K typickým rysům života středověkých evropských monarchů patřilo pěstování nelegitimních vztahů. Ponechme stranou otázku, nakolik byly v souladu se soudobým „morálním kodexem“ křesťana. Historie jednotlivých evropských dynastií jasně ukazuje, že se nejednalo o nic výjimečného; děti narozené z „levého boku“ přitom jejich původ většinou nijak výrazně společensky neponižoval.
Z doby knížecí postrádáme jakékoli zprávy o levobočcích. To pochopitelně neznamená, že by neexistovali. Je to pouze důkazem toho, že nelegitimní děti tehdy nezaujímali žádné významné či mimořádné postavení.
O levobočcích slyšíme poprvé až v souvislosti s jedním z nejvýznamnějších panovníků našich dějin vůbec, Přemyslem Otakarem II.
V osobě Přemysla Otakara II. Se v čele státu ocitl muž, který je dnes nazýván „král železný a zlatý“. Byl to skvělý panovník, neohrožený vojevůdce a rytíř. Byl to vládce , o jehož bohatství si lidé vyprávěli daleko za hranicemi jeho říše.
Ještě před nástupem na trůn splnil požadavky a záměr svého otce. Rakouská šlechta jej prosadila jako svého vévodu, což Přemysl brzy stvrdil sňatkem s Markétou Babenberskou.
Markéta pocházela z rodu rakouských vévodů Babenbergů a byla dcerou Leopolda VI. A Theodory Angelovny. Narodila se kolem roku 1205 a byla tedy starší než Přemyslův otec ! V necelých dvaceti letech se provdala za syna císaře Friedricha II. Jindřicha, po jehož smrti v roce 1242 žila v ústraní. Do vysoké politiky se vrátila až o deset let později jako dědička tzv. alpských zemí. Český král Václav I. se rozhodl, že tyto země získá pro svého prvorozeného syna Vladislava. Ten však brzy zemřel a rakouská šlechta nabídla osiřelý trůn českému následníkovi Přemyslovi. Podmínkou byl ovšem sňatek s dědičkou, vdovou po jeho zemřelém bratrovi, Gertrudou. Svatbu s ní však Přemysl odmítl a za ženu si vybral téměř o třicet let starší Markétu.
Markéta na svého mladého manžela převedla všechna práva na bývalá babenberská území, ale jako padesátiletá již nebyla schopna dát českému králi dědice. Je nutno podotknout, že hovoříme o polovině 13. století, kdy byl průměrný věk neobyčejně nízký, a to především u žen. Proto lze Markétu charakterizovat snad ještě silnějším výrazem, než by mohlo skrývat označení „starší žena“.
Manželství s Markétou tedy zůstalo bezdětné. Přemysl se proto snažil otázku následnictví vyřešit jinak a Markéta byla hleděla na „poklesky“ svého mladého chotě shovívavě.
Přemyslovu přízeň si získala zejména Anežka, zvaná podle svého krátkého účesu „Palceřík“, která údajně pocházela z rodu mocných rakouských Kuenringů. Víme, že do roku 1260 dala Přemyslovi tři potomky. Syna Mikuláše a dvě dcery.
Přemysl v důvěře, že z Říma dosáhne legitimace nemanželských dětí, zpočátku ani nestál o rozvod s Markétou. Bohužel Přemyslovo úsilí o povznesení levobočních potomků se v Římě nesetkalo s pochopením.
V říjnu 1260 vydala papežská kancelář několik dokumentů. V prvních se uvádí, že nemanželský původ Přemyslových dětí jim nemá být na překážku v dosahování všech světských hodností. O to více jistě ale Přemysla zklamala listina z 21. 10. 1260, kde papež upřesnil, že poskytnutá výsada není míněna tak, že by mohl Mikuláš i obě jeho dcerky nabyli dědické nároky na český trůn.
Přemysl se ale nehodlal vzdát. Hned na jaře 1261 při konečných mírových jednáních s Uhry nabídl Přemysl na důkaz utužení přátelství s uherským králem svůj sňatek s některou z Bélových příbuzných. Nemohla být řeč o nikom jiném, než o mladičké a krásné vnučce uherského krále Bély, Kunhutě. Jejich sňatku ale musel předcházet rozvod Přemysla Otakara s Markétou.
Jako důvod rozvodu zde Přemyslovi velice dobře posloužil fakt, že po smrti svého prvního manžela Markéta v roce 1243 učinila slib čistoty a vstoupila do kláštera. Chápavá Markéta se rozvodu nijak nebránila a na podzim roku 1261 bylo jejich manželství prohlášeno za neplatné.
Mladičká královna Kunhuta splnila svou povinnost a během deseti let se jí narodilo pět dětí. Dědic českého trůnu princ Václav se však narodil až koncem roku 1271 jako poslední. V té době již Přemyslovo panství sahalo k Jaderskému moři a Václavův otec dokonce sahal ( i když nakonec neúspěšně, protože zvolen byl bezvýznamný a chudý jihoněmecký hrabě Rudolf Habsburský ) po německé královské koruně.
Přemysl ale nezapomínal ani na své nelegitimní děti. Tím nejvýznamnějším z nich byl jistě jeho syn Mikuláš.
Mikuláš Opavský se narodil v roce 1254. V roce 1278 se stal vévodou opavským. Tento akt znamenal zároveň určitý zásah do tradičního rozdělení Moravy na tři úděly. Opavsko totiž získalo dosti svébytný statut poněkud na úkor Olomoucka. Toto postavení si Opavsko udrželo i v době vlády Lucemburků v Čechách. Mikuláš se od roku 1288 tituloval dux (vévoda), stejně jako jeho nástupci. V této vedlejší přemyslovské linii se Opavsko udrželo až do jejího vymření, roku 1365. Opavský vévoda sehrál velmi pozitivní úlohu v období Braniborů v Čechách, kdy u něho nalezla útočiště jeho nevlastní matka Kunhuta. Našlo se zde místo i pro odvážného jihočeského šlechtice Záviše z Falkenštejna. Vévoda Mikuláš vládl na Opavsku neobyčejně dlouho. Jeho moc byla ohrožena až v roce 1311, kdy si na toto území činil nároky Boleslav, vévoda bratislavský. Situace tehdy využili mnozí zdejší pánové, a proti Mikulášovi se vzbouřili. Mikuláš musel ustoupit. Uchýlil se do Brna „dosti jsa chut na statky, ale bohat ctnostmi“. V Brně také roku 1318 zemřel.
Nedlouho poté však opět král Jan odevzdal vévodství jeho synovi Mikuláši mladšímu, a Opavsko tedy zůstalo v rodině nelegitimních Přemyslovců. Mikuláš mladší dosáhl vysokého úřadu královského komorníka a roku 1336 mu připadlo i vévodství ratibořské.
Přemysl Otakar II. měl však ještě dalšího levobočka. Byl jím Jan. S jistotou lze o něm říci, že zemřel v srpnu, roku 1296. Udělal skvělou církevní kariéru, ačkoli nebyl vysvěcen na kněze. Vykonával totiž úřad probošta vyšehradského a kancléře českého krále.
Zaujímal také velmi důležité postavení v královské radě Václava II., tedy svého nevlastního bratra. sehrál i významnou roli při cestě českého krále za polskou korunou. Snad se mohl stát také pražským biskupem, ale kapitula neměla zájem, svěřit do rukou tento úřad královu levobočkovi, a tak z taktických důvodů, zvolila stařičkého Řehoře z Valdeka.
Přesto lze říci, že snad poprvé v našich dějinách zaujali oba nelegitimní synové českého krále takto významné postavení ve společnosti. V následujících generacích tomu nebylo jinak. Jak víme, Opavsko si vedlejší přemyslovská linie udržela do konce 14. století a také král Václav zplodil při své pověstné sexuální náruživosti, později velmi slavného nelegitimního syna – Jana Volka. Byl nejen kancléřem království, ale v letech 1334 – 1351 také biskupem olomouckým.
Použitá literatura:
Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců. Praha, 1986.
Čechura, J. - Hlavačka, M. – Mikulec, J.: Děti a levobočci českých králů. Praha 1995.
Čornej, Petr – Lockerová, Jiřina: Panovníci českých zemí. Praha, 1992.
Fidler, Jiří: České královny. Praha, 1998.
28. prosinec 2012
4 942×
1065 slov
