Lékařstvím se ve staré Mezopotámii zabývali především lékaři a chirurgové. Lékaře bychom dnes asi označili jako internisty. Byli to vlastně lidé patřící do úzkých skupin kněží. Nepodléhali tedy žádným zákonům. Jejich poznání vyplývalo především z výzkumu obětních zvířat. Kněží se především díky tomu, že se z vnitřností zvířat věštilo mohli dokonale seznámit s jejich anatomií.
Naproti tomu chirurgové byli, co se týče společenské vrstvy na úrovni řemeslníků. Jestliže způsobili pacientovi smrt v důsledku své chyby byla jim useknuta ruka.
Zlomeniny a různá zranění byla léčena chirurgy, zatím co vnitřní neduhy léčili zaříkávači, kteří věděli, jak vyhnat škodícího démona z těla.
K zaklínání bylo třeba vody, ohně i kamenů a používaly se i různé byliny. Obřad se obvykle konal v domě nemocného. Nemocný se nejdříve vyzpovídal za všech svých hříchů a pro jistotu uvedl i ty, o kterých nevěděl. Po modlitbě následovalo vymítání démona nemoci. Aby byl démon oklamán, bylo vedle těla nemocného položeno kůzle, aby se do něj démon vrhl a člověka nechal být.
Již t 3.tis. př.n..l. se dochovalo množství malých tabulek se zaříkávadly. Většina z nich je věnována Gule, která byla označena jako ochranným božstvem, lékařského umění.Od utrpení pomáhali i jiní bohové. Např. bůh Ningizzida měl za svůj symbol hada vinoucího se okolo hole. Tento znak byl později převzat řeckým bohem Asklépiosem a je symbolem lékařství dodnes.
Chirurgové se na rozdíl od kněží museli spoléhat na svoji dovednost, i když nad nimi stále visela hrozba useknutí ruky. I přesto se obdivuhodně pouštěli do složitých operací. Ačkoli je materiálu o jejich práci dost, zůstává ukryto mnoho různých nejasností.
Slavné lékaře si dokonce vypůjčovali i panovníci z ciziny. Daleké a namáhavé cesty tak patřily k lékařskému údělu.
Léčivé prostředky hledal sumerský lékař podobně jako tomu je dnes. Dělili se na rostlinné, živočišné a nerostné, přičemž mezi nerostné patřila sůl a dusičnan draselný neboli salnitr. K léčivům živočišného původu pak mléko, hadí kůže, želví krunýře. Většina léčiv ale byla původu rostlinného. Ze stromů se například uplatnily vrby, hrušně, jedle, fíkovníky a datlovníky. Léčivé látky se pak získávaly z jejich semen, kořenů, větví kůry a mízy a uchovávali se v podobě tuhé nebo práškové. K léčení se používali přirozeně i různé roztoky a masti, přičemž jejich výroba často vyžadovala chemické znalosti. U mastí tvořili hlavní části olej nebo med a říční hlína, roztoky se pak získávaly louhováním různých látek. Pokud byl lék určen k pití rozpouštěl se v pivu nebo v mléku.
Nemocnice ve staré Mezopotámii nebyly, ale v určitých případech existovaly zvláštně označené domy, v nichž leželi nemocní. Vchod byl natřen sádrou a asfaltem a ověšen amulety. U lože nemocného pak byla pochodeň a kadidelnice a někdy obětní kůzle pro zaříkávací obřad.
Velkou péči zde vyžadovala rodička, protože ona i dítě byli ohroženi ženským démonem Lamaštu. Porodníkem zpravidla bývala porodní bába, ale mohl jim být i lékař. Porod se neobešel bez různých zaříkávadel a magických úkonů, které ochraňovali matku i dítě před zlými vlivy.
Je také pravděpodobné, že odborné zkušenosti byly předáváno z otců na syny.
28. prosinec 2012
3 250×
499 slov
