Lebensborn

1. Úvod
2. Vznik organizace Lebensborn
3. Původní účel (důvod založení)
4. Vedení
5. Financování
6. Regermanisace
6.a) Polsko
6.b) Lidice
7. Domovy za hranicemi
8. Závěrem
9. Použitá literatura

Úvod
V roce 1935 se Heinrich Himmler pustil do projektu Lebensborn (pramen života), který měl zalidnit Třetí říši čistokrevnými árijci, kterým tou dobou uvolňovali životní prostor židé a ostatní podlidé v koncentračních táborech.

Založení organizace Lebensborn
Organizace Lebensborn byla založena 12. Prosince roku 1935 Heinrichem Himmlerem v Mnichově. Devět měsíců po založení byla podřízena přímému vlivu SS, jakožto organizaci, jejímiž členy se mohly stát pouze rasově kvalitní jedinci, a tudíž se jevilo jako nejvhodnější, aby dohlížela na „obohacování“ německého národa o rasově kvalitní jedince organizací Lebensborn. Vedení organizace sídlilo v Mnichově, neboť právě zde sídlil říšský vedoucí SS, který byl defacto vedoucím organizace. Při zřizování domovů byl kladen obzvláštní důraz na to, aby se nacházely mimo města, a tak první z domovů byl zřízen ve Steinhoeringu u Mnichova a pojmenován Hochland.( Bavorská zemská vláda jej odkoupila za 55 000 říšských marek od katolické církve, načež dalších 540 000 marek musela organizace vynaložit na rekonstrukce a úpravy spojené s novým využitím (ozdoby, symboly,…) .

Původní účel Lebensbornu ( služby nabízené německým matkám)
„ Statistiky říkají, že se v Německu ročně provádí šest set tisíc potratů a představa, že se to týká Němek té nejlepší krve mne děsí. Podle mého názoru si nemůžeme dovolit ztrácet takto děti po statisících. Zachránit tuto německou krev je naším prvořadým úkolem. Pokud dokážeme zmíněným potratům předejít, můžeme každý rok postavit dvě stě nových pluků. Pět nebo šest set tisíc lidí navíc přinese miliony marek našemu hospodářství. Díky síle těchto vojáků a dělníků bude naše Německo silnější a větší. Právě proto jsem založil v roce 1936 organizaci Lebensborn, která bojuje proti potratům zcela zřejmým způsobem. Každá žena může porodit dítě v klidu a míru a zasvětit tak život obrodě rasy.“- uvedl Himmler v rozhovoru s Wilhelmem Keitelem.
Náplní činnosti tedy původně bylo:
1. Podporovat rasově a geneticky hodnotné velké rodiny.
2. Starat se o nastávající matky s dobrými rasovými a genetickými vlastnostmi, u nichž lze na základě pečlivých bádání, provedených RuSHA (rasovým a osidlovacím úřadem) u příslušníků jejich rodiny i rodiny otce dítěte, očekávat narození stejně kvalitního dítěte.
3. Pečovat o takové děti.
4. Pečovat o matky po porodu.

Otevřené dveře tedy měli především matky nemanželských dětí, které by se jinak neměli kam obrátit s prosbou o pomoc.
Přestože byly domovy původně určeny především pro svobodné dívky, přicházely do nich i
vdané ženy: buď proto, že otcem dítěte nebyl jejich manžel, nebo proto že chtěly využít výhod výrazně nadstandardní lékařské i ošetřovatelské péče. Další výhody vyplívaly z přednostního zásobování nedostatkovými potravinami (maso; ovoce a ostatními nedostatkovými potravinami) Zda jsou vdané nebo ne nehrálo roli. Důležitá byla jen rasová způsobilost nastávajících rodičů. Pro svobodné matky byly domovy přitažlivé především tím, že pokud chtěly, mohly být zproštěny veškeré odpovědnosti za své dítě téměř hned po porodu. Všechny děti narozené v domovech se defacto stávaly majetkem SS. Matky si je mohly na základě povolení odvést domů a vychovávat samy, což byl případ mnoha vdaných žen i několika svobodných dívek, SS ovšem dohlížely na to, aby jim biologičtí otcové platili výživné, a to i tehdy, když se k otcovství veřejně nehlásili. Pokud si matka nechtěla dítě ponechat, a většina svobodných matek skutečně nechtěla, vzali si SS na starost jeho umístění do politicky uvědomělých rodin, které vybíraly se smyslem pro maličkosti, jako to dělají dnešní nejlepší agentury zprostředkující adopci. Celá tato činnost však podléhala naprostému utajení, aby se předešlo možným rozpakům a ostudě. Tzn.: Matky nesměli být fotografovány ( na fotkách jsou vidět pouze děti, budovy a personál). Navíc matkám, které chtěly zůstat v anonymitě bylo umožněno zapsat si do osobních karet jednu ze čtyř mnichovských adres, na nichž sídlili vedoucí činitelé SS. Domovy Lebensborn měly vlastní systém záznamů o narození, jež obcházel úřední matriky. Nemanželský původ nebyl do oficiálních dokumentů zaznamenáván a děti narozené v domovech dostaly jen stručná osvědčení o rasové bezúhonnosti, aby v pozdějším životě neměly potíže s úřady. I to je jeden z důvodů proč je v podstatě nemožné je v dnešním Německu vypátrat.
Počet svobodných žen přijímaných do domovů stoupal v počáteční fázi z roku na rok a tyto pacientky byly skoro neustále ve většině. Podle záznamů tvořily před rokem 1939 svobodné matky 57,6%, do roku 1942 stouplo toto číslo na 70%. Teprve koncem války už tvořily většinu pacientek vdané ženy, často manželky nacistických pohlavárů a příslušníků SS, které chtěly přivést dítě na svět co nejdále od postupujícího nepřítele a od měst neustále napadávaných spojeneckými bombardéry.
Pro vdané ženy navíc byla ze strany domovů Lebensborn velikým lákadlem nízká úmrtnost novorozenců, jejíž celoněmecký průměr byl šest % a v domovech pouze tři %. Zhruba na počátku války začala úmrtnost novorozenců stejně jako v celém Německu hrozivě stoupat. V průběhu roku 1940 a na jeho sklonku dosáhla 1,5 násobku původní hodnoty, tj. 4,23%. Nicméně se stále jednalo oproti ostatnímu Německu o poměrně podprůměrnou hodnotu. Vedení organizace zastávalo názor, že tento vzrůst je zapříčiněn příliš brzkými odchody matek z domovů: obvykle odcházely čtyři až šest týdnů po porodu a nekojily tedy podle jejich názoru dostatečně dlouho. Z toho důvodu byla zvýšena doporučovaná doba pobytu na čtyři měsíce, a to i přes to, že se tím dramaticky snížil počet rodiček, které mohly domovy přijmout. Za těchto okolností většina matek – především těch, které se rozhodly dát dítě k adopci – odcházely před uplynutím dvou měsíců. A na Himmlerův zásah zde bylo zaměstnáno velké množství odborníků na výživu .Načež novorozenecká úmrtnost o něco poklesla, avšak zpátky na tři procenta se už nevrátila. Velké ztráty na frontách však v roce 1943 přivedly vedení k prosazování opačné strategie a matky musely opouštět domovy již po 14 dnech.

Vedení
Pokud jde o otázky dědičnosti, měl na Himmlerovo myšlení velký vliv doktor Gregor Ebner, který se stal v roce 1931 členem SS a začal pro jejich členy pořádat přednášky o problémech rasové selekce a zdraví. Zdá se téměř jisté, že Himmler využíval Ebnerových odborných rad po celou dobu přípravy projektu Lebensborn, a roku 1936 jej jmenoval lékařským poradcem domova Hochland. V následujícím roce se doktor Ebner stal náčelníkem medicínské služby pro všechny domovy, což zahrnovalo všechny otázky spojené s rasovou selekcí, čímž se stal po odborné stránce nejdůležitější osobou v celé hierarchii a byl odpovědný přímo Himmlerovi.
V roce 1936 pověřil Himmler vedením organizace doktora Guntrama Pflauma, vysokého důstojníka SS a bývalého obchodníka. Za nadmíru důležitou medicínskou problematiku včetně rozhodování, zda jsou nastávající rodiče dostatečně dobrými árijci, a zda tudíž vzniká nárok na lůžko v domově však plně zodpovídal doktor Ebner. Pflaum se později dostal do konfliktu s Himmlerem kvůli obviněním z finančních machinací a v roce 1940 je vystřídal Himmlerův důvěrník Max Sollmann. Sollmann reorganizoval strukturu vedení organizace Lebensborn a efektivně rozdělil moc mezi sebe a Ebnera. Oba dva podléhali Himmlerovi.
Větší centralizace vedení se odrazila v rychlém nárůstu počtu úředníků ústředí organizace - z 23 na sklonku roku 1937 na 220 na počátku roku 1942. Změna ve způsobu spravování domovů posílila Himmerův osobní vliv . Pokud jde o lékařské zabezpečení, podléhal každý domov lékaři z řad SS, který měl k ruce náčelníka technické správy, sekretářku a vrchní sestru
Z řad Nacionálně socialistické lidové péče (NSV).

Financování
Pobyt nastávající matky v domově stál v roce 1939 400 říšských marek. A dalších 3000 marek se měsíčně proplácelo 110 rodinám příslušníků SS v závislosti na počtu dětí. Tyto peníze se získávaly různě, mimo jiné z příspěvků placených členy společnosti Lebensborn.
V době vydání zprávy jich společnost měla 13.000, z toho 8.000 mužů z řad SS a 766 příslušníků nejrůznějších policejních složek. Na konci války měla společnost členskou základnu o 17.000 členech.Minimální členský příspěvek činil 27 marek měsíčně a u členů SS, kteří se vyhýbali rodičovským povinnostem s věkem razantně rostl. Pokutováni byli ti, kdo neměli děti ještě v osmadvaceti letech a povinně odváděná částka se znovu zvyšovala pokud se jim do třicítky nenarodily alespoň dvě děti. Kdo neprokázal patřičnou plodnost, měl kromě toho zastaven i služební postup. V souvislosti s tímto byl vydán oběžník pro potřeby SS s následujícím zněním:“Těm, kdo si myslí, že se mohou vyhnout povinnostem k národu a rase a zůstat svobodní, bude uložen poplatek ve výši, která je přiměje, aby dali přednost manželskému stavu před staromládenectvím.“
Na organizaci Lebensborn museli rovněž přispívat svobodní i ženatí otcové dětí narozených v domovech a matky jí zase odevzdávali své nemocenské a sociální dávky. Nicméně takto získané prostředky zdaleka nepokrývaly potřeby stále mohutnější organizace. V roce 1939
Jí muselo ministerstvo financí poskytnout dotaci ve výši 1.000.000 marek na pokrytí vzrůstajícího deficitu. Velký objem peněz potřebných ke koupi a vybavení domů přicházel od NSV, charitativní organizace, jež měla v budoucnu soupeřit s domovy Lebensborn o pozici na poli pečovatelství a adopcí. NSV získala na počátku 30. let značnou část kapitálu donucovacími pouličními sbírkami. Byla známá také organizováním zimní sbírky oděvů pro východní armádu.
Poté, co se správy domovů Lebensborn ujaly SS začaly plynout finance a materiál z nejrůznějších zdrojů. Z části šlo o dary Himmlerových přátel z obchodních a průmyslových kruhů, z části o majetek zabavený Židům. Domovy se často zřizovaly v bývalých klinikách či sanatoriích, které kdysi patřily židovským majitelům. I administrativní ústředí v Mnichově sídlilo v někdejších prostorách židovské obce. V nejnutnějších případech byly matkám přidělovaány i byty, zabrané židům, kteří byli odsunuti do koncentračních táborů.
Až do samého konce války se vedení staralo o to, aby měly domovy dostatek takového luxusu, jakým bylo stále nedostatkovější ovoce. Domovy dostávaly nejlepší nábytek a koberce, jaké mohly díky svému nemalému vlivu získat SS ze zařízení uloupeného v židovských bytech a firmách. Například domov ve Steinhoeringu měl vlastní zásobovací kanál, jehož důležitou součástí byla železniční trať z koncentračního tábora Dachau. Existuje nepřeberné množství zkazek o naloupených věcech, které se odtamtud přivážely a které na místě vykládali sami vězni. Ti zároveň představovali zdroj neplacené pracovní síly používané při rozšiřování domovů a jejich úpravách. Organizace Lebensborn dostala k dispozici četu asi 30 polských vězňů z Dachau. A těžké domácí práce vykonávaly vězenkyně z tábora Ravensbrueck.
Himmler se ovšem nestaral pouze o blaho hmotné, leč i politické. Už v samých počátcích projektu byly zřízeny kursy, jež měly z žen vychovat ještě uvědomělejší nacistky, než jakými
byly při příchodu do domova. Matky musely obvykle absolvovat tři vyučovací hodiny ideologické výchovy týdně. Tam jim promítaly propagandistické filmy, pouštěli rozhlasové přednášky a nutili je zpívat nacistické písně. Nárok na zvláštní výsady měly děti narozené o Himmlerových narozeninách 7. října. Hned po narození dostaly svíčku, vyrobenou na objednávku v koncentračním táboře Dachau a ke každým dalším narozeninám jim poslali tolik dalších, kolik jim bylo let. Kromě toho dostávaly jednu marku, kterou si měly ukládat na knížku. Tento příspěvek se měl opakovat každoročně, dokud dítě nedosáhlo 21 let.

Regermanisace
„Co je v těchto národech dobré krve našeho rodu, to získáme pro sebe a třeba i tím způsobem, bude-li to nutné, že jim ukradneme děti a převychováme si je u nás.“, řekl roku 1940 Himmler.
Polsko:
V důsledku prohrané války byla západní část Polska hraničící s Německem a obývaná především německou menšinou přičleněna k německé říši. Na zbytku území obydleném rasově podřadným obyvatelstvem, byl pod zvláštní německou správou vytvořen takzvaný
Generální gouvernement. V říjnu 1939 dosáhl Himmler jmenování do funkce říšského komisaře pro upevnění němectví. Teď zodpovídal za rozšíření německé rasové politiky na Polsko i na ostatní okupovaná území.
Ti etničtí Němci, kteří byli ochotni považovat se spíše za Němce než za Poláky, měli přesídlit do západních oblastí do bývalých domovů lidí neněmecké národnosti. Ty naopak čekalo stěhování na východ. Ostatní Poláci splňující přísná rasová kritéria se mohli germanizovat. Tedy vzdát se všeho co bylo spjato s rodným jazykem a kulturou. Z tohoto byli ovšem vyloučeni lidé známí svou aktivitou na politické levici.
Celý plán měl však jednu vadu. Mohl připravit novou německou říši o cenný potenciál v podobě mladé polské generace, jejíž rodiče byli zjevně rasově způsobilí, ale nebyli uznáni za etnické Němce nebo nemínili považovat sami sebe za něco jiného než právě jen za Poláky.
Kdyby se takové děti podařilo podchytit v útlém věku, pak by se je podařilo poněmčit a posílit tak páteř národa árijskou krví. Pokud by tyto děti vyhověli důkladným fyzickým testům, mohli by po intenzivním vymývaní mozku zapomenout, že kdy byly Poláky. To ovšem předpokládalo zcela zpřetrhat všechny svazky mezi nimi samotnými a jejich rodiči a změnit jim jména. Děti dostali německá jména teutonského původu .Rodné listy. A záznamy o dědičných vlastnostech uchovávalo zvláštní oddělení.
Pod záminkou, že doma popřípadě v sirotčincích trpí jejich zdraví, se vytypované polské děti dobré rasy měly dostat do péče organizace Lebensborn, pokud vyhověly rasovým parametrům, následovalo období intenzivní germanizace a nakonec adopce uvědomělou německou rodinou. Za tímto účelem sepsal v únoru 1942 standartenführer SS Ulrich Greifeld direktivu týkající se zacházení s s dětmi arijského vzhledu:
V sirotčincích někdejšího Polska a u polských pěstounů zůstává množství dětí, u nichž musíme vzhledem k vnějším rysům předpokládat nordický původ. Vyšetřování odhalilo, že v minulosti odesílali Poláci systematicky všechny sirotky po etnických Němcích jako nalezence do polských sirotčinců nebo je předávali polským pěstounům. Sirotci dostali polská jména a dokumenty, v nichž se praví, že jejich skutečný původ je neznámý.
Z hlediska propagandy to byla příhodná teorie, plynulo z ní totiž, že každý sirotek, který svým vzhledem vyhovuje teoretickému obrazu Němce, za něj může být i prohlášen. Aby tyto děti mohly být „zachráněny“ pro německý národ, musely absolvovat testy v polském ústředí Rasového a osidlovacího úřadu v Lodži a pak strávit šest týdnů v dětských domovech ve městech Brockau a Kalisz, kde se pod dohledem dr. Hildehardy Hetzerové podrobily psychologické a charakterové analýze, což vypadalo následovně: do velkého sálu bylo shromážděno sto dětí, z nichž tři SS-mani vybrali ty světlovlasé a modrooké, které pak byly podrobeny další prohlídce u dr. Hetzerové. Musely se úplně svléknout a byl jim změřen hrudník, hlava a boky, celkem dvacetjedna fyzických vlastností, pak byli zváženy vyfoceny ze tří úhlů.
Mnohé z těchto dětí žijí bezpochyby dodnes v Německu s novým jménem a novu identitou a naprostá většina z nich neví odkud ve skutečnosti pocházejí. Po válce se jich do Polska vrátilo jen dvacet procent z asi dvěstě tisíc. Děti od dvou do šesti let byly umístěny v domovech Lebensborn, kde rozšířily řady malých Němců, určených k adopci. A Děti od šesti do jedenácti let byly posílány do Rakouska k Hitlerjugend na převýchovu.
Podobně se snažil postupovat Himmler i v západní Evropě, avšak na Hitlerův zásah ( Na západě bylo třeba zachovat klid, aby mohla být veškerá síla soustředěna na východ.) bylo od tohoto programu upuštěno.
Lidice a ležáky:
K jednomu z nejsmutněji proslulých válečných zvěrstev nacistů došlo v červnu 1942 v českých Lidicích. V rámci odplaty za atentát spáchaný českými parašutisty na Reinhardu Heydrichovi, zástupci vrchního velitele SS a Himmletovu náměstkovi, jenž se rok předtím stal protektorem okupované země, byla celá vesnice srovnána se zemí. 192 mužských obyvatel a 7 žen nacisté zastřelili, zbylých 196 a 105 dětí strávilo tři dny v nedaleké škole.
Ženy pak nacisté transportovali do koncentračního tábora Ravensbrück, dětem pečlivě změřili hlavy i ostatní části těla a vše zaznamenali, pak je odvezli k podrobnějším rasovým testům do Lodže. Většina dětí však měla příliš slovanské rysy, než aby mohla vyhovět podmínkám. Z původního počtu jich bylo způsobilých k poněmčení jen 13. Němci převezli z Lodže těchto
13 dětí do domova Lebensborn v obci Puschkau u Poznaně a po absolvování kursu němčiny a základů nacistické ideologie je odeslali k osvojení. Děti z obce Ležáky čekal podobný osud.

Domovy za hranicemi
Už v lednu 1940 oznamoval Ebner v dopise Pflaumovi, že je nutně zapotřebí zvýšit počet domovů neboť stávající domovy byly stále zaplněny. Později bylo rovněž nutné nalézt místo pro malé děti z okupovaných území, u nichž rasové testy prokázaly drtivou převahu árijských genů a které měly být odeslány do domovů Lebensborn, připraveny k adopci a poněmčeny. Zatímco předtím předávala organizace k osvojení jen ty děti, jež se narodily v jejich domovech, od nynějška se museli přeorientovat i na práci s těmi dětmi, jejichž rasový původ byl nejistý. Přestože se domovy Lebensborn nacházely skoro ve všech okupovaných zemích, posílaly se děti cizího původu většinou do Německa. Na počátku války vznikaly domovy i za hranicemi Německa. K jejich úkolů patřilo starat se o děti místních matek a německých vojáků nebo příslušníků SS, pokud matky splňovaly rasoová kritéria, mohly se z dětí stát dobří Němci. K poněmčování byly zřízeny na území Polska tři, v Rakousku dva a po jednom ve Francii, Belgii , Nizozemí , Dánsku a Lucembursku.Světlovlasé Norky byly považovány za
Mimořádně vhodné partnerky německých mužů a v jejich zemi vzniklo rovných devět ústavů,
Které sice nebyly součástí organizace Lebensborn, ale měly k ní blízko. Norským matkám a otcům se v nich narodilo kolem šesti tisíc potomků. Počet všech dětí, které Němci za války zplodili v Norsku se odhaduje asi na 60.000. Přestože zdaleka nejvíce domovů Lebensborn bylo ze všech okupovaných zemí v Norsku, fungovala Himmlerova „dobročinná„ organizace
skoro ve všech státech, jež se octli pod německou mocí. Dekretem z 28.7.1942 Hitler osobně nařídil, aby se u vhodných dětí z obsazených území, především však u těch, které mají německého otce, uvažovalo o germanizaci. Třebaže dekret hovořil především o Norsku a Nizozemí (vzhledem k tomu, že se tamní obyvatelé mohli pyšnit mimořádně světlou pletí a už na první pohled se těšili dobré rasové kondici), obsahoval klausuli umožňující jeho platnost i na další okupované země. Nastal obvyklý skrytý boj byrokratů o moc, ale Himmler a velitelé SS urychleně dohlédli na to, aby hlavní část zodpovědnosti za praktickou realizaci dekretu převzala jejich organizace. Výjimku tvořilo Nizozemí, kde hrála důležitější roli Nacionálně
socialistická lidová péče.
Na počátku roku 1943 byli jmenování oficiální zástupci organizace Lebensborn se sídly v
Poznani, Krakově, Oslu, Haagu a Bruselu. Přestože Hitlerův dekret kladl velký důraz na
úlohu matek, existují důkazy, že v praxi převládala snaha odebrat jim nejkvalitnější děti, tedy ty jenž měly německé otce, co nejdříve po porodu, a to bez ohledu na jejich souhlas či nesouhlas. S tím, jak rostly ztráty v řadách německých vojáků na frontách, násobila se i snaha nahradit je dětmi dobré krve, posháněnými odevšad.
V Nizozemí a Dánsku, zemích, které mohly potenciálně vydat bohatou úrodu árijských novorozenců byla nenávist k Němcům rozšířenějším jevem než v Norsku a projekt Lebensborn se tam neuchytil tak pevně. Vznikl sice plán na vybudování domova pro 100 dětí
A 60 matek v Niemegenu poblíž německých hranic a Inge Wiermetzová, žena zodpovědná za rozšíření projektu do zahraničí, odjela koncem roku 1942 do Haagu, aby celou záležitost projednala. Nakonec však z plánu sešlo. I tak se do poloviny roku 1943 narodila holandským
matkám a německým otcům více než tisícovka dětí. Jejich poněmčení a adopci si vzala na starost NSV. V Dánsku, kde Němci zplodili zhruba stejný počet potomků jako v Nizozemí se domova Lebensborn dočkali. Byl zřízen v Kodani na samém konci války v květnu 1945 a po kapitulaci sloužil jako klinika pro ženy uprchnuvší z východní části Německa. Paní Vermetzová přijela do Belgie, kde stála u vzniku malého domova pro dvacet matek a třicetčtyři děti ve Wegimontu, na půl cesty mezi Bruselem a německou hranicí. Domov dostal jméno Ardenes a sloužil Belgičankám i rodičkám ze severní Francie.
Ve Francii nebyla otázka budoucnosti dětí vojáků wehrmachtu a francouzských žen vyřešena až do poloviny roku 1942, kdy už jich podle odhadu bylo na světě okolo 50000.
Teprve tehdy vydal Himmler příkaz, aby byly vytipovány příhodné lokality, a v březnu 1943 padl tip na zámek Lamorlaye poblíž Chantilly, z nějž se měl stát domov Westwald. Trvalo téměř rok, než mohl být otevřen. Slavnostní ceremoniál proběhl v únoru 1944. Jen málo dětí bylo odesláno do Německa k adopci. Většina jich zůstala u francouzských matek a většina z nich netušila, že mají německého otce. Někteří se to nedozvěděli nikdy.
Jedinou částí britského území, kterou Němci okupovali byly Normandské ostrovy v Lamanšském průlivu. Himmler si britské rasy vysoce cenil a zde se mu otevíralo široké pole působnosti. Na ostrovech však žilo jen málo obyvatel, a tak se z této genetické studnice počalo podstatným způsobem čerpat až na samém sklonku války. Tamní německý velitel napsal v roce 1943: „V nordické složce místního obyvatelstva se většinou setkáváme s rasově prvotřídními matkami i dětmi. Obecně lze s jistotou říci, že ve srovnání s Francií, představují cenný materiál. Přesídlíme-li zdejší děti a možná i matky do Říše, mohou významně přispět k žádoucímu růstu německé populace. Postavení svobodných matek je zde však velmi špatné. Jsou vystaveny ústrkům ostatního civilního obyvatelstva a navíc jim vojenské velení ve Francii odmítalo vyplácet výživné na děti“.
V květnu 1944 rozhodl Rasový úřad SS, že děti německých vojáků sloužících na Normandských ostrovech mají být podrobeny rasovým testům a ty s nejlepšími vlastnostmi budou převezeny do Německa. Navzdory katastrofickým ztrátám na životech, utrpěným na východní frontě, si Němci stále vybírali a nehodlali se smířit s horší kvalitou. Výnos dále nařizoval dopravit místní ženy, jež čekají dítě s příslušníkem wehrmachtu do domovů Lebensborn v Německu nebo ve Francii. Než však byl výnos uveden v platnost, došlo k vylodění v Normandii.

Závěrem
Domovy Lebensborn byly vynálezem nacistů, nemohly tudíž přežít zánik hnutí, které je zrodilo. Na okupovaných územích v samotném Německu ovšem fungovaly do poslední chvíle, dokud nebyl protivník vzdálen pouhých několik dní postupu. Nejprve zanikly ty na západ od Německa, dokonce roku 1944 byly uzavřeny domovy ve Francii, Belgii, Nizozemí a Lucembursku. Obvykle se postupovalo tak, že se nejmenší děti evakuovaly bez matek do domovů ležících blíže srdci Říše, většinou do Wiesbadenu. Nastávající maminky mohly v některých případech rovněž prchnout na východ, často však byly ponechány na místě na pospas osvoboditelům.
Pokud jde o východní frontu, Bad Polzi byl dobyt v únoru 1945. I z něj se chovanci přesunuli do Wiesbadenu, ale už měsíc nato se museli stěhovat na severozápad do Ansbachu
poblíž Norimberka, kde se děti zdržely jen čtyři týdny. Neúprosný nástup americké armády je zahnal do posledního útočiště ve Steinhoeringu. Když sem Američané 3. května 1945 dorazili
nalezli na místě skoro 300 dětí a několik matek nejrůznějších národností. Tak se stalo, že program Lebensborn skončil tam, kde začal. Bylo na amerických vojácích, na jimi jmenované místní správě a na Červeném kříži, aby se v krátké době co možná nejlépe vypořádali s podivným dědictvím nedokončeného pokusu o genetickou manipulaci. Tři stovky dětí spolu s tisícovkami dalších, narozených a vychovaných v domovech Lebensborn stráví zbytek život úsilím vyrovnat se s okolnostmi vlastního původu. Heinrich Himmler, jehož pokřivený světonázor stál u zrodu celého šíleného záměru se 23. května 1945 v britském zajetí otrávil.
Z dochovaných zpráv vyplývá, že od roku 1936 do září 1943 porodily matky v domovech Lebensborn po celé Evropě mimo Norsko celkem 5047 dětí. Celkem tedy do konce války mohlo z domovů Lebensborn vzejít maximálně 7.500 malých árijců.

Seznam použité literatury: Catrine Clayová a Michael Leapman, Panská rasa, nakladatelství Columbus 1996 ;
Dušan Hamšík, Druhý muž Třetí říše, nakladatelství mladá fronta 1996;
Enciklopedický institut,Ilustrovaný enciklopedický slovník, nakladatelství Academia;