Lucemburkové

Karel IV

* 14. 5. 1316, † 29. 11. 1378
český a německý král od 1346, římskoněmecký císař od 1355 z dynastie Lucemburků. Nejvýznamnější evropský vládce pozdního středověku; nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Původně křtěný Václav, jméno Karel přijal při biřmování 1323. Čtyři manželky: 1323 – 48 Markéta, zv. Blanka z Valois, 1349 – 53 Anna Falcká, 1353 – 62 Anna Svídnická, od 1363 Alžběta Pomořanská; otec 12 dětí, z nichž nejvýznamnější byli pozdější čeští a římští panovníci Václav IV. a Zikmund, dále Jan, zv. Zhořelecký, a Anna, manželka anglického krále Richarda II. V souladu s lucemburskou tradicí vychováván od roku 1323 na francouzském královském dvoře, kde získal kvalitní vzdělání. V letech 1330 – 31 pobýval v Lucembursku, 1331 – 33 zástupce otce v severoitalské lucemburské signorii, od podzimu 1333 spravoval České království místo nepřítomného otce, jako markrabě moravský pak od 1334; českým sněmem uznán za budoucího panovníka v roce 1341. Od 40. let favorit papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi; z tohoto důvodu povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství a na Pražském hradě zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. 11. 7. 1346 zvolen v Rhens na Rýně hlasy pěti kurfiřtů římským králem. 26. 8. 1346 po otcově smrti král český, po skonu Ludvíka Bavora 1347 všeobecně uznáván v německých oblastech římskoněmecké říše; od té doby České království jako hlavní centrum římskoněmecké říše všestranně zvelebováno. 7. 4. 1348 přičleněním slezských knížectví a Horní Lužice vytvořil soustátí zemí koruny české, které v roce 1368 rozšířil o Dolní Lužici a 1373 o Braniborsko. 1349 učinil bratra Jana Jindřicha moravským markrabětem. Rezidencí Karla IV. byla Praha, o niž mimořádně pečoval. 8. 3. 1348 založil Nové Město pražské, 7. 4. 1348 univerzitu, 1357 nechal postavit nový kamenný most přes Vltavu, přestavován byl královský palác na Pražském hradě i Vyšehrad, rozšířeno pražské opevnění. V německých oblastech říše se oblíbeným Karlovým místem stal Norimberk (Nürnberg), jako schránu pro říšské korunovační klenoty vybudoval hrad Karlštejn u Prahy. 1355 podnikl římskou cestu, během níž 6. 1. 1355 korunován v Miláně italským králem a 5. 4. 1355 v Římě císařem římskoněmecké říše, čímž se stal formálně světskou hlavou křesťanstva. V letech 1355 – 56 vydal Zlatou bulu, která měla platnost ústavního zákona, v Českém království neprošel pro odpor šlechty zákoník Maiestas Carolina. 1365 korunován v Arles králem arelatským, 1368 podnikl druhou římskou cestu, 1378 rokoval s francouzským králem Karlem V. o návratu papeže z Avignonu do Říma a o rozdělení sfér vlivu v Evropě. Autor několika spisů, např. autobiografie Vita Caroli (Život Karlův) či legendy o svatém Václavu.

(1346 - Karel IV.1378)
- vychováván na francouzském dvoře
- spolu s otcem se snažil získat S Itálii - neuspěli, ale naučil se dipomatickým a vojenským schopnostem
1333 - přichází do Čech - neumí česky, země v hrozném stavu
1344 - markrabě moravský, brzy získává zázemí a je mu svěřena neoficiální správa království:
a) sídlem Praha - budování Pražského hradu
b) restituce královského majetku
c) splacení dluhů
d) 1344 - vznik Pražského arcibiskupství = samostatnost české církve
e) stavba katedrály sv. Víta
1346 - zvolen římským i českým králem
- mezinárodní politika
- upevňuje postavení v říši
1355 - korunován císařem říšským
1356 - "Zlatá bula Karla IV." = základní říšský zákon
1) Stačí většina kurfiřtských hlasů na zvolení panovníka.
2) Vyjmečné postavení českého krále = stabilní kurfiřt.
Když není král, šlechta svobodně zvolí nového.
3) Čechy mají samostatné soudnictví
4) Kurfiřti musí umět česky, italsky, německy
- územní zisky - Horní Falc, Horní a Dolní Lužice, Svídnicko, Javorsko, koupil Branibory
- vnitřní politika
Cílem bylo vytvořit určitý vztah mezi českým královstvím a římskou říší a vztah mezi Čechy a Moravou.
=
1346 - právní pojem "KORUNA ČESKÁ"
- základem Morava + Čechy + území dočasně připojená
- "Majestas Caroli" - právní spis, všechny země Koruny české mají mít stejné zákony - odpor šlechty = raději ustupuje
- korunu odvozuje od sv. Václava = tradice svatováclavská = symbolem země je svatováclavská koruna
- považuje se za přímého pokaračovatele přemyslovské tradice
- zrovnoprávnil sněm český, moravský a slezský
- udržuje rovnováhu sil:
vysoká šlechta - důležité úřady (inteligentní), dvorská služba
Buduje si vlastní sbor úředníků a vládců nezávislých na vysoké šlechtě.
- opírá se o:
a) vysoké církevní hodnostáře - vzdělaní, rozhled
b) drobná šlechta
c) královská města - hospodářská podpora
- dynastická politika
- syna Václava nechal korunovat na krále českého o římského
Zikmund - Branibory
Jan - Zhořelecko
Václav IV. - zbytek
Jan Jindřich - Morava (bratr)
- hospodářství
- podpora vinařství, pivařství
- snaha kupovat léna na Z a napojit se na mezinárodní obchod
- česká ekonomika nestačí na evropský obchod (ani kvalitou ani kvantitou výrobků)
- výstavba rozvoj měst
1348 - Nové Město pražské
- domy z kamene
- předpisy o výšce budov
- Kdo si koupil stavební místo, musel začít do měsíce stavět.
- trestní právo pro porušení stavebních předpisů
Rozvoj kultury a vzdělanosti za Karla IV.
1348 - založena "Karlova univerzita"
- 4 fakulty:
artistická = filosofická
právnická
lékařská
teologická
- češi - 1 hlas
- cizinci - 3 hlasy (polský, saský, bavorský)
- kultura:
- převládá vliv Francie = rozmach gotické kultury
- rozmach umění v církvi i na dvoře
Matyáš z Arrasu
- podílí se na plánu Nového Města pražského
- zahájil stavbu katedrály sv. Víta
Petr Parléř
- 40 let vedl stavbu katedrály sv. Víta - sochařská výzdoba - náhrobky přemyslovských knížat a králů
- Karlův most, Staroměstská mostecká věž, Týnský chrám
- Karlštejn, kostel v Kolíně, část katedrály sv. Barbory v Kutné Hoře
- malířství - Mistr Theodorik - deskové obrazy
- Mistr Třeboňského a Vyšebrodského oltáře

Karel IV

Karel IV se narodil 14. 5. 1316 a zemřel 29. 11. 1378,byl to český a německý král od roku1346,a římskoněmecký císař od roku 1355 z dynastie Lucemburků. Také nejvýznamnější evropský vládce pozdního středověku byl nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Byl původně křtěný Václav,a jméno Karel přijal při biřmování v roce 1323. Měl čtyři manželky:v letech 1323 – 48 Markéta, zvaná Blanka z Valois, 1349 – 53 Anna Falcká, 1353 – 62 Anna Svídnická,a od roku od 1363 to byla Alžběta Pomořanská. Byl otec 12 dětí, z nichž nejvýznamnější byli pozdější čeští a římští panovníci Václav IV. a Zikmund, dále syn Jan, zv. Zhořelecký, a dcera Anna, manželka anglického krále Richarda II. V souladu s lucemburskou tradicí byl vychováván od roku 1323 na francouzském královském dvoře, kde získal kvalitní vzdělání. V letech 1330 – 31 pobýval v Lucembursku, v letech 1331 – 33 byl zástupce otce v severoitalské lucemburské signorii, od podzimu 1333 spravoval České království místo nepřítomného otce, jako markrabě moravský byl pak od roku 1334.Byl českým sněmem uznán za budoucího panovníka v roce 1341. Od 40. let byl favorit papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi; z tohoto důvodu bylo povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství a na Pražském hradě byla zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. Dne 11. 7. 1346 byl Karel IV. zvolen v Rhens na Rýně hlasy pěti kurfiřtů římským králem. 26. 8. 1346 po otcově smrti zvolen králem českým.Po skonu Ludvíka Bavora 1347 byl všeobecně uznáván v německých oblastech římskoněmecké říše; od té doby České království bylo jako hlavní centrum římskoněmecké říše všestranně zvelebováno. 7. 4. 1348 přičleněním slezských knížectví a Horní Lužice vytvořil soustátí zemí koruny české, které v roce 1368 rozšířil o Dolní Lužici a 1373 o Braniborsko. V roce 1349 učinil bratra Jana Jindřicha moravským markrabětem. Rezidencí Karla IV. byla Praha, o niž mimořádně pečoval. 8. 3. 1348 založil Nové Město pražské, 7. 4. 1348 univerzitu, v roce 1357 nechal postavit nový kamenný most přes Vltavu, přestavován byl královský palác na Pražském hradě i Vyšehrad, bylo rozšířeno pražské opevnění. V německých oblastech říše se oblíbeným Karlovým místem stal Norimberk (Nürnberg), jako schránu pro říšské korunovační klenoty vybudoval hrad Karlštejn u Prahy.V roce 1355 podnikl římskou cestu, během níž byl 6. 1. 1355 korunován v Miláně italským králem a 5. 4. 1355 v Římě císařem římskoněmecké říše, čímž se stal formálně světskou hlavou křesťanstva. V letech 1355 – 56 vydal Zlatou bulu, která měla platnost ústavního zákona, v Českém království neprošel pro odpor šlechty zákoník Maiestas Carolina. V roce 1365 byl korunován v Arles králem arelatským, 1368 podnikl druhou římskou cestu, 1378 rokoval s francouzským králem Karlem V. o návratu papeže z Avignonu do Říma a o rozdělení sfér vlivu v Evropě.Byl to autor několika spisů, např. autobiografie Vita Caroli (Život Karlův) či legendy o svatém Václavu.

II, Přemysl

Referát

Přemysl Otakar II.

* Není známo - někdy v letech 1232 nebo1233.

+ 1278

Král „železný a zlatý.“
Král železný neznamená obdiv nad neporazitelností. Tuto přezdívku si Přemysl získal od Uherských spojenců „jezdců ze stepi“ pro jeho těžkooděnce často i s koni zahalenými v železe.
Druhá přezdívka „zlatý,“ lepší by bylo stříbrný. Přemysl vskutku vládl ohromným bohatstvím. Za jeho vlády, téměř čtvrt století, není zmínka, že by se kdy dostal do finanční tísně. Nejspíše díky nově otevřeným stříbrným dolům na Jihlavsku a jinde (Posázaví) objevených někdy v jeho 13 letech.
Bratr Vratislav, jehož otec od narození připravoval na převzetí moci náhle zemřel a tak měl Otakar otevřenou cestu k panování. Králem Václavem to velice otřáslo. Jeho mladší syn se v 15 letech vzbouřil otcově vládě. Ve stejné, době kdy spolu válčili, královna Kunhuta zemřela, utrápila se k smrti, jak praví kronikář září 1248. Syn zvítězil.
Roku 1248 se mladý Přemyslovec rozhodl dokončit započaté dílo, zaútočil na jeden z posledních opěrných bodů starého krále - hrad Most. Avšak jeho armáda byla napadnuta nečekaně ze zadu a poražena Václavovými spojenci. Porážka u Mostu otřásla pozicí Otakara II. Za pár měsíců musel syn s otcem vyjednávat a považovat za úspěch, když mu Václav ponechal titul „mladšího krále“ a část vladařských práv.
V srpnu 1249 oblehlo zmohutněné Václavovo vojsko Pražský hrad. Zaútočilo těžkými praky a ostatními prostředky středověké artilerie. Po deseti dnech syn - vzbouřenec kapituloval. Václav je všechny uvěznil. Najednou byl Otakar krotký. Uvědomil si, že stačilo trochu trpělivosti a královská koruna by ozdobila jeho hlavu. Teď ho čekal opak pýchy, - pokora. Václav si dal záležet, tehdejšími rituály ho téměř zničil. Natolik byl však Otakar II rytířem, že vzal veškerou zodpovědnost na sebe a omilostnil své druhy. Václav se ale nikdy nedokázal smířit se zradou svého panstva. O měsíc později je pod záminkou jednání o amnestii svolal na hrad Týřov, kde je zbrojnoši uvěznili a dva největší vzbouřence popravili.
Mladší král byl také zatčen a krátký čas vězněn na Přimdě. Avšak zájmy otce zvítězily nad pocitem hněvu a zklamání. Zanedlouho po konfliktu už Václav jakoby o ničem nevěděl a tak i trest měl krátké trvání.Poslal syna na Moravu, kde si mladý král zkoušel panovat pod tajným dozorem králových spojenců.
Zajímavé bylo, jak rychle se Václavovi podařilo oženit syna s Rakouskem a Uherskem. Tedy s Markétou Babemberskou, sestrou mrtvého vévody Friedricha a vdovou po římském králi Jindřichovi. Vše se uskutečnilo i přes markantní rozdíl věku mezi snoubenci (téměř 30 let). Toto manželství trvalo asi 5 let. Toho ovšem využil Béla IV, který oženil příbuzného Romana Ruského s Markétinou sestrou a na základě svazku si činil nároky na Alpské země. Začaly boje, které vyřešil sám papež Inocence IV. Sjednal mír a roku 1254 zabavil Štýrsko ve prospěch Béla IV. Konflikt byl uzavřen.
Nato zasáhla Přemysla další, ještě krutější zpráva. Jeho otec Václav I zemřel dne 22. září 1254 v Karlově dvoře u Berouna. Tím se Otakar stává jediným mužem státu na dalších 25let.
Začal uvažovat. Papeže si naklonil Křižáckými výpravami proti pohanským Prusům, získal velkou sebedůvěru.
Chtěl dobýt Bavorsko a poté zpátky Štýrsko a tak zaútočil. Byl si jistý úspěchem. V srpnu 1257 se však stalo něco naprosto nečekaného. Vpadl přes Pasov do Bavor. Jindřich Dolnobavorský ho s větší armádou pronásledoval dokud nekapituloval. Přišel o Sušicko, na jenž si Přemysl dělal největší nároky.
Roku 1260 vpadli Uhři do Korután. Český král se postavil za Korutány a společným úsilím vyhnali Uhry ze země. Tím získal Babemberské dědictví zpět pod svou správu.
12.července 1260 se proti sobě postavily asi stotisícové armády dvou věčných soků Přemysla II a Béla IV. Přemysl vyhrál a získal zpět vytoužené Štýrsko.
Nastává deset let vlády, kdy se mu daří takřka vše, na co sáhne. Rozhodl se vzít si za ženu Bélovou vnučku Kunhůtu. Narodila se jim dcera, které zajistil dědičné právo v ženské linii. To mělo klíčový význam v roce 1305, když Prěmyslovci vymřeli.
27. září 1271 zažil Přemysl jeden z posledních krásných dnů svého života. Narodil se mu syn – dědic – Václav. V téže roce také umřel Béla IV. Místo něj usedl na trůn Štěpán, který se nikdy nesmířil s porážkou u Kvessenbunnu. Spojil se s Filipem Sponheimským, právoplatným dědicem Korután a zaútočili proti českému panovníkovi. V následujících válkách, které se tímto rozpoutaly, měl Přemysl stále ještě sílu nejen vzdorovat, ale vítězit.
Měl starosti na všech frontách – ale dařilo se mu. Snad proto si neuvědomoval, že Protipřemyslovská aliance se už sešikovala.
V prosinci 1272 zemřel Říšský král Richard Covnwalský a po něm zůstal volný trůn – Komu připadne? Přemysl spatřil životní šanci! Byl si jistý vítězstvím, ale všichni ho zradili – nezískal ani jeden hlas. Nikomu se nehodilo, aby někdo tak silný získal ještě větší moc.
Nový, nenápadný a chudý Rudolf Habsburský jež byl zvolen, se však ukázal jako silný a schopný panovník, který nebude, jak všichni chtěli, jen ovladatelnou figurkou.
Přemysl dostal ultimátum, aby převzal své dědictví v léno a vrátil vše co mu oficiálně nepatří. Český panovník však na Habsburkova ultimáta nedbal. Rudolf to vzal jako důvod k útoku a další dva roky najímal žoldáky ze všech koutu světa. Přemysl ho čekal na severní hranice země. Snad Habsburk tehdy uhnul před rozhodující bitvou. Zamířil na Vídeň s Přemyslem v patách. Když se obě armády sešikovaly, vpadla Přemyslovi do zad pátá kolona českých šlechticů s největšími odpůrci – Vítkovci. Na dvou frontách Přemysl bojovat nemohl – vzdal se Rudolfovi, aby si uchránil alespoň Český trůn.
26. listopadu 1276 vjel do Habsburkova ležení, aby slíbil Rudolfovi věrnost. Přišel o vše, Korutany, Štýrsko, Rakousko a Chebsko. – Někteří historikové tvrdí, že na MORAVSKÉ POLE Přemysla přivedla neschopnost smířit se s faktem, že přišel o své velmocenské poslání. NIKOLI! Přemysl chtěl bránit samotné základy státu, které zdědil po svých předcích.
Přemysl začal hledat spojence. Jeho lidé hledali i v samotném týlu nepřátel. – Toho využil Habsburk. Vykřikoval na všechny strany, že si není nikde jistý svým životem. Schylovalo se k válce.
Jaro 1278, obě znepřátelené strany se připravují na rozhodující střet. Příbuzní z Poryňska, Míšeňska a Branibor slíbili Přemyslovi těžkooděnce. Poláci přislíbili pomoc v podobě lehké jízdy. Přemysl mohl začít plánovat. Vybudoval mohutná opevnění na strategicky důležitých místech. Šlechtici chystali jednotky, ale příliš pomalu. Přemysl potřeboval soka předejít, zabránit mu v útoku. V opačném případě by ho sotva dokázal zadržet. Habsburk byl na tom mnohem lépe. V Dunaji měl takřka nepřekročitelnou hranici na rozdíl od Moravy, která byla zcela nechráněná. Proto se rozhodl zahnat nepřítele do jeho území. Vše však dopadlo úplně jinak.
V polovině července měla česká armáda sraz u Brna. 25,července 1278 král trochu ukvapeně vyrazil. Byl však zaskočen, hned první pohraniční město musel dobývat celých 16 dní. Podobně odporovala i Láva. Hned za ní ho již objevili nepřátelští zvědové. Pochopil–Rudolf útočí na Moravu. Spěšně se přesunul k řece na rovinu, a na malém pahorku zvaném GOLDBERG postavil ležení. Asi za tři dny se v dáli objevilo nepřátelské vojsko. O další dva dny později se strhla jedna z nejvýznamnějších bitev z českých dějin – Bitva na Moravském poli -
Co o ní víme? Takřka nic. Došlo k prudké srážce jezdectva. Bitva netrvala déle než 4 hodiny. První zaútočil Habsburk lehkou jízdou Kumánů. Přemysl odpověděl čelním útokem chráněných koní, které prolomily první linie nepřátel, poté uvízly, svrhla se bitva muže proti muži. V tomto útoku zahynul i jeden z nejvýznamnějších panovníku Českých zemí. Češi zakolísali, poté couvli a to se stalo osudným. Oddíly, které ještě ani nepoužily zbraň, se daly na zbabělý ústup – útěk. Většina z nich se utopila v Motavě
Stoletá válka

Stoletá válka mezi Francií a Anglií trvala od roku 1337 do roku 1453. Ve skutečnosti to nebyla jedna válka, ale série střetů přerušovaná dlouhými obdobími míru. Skutečnou příčinou, jejíž kořeny sahaly až do normanského dobytí Anglie z roku 1066, byla skutečnost, že král Anglie byl mocným francouzským šlechticem a ve Francii mu patřila značná část území. Francouzští králové se cítili ohroženi a pokoušeli se državy anglických králů zmenšit. V jistém smyslu byla stoletá válka dlouhou závěrečnou fází konfliktu, který trval téměř 300 let.

VYPUKNUTÍ VÁLKY

V roce 1327 se stal králem Anglie Eduard II. Jeho hlavním majetkem ve Francii bylo vévodství Akvitánské na jihozápadní země, což vyvolávalo četné třenice. Navíc Francie podporovala Eduardovy skotské nepřátele. To vše vedlo k vypuknutí války, která zřejmě nabyla pro Eduarda až tak nevítanou. Byl mladý, bojovně naladěný a obklopený neklidnou šlechtou, kterou bylo asi moudřejší zaměstnat vzrušujícím dobrodružstvím v cizině.
Válka vypukla roku 1328 po smrti Karla IV., který po sobě zanechal pouze dcery, jejichž zástupnictví Sálský zákoník neuznával.O trůn se přihlásili dva zájemci : Filip z Valois, bratranec zesnulého krále a anglický král Eduard III., po matce synovec Karla IV. Baroni zvolili Filipa, ale Angličané s volbou nesouhlasili.
Válka poskytla Angličanům možnost plenit cizí zemi a získat jmění z výkupného za zajatce z vyšších kruhů. Více než cokoliv jiného připomínala anglická válečná tažení rabovací výpravy, po kterých zůstávaly rozsáhlé oblasti vypleněné. Naštěstí pro Angličany se válka vedla jenom na francouzské půdě, protože díky vítězství anglického loďstva roku 1340 u Sluys ovládli Angličané kanál La Manche na více než 30 let.

NÁROK NA TRŮN

Brzy po vypuknutí konfliktu začal Eduard III. uplatňovat svůj nárok na francouzský trůn. Svůj požadavek založil na tom, že jeho matka byla dcerou francouzského krále Filipa Sličného, zatímco Filip VI. byl pouze potomkem jeho mladšího bratra. Oproti tomu francouzští právníci argumentovali tím, že právo na trůn nemůže přejít na ženu.
Protože Filip VI. byl ten, kdo vládl, nemohl Eduard vážně očekávat, že by mu jeho požadavek vyšel. Zřejmě v tom viděl levný ústupek, až by obě strany vstoupili v jednání. Požadavek na trůn byl záminkou pro Vlámy, aby oficiálně vyhlásili Filipovi nepřátelství. Angličané byli ve Francii nečekaně úspěšní a požadavek na trůn ve skutečnosti sehrál v pozdějších fázích války významnou roli.
Z počátku se žádné rozhodující pozemní bitvy neodehrály. Eduard podle už zavedené anglické tradice vytvořil protifrancouzskou koalici, do které zapojil Flandry a říšské prince. Tito spojenci však toho moc nedokázali, zatímco Eduardovy vlastní nájezdy byly ničivé, ale z vojenského hlediska nijak významné.

PRVNÍ VÍTĚZSTVÍ

Ani první vítězství nebylo heroické. V roce 1346 se Eduardova armáda ocitla v pasti na nepřátelském území a francouzská přesila ji dovedla k bitvě u Crécy ( Kresčaku ).

2
Méně početné anglické vojsko, skládající se z žoldnéřských oddílů lučištníků ze svobodných rolníků, použilo neobvyklou taktiku, kterou už kdysi vyzkoušeli proti Skotům. Místo aby sedli na koně a setkali se s francouzskou jízdou čelně, zaujali obrannou pozici, přičemž si zajistili lučištníky. Francouzi zaútočili, byli zastaveni záplavou šípů a vzápětí rozprášeni anglickou obranou. U Kresčaku padlo mnoho francouzských šlechticů a král Filip nakonec z boje utekl. Ve vítězné válce Eduar –
da III. padl i Jan Lucemburský, který bojoval na straně Francie.
Kresčak udělal z Eduarda III. hrdinu a rozdmýchal anglické nadšení pro válku. Francouzi pak útočili opatrněji a Eduard ještě oblehl a dobyl Calais. Byl to čin velkého významu, protože tento přístav zůstal v anglických rukou téměř 200 let.

VÁLKA SE PRODLUŽUJE

I přes utrpení způsobené v obou zemích morem ( černou smrtí )válka pokračovala. Filip VI. zemřel v roce 1350 a nahradil ho Jan II., král s vyhraněným názorem na to, co je šlechtická čest.
V roce 1356 se syn krále Eduarda přezdívaný černý princ ocitl u Poitiers v podobném postavení, v jakém byl o 10 let dříve v bitvě u Kresčaku jeho otec. Jan II. Odmítl všechny princovy návrhy na vyjednávání a zaútočil. Bitva u Poitres se odehrála ve podobné režii jako bitva u Kresčaku, kdy Jan tři dny pokračoval v jednom zničujícím nájezdu za druhým. A když bylo konečně po všem, byl dobit výkvět francouzského rytířstva a zajat i král sám.
Napětí ve francouzské společnosti vyvrcholilo. V Paříži propukla povstání a nějakou dobu zuřila velká selská bouře. Schopnost francouzské vlády přestát krizi - dokonce i v nepřítomnosti krále – svědčila o síle monarchie. Nakonec smlouvu z Bretigny ( 1360 ) uznal Jan II. Eduardovu svrchovanou správu nad územím kolem Calais a nad rozšířenou Akvitánií, čili asi nad třetinou Francie. Navíc Jan sám byl vykoupen částkou tři miliony zlatých. Eduard už nyní netrval na svém požadavku na francouzský trůn, ale smlouva byla i tak jeho velkým triumfem.
Triumf však neměl dlouhého trvání. Jan zůstal zásadový až do konce. Když ho jeden z jeho synů v zajetí vysřídal a potom uprchl, Jan sám se vzdal a v roce 1364 zemřel v anglickém vězení.
Jeho nástupce Karel V. byl méně zásadový. Při novém vypuknutí války v roce 1369 byl připraven lépe., hlavně díky Bertrandu Dugescilovi, který opevnil mnoho strategických míst a vymyslel taktiku založenou na tom, že se Francouzi budou vyhýbat bitvám a nechají anglické vetřelce, aby se vyčerpali sami. Vycházelo jim to natolik dokonale, že Francouzi získali většinu těchto území, kterých se v Bretigny vzdali, bez jediné větší bitvy.
Eduardovy vláda skončila neslavně v roce 1377. Černý princ zemřel brzy, takže trůn připadl desetiletému Richardovi II., který musel brzy čelit nepřátelskému povstání a dalším vážným problémům.

FRANCOZSKÁ VÝHODA

Jak naznačovali tyto události, z dlouhodobého hlediska zvýhodňovala situace Francouze, kteří sice prohráli, ale nemuseli nezbytně prohrát válku. Francie byla mnohem bohatší a větší země než Anglie a se svými 12 miliony obyvatel měli bezmála čtyřikrát víc obyvatel než Anglie měla v té době.

3
Francouzi měli tu výhodu, že bojovali na svém území. Zároveň to však rovněž znamenalo větší utrpení pro francouzské obyvatelstvo. Jak boj pokračoval, Francouzi,postupně začali vnímat anglické krále nikoli jako feudální pány, kteří by
dokonce mohli být vhodnějšími panovníky než francouzští, ale jako cizince, kteří by měli být ze země vyhnáni.

OSLABENÉ MONARCHIE

Francouzi možná mohli využít výhody plynoucí z anglických potíží během problémového panování Richarda II. a Jindřicha IV., kdy země rozhodně neměla podmínky k účinnému vedení války. V prvních letech panování Richarda II. zpustošilo sice obnovené francouzské námořnictvo jižní pobřeží Anglie, ale francouzská monarchie se stala brzy stejně neschopnou, jako její anglický protějšek. Karel IV. nastoupil na trůn jako dvanáctiletý a na prahu dospělosti u něho propukla duševní choroba. Po většinu období jeho dlouhého panování ( 1380 – 1422 ) byla Francie řízena královými příbuznými, kteří vysávali královskou pokladnu a hádali se mezi sebou.
Začátkem 15. století byla země rozdělena občanskou válkou mezi Orleánskými a Burgunďany. Krále ovládli Orleáňané, a proto bylo téměř jisté, že se vévoda burgundský nepostaví aktivně proti anglické invazi.

BOJOVNÝ ANGLICKÝ KRÁL

V té době vládl Anglii ctižádostivý a bojovný panovník Jindřich V. ( 1413 – 1422 ). V roce 1415 překročil Jindřich La Manche s nadějí, že dobude Normandii, a začal obléhat a dobývat klíčový přístav Harfleur. V říjnu se Jindřich vydal na severovýchod přezimovat v Calais.
Špatně informován o rozmístění Francouzů, ocitl se v přímém střetu s obrovskou armádou nepřítele. Snaha podplatit Francouze mu nevyšla, takže byl donucen k boji u Azincourtu. I přes zkušenosti u Kresčaku a Poitiers zaútočila francouzská jízda podél úzké přední linie a byla opět zaplavena šípy znovu se jí nepodařilo prolomit anglickou obranu. Mezi Francouzi propukla panika. Tlačili se přes sebe na vzájem, topili se v bahně a byli ve velkém počtu pobíjeni.
Azincourt nepomohl Jindřichovi dobýt Normandii, ale získal mu obrovskou prestiž a povzbudil krajany v tom, že měli zase chuť jít do války. Následným krokem bylo, že Francouzi nechtěli přímou bitvu a tak Jindřich strávil další dva roky dobýváním a obsazováním měst v Normandii.
Jak postupně přibývali úspěchy Angličanů, burgundský vévoda změnil neutralitu za otevřené spojenství s dobyvatelem. Spojenci brzy ovládli francouzského krále a celou Francii na sever od řeky Loiry. Smlouvou v Troyes ( 1420 ) bylo dohodnuto, že se Jindřich V. ožení s Kateřinou, dcerou Karla VI., a až jeho tchán zemře, stane se králem Francie. Jedinou zbývající opozici představoval Karlův syn, dauphin ( titul někdejších francouzských korunních princů ), ale ten byl zřejmě nemanželský a zdál se být odsouzen k nezdaru.
Situaci zkomplikovala náhlá smrt Jindřicha V. ( 1422 ). Když o pár měsíců později zemřel i Karel VI., byli zde dva uchazeči o francouzský trůn – Jindřichův roční syn Jindřich VI: a bývalý dauphin , který nyní vystupoval jako Karel VII. Ačkoliv byla anglická situace nevýhodná, Francouzi na tom nebyli o nic lépe. Navíc se na scéně objevila Jana z Arku.

KLÍČOVÁ DATA

1337
Vyhlášení války

1340
Anglické vítězství v námořní bitvě u Sluys

1346
Angličané dobyli Calais

1348
Černá smrt ( mor )

1356
Černý princ vyhrává bitvu u Poitiers

1360
Dohoda v Bretigny končí válku

1369 – 96
Válka je obnovena, sporadické boje

1415
Jindřich V. obnovuje válku

1417 – 19
Znovudobytí Normandie

1420
Dohoda z Troyes

1422
Smrt Jindřicha V.

1429
Osvobození Orleáns
vedené Janou z arku

1431
Jana z Arku upálena na hranici

1448 – 51
Kolaps anglického odporu

1453
konec stoleté války
Lucemburský - „král cizinec“

Český trůn se roku 1310 dostal do rukou cizí dynastie Lucemburků, politicky i kulturně ovlivněné Francií. Prvním českým králem z lucemburského rodu se stal Jan (1310 – 1346), který pojal za manželku sestru krále Václava III. Elišku Přemyslovnu. S ní měl dva syny – Václava a Jana Jindřicha. Roku 1310 dobyl Prahu a byl korunován. Dlel však většinou v cizině a do Čech přijížděl vždy je na krátko, aby získal finanční prostředky na svůj nákladný rytířský život. Nerozuměl poměrům v Čechách. Šlechta jen využívala jeho nepřítomnosti a ubírala peníze z královské pokladny. Dále požadovala větší volnost a tak roku 1310 vydal Jan Lucemburský Inaugurační diplomy. Zde vymezil práva šlechty. Tím však omezil královskou moc. Spory panovníka a šlechty byly ukončeny až za osm let tzv. Domažlickým smírem. Šlechtě byla svěřena správa země.
Jan Lucemburský byl spíše válečník, statečný rytíř a diplomat, než rozvážný český král. Po roztržce s Eliškou Přemyslovnou, kterou nechal uvěznit na Mělníku, pobýval většinou mimo Čechy. V zahraničí ovšem hájil zájmy českého státu. Roku 1322 získal trvale Chodsko, 1329 rozšířil český stát o Horní Lužici, pak i o část Slezska. V roce 1335 urovnal spory českých, polských a uherských králů tím, že se zřekl polské koruny a Kazimír III. Veliký polských nároků na slezská léna. Jan Lucemburský posílil měnu, od roku 1325 začal razit dukáty, zlaté mince (3,35 g). Roku 1346 padl v bitvě u Kresčaku v boji s Angličany ve stoleté válce na straně francouzského krále.

Mládí Karla IV. (1316 – 1333)

Dne 16. května 1316 se Jan Lucemburský, král český, konečně dočkal. Poté, co mu jeho žena Eliška Přemyslovna dvakrát porodila dceru, dostal se na světlo boží syn. Tím se pojistila dědičnost českého trůnu a království alespoň na chvíli ovládl klid a radost.
Křest malého králevice proběhl 30. května a jak uvádí Palacký, „stal se velmi slavným. Vykonal jej arcibiskup mohučský u přítomnosti Balduina, trevírského biskupa, Jana, biskupa pražského, a Heřmana Přizrenského, celého královského dvora i lidu nesčíslného. Novorozenci dáno bylo při křtu jméno Václav.“1 Ve stáří čtyř měsíců se Václavovy výchovy ujal Vilém Zajíc z Valdeka.
V dubnu 1317 složil Jan správu země do rukou královny Elišky. Proti její vládě působila v Čechách velmi silná opozice, proto dle Palackého „odebrala se královna s dítkami svými, Markétou, Jitkou a Václavem, dne 20. června na svůj hrad loketský, na němž přebývala několik měsíců.“2 Králi se poté donesly zprávy o spiknutí královny s českými pány, kteří ho chtějí vyhnat z Čech a dosadit Václava na trůn. Jan vpadl na Loket a královnu poslal do Mělníka. Palacký píše, že „čtvero dítek královských bylo podrženo v Lokti a nejstarší syn Václav chován co nějaký vězeň s dvěma služkami v jakési komůrce.“3
V dubnu 1321 se pokoušel Jan o zasnoubení Václava s Markétou, dcerou vévody Jindřicha, syna Oty Dolnobavorského. Tuto úmluvu se mu však nakonec nepodařilo dovést k uzavření. Do své milované Paříže nechal Jan v dubnu 1323 přivésti sedmiletého Václava a nechal ho u své sestry Marie Lucemburské, královny francké. Jako důvod uváděl věhlasné učení na franckém dvoře, ale již tehdy to lid podle Palackého chápal jinak. „Král Jan jen vzdáliti chtěl syna svého z Čech, aby se stavům českým, již velice nespokojeným, nezalíbilo posaditi ho na otcově místě na trůn český, tak dlouho i často cele opuštěný.“4
Na francouzském dvoře dostal Václav při biřmování jméno Karel IV., které nosil jeho strýc a poslední král z rodu Kapetovců. Krátce poté otec Jan sotva osmiletého Karla oženil. Karel vzpomíná, že „dal mi (Karel, král francouzský) za manželku dceru Karla, svého strýce, jménem Markéta, zvanou Blanka.“5 Blanka z Valois se právě dožívala také osmi let a byla sestrou budoucího francouzského krále Filipa VI. V Paříži se Karlovi dostalo vysoce kvalitního vzdělání, neboť se těšil nemalé přízni u francouzského krále. „Král mne velice miloval a přikázal mému kaplanovi, aby mě poněkud vycvičil v písmě…Král nebyl lakomý na peníze a měl dobrou radu a dvůr jeho se skvěl množstvím shromážděných knížat jak duchovních, tak světských,“6 líčí v životopise Karel IV. Ve Francii se naučil mluvit francouzsky, německy, latinsky a italsky a jak sám uvádí, „byli jsme mocni oněch jazyků stejně jednoho jako druhého.“7 Karel navštěvoval pravděpodobně i přednášky z teologie a filozofie na pařížské univerzitě. Jeho učitel a později i přítel Pierre de Rossiéres mu předal své poznatky ze soudobé politiky a diplomacie.
Roku 1330 se Karel přestěhoval z Paříže do Lucemburku. O rok později ho povolal Jan do severní Itálie, aby se tam podílel na správě měst, jež byla pod Janovou vládou. Karel vypráví, že „jsem odešel k otci do města Parmy a tehdy jsem začínal šestnáctý rok svého věku. Můj otec pak svěřil vládu nad vším tím a ochranu mé osoby panu Ludvíkovi, hraběti savojskému.“8 Zradou několika měst v červnu 1332 se Karlovi v Itálii zkomplikovala situace. Mladičký nástupce trůnu se však zachoval odvážně a naznačil své mimořádné schopnosti. Jak uvádí Palacký, „Karel tehdy vytáhnuv s 1200 jezdci a 6000 pěšími z Parmy do pole, obořil se srdnatě na mnohem silnější zástupy nepřátel…Vítězství dlouho nejisté se sklonilo se k němu konečně…Po tak vítězném činu čest rytířská na bojišti samém udělena králevici a 200 jeho bojovníků.“9 Jan Lucemburský pak chtěl odevzdat italská města i vedení války plně do Karlových rukou, ale Karel byl proti: „My jsme však odmítli, čeho bychom nemohli zastat se ctí.“10 V srpnu 1333 Karel Itálii opustil, a přestože jeho poslání skončilo nakonec neúspěšně, získal na Apeninském poloostrově velice důležité vladařské zkušenosti.
V roce 1933 povolali zástupci české šlechty Karla do království, aby se zde stal markrabětem moravským a ve správě království prakticky zastupoval svého otce. Karel na svůj návrat vzpomíná takto: „Království jsme nalezli tak zpustlé, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky… Hrad pražský byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi. Na tom místě jsme dali nově vystavět veliký a krásný palác s velikým nákladem, jak je dodnes kolemjdoucím patrno… V těch dobách dal nám náš otec markrabství moravské, a toho titulu jsme užívali.“11
Po 13 letech, kdy zastupoval svého otce, začal Karel IV. užívat i titulu krále českého a krále římského. Tu už však měl své mládí dávno za sebou.

Poznámky

1 František Palacký, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl druhý, Praha 1939, str. 224
2 Tamtéž, str. 225
3 Tamtéž, str. 233
4 Tamtéž, str. 242
5 Karel IV., Vlastní životopis, Praha 1978, str. 29
6 Tamtéž, str. 29
7 Tamtéž, str. 71
8 Tamtéž, str. 39
9 František Palacký, citované dílo, str. 266
10 Karel IV., citované dílo, str. 69
11 Tamtéž, str. 71
LEVOBOČKOVÉ PŘEMYSLA OTAKARA II.

K typickým rysům života středověkých evropských monarchů patřilo pěstování nelegitimních vztahů. Ponechme stranou otázku, nakolik byly v souladu se soudobým „morálním kodexem“ křesťana. Historie jednotlivých evropských dynastií jasně ukazuje, že se nejednalo o nic výjimečného; děti narozené z „levého boku“ přitom jejich původ většinou nijak výrazně společensky neponižoval.

Z doby knížecí postrádáme jakékoli zprávy o levobočcích. To pochopitelně neznamená, že by neexistovali. Je to pouze důkazem toho, že nelegitimní děti tehdy nezaujímali žádné významné či mimořádné postavení.
O levobočcích slyšíme poprvé až v souvislosti s jedním z nejvýznamnějších panovníků našich dějin vůbec, Přemyslem Otakarem II.

V osobě Přemysla Otakara II. Se v čele státu ocitl muž, který je dnes nazýván „král železný a zlatý“. Byl to skvělý panovník, neohrožený vojevůdce a rytíř. Byl to vládce , o jehož bohatství si lidé vyprávěli daleko za hranicemi jeho říše.

Ještě před nástupem na trůn splnil požadavky a záměr svého otce. Rakouská šlechta jej prosadila jako svého vévodu, což Přemysl brzy stvrdil sňatkem s Markétou Babenberskou.

Markéta pocházela z rodu rakouských vévodů Babenbergů a byla dcerou Leopolda VI. A Theodory Angelovny. Narodila se kolem roku 1205 a byla tedy starší než Přemyslův otec ! V necelých dvaceti letech se provdala za syna císaře Friedricha II. Jindřicha, po jehož smrti v roce 1242 žila v ústraní. Do vysoké politiky se vrátila až o deset let později jako dědička tzv. alpských zemí. Český král Václav I. se rozhodl, že tyto země získá pro svého prvorozeného syna Vladislava. Ten však brzy zemřel a rakouská šlechta nabídla osiřelý trůn českému následníkovi Přemyslovi. Podmínkou byl ovšem sňatek s dědičkou, vdovou po jeho zemřelém bratrovi, Gertrudou. Svatbu s ní však Přemysl odmítl a za ženu si vybral téměř o třicet let starší Markétu.

Markéta na svého mladého manžela převedla všechna práva na bývalá babenberská území, ale jako padesátiletá již nebyla schopna dát českému králi dědice. Je nutno podotknout, že hovoříme o polovině 13. století, kdy byl průměrný věk neobyčejně nízký, a to především u žen. Proto lze Markétu charakterizovat snad ještě silnějším výrazem, než by mohlo skrývat označení „starší žena“.

Manželství s Markétou tedy zůstalo bezdětné. Přemysl se proto snažil otázku následnictví vyřešit jinak a Markéta byla hleděla na „poklesky“ svého mladého chotě shovívavě.

Přemyslovu přízeň si získala zejména Anežka, zvaná podle svého krátkého účesu „Palceřík“, která údajně pocházela z rodu mocných rakouských Kuenringů. Víme, že do roku 1260 dala Přemyslovi tři potomky. Syna Mikuláše a dvě dcery.

Přemysl v důvěře, že z Říma dosáhne legitimace nemanželských dětí, zpočátku ani nestál o rozvod s Markétou. Bohužel Přemyslovo úsilí o povznesení levobočních potomků se v Římě nesetkalo s pochopením.

V říjnu 1260 vydala papežská kancelář několik dokumentů. V prvních se uvádí, že nemanželský původ Přemyslových dětí jim nemá být na překážku v dosahování všech světských hodností. O to více jistě ale Přemysla zklamala listina z 21. 10. 1260, kde papež upřesnil, že poskytnutá výsada není míněna tak, že by mohl Mikuláš i obě jeho dcerky nabyli dědické nároky na český trůn.

Přemysl se ale nehodlal vzdát. Hned na jaře 1261 při konečných mírových jednáních s Uhry nabídl Přemysl na důkaz utužení přátelství s uherským králem svůj sňatek s některou z Bélových příbuzných. Nemohla být řeč o nikom jiném, než o mladičké a krásné vnučce uherského krále Bély, Kunhutě. Jejich sňatku ale musel předcházet rozvod Přemysla Otakara s Markétou.

Jako důvod rozvodu zde Přemyslovi velice dobře posloužil fakt, že po smrti svého prvního manžela Markéta v roce 1243 učinila slib čistoty a vstoupila do kláštera. Chápavá Markéta se rozvodu nijak nebránila a na podzim roku 1261 bylo jejich manželství prohlášeno za neplatné.

Mladičká královna Kunhuta splnila svou povinnost a během deseti let se jí narodilo pět dětí. Dědic českého trůnu princ Václav se však narodil až koncem roku 1271 jako poslední. V té době již Přemyslovo panství sahalo k Jaderskému moři a Václavův otec dokonce sahal ( i když nakonec neúspěšně, protože zvolen byl bezvýznamný a chudý jihoněmecký hrabě Rudolf Habsburský ) po německé královské koruně.

Přemysl ale nezapomínal ani na své nelegitimní děti. Tím nejvýznamnějším z nich byl jistě jeho syn Mikuláš.

Mikuláš Opavský se narodil v roce 1254. V roce 1278 se stal vévodou opavským. Tento akt znamenal zároveň určitý zásah do tradičního rozdělení Moravy na tři úděly. Opavsko totiž získalo dosti svébytný statut poněkud na úkor Olomoucka. Toto postavení si Opavsko udrželo i v době vlády Lucemburků v Čechách. Mikuláš se od roku 1288 tituloval dux (vévoda), stejně jako jeho nástupci. V této vedlejší přemyslovské linii se Opavsko udrželo až do jejího vymření, roku 1365. Opavský vévoda sehrál velmi pozitivní úlohu v období Braniborů v Čechách, kdy u něho nalezla útočiště jeho nevlastní matka Kunhuta. Našlo se zde místo i pro odvážného jihočeského šlechtice Záviše z Falkenštejna. Vévoda Mikuláš vládl na Opavsku neobyčejně dlouho. Jeho moc byla ohrožena až v roce 1311, kdy si na toto území činil nároky Boleslav, vévoda bratislavský. Situace tehdy využili mnozí zdejší pánové, a proti Mikulášovi se vzbouřili. Mikuláš musel ustoupit. Uchýlil se do Brna „dosti jsa chut na statky, ale bohat ctnostmi“. V Brně také roku 1318 zemřel.

Nedlouho poté však opět král Jan odevzdal vévodství jeho synovi Mikuláši mladšímu, a Opavsko tedy zůstalo v rodině nelegitimních Přemyslovců. Mikuláš mladší dosáhl vysokého úřadu královského komorníka a roku 1336 mu připadlo i vévodství ratibořské.

Přemysl Otakar II. měl však ještě dalšího levobočka. Byl jím Jan. S jistotou lze o něm říci, že zemřel v srpnu, roku 1296. Udělal skvělou církevní kariéru, ačkoli nebyl vysvěcen na kněze. Vykonával totiž úřad probošta vyšehradského a kancléře českého krále.

Zaujímal také velmi důležité postavení v královské radě Václava II., tedy svého nevlastního bratra. sehrál i významnou roli při cestě českého krále za polskou korunou. Snad se mohl stát také pražským biskupem, ale kapitula neměla zájem, svěřit do rukou tento úřad královu levobočkovi, a tak z taktických důvodů, zvolila stařičkého Řehoře z Valdeka.

Přesto lze říci, že snad poprvé v našich dějinách zaujali oba nelegitimní synové českého krále takto významné postavení ve společnosti. V následujících generacích tomu nebylo jinak. Jak víme, Opavsko si vedlejší přemyslovská linie udržela do konce 14. století a také král Václav zplodil při své pověstné sexuální náruživosti, později velmi slavného nelegitimního syna – Jana Volka. Byl nejen kancléřem království, ale v letech 1334 – 1351 také biskupem olomouckým.

Použitá literatura:

Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců. Praha, 1986.
Čechura, J. - Hlavačka, M. – Mikulec, J.: Děti a levobočci českých králů. Praha 1995.
Čornej, Petr – Lockerová, Jiřina: Panovníci českých zemí. Praha, 1992.
Fidler, Jiří: České královny. Praha, 1998.
Český stát za vlády Lucemburků

Po vymření Přemyslovců r. 1306 zavládl v zemi zmatek. Zavražděný Václav II nezanechal žádného mužského potomka. Zanechal pouze dcery Elišku a Annu. Anna byla provdaná za Jindřicha Korutanského, Eliška byla svobodná.
Nejprve byl českým králem zvolen Jindřich Korutanský. Ten však uprchl před Habsburky, kteří si dělali nárok na český trůn. Nastoupil Rudolf I Habsburský. Když r. 1307 zemřel usedl na trůn opět Jindřich, ale pro neschopnost a spory se šlechtou byl r. 1310 sesazen.

Jan Lucemburský ( * 1296 + 1346 ) vládl 1310 – 1346
Nastoupil na trůn sňatkem s Eliškou Přemyslovnou. R. 1310 dobyl Prahu a byl korunován na českého krále. Přivedl si rádce Petra z Aspeltu. Nazýván „ král cizinec “, protože často bojoval v zahraničí, do Čech jen pro peníze. Měl dobré vztahy s Francií.
Spory se šlechtou. V čele opozice stál Jindřich z Lipé.
1310 pro Čechy, 1311 pro Moravu vydává inaugurační diplom = úřady a majetky jen do rukou v zemi usedlých Čechů a Moravanů, vytvoření dualistického vztahu mezi králem a šlechtou = omezení královské moci. Potom ho zastupoval Jindřich z Lipé.
1318 domažlický mír = šlechtě svěřena správa země – potvrzen dualismus = základ stavovské monarchie.
Připojil Horní Lužici, některá slezská knížectví a trvale Chebsko. Vznikl název Koruna česká. 1344 povýšil za pomoci syna Karla IV pražské biskupství na arcibiskupství. První arcibiskup Arnošt z Pardubic. Raženy dukáty.
1346 padl v bitvě u Kresčaku, kde bojoval slepý po boku Francie.

Karel IV ( * 1316 + 1378 ) vládl 1346 – 1378
Syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Původním jménem Václav. V 7 letech ho vzal otec matce a dal ho na vychování do Francie, kde byl pokřtěn Karel. Studoval na pařížské Sorbonně.
1333 návrat do Čech jako markrabě moravský. Musel se znovu učit češtinu. Otcův spoluvladař. 1346 zvolen králem českým a římskoněmeckým. Snažil se pozvednout zanedbané Čechy opožděné asi 50 až 100 let za Francií.
Byl 4 krát ženatý. Manželky: Blanka z Valois, Anna Falcká, Anna Svídnická ( matka následníka trůnu Václava IV ) a Eliška Pomořanská.
Diplomatickou cestou a sňatkovou politikou připojil Svídnicko, Braniborsko, zbytek Horní a Dolní Lužice, Horní Falc. Spolu s Královstvím českým, Markrabstvím moravským a slezskými knížectvími tvořila tato území země Koruny české, na základě inkorporačních listin z roku 1348. Formálně sem patřilo i Lucembursko.
1355 byl v Římě korunován římským císařem, od té doby Karel IV. 1356 vydává Zlatou bulu, která potvrzovala nezávislost českého státu na říši, uznávala suverenitu státu, český král byl na prvním místě mezi 7 kurfiřty, kteří volili římského krále. Všechny původní návrhy buly nepřijaty kvůli odporu šlechty.
1355 neúspěšný návrh zemského zákoníku Majestas Carolina – nevešel v platnost kvůli odporu šlechty.
Podporoval podnikání ( rybníkářství, vinařství, chmelařství, ovocnářství ). Založil biskupství v Litomyšli.
Ve Francii ho ovlivnila gotika. Nechal vystavět mnohé významné stavby. Založil Nové Město pražské.

Stavby: chrám sv. Víta – uctíval sv. Václava, nad místem, kde byly uloženy jeho ostatky nechal vystavět chrám. Na jeho stavbu povolal z Avignonu Matyáše z Arrasu. Ten stavbu nestačil dokončit. Po jeho smrti byl povolán nový architekt Petr Parléř.
Karlův most – architekt Petr Parléř
Staroměstská mostecká věž
Týnský chrám
Karlštejn – s kaplí sv. Kříže, kde uložil korunovační klenoty Římské říše
kostel v Kolíně
část katedrály sv. Barbory v Kutné Hoře
katedrála sv. Petra a Pavla na Vyšehradě
klášter na Slovanech = Emauzský klášter – centrum slovanské liturgie
Staroměstská radnice
Karolinium
hladová zeď
Královský palác – přestavba, oprava, učinil ho královským sídlem

Za jeho vlády nastal všeobecný rozvoj vědy a kultury. 1348 založil Karlovu univerzitu se 4 fakultami. Dále vznikaly školy klášterní, městské, farní. Vyučovalo se česky. S rozvojem vzdělanosti roste zájem o knihy. Píše se i česky. Literatura je žánrově bohatá:
legendy ( o sv. Prokopovi, sv. Kateřině )
satira ( Hradecký rukopis, Podkoní a žák; Nová rada – autor Smil Flaška z Pardubic )
drama ( Mastičkář )
Vita Caroli – vlastní životopis Karla IV
Malířství : Mistr Theodorik - deskové obrazy
Mistr Třeboňského a Vyšebrodského oltáře
Svatováclavský chorál – posvátná píseň
Karel IV podpořil raný humanismus ( korespondoval např. s Petrarcou )
Karel IV byl nejvýznamnější z Lucemburků. Za jeho vlády nastal hospodářský, ekonomický i kulturní rozkvět. Učinil země Koruny české centrem Svaté říše římské, Prahu hlavním a sídelním městem krále a centrem říšské politiky ( = bohemocentrismus ). Praha tehdy patřila k nejlidnatějším v Evropě, ležela však mimo hlavní obchodní cesty. Císaři se již nepodařilo navázat styky se západem.
Opíral se o vyšší šlechtu, církev a královská města. Zavedl pravidelné daně. Příjmy též z obchodu a těžby stříbra.
Zemřel 29. 11. 1378 na následky zápalu plic. Ve své pohřební řeči ho Vojtěch Raňkův z Ježkova nazval Otcem vlasti.
Ještě před smrtí zajistil svému nejstaršímu synovi Václavovi IV.českou a římskou korunu. Mladšímu Zikmundovi dal Braniborsko a uherskou korunu r. 1378. Nejmladší Jan dostal Zhořelecko. R. 1349 přidělil moravské markrabství svému mladšímu bratru Janu Jindřichovi ( nebezpečí partikularismu ). Markrabě Jošt Moravský – syn Jana Jindřicha.

Václav IV ( * 1361 + 1419 ) vládl 1378 – 1419
Syn Karla IV a Anny Svídnické. Již ve 2 letech korunován českým králem. Římským králem 1376 – 1400, nedosáhl císařského titulu.
Neměl takové schopnosti jako jeho otec. Nastoupil na trůn v těžké době: papežské schizma, 1380 morová epidemie, počátek reformace ( husitství ).
Nastoupil na trůn jako přítel lidu a zemanů, za jeho vlády propukl otevřený boj s vyšší šlechtou a částí duchovenstva. Nižší šlechta a měšťanstvo mu neposkytli dostatečnou oporu. Nedokázal si udržet moc. 1384 spor s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna ( podporoval římského papeže ). Napětí vrcholí 1393, kdy Václav IV nechal umučit a shodit do Vltavy Jana z Pomuku ( prohlášen za svatého jako Jan Nepomucký ).
Spory se šlechtou. Vytvořila panskou jednotu, která krále uvěznila. Vysvobodil ho bratr Jan Zhořelecký.
1402 jmenoval Zikmunda správcem Království českého. Zikmund bratra zajal a přes rok ho držel ve Vídni.
1409 Václav IV vydává Dekret kutnohorský, kterým bylo upraveno hlasovací právo na Karlově univezitě: Češi 3 hlasy, cizinci 1 hlas ( doposud naopak ).
Podporoval Jana Husa až do r. 1412, kdy Hus otevřeně vystoupil proti odpustkům, ze kterých měl král zisk. 1415 Václav odsoudil Husovo upálení, ale ve prospěch reformního hnutí nezasáhl.
1419 otevřeně propuká husitské hnutí. 30. 7. 1419 první pražská defenestrace.
16. 8. 1419 Václav IV umírá po záchvatu mrtvice, rozrušen bouřemi. Prudké politické zápasy v jádru zemí Koruny české oslabily velmocenské postavení českého soustátí i jeho panovníka.

Zikmund Lucemburský ( * 1368 + 1473 ) vládl 1436 – 37
Jediným legitimním dědicem. Bratr Václava IV. Již v červenci 1420 korunován na českého krále, ale zejména husity a částí šlechty odmítnut.
Od r. 1387 uherský král, 1411 král římský, 1433 císař římský. 1436 zvolen českým králem pod podmínkou, že bude dodržovat Basilejská kompaktáta ( výsledek Basilejského koncilu = dohoda mezi umírněnými husity a katolíky, podle níž bylo v Čechách a na Moravě povoleno přijímání pod obojí – pouze pro kališníky = české země se staly zemí „ dvojího lidu“ – každý si mohl vybrat, zda chce být katolík či kališník ). Slíbil dodržovat kompaktáta, protože chtěl zachovat klid v zemi, ale jako katolík se často dostává do sporů s kališníky. Neměl rád pražského kališnického arcibiskupa Jana Rokycanu, nechal popravit Jana Roháče z Dubé.
Jeho moc neustále omezována stavy = stavovská monarchie.
Pro vzrůstající nespokojenost utíká do Uher, na cestě umírá v prosinci 1437.
.

Václav IV.
1378 - 1419
Daleko závažnějším problémem, ve srovnání s Václavovým konfliktem s arcibiskupem Janem z Jenštejna, bylo ohrožení královské moci v důsledku nepřátelství mezi králem a panstvem. K nespokojenosti panstva také přispělo postupné vytlačování příslušníků nejmocnějších rodů z nejvyšších dvorských úřadů, ale také pasivita Václava IV. v záležitostech týkajících se říše. Proti Václavu IV. se dokonce postavil i markrabě Jošt a také Václavův nevlastní bratr, uherský král Zikmund.
Díky oslabení královské moci začala vznikat místní šlechtická seskupení, která sloužila k prosazování zájmů nejmocnějších členů. V jižních Čechách působila skupina vedená Rožmberky, pány z Hradce a Landštejna, Břeňkem ze Švihova a jiných. V severních Čechách patřili k nejvýznamnějším Jindřich Berka z Hohenštejna, Ota z Bergova, Boreš mladší z Riesenburka a Jan Michalec z Michalic. V roce 1394 vznikla panská jednota, která se odhodlala k otevřené vzpouře proti králi. K panské jednotě se připojil i markrabě Jošt. Vzbouřenci
Václava IV. zajali, internovali jej na Pažském hradě a sami se ujali správy země. Jediný, kdo se postavil na Václavovu stranu, byl jeho nejmladší bratr Jan Zhořelecký. Postupně obsadil Kutnou Horu a poté Prahu. Václav IV. byl odvezen do Rakous, kde byl držen jako rukojmí. Jan byl nucen zastavit množství královských hradů, protože to bylo jediné možné řešení, jak mohl docílit propuštění Václava IV. Jan Zhořelecký zakrátko zemřel.
Zdálo se, že už se poměry uklidnily, avšak panstvo nadále ohrožovalo královskou moc a snažilo se ji co nejvíce omezit. Moc panstva rostla, ovládalo již zemské úřady a jeho příslušníci dokonce zasedali v královské radě. Rozhodnutí královské rady, kterou tvořili kromě panstva ještě i představitelé duchovenstva, bylo nadřazeno králově vůli. Ani toto však ještě neznamenalo definitivní konec královské autority. V roce 1401 byl Václav IV. donucen předat vládu v Čechách radě čtyř. Jejími členy byli: Jindřich z Rožmberka, Ota z Bergova, Jan Krušina z Lichtenburka a Pražský arcibiskup Olbram ze Škvorce. Václav byl v područí královské rady, proto s jejím souhlasem svěřil vládu svému bratrovi Zikmundovi. Zikmund však zabral všechen královský majetek, proti čemuž se Václav nečekaně vzepřel. Mezi oběma bratry vznikl konflikt, který vyústil tím, že Zikmund Lucemburský nechal Václava uvěznit nejprve v Praze a později ve vězení rakouských vévodů ve Vídni. Zikmundovo kruté jednání vyvolalo v celých Čechách odpor. Dokonce i jeho dřívější stoupenci, mezi něž patřil i markrabě Jošt, se teď postavili na stranu Václava. Za pomoci přátel se Václavovi podařilo z Vídně uprchnout. Zikmund měl v té době vlastní problémy s vládou v Uhrách, proto tedy nemohl zabránit Václavovi, aby se znovu ujal vlády. Václav IV. se ovšem musel vyrovnat se značným omezením své moci. V této době nastalo v Čechách poměrné uklidnění.
V době, kdy měl Václav IV. problémy v Čechách, vznikaly různé pochybnosti o jeho postavení i v říši. Nespokojenost v říši vyvolala Václavova pasivita v záležitostech, které se týkaly říše, ale také nerozhodnost při řešení církevního schizmatu. I přes tyto konflikty je pozoruhodné, že setrval v pozici římského krále už od roku 1376, kdy jeho volbu prosadil ještě jeho otec Karel IV. Ke zpochybnění pozic Václava IV. nakonec došlo ze strany jeho příbuzných – Jošta a Zikmunda. Oba se pokusili prosadit v říši, když měl Václav problémy v Čechách.
V roce 1398 se konal říšský sněm ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byl
Václav IV. podroben ostré kritice. Pří zápase o udržení pozice v říši si počínal celkem obratně, přesto však byl v roce 1400 sesazen a novým římským králem byl zvolen Ruprecht Falcký. Václav IV. se se ztrátou titulu nemohl smířit, proto také podporoval myšlenku svolání církevního koncilu do Pisy, který měl řešit papežské schizma, protože Václav doufal, že církevní sněm ještě potvrdí jeho nárok na titul římského krále.V roce 1409 byl tedy znovu uznán církevním koncilem v Pise a uznal jej i uherský král Zikmund. Václav IV. požádal o podporu pražskou univerzitu, ale němečtí mistři, kteří stáli na straně římského papeže Řehoře XII., využili svých tří hlasů proti jednomu hlasu domácích a rozhodli jinak, než si Václav představoval. Proto reagoval velmi rázně. 18. ledna 1409 vydal Dekret kutnohorský, kterým zásadně změnil systém hlasování na univerzitě: 3 hlasy přidělil Čechům a ostatním třem národům pouze jeden hlas. Na pražské univerzitě tím jednoznačně získali převahu čeští mistři, ale mnoho zahraničních mistrů, bakalářů a studentů Prahu opustilo. Už v roce 1410 byli Jošt a Zikmund zvoleni římskými králi. V roce 1411 Jošt zemřel, a proto tato hodnost zůstala na Zikmundovi. Václavovi tedy zůstala moc pouze v zemích Koruny české.
V roce 1412 se Václav dostal do konfliktu s Janem Husem kvůli odpustkům. Král prodej odpustků nejprve podporoval. Nařídil zakročit proti těm, kteří prodej odpustků odsuzovali, ale poté, když se mu podařilo osobním vyjednáváním změnit Husovo stanovisko, postavil se na stranu odpůrců prodeje odpustků.Bouře proti odpustům vyvrcholila při první pražské defenestraci v roce 1419. Václav se rozčílil a začal mít problémy se zdravím. 16. srpna 1419 na Novém Hrádku u Kunratic zemřel na mozkovou mrtvici. Pak v českých zemích nastalo interregnum, čili mezivládí.
-VITA CAROLI

VITA CAROLI

Příčiny: 1/ potřeba pokračování v objasňování a rozvíjení hlavních principů Karlovy vlády,shoda s programem Přemyslovské vlády,na níž navazuje
2/ vylíčení osudů své cesty k moci --› poučení, předloha pro nástupníky
Rozčlenění: 2 části a 20 kapitol odlišných rozsahem i obsahem
1.část – 14 kap. – psána subjektivně, v 1.os. jedn. či mn.čísla
2.část – 6 kap. – objektivně. 3.os.
Obsah:
1.,2.kap. – svědčí o charakteru a funkci autobiografie, dvojí tvář života-tělesná a duchovní (středověk-antika,Platón),vše podtrhoval a dokazoval biblickými slovy,hl.z evangelií
- smysl a cíl lidského bytí a života, v souvislosti s životem panovníka, stojícího před složitým úkolem
- vzor-výzva nástupcům, ať se rozhodnou pro cestu dobra nebo zla, morálka
-*-povaha moralizujícího kázání, „knížecí zrcadlo“-zkušenosti
-*-chápány a vykládány dodatečně, jako předmluva
-*-začíná . „nástupcům,kteří budou sedět na mém dvojím trůně
3.kap. – láska k studiím, začátek vlastního životopisu --* intelektuální život-plánovitost a promyšlenost
- rodina – děd(od otce)-římský císař Jindřich VII.,vzor z mat.str.-Václav II.,vztah k franc.králi Filipu VI. X nic o rodičích a trápeních v dětství-asi nevyhovovalo výchovně politické fci a formál.uctivému vztahu k otci X Pierr de Rosieres
4.-7.kap. – vylíčení pobytu v hornoitalské lucemb. Signorii – význ.ekonom.,polit. a kult.problémy -* představy a plány uspořádání mocenských poměrů ve střední Ev.
8.kap. – styk s českým královstvím,v té době mocensky i polit. pokleslým
-*-odchod do Čech-opuštění Luccy, nechtěl rozpory s otcem x povolání šlechtou --› nezmiňuje se (ani zastávka ve Zbraslavi u matčina hrobu)
-*- napadá šlechtu tyrani-majetek
9.,10.kap. – útěk před otcovým hněvem,mocenská rivalit-zamlčeno-pod záminkou pomoci bratru Janu Jindřichovi, dobrodr.boje v S Itálii
11.-13.kap. – dětství, vzdělanost, Bible-Evangelia, homilie
14.kap. – popis světského konání v 1339 a 1340
-* o vládě,mocenství, (soutěž mezi otcem a synem)
15.-20.kap – 2.část se liší od 1.části, pravděpodobně je nepsal Karel IV., vesměs změna koncepce pův.části
- chybí některá data-zmínky o vychovateli,událostech(církvi), ale text je na stylisticky vyšší úrovni
Domněnky: tímto dílem se zabývalo mnoho spisovatelů a filosofů, a jejich závěry se různí
- je to politicky a ideologicky motivovaný spis, ne typické historické dílo
- dovršením literární činnosti Karla IV.
- Širší ohlas veřejnosti, brzky překlad

- ohlasem a svébytným pokračováním ideologických částí Karlovy autobiografie je soubor výňatků filosofických sentencí, duchovních výkladů a mravních naučení – Moralites císaře Karla IV.---etické zásady -lepší způsob života ve smyslu středověkého pojetí zbožnosti (autorita bible a církev.otců)
- biblické náměty kain a Abel,…)
Velkomoravská říše

Velká Morava
Součástí stěhování národů byl příchod Slovanů do střední a jižní Evropy. Kolem roku 800 vznikla na našem území dvě knížectví. Moravské knížectví v čele s knížetem Mojmírem I. a Nitranské knížectví v čele s Pribinou.
Počínaje knížetem Moravanů Mojmírem I. se setkáváme s první dynastií, která zosobňuje raně středověký stát V dějinách se Mojmír I. objevil roku 830 jako panovník říše, pro kterou se později ujal název Velká Morava.
Velkomoravská říše byla prvním útvarem na našem území, který je možno označit jako ranou formu státu. Z původního jihomoravského jádra se postupně rozšířila a zahrnula oblasti v Čechách, Slezsku na dnešním Slovensku a v Podunajské nížině (viz příloha 1 - mapa). K významným událostem patřil Mojmírův útok na nitranského knížete Pribinu a tím připojení Nitry k Velké Moravě.
Roku 846 se s podporou východofranského krále Ludvíka II. Němce ujímá vlády nad Velkou Moravou Mojmírův synovec, kníže Rostislav. Vzrůstající Rostislavova moc však záhy narazila na zájmy Ludvíka Němce a tak se roku 855 ocitla Velká Morava ve válečném stavu s Východofranskou říší.

Kolem roku 860 se na Rostislavově dvoře rozhodli získat podporu pro posílení státu a křesťanství. Jelikož neuspěli, vysílaj