Kursk

Na konci zimy roku 1942 se německá vojska stále ještě nemohla vzpamatovat ze ztráty celé 6.armády u Stalingradu a léčila si utrpěné šrámy. V téže době už však chystal Hitler hazardní hru takových proporcí, že se mu podle jeho vlastních slov při pouhém pomyšlení na ni dělalo špatně. Od zahájení operace „Barbarossa“ v červnu 1941 se Hitler zajímal o události na východní frontě mnohem více než o kterékoliv jiné válčiště.
S vyhlídkou brzkého spojeneckého útoku v Itálii si Hitler dobře uvědomil, že chce-li tyto nové rizikové oblasti posílit, musí nejprve odstranit nerovnováhu v rozmístění německých vojsk. Nedávné neúspěchy v bojích s odolnou Rudou armádou ho však přesvědčily, že nebude moci jednoduše přemístit svou armádu z Ruska jinam, aniž by tím neoslabil své pozice na ruské frontě. Rusům je nejprve třeba zasadit silný a drtivý úder.

Hitlera inspirovalo úspěšné obklíčení výběžku ruských linií u Izjumu na řece Doněc předchozího jara. Dospěl k názoru, že pro navrhovanou operaci existuje pouze jediné vhodné místo – 160 km široký kurský výběžek vklíněný do německých postavení mezi Orlem na severu a Belgorodem na jihu. Plán s krycím jménem „Zitadelle“ měl přinést dvojí zisk. Jednak měl zničit značnou část sovětských vojsk a ještě měl vyrovnat a zkrátit německou frontu. Největší obavy Hitler pociťoval při pomyšlení, že bude muset soustředit co největší síly co v nejkratší možné lhůtě v době, kdy nebezpečí ze spojeneckého útoku narůstá. Hitler se však nikdy nedokázal dobrovolně vzdát ani pídě dobyté ruské země. Když byli němci konečně připraveni, měli k dispozici téměř 50 divizí armády a zbraní SS, přes 2 200 tanků, zhruba 500 útočných děl a 1 800 letounů.
Úkol útočit ze severu přes základnu kurského výběžku připadl na vojska skupiny armád Střed pod velením polního maršála Günthera Hanse von Kluge, v jejichž čele měla postupovat 9. armáda generálplukovníka Walthera Modela se 750 tanky. Leteckou podporu měla poskytovat Luftflotte 6. Současně měla z jihu vyrazit skupina armád Jih pod velením polního maršála Ericha von Mansteina, podporovaná Luftflotte 4. Její útočný klín tvořila 4. tanková armáda generálplukovníka Hermanna Hotha se 1 500 tanky. Zbývající úsek výběžku mělo bránit sedm peších divizí.

Němci byli konečně připraveni zaútočit, avšak Rusové byli již dokonale připraveni je odrazit.Od počátku dubna věděli o německých plánech, částečně díky sledování nepřátelských příprav, ale i díky nepřetržitému proudu hlášení vyzvědačem ve vrchním velení německých ozbrojených sil.

Pod vedením maršála Georgije Konstantinoviče Žukova se Sověti rozhodli nechat němce vyčerpat v bojích a pak zahájit rozhodující protiútok. Velká sovětská ofenziva v létě roku 1943 se však měla uskutečnit i v případě, že by byla operace „Zitadella“ odvolána, což bylo proti stávající praxi Rudé armády, provádět útočné operace pouze v době, kdy na její straně stála zima, podstatná změna. Severní úsek výběžku bránila vojska Středního frontu generála Konstantina Konstantinoviče Rokossovského, jižní úsek jednotky Voroněžského frontu pod velením generála Nikolaje Fjodoroviče Vatutina. V záloze byl Stepní front generála Ivana Štěpanoviče Koněva. V kurském výběžku bylo celkem 75 střeleckých divizí a více než
3 500 tanků, které podporovalo přibližně 3 000 letadel: řada z nich byla rychlejších a modernějších než jakýkoliv typ, jenž se do té doby objevil nad východní frontou. Koněv měl v záloze dalších 23 divizí a 1 500 tanků. A to ještě zdaleka nebylo všechno.Sověti hodlali nepřátelský útok otupit hluboce členěnou obranou. Na některých místech vybudovali obranná postavení až do hloubky 40 metrů, nakladli statisíce min, nasadili celkem 20 000 děl, 6 000 protitankových děl a 1 000 raketometů – „kaťuší“. Německý dezertér jim navíc v noci před útokem prozradil datum a čas jeho zahájení. Dělostřelectvo Rudé armády udeřilo na místa soustředění německých vojsk několik minut předtím, než měly německé jednotky vyrazit. Navíc nastaly silné deště, které změnily měkkou půdu obilných polí v bažinu.

Hitler očekával bleskovou tankovou ofenzivu, při níž útočné skupiny armád prorazí na svých úsecích ruská postavení, spojí se ve volném terénu a polapí ohromné sovětské síly soustředěné ve výběžku do „pytle“. Skutečnost však byla jiná.

Po 48 hodinách zuřivých bojů se němci dokázali vklínit do sovětské obrany pouze 11 km, a to jen na třech izolovaných místech. Pak se však kupředu vrhla Hothova 4. tanková armáda. A prchavý okamžik se zdálo, že se Hitlerovi hazardní sázka přece jen vyplatí, ale Rusům se nakonec podařilo včas přisunout tankové posily. V řadě zuřivých střetnutí tankových jednotek, v nichž všudypřítomný sovětský tank T-34 dokonale prokázal schopnost likvidovat i nejmodernější německé tanky, byl Hothův postup zastaven. 9. července se čelní německé jednotky na jihu nacházely maximálně 32 km od výchozí čáry. Ztráty byly vysoké a vojáci, kteří boje přežili, byli unaveni. Kursk byl mimo jejich dosah, třebaže v této fázi tomu Manstein odmítal uvěřit.

Modelově 9. Armádě útočící ze severu se dařilo ještě hůře: první den urazila pouze 10 km: o čtyři dny později některé z jeho tanků pronikly do hloubky 20 km do ruských linií, ale ani statečné úsilí jejich osádek v boji proti urputně se bránícímu nepříteli nemělo s blitzkriegem nic společného.

Zatímco se operace „Zitadelle“ hroutila v promyšleně vybudované sovětské obraně, Hitler se 10. července dozvěděl, že se britské a americké síly vylodily na Sicílii. Zhroucení Itálie a Italy obsazeného Balkánu se tak stalo reálnou a nepříliš vzdálenou budoucností. O dva dny později zvýšil Hitlerovy obavy začátek první fáze Žukovovy letní ofenzivy – útok v okolí Orla v severní části kurského výběžku, který ohrožoval týl Modelovy 9. Armády. Po týdnu těžkých bojů, v nichž se na žádné straně nepodařilo dosáhnout průlomu, začal Hitler zřejmě uvažovat o tom, že plán „Zitadelle“ odepíše a přesune jednotky na nové fronty v Jižní Evropě. Zatímco se Model snažil na severu vymanit z ruské pasti, Manstein přesvědčil Hitlera, aby ho nechal pokračovat v útoku na jižním úseku. Věřil, že se mu Vatuninovu armádu již brzy podaří porazit. Byla to však marná naděje, což si Hitler 15. června uvědomil a operaci „Zitadella“ odsouzenou k neúspěchu zrušil.

Sověti podnikli řadu po sobě následujících protiúderů. Vojáky, kteří toto osudné tažení přežili, nejprve zastavili a potom zatlačili zpátky. Němci ztratili přibližně 50 000 mužů a asi 1 000 tanků a zhruba stejný počet letadel. V dalších týdnech Rudá armáda vyvíjela neustálý tlak i na dalších úsecích východní fronty.

Do listopadu dobyli Rusové významná města, Charkov, Kyjev a Smolensk. Podařilo se jim zatlačit nepřítele o více než 300 km na západ. Hitlerův katastrofální hazard u Kurska – největší tanková bitva všech dob – spolu s mohutností a prudkostí následné Žukovovy protiofenzivy s konečnou platností stvrdil porážku Německa na Východní frontě.

Literatura:
Macdonald, John: Velké bitvy 2.světové války. Slovart, Praha 1995,
ISNB: 80-85871-41-6 překlad: Jiří Mareš z angl. Originálu: Great Battles of World War II, Running Press Book Publishers, Philadelphia 1993.