Letecká bitva o Britské ostrovy

RAF (Royal Air Force) versus Luftwaffe

Obsah

PŘEDEHRA K BITVĚ
ARCHITEKT BITVY
VELENÍ
BOJOVÉ PROSTŘEDKY
NEPŘÍTEL
PRŮBĚH BITVY
ÚČAST ČESKOSLOVENSKÝCH LETCŮ
ZÁVĚR

PŘEDEHRA K BITVĚ

Když se Hitler dostal k moci, netoužil po ničem tak mocně, jako právě na poli válečném. Chtěl odčinit porážku a ponížení Němců z 1.světové války a vydal příkaz k mohutnému zbrojení. Britská zpravodajská služba odhalovala nepřetržitý růst německého válečného průmyslu a varovala. Britští vojenští i civilní hodnostáři si uvědomovali stav izolovanosti od Evropy. Proto začali koncipovat svou strategii jako obrannou. Největší klad jejího dlouhodobého plánování spočíval v zapojení vědy a moderní techniky. Tato investice se stoprocentně vyplatila, neboť přinesla obráncům nedocenitelné spojovací a naváděcí systémy, skvělá letadla a vyburcovala vědce ke kolosální užitečné činnosti.
Již v roce 1935 angličtí badatelé Wilkins a Watson-Wat předložili ministerstvu letectví dokument “Detection and Location of Aircrafr by Radio Methods“ - Objevení a určení letounu pomocí rádia. Letecký podmaršál H. C. Dowding myšlenku nadšeně podporoval, až se dostala do vládního programu. Když uvedení vědci svou teorii ověřili v praxi na obrazovce zachycením dvoumotorového letounu typu Heyford na vzdálenost osmi mil (asi 13 km), zajásali. Bylo to žalostně málo, ale pro ně a pro Británii to znamenalo počátek vítězství. Zrodil se RADAR “Radio Detection And Ranging - Radioelektrické zjišťování místa a vzdálenosti letadel”.
Němci netušili, že Angličané “něco“ vynalezli, už v roce 1939. Vysoké mohutné železobetonové stožáry s anténami podél jihovýchodního pobřeží Anglie zneklidňovaly generála Martiniho, šéfa signální služby Luftwaffe. Trval na tom, aby podél řetězu těchto monster byla vyslána vzducholoď Graf Zeppelin s patřičným odposlouchávacím zařízením. První vzlétla v květnu 1939 s generálem Martinim na palubě. Výsledek byl hubený. Zachytili jenom nepříjemný praskot a šum. Jenom jednou byli zděšeni obrovským světelným signálem přes celou katodovou trubici jejich přijímače. Dostatečně zjistili, že záhadný signál byl důsledkem závady na vlastní instalaci. Druhého srpna 1939 zase vzlétli. A potom ještě jednou a naposled - zase bezvýsledně.
Kdyby jejich odposlouchávací aparatura pracovala spolehlivě a přesně, určitě by byli anglickým radarům věnovali větší pozornost. Odhalili by pravděpodobně celý britský naváděcí a kontrolní systém, který jim později působil tak velké starosti. Není vyloučeno, že proniknutí do této citlivé organizace by bylo přimělo německé odborníky k naléhavým požadavkům ničit všechno, co s radary souvisí. Ovlivnilo by to blahodárně taktiku Luftwaffe, která hned prvém kole bitvy mohla zasadit britskému obrannému systému nezhojitelnou ránu oslepením stíhačům RAF, kteří by velmi obtížně hledali nepřítele. Sotva by se bitva rozhodla ve prospěch obránců britských ostrovů tak jednoznačně brzy.
Ještě jedna událost zapracovala ve prospěch Britů. Třetího června 1936 havaroval u Drážďan letoun, v němž zahynul generálmajor Wever, nadšený zastánce těžkého bombardovacího strategického letectva. Tragédie spočívala v tom, že uvolnila zodpovědné místo šéfa štábu Luftwaffe generálmajorovi Kesselringovi. Ten strategickému letectvu nepřál vůbec a prakticky je pohřbil hned při jeho zrodu. Využil své nové funkce a dal příkaz k masové výrobě svých oblíbenců Junkersů Ju 87, jednomotorových střemhlav bombardovacích “Štuk”. Všichni hodnostáři včetně maršála Göringa dále rovněž souhlasil, aby těžké čtyřmotorové letouny byly nahrazeny středně bombardovacími dvoumotorovými. Jediný plukovník Wimmer oponoval. Žádal, aby alespoň několik prototypů čtyřmotorových Junkersů Ju 89 a Dornierů Do 19 bylo dokončeno a operačně využito. Göring, který vynikal strategickou neschopností a vlažností vůči moderní technice, briskně plukovníka odmítl. A generál Kesselring si pospíšil se stornem objednávek čtyřmotoráků v německých továrnách. Kdyby se místo “štukového” šílenství německého štábu zmocnila rozumná úvaha o kobercovém ničení prioritních cílů, mohla se v Německu zrodit prvá a obrovská vzdušná strategická flotila a nepředstavitelně ničivým účinkem. Pohřbením myšlenky generála Wevera se Luftwaffe zbavila strategické zbraně a stala se vlastně letectvem taktickým. A bitva, která se nyní přiblížila, pak byla především bitvou strategickou.

ARCHITEKT BITVY
Tvůrci a řídící orgány velkých bitev jsou vysocí vojenští hodnostáři se svými štáby. Do strategických bitev zasahují i vlády se svými diplomaty.
Na britské straně v zodpovědných funkcích stáli vysoce kvalifikovaní letečtí vojevůdci s rozumnými a zodpovědnými štáby. Nejvyšší místo zaujal vynikající stratég Air Chief Marschal Hugh C. Dowding, velitel stíhacího letectva RAF. Válečný kabinet v čele s ministerským předsedou Winstonem Churchillem pro jeho práci a požadavky projevil velké pochopení a poskytl mu v hodině dvanácté plné moci a podpory.
Hlavní maršál Dowding svým vzhledem a chováním připomínal spíše strohého univerzitního profesora než vojáka. Pracoval dlouho ve výzkumu a v roce 1936 byl jmenován velitelem stíhacího letectva RAF. Ihned vybudoval poblíž Londýna jeho velitelství, tzv. Fighter Command, ve Stanmore. V tomto místě vydrželo po celou dobu bitvy. Osobně Dowding nemiloval okázalost, velmi zřídka se také ukazoval mezi piloty. Stál opodál populárního společenského angažovanosti. Proslavil se spíše jako štábní důstojník než pilot. Avšak stíhací letectvo znal intimně již po mnoho let. Za své piloty se stavěl plnou vahou své hodnosti a funkce a za jejich práva tvrdě bojoval. Dokonce se několikrát zdálo, že svůj maršálský “klobouk” v boji proti vrchnosti ztratí. Vždycky však vyhrál. Jako příklad z mnoha šarvátek lze uvést následující příhody.
Požadavek neprůstřelnosti předního ochranného pilotního štítu z plexiskla se zdál vládě příliš nákladný a zbytečný. Klidný maršál se už neudržel a rozhořčeně prohlásil:“Jestliže gangsterské bandy v Chicagu mohou své násilí provádět za neprůstřelným sklem, nevidím žádný důvod, proč moji stíhači by je nemohli mít také!” A bylo rozhodnuto ve prospěch pilotů.
Velmi mnoho úsilí vynaložil na zavedení betonových a asfaltových vzletových a přistávacích drah a na vybudování provozní sítě tvrdých cest na hlavních leteckých stanicích. Vládní činitelé hájili bezvadný anglický trávník do krajnosti. Neústupný Dowding argumentoval hlavně nepřízní a rozmary počasí. Nedovedl si představit stagnaci válečných strojů na rozbředlém terénu a jasně vládě předvedl, co by to mělo za následek. Neustal v naléhání až vláda povolila a od roku 1937 začal vydávat velké částky právě letectvo.
Již v roce 1936 uvažoval Dowding, že v případě válečného konfliktu udeří nepřítel na britské ostrovy velkými leteckými denními nálety. Útočník bude mít určitě početní převahu. Žádal proto a budování nových stíhacích jednotek a takových zařízení, která by usnadnila celou práci tzv. intersepčního systému (systém nápomocný k snadnému vyhledávání a ničení nepřítele). Přesně narýsoval obranný plán britských ostrovů proti vzdušnému přepadení, zvláště proti útokům na jižní a východní Anglii. Tam byla nejzranitelnější.

Největší důraz kladl na zdokonalení radaru, rozšíření hlásné služby po území celé Anglie, dobudování operačních sálů pro velitele a jejich štáby. Dbal, aby bylo zajištěno dokonalé a jisté propojení telefonické, dálnopisné a rádiové mezi všemi orgány obrany. Zase musel tvrdě bojovat. Vyčítal mu stále, že je příliš obranychtivý a obranycitlivý. Jeho hlavní oponent, tehdejší ministerský předseda Mr. Baldwin, razil heslo, že “nejlepší obranou je útok a od zavedení moderní letecké zbraně je britská hranice až na Rýně a ne na bílých křídových útesech doverských”.
Vlády se měnily, ale Dowding zůstával - stále nepoddajný. Cílevědomě šel za svým plánem, až jej nakonec realizoval tak důkladně, že v rozhodné chvíli pro Anglii a vlastně pro celý svět jeho vědecky probádaný systém řízení a kontroly letecké činnosti slavil triumf, dosud předtím nevídaný. Věda, kterou si Dowding přisvojil za svého největšího spojence, se stala neodmyslitelnou složkou jeho strategie a taktiky.
Když vypukla 2. světová válka, vypočítal, že k obraně Velké Británie bude potřebovat 52 stíhacích squadron (perutí), a to ještě za předpokladu, že Luftwaffe udeří svými bombardéry bez doprovodu stíhačů. V květnu 1940, kdy po ofenzívě Wehrmachtu pronikly německé pancéřové jednotky hluboko do Francie, měl k dispozici pouhých 36 stíhacích perutí. V té době požádal francouzský ministerský předseda, aby bylo odesláno do Francie dalších 10 britských stíhacích perutí. Zděšený Dowding spěchal osobně na britské ministerstvo letectva rozhodnout zastavit toto plýtvání, protože byl přesvědčen o marnosti jakékoliv posily pro prohranou bitvu o Francii. S tužkou a s papírem v ruce dokázal přesvědčit válečný kabinet, že budou-li dále pokračovat ztráty jeho stíhačů jako dosud (250 letadel za půl měsíce), britské stíhací letectvo přestane existovat již koncem června. Ministři uznali oprávněnost jeho obavy a stíhače neodeslali. Potom napsal “Letecké vládě” dlouhý dopis, v němž podrobně rozebral situaci.”Musím žádat,” psal, “aby mne rada informovala, jaké minimum stíhací síly považuje za nutné ponechat na obranu země, abych podle toho mohl vydat instrukce …” Varoval před oslabováním stavů stíhacího letectva zoufalými pokusy spasit situaci ve Francii. Nebude-li mu vyhověno, porážka Francie, která určitě přijde, vtáhne do záhuby i samotnou Velkou Británii. Nakonec přesvědčil i Churchilla, který dnem 19. 5. 1940 definitivně zastavil jakýkoliv odsun stíhacích letounů s piloty do Francie.
Díváme-li se dnes na toto Dowdingovo úsilí, musíme přiznat, že bylo moudré a prospěšné, i když pro Francouze znamenalo velké rozčarování. Anglii přineslo velké vklady hned na počátku bitvy a nesmírný užitek v tragické bitvě při evakuaci poraženého expedičního vojska Britů ve Francii.
Když ministerský předseda W. Churchill odmítl Hitlerovu nabídku k příměří, uvažoval Dowding o problému nejbližší budoucnosti, která věštila hrozbu invaze. Spočítal ztráty a zdroje a kalkuloval se zálohami. Vyšla mu tato čísla: k 5. červnu měl k dispozici 466 bojeschopných stíhacích letadel, z toho 333 Hurricanů a Spitfirů. Bylo to hrozivě málo.
Naštěstí zasáhli v jeho prospěch tři muži, z nichž prvý sám Hitler zcela kuriózním způsobem. Namísto aby dal rozkaz pronásledování na hlavu poražené britské armády a utopil ji v moři kolem přístavu Dunkerque, povolil Wehrmachtu i Luftwaffe měsíční oddych jako odměnu za porážku Francie. Velkolepé oslavy v Německu znamenaly pro Anglii “měsíc milosrdenství”, který nejvíce využil právě Dowding. Vyvinul horečnou činnost na nejvyšších místech pro dotažení výstavby všech obranných prostředků a zvýšení výroby letadel, hlavně Hurricanů a Spitfirů.
Druhým mužem byl Churchill, který Dowdingovi již dlouho důvěřoval. Bral každý jeho názor velmi vážně. Nejvíce mu pomohl tím, že do svého válečného kabinetu pozval lorda Beaverbrooka, kterého ministrem letecké výroby.
Beaverbrook - to byl muž číslo tři. A jaký! S brutální vitalitou se vrhl do díla s takovým zanícením, že to znepříjemnilo život mnohým, včetně anglickým hodnostářům. Nelíbila se mu naškrobenost a úřední šiml. Generálům na ministerstvech říkal “bloody generals” (tvrdolíni) a aniž by jim něco vysvětloval, zahodil jejich plány na výrobu letadel všech možných a nepotřebných typů a nařídil vyrábět jenom letadla bojová, přednostně stíhací. Místo politických úvodníků a planých úvah uveřejňoval tento tiskový velmož ve svých novinách na předních místech doslova neanglické plamenné výzvy obyvatelstvu, aby odevzdávalo do sběru všechny hliníkové nádoby a barevné kovy pro stavbu letadel. Jeho vlastenecké injekce způsobily na ostrovech letadlovou horečku. Vše pro Hurricany a Spitfiry! Z původní měsíční produkce 250 stíhacích letounů dokázal vybičovat továrny k nebývalému výkonu. Když byla bitva v proudu, vyrobila Anglie až 450 letadel za měsíc.

VELENÍ

Stíhací letectvo Anglie bylo rozděleno do čtyř skupin (grup)s čísly 10, 11, 12 a 13. Každá tato skupina se dělila dále na několik úseků (sektorů). Organizace a velení boje uskutečňovali jednotliví velitelé se svými štáby z operačních sálů jednotného typu, které byly mezi sebou dokonale propojeny telefonickým a dálnopisným spojením.
V každém operačním sálu byla nízko nad zemí umístěna velká stolová horizontální mapa, která zahrnovala u velitele stíhacího letectva území celé Anglie, u grup a sektorů příslušné území plus část teritoria sousedů. Okolo mapy seděly značkařky - příslušnice “Ženského pomocného leteckého sboru” (WAAF), které na ni dlouhými tyčemi umisťovaly symboly nepřátelských i vlastních letounů. Nepřítel byl označen čísly, vlastní volacím kódem. Značkařky dostávaly do sluchátek vyhodnocené informace z filtračního sálu. Podle nich pohybovaly jednotlivými symboly na mapě a tak velitelům poskytovaly dokonalý přehled o situaci, která probíhala venku na bojišti.
Klíč k úspěchu intersepčního systému tkvěl v tom, že od velitele stíhacího letectva až k velitelům sektorů pohyb symbolů probíhal všude stejně - simultánně. To zabraňovalo zmatkům a plýtvání silami. Odpadlo mnoho zbytečného hlídkování ve vzduchu, docílil se vysoký stupeň pružnosti velení.
Maršálu Dowdingovi jeho operační sál umožňoval uskutečňovat strategická i taktická rozhodnutí v nejkratším čase a sledovat i kontrolovat jejich průběh, často i výsledek. A to ještě v naprosté bezpečnosti hluboko pod zemí, chráněn betonem proti pumám. Společně s ním seděli v jeho operačním sále velitel protiletadlového dělostřelectva, velitel hlásné služby, styční důstojníci bombardovacího a pobřežního letectva, námořnictva a představitel ministerstva vnitra. Dowding kontroloval činnost protiletadlového dělostřelectva a světlometů prostřednictvím velitele protiletadlové obrany a byl také zodpovědný za činnost balónové baráže po celém území. Také vyhlašování leteckých poplachů bylo řízeno z ústředního operačního sálu velitelství letectva, aby se zabránilo zbytečným panikám, ztrátám a prostojům v továrních, na nádraží atd.
Hlavními nositeli taktického rozhodování bitvy byli velitelé 11. a 12. stíhací skupiny, podmaršál K. R. Park a T. L. Leigh-Mallory. Svoji energii a důvtip museli soustřeďovat hlavně na plnění základní strategické směrnice, kterou vydalo velitelství stíhacího letectva:
1. Zabránit za každou cenu zničení stíhacího letectva RAF.
2. Udržovat stíhače stále v akci, ale dovolovat jim dostatečný odpočinek.
3. Neplýtvat zálohami
4. Měnit účelně taktiku a rozložení sil podle činnosti nepřítele.
Taktické umění velitelů 11. a 12. stíhací skupiny spočívalo hlavně v nepřetržité předvídavosti situace, v kalkulaci bojových prostředků a spravedlivém rozdělování námahy na všechny jednotky. Důležitou úlohu při tom hrála kontrola všech složek citlivého obranného systému a pochopitelně zajištění oprav, přísuny nových prostředků bojových i jiných a další zajišťování vedlejší činnosti nutné k vedení boje.
Nejdůležitější a nejvíce vytíženou skupinou bila jedenáctka. Pokrývala svou působností celý velký Londýn, jih a jihovýchod Anglie, kam měly německé letouny nejblíže. Operační sál měla v Uxbridge u Londýna.
Ostatní stíhací skupiny hájily své území a v případě potřeby posílily 11. skupinu, anebo ji poslaly čerstvé piloty za bojem opotřebované. Sloužily také jako odpočinkové oblasti pro unavené operační stíhače (celé perutě).
Každý velitel svého teritoria měl dokonalý přehled o tom, kolik má k dispozici stíhacích perutí k okamžitému operačnímu nasazení, kolik v záloze, kolik letounů tankuje pohonné hmoty a kde, kolik strojů přezbrojuje, kolik je neschopných, kde je rozmístěna protiletadlová obrana a balónová baráž.
Každá stíhací skupina měla několik stíhacích úseků (sektorů), kterým vydávala rozkazy k vysílání stíhacích letounů do boje (rojům o dvou až čtyřech letounech, letkám o šesti a perutím o dvanácti letounech). Představovala tím jakýsi dispečink bojové činnosti. Operační sál úseku měl ještě “triangulační sál” s goniometrickou stanicí, která zaměřovala vlastní letouny. Každý britský stíhací letoun měl speciální radiozařízení, tzv. Pip-Squeak (pipskvík).Vysílalo automaticky po zapnutí přístroje pilotem po dobu patnácti sekund v každé minutě signál, který zachycovaly tři zaměřovací radiogoniometrické stanice, čímž vyhodnocovaly polohu vlastního letounu, který pipskvíkem vysílal. Zpravidla vysílal tento signál letoun číslo 3 v roji (v jednotce střídavě po sobě). Tím bylo zaručeno plynulé sledování pohybu celé perutě.
Velitel operačního sálu úseku (kontrolor) vydával stíhacím útvarům rozkaz k startu. Měl k dispozici dva pomocné kontrolory (zpravidla důstojníky navigátory), kteří určovali svým stíhačům naváděcí kursy proti nepříteli, až je svedli na dohled. Přiváděli vlastní zbloudilce při ztrátě orientace zpět na jejich mateřskou základnu nebo nejbližší letiště a řídili záchranné práce pro letce, kteří byli sestřeleni, zvláště do moře. Každý operační sál sektoru měl svou volací značku.
Radiospojení mezi kontrolorem úseku a vlastními stíhači se dělo pomocí kódované řeči. Byla vydána písemně a každý si ji musel osvojit zpaměti, nebo ji vozil na kartičce na palubě. Tak například směr nepřítele byl určován podle hodin, přičemž letící vlastní jednotka byla středem ciferníku. Hlášení “banditi tři hodiny” znamenalo nepřítel je v pravo, “andělé 15” výšku v tisících stopách, “vrata” leťte na plný plyn, “palačinka” přistaňte atd.
Proti bombardérům útočili stíhači klasickým stylem “letouny za sebou”. Jestliže situace takový manévr nedovolila, volil velitel jednotky jiný, došlo-li k rozptýlení pilotů, bojoval každý sám podle svého rozhodnutí.
Každá stíhací peruť měla svůj volací znak a zpravidla létala v tříčlenných rojích za sebou, později sestavu změnila na čtyřčlenné. Každý pilot přidával k volacímu znaku perutě ještě své osobní číslo, které se neměnilo.
Když velitel útočící jednotky spatřil nepřítele, zvolal “Tally ho”, což znamenalo “začínám útočit” a pro kontrolora důkaz, že stíhači navázali s nepřítelem kontakt. Kontrolor se odmlčel a čekal na výsledek souboje, o němž každý zúčastněný pilot po návratu domů podal hlášení.

BOJOVÉ PROSTŘEDKY

Na straně britského letectva se bitvy zúčastnily přímo stíhací letouny typu: Hurricane Mk.l, jednomotorový, jednomístný s výzbrojí osmi kulometů v křídlech, o maximální rychlosti 520 km/h; Vickers Supermarine Spitfire Mk.l, jednomotorový, jednomístný s touže výzbrojí jako Hurricane, o maximální rychlosti 587km/h; Bristol Blenheim Mk. lV, dvoumotorový, dvoumístný s pěti kulomety, o maximální rychlosti 428km/h; Boulton-Paul Defiant Mk. l, jednomotorový, dvoumístný se čtyřmi kulomety, o maximální rychlosti 489km/h. Pro velké ztráty byl brzy z bitvy stažen. Nepřímo se bitvy zúčastnil bombardovací a zvědný Vickers Wellington Mk. IC (dvoumotorový, vícemístný) napadáním cílů v okupované Evropě a Německu. Westland Lysander Mk. lll, jednomotorový, dvoumístný prováděl průzkum pobřeží a zachraňoval posádky, které ztroskotaly na moři.
Letouny nepřítele byly bombardovací Heinkely He 111, Junkersy Ju 88, Dorniery Do 17 a 215 s maximální rychlostí od 400 do 470 km/h, bitevní Junkersy Ju 87 “Štuky” (byly brzo z bitvy staženy), stíhací jednomotorový Messerschmitt Bf 109 a dvoumotorový 110; maximální rychlost prvého i druhého byla 560 km/h.

NEPŘÍTEL

Pět dní po uzavření příměří s Francií vydal velitel Luftwaffe maršál Göring příkaz k těsné spolupráci mezi leteckými armádami (Luftlotte) 2,3 a 5, kterým veleli maršálové Kesselring, Sperle a generál Stumpf. Zmíněné armády byly před bitvou rozmístěny podél pobřeží kontinentu od Biskajského zálivu až do Skandinávie, odkud měly zajistit realizaci velkolepého plánu říšského maršála: zjistit obranu Anglie, vrhnout celou sílu Luftwaffe na ničení RAF, zničit letecký průmysl Velké Británie, získat leteckou převahu, napadnout přístavy a lodní konvoje a odříznout její zásobování z ciziny. Hitler šel ještě dál. Žádal navíc chránit invazní přístavy proti rušení ve vzduchu, útočit proti britským námořním silám v jejich mateřských přístavech včetně Skotska, rozrušit pobřežní obranu, zlomit odpor pozemních sil, zničit přísuny záloh, zničit zásobovací tepny a zlomit morálku obyvatelstva nálety na jejich města denním i nočním bombardováním. Göring se dokonce chlubil, že Anglii porazí během tří týdnů. Mezi německými vojevůdci nastala diskuse, někteří s plány nesouhlasili, nakonec však zůstali nepochopeni. Ukázalo se (na rozdíl od vztahů anglických hodnostářů vůči Churchillovi, jemuž fungovali jako rádci), že němečtí letečtí velitelé vůči Hitlerovi byli poslušnými sluhy.

PRŮBĚH BITVY

První fáze: 10. července - 7. srpna 1940. Cíle Luftwaffe ve dne: lodě a lodní konvoje u pobřeží Anglie a Skotska. Bombardování přístavů Dover, Portland, Falmouth a Yeovil, různé cíle Anglie a Walesu, v noci města Porthmouth, Liverpool, Crewe, Aberdeen, Poole. Kladení min do ústí řek Temže, Tyne a Forth a bristolského zálivu. Ztráty: RAF 120, Luftwaffe 192 letadel.
Druhá fáze: 8.-23. srpen. Ve dne soustředěné těžké útoky na letiště RAF v jižní, východní a střední Anglii a na města Portland, Porthmouth a Southampton. Útoky proti radarům Ventor a konvojům v Kanálu. V noci napadena různá města ve střední Anglii a jižním Walesu, Bristol a Mersseyside, kladení min. Ztráty: RAF 217, Němci 403.
Třetí fáze: 24. srpen - 6. září. Ve dne velmi těžké masové útoky na letiště RAF v jižní a v jihovýchodní Anglii, města Dover, Folkestone, Luton. Různé cíle v prostoru Porthmouth, Southhampton. Továrna Vickers v Brooklandu a další továrny na letadla. V noci velmi těžké a soustředěné útoky na Liverpool, různé cíle po celé Anglii, jižním Walesu a střed Anglie (Midlands). Kladení min v omezeném měřítku. Ztráty: RAF 305, Luftwaffe 378.
Čtvrtá fáze: 7.-30. září. Ve dne těžce napaden Londýn, dále města Porthmouth, Southampton, Tillbury, Bristol, Plymouth, letiště v jižní Anglii, letecké továrny, sklady oleje v ústí Temže, Liverpool. V noci Londýn, jižní Wales, Lancashire. Ztráty: RAF 268, Němci 435.
Pátá fáze: 1.-31. října. Ve dne Londýn, Southampton, Porthmouth, Yeovil, Weymouth. Různé cíle v jižní a jihovýchodní Anglii. Lodní konvoj u Doveru, lodi v ústí Temže. Zpravodajská činnost. V noci neobvykle těžké bombardování Londýna, dále města Liverpool, Manchester, Coventry, Glasgow, Aberdeen, Bristol, Birmingham, letiště jižní a jihovýchodní Anglie, cíle ve Walesu, zálivu Firth of Forth, Merseyside, Tyne. Italové bombardovali záliv Harwich. Ztráty: RAF 182, Luftwaffe 325.
Za srpen až říjen svrhli Němci na Anglii 20614 tun pum a 712500 jednokilogramových zápalných pum.Luftwaffe způsobila Velké Británii obrovské škody, nikdy však nedokázala zlomit morálku letců RAF ani civilního obyvatelstva. Sestřelila spojencům celkem 1092 letadel, ztratila jich 1733.

ÚČAST ČESKOSLOVENSKÝCH LETCŮ

Slavné bitvy se zúčastnila 310. a 312. čs. stíhací peruť a 32 pilotů bojujících v britských perutích. Sestřelili celkem 56 letadel, pravděpodobně zničili dalších 20. Ztratili vlastních 8 pilotů. Český stíhač Josef František u 313. polské perutě za 28 dní sestřelil 17 nepřátelských letadel a je označován za nejlepšího čs. pilota bitvy. 311. bombardovací peruť bojovala v bitvě nepřímo nočními útoky na invazní plavidla. Britské ministerstvo letectví se o čs. letcích vyjádřilo: ”Polští a čeští piloti měli v bitvě velký podíl. Vynikají odvahou a rozhodností. Jsou skutečně skvělými bojovníky”.

ZÁVĚR

Mezi hlavní příčiny porážky Luftwaffe nutno zařadit následující aspekty. Dokonalý obranný, naváděcí a kontrolní systém RAF. Vysokou morální a pilotní hodnotu stíhacích letců RAF. Schopnost vyšších velitelů RAF stále zdokonalovat taktiku a techniku boje a přizpůsobovat je reakci nepřítele. Příliš rozměrný a nesmyslně náročný útočný plán Hitlera a Göringa. Podcenění kvality RAF a jeho velení Göringem. Udílení přednosti bombardovacímu letectvu Luftwaffe před stíhacím. Podcenění morálky a bojeschopnosti civilního obyvatelstva Anglie.
Vítězství RAF odvrátilo definitivně hrozbu invaze na britské ostrovy a zničilo Němcům naději na uzavření příměří. Ministerský předseda Velké Británie W. Churchill prohlásil, že výhra RAF v bitvě zachránila evropskou civilizaci.
Výsledek bitvy se projevil ve změně veřejného mínění obyvatel USA. Mizel skepticismus velké části vlažných Američanů, pokud šlo o smysl odporu malé Anglie proti obrovské, neporazitelné nacistické armádě. Nezájem přecházel v sympatie k Velké Británii a vyústil v technickou a ekonomickou obrovskou pomoc statečné osamocené Anglii.

Tato úspěšná operace 2. světové války zaznamenala následující ztráty na lidských životech:
Spojenecké ztráty (údaje uvedené v následujícím přehledu zahrnují pouze stíhače)
Piloti Národnost Ztráty na životech
1822 Piloti RAF a dalších států Spojeného Království 339
56 Námořní letectvo 9
21 Australané 14
73 Novo Zélanďané 11
88 Kanaďané 20
21 Jihoafričané 9
2 Jihorodésané 0
8 Irové 0
7 Američané 1
141 Poláci 29
86 Češi 8
26 Belgičané 6
13 Francouzi 0
1 Israelci 0

Německé ztráty
Zabito v akci
Posádky bombardérů 1167
Posádky Štuk 85
Posádky útočných bombardérů 212
Stíhacích letců 171
Nezvěstný posádky 1445

Význam této operace nejlépe vystihují slova tehdejšího ministerského předsedy Winstona Spencera Churchilla: ”Nikdy v dějinách lidských střetnutí, nevděčilo takové množství lidí, za tak mnohé, tak malé hrstce jednotlivců”.