Kultura mezi válkami (1918-1939)

Čeští architekti se velmi brzo, jako jedni z prvních, přihlásili k funkcionalismu.
Architektura usilovala o syntézu biologických, psychických a sociálních funkcí. Hlavní byla geometričnost. Středisky nové architektury byla Praha, Hradec Králové, Brno, Zlín a Bratislava.
Reprezentativní ukázkou českého funkcionalismu je Veletržní palác (dnes Národní galerie) postavený v Praze v letech 1925-1928 Oldřichem Tylem a Josefem Fuchsem. Už tehdy se na něm objevila pásová okna. Mnoho projektů však také zůstalo nerealizováno.Na počátku třicátých let byla Josefem Havlíčkem a Karlem Honzíkem postavena jedna z největších a nejvýznamnějších staveb meziválečné Prahy, budova Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově.
Podobu moderního Hradce Králové vytvořil převážně Josef Gočár, který v kombinaci červených cihel a omítnutých ploch navázal na Kotěrovu budovu Muzea.
V Brně působil radikální Jiří Kroha, výborný architekt Bohuslav Fuchs, z jehož díla se připomíná především hotel Avion, postavený na extrémně úzké parcele, a řada dalších. Jedno ze svých nejvýznamnějších děl, skvělou Vilu Tugendhat , zde postavil v letech 1929-1930 Ludwig Mies van der Rohe.
Baťův Zlín vznikl v podstatě téměř najednou „na zelené louce“. Byly zde vybudovány obytné domy pro úředníky i dělníky, které však působí poněkud jednotvárně. Školu, Velké kino a Dům umění (původně Baťovo mauzoleum) stavěl František L. Gahura, Společenský dům, výškové administrativní budovy a celou řadu Baťových obchodních domů a prodejen u nás i v zahraničí Vladimír Karfík.
V Bratislavě, ve slovenských lázních a tatranských střediscích stavěli většinou čeští architekti, ze slovenských vynikl především Emil Belluš.
Ve dvacátých letech se uvažovalo i o budování kolektivních domů, kde by se větší část života rodin přenesla do společenských prostor. Realizace se tyto návrhy dočkaly až po druhé světové válce v Litvínově, ale naprosto se neosvědčily.
Funkcionalistické interiéry z dvacátých let byly zařízeny v ryze hygienickém stylu kovovým nábytkem, bez záclon a koberců, s podlahami pokrytými linoleem. V třicátých letech se přísný styl poněkud změkčil.

sochařství

V sochařství převládá oblá, zjednodušená modelace a civilismus.Otto Gutfreund zobrazoval tak všední náměty jako pána s telefonem a slečnu u psacího stroje nebo Muže u selfaktoru. V podstatě velmi prosté je i pojetí pomníku Babičky s dětmi v Ratibořicích, snad jediného monumentálního pomníku na světě věnovaného určitému literárnímu dílu. Sociálními tématy se zabývali Karel Kotrba, Karel Pokorný a Jan Lauda.

malířství, grafika

Roku 1917 vznikla skupina Hollar, jejíž vůdčí osobností byl všeobecně uznávaný Maxmilian Švabinský, který po vzniku Československé republiky vytvořil další skvělé portréty významných osobností, také T. G. Masaryka. Navrhl i nové bankovky.
V grafice se Jan Rambousek a Karel Štika zajímali jak o městské, tak o venkovské náměty, karikaturou se zabývali Adolf Hoffmeister, František Bidlo, Otakar Mrkvička, Hugo Boettinger a Antonín Pelc.
Významné byly snahy o krásnou a velmi levnou knihu, na nichž se podíleli František Kysela, V. H. Brunner a jiní autoři.
Z malířů, kteří hledali své náměty v městské periferii, vynikli Pravoslav Kotík, František Foltýn a Josef Čapek. Kotík byl vypravěč, zajímal se o uhlíře i manifestace. Jeho výrazné kubizující postavy jsou často dramatické, až expresivní. Spolu s malíři Miloslavem Holým, Karlem Holanem a sochařem Kotrbou vytvořili uvnitř Umělecké besedy Sociální skupinu (1924-1927), které se podle začátečních slabik jejich jmen říkalo Ho-Ho-Ko-Ko. Po druhé světové válce Kotík přešel k abstraktní malbě.
Pro Foltýnův civilistní výtvarný projev této doby je charakteristické spojení kubistiského tvarosloví s expresivní barevností a sociálním soucitem (Cikánská čtvrť (Košice) z roku 1922).
Hluboké sociální cítění a humanismus jsou samou podstatou osobnosti Josefa Čapka. Obrazy vdov i chlapů se v jeho díle objevují už od konce války. Dvacátá léta zahajuje nádherný stále ještě kubistický autoportrét Mr. Myself z roku 1920 a Černošský král, obrazy, které nám přesně ukazují jeho názor na kubismus, v němž neměla chybět barva, oblá linie a námět. Kolem roku 1923 se kubistické tvary začínají z jeho díla vytrácet, jeho chlapi jsou expresivnější, často jsou to i představitelé kriminálních živlů a spodiny. Zásadní obrat v jeho díle mělo narození dcerky; tehdy se začal zabývat dětskými náměty, krajinami i literaturou pro děti. Desetiletí od konce dvacátých let do vypuknutí druhé světové války bylo v jeho osobním životě asi nejšťastnější. Ale i v této době namaloval několik obrazů chudých květinářek s dítětem.
Venkovskými náměty sociálně laděnými a krajinou se zabývali Václav Rabas, Václav Rada a Vojtěch Sedláček.

Dvacátá léta

poetismus

Avantgardní směr české poezie, Devětsil, vznikl roku 1920. Stavěli se na stranu levice a chtěli představit dělníka „v nové kráse člověka, kterému je souzeno zvítězit a budovat nový, jasný svět“ (Nezval).Programem Devětsilu byl poetismus, tj. hledání poezie ve všednosti. Ideovým vůdcem skupiny byl Karel Teige – teoretik, grafik, fotograf a tvůrce koláží. Předsedou se stal Vladislav Vančura.
Vedle básníků, jako byl Jiří Wolker, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval a František Halas, byli nejvýznamnějšími osobnostmi výtvarní umělci: architekti Feuerstein, Honzík, Havlíček a malíři Fr. Muzika, Adolf Hoffmeister, Josef Šíma, Alois Wachsman, J. Štýrský, a Marie Čermínová.
Motivy poetismu se staly především mapy světa, hvězdné oblohy, globus, lodě a letadla.

divadlo

V roce 1925 byla založena i divadelní sekce Devětsilu, a Osvobozené divadlo v čele s režisérem Jindřichem Honzlem. Svou premiéru tu měli převážně Nezvalovy a Vančurovy hry.
Roku 1927 převzali osvobozené divadlo Jiří Voskovec a Jan Werich, kteří zde uvedli svou dadaisticko-poetickou Vest pocket revui. Ta rázem vzbudila pozornost a založila slávu a oblibu autorské a herecké dvojice V + W.
V témže roce založil E. F.Burian spolu s Jiřím Frejkou divadlo Dada. Začátkem třicátých let poetika Devětsilu pronikla s Nezvalovými a Vančurovými hrami i na oficiální scény Zemského divadla v Brně a Národního divadla v Praze.
Na počátku třicátých let vyšly poslední básnické sbírky poetistů a Devětsil zanikl. Ideový program převzala Levá fronta založena roku 1929, jejímž předsedou byl Karel Teige.

Třicátá léta

surrealismus

V roce 1932 byla v Praze uspořádána výstava nazvaná Poesie 1932, na níž vystavovali všichni přední evropští surrealisté: M. Ernst, S. Dalí, A. Giacometti, z českých umělců se zúčastnili J. Štýrský, Toyen, F. Muzika a další.
Tato výstava byla posledním impulsem ke vzniku Skupiny surrealistů v ČSR, která byla založena v roce 1934 Vítězslavem Nezvalem. Po zániku Devětsilu byla pociťována nutnost najít novou jednotící myšlenku, která by na poetismus navazovala. Proti relativně šťastným letům dvacátým, okouzleným jazzem, technikou a světly velkoměst, jsou třicátá léta mnohem tragičtější. Umělci se uzavírají do sebe.
Skupinu surrealistů v ČSR, do jejíhož čela se brzy dostal Karel Teige, tvořila jen malá skupinka básníků (Nezval, Biebl aj.), psychoanalytik Bohuslav Brouk, režisér J. Honzl, hudební skladatel Jaroslav Ježek, z malířů jen Štýrský a Toyen a později byl přijat fotograf a filmař Jindřich Heisler.
Surrealismus zasáhl brzy mnoho mladých umělců, protože zcela nová metoda realizace nekorigovaných podvědomých představ byla velmi přitažlivá.
Praha se stala ve 30. letech jedním z nejvýznamnějších center mezinárodního surrealismu, během války však umělci mohli tvořit jen v soukromí a nesměli vystavovat, protože surrealismus byl ideology nacismu považován za jednu z forem „zvrhlého umění“.

abstraktní umění

Půda pro přijetí umělců ubírajících se tímto směrem u nás nebyla nikdy příliš příznivá.
Jedním z našich největších malířů uznávaných i ve světovém kontextu je Josef Šíma. Na přelomu dvacátých a třicátých let maloval světlem prostoupené a odhmotněné krajiny, moře a ostrovy.
Velice významnou, a stále ne dost doceněnou osobností je grafik a malíř Vojtěch Preissig. Po dvacetiletém pobytu v USA, během něhož stále spolupracoval s českými tiskárnami, se v roce 1930 vrátil do Prahy.Od té doby se věnoval především abstraktní tvorbě, v níž vycházel z emotivního vztahu člověka k organické přírodě.
Ze sochařů se abstraktní tvorbou zabývali Zdeněk Dvořák a Vincenc Makovský.