisti k lidskému pokolení. Přesto však byl vztah římských úředníků ke křesťanům po dlouhou dobu zdrženlivý.

Odhlédneme-li od údajného pronásledování křesťanů za císaře Nerona v Římě, k masovému pronásledování docházelo až od poloviny 3. století, tedy v době, kdy církev již nabyla značného vlivu v životě společnosti. Tehdy řada křesťanů již bojovala v armádě, neboť tlak barbarského světa je přiměl chopit se zbraně v zájmu říše. Přesto však někteří císaři křesťany pronásledovali: Decius (249 – 251), Valerianus (257- 259) a zejména Diocletianus ( 284 – 305). Ačkoli silný tlak římského státu vedl k tomu, že mnozí křesťané svou víru zradili, přesto tisíce křesťanů podstoupily pro Krista smrt. Pronásledování církve posílilo její jednotu a odhodlanost stát za pravdou.

Křesťané navázali na židovskou víru v jednoho Boha a převzali židovské posvátné knihy, které nazvali Starý zákon. Odlišili je tak od Nového zákona, do něhož byly zahrnuty ty z původních křesťanských spisů, které byly uznány za zdroj pravověrné tradice o působení Ježíšově a jeho následovníku. Základní součástí Nového zákona jsou čtyři evangelia (Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo), která vyprávějí o životě a učení Ježíšově. Počátky šíření křesťanské víry líčí Skutky apoštolů. Další části Nového zákona jsou Zjevení Janovo (Apokalypsa), epištoly (dopisy), které sehrály důležitou roly při formování zásad křesťanské víry. Mnohé náboženské spisy židovského a křesťanského původu nebyly do Starého ani do Nového zákona zařazeny. Přesto je však mnozí křesťané používali a my je označujeme jako tzv. apokryfy (skryté věci). Patří mezi ně např. knihy Makabejské či některá další evangelia.
Spisy zařazené do Nového zákona vznikaly převážně ve 2. polovině 1. století. Křesťanští autoři píší zhruba v 1. polovině 2. století (tzv. apoštolští otcové) jsou dokladem četných sporů a nejasností, které provázely vznik křesťanské věrouky i církevní organizace. Zabývají se především vnitřními problémy křesťanských obcí, i když i u nich jsou již patrné podněty řecké filozofie. S tou se však zásadně vyrovnávaly až další generace křesťanských myslitelů, kteří se při formulování křesťanské teologie opírali o filozofické myšlení (zvl. o platonismus), jež se snažili uvést s vírou do souladu. Důležitým centrem těchto snah byla Alexandrie, kde působili koncem 2. a ve 3. století významní teologové Kléméns a Órigenés. Křesťané se museli bránit útokům pohanských myslitelů a obhajovat své učení. Ve 2. a 3. století tak vznikaly poměrně početné apologie (obhajoby) křesťanské víry, nejprve v řečtině později i v latině. K významným apologetům patřili zejména Tertullianus a Cyprianus, působící v Kartágu. Postupně se rozvíjelo i křesťanské výtvarné umění. Vzhledem k postavení křesťanů ve společnosti bylo velmi skromné a omezovalo se především na výzdobu podzemních pohřebišť – katakomb.