Michail Sergejevič Gorbačov

Obsah:
Úvod
Dětství a mládí
Počátky kariéry
Zvolení generálním tajemníkem
Domácí politika
Zahraniční politika
Gorbačov a Západ
Ženeva 1985
Omezení jaderných zbraní středního doletu (INF
Úplný a všeobecný zákaz zkoušek jaderných zbraní
Výbuch Černobylu
Reykjavík 1986
Washington 1987
Moskva 1988
Malta 1989
Jednání 1991
Gorbačov a východní Evropa
1990
Srpnový puč 1991
Rozpad SSSR
Lidská práva za Gorbačova
Michail Sergejevič a současnost
Přílohy
Poznámky
Seznam použité literatury
Závěr

Úvod

Jako téma svojí seminární práce jsem si vybrala postavu prvního a zároveň posledního prezidenta Sovětského svazu Michaila Sergejeviče Gorbačova. Zaujal mě nejen státník samotný, ale i rozpačitá politická situace osmdesátých let 20. století, konec studené války, jaderného odzbrojování a především rozpad sovětského bloku, vznik nových suverénních zemí a zánik obrovského impéria SSSR.

Už samotné zpracování tohoto tématu bylo zajímavé. Jedná se o "historicky mladé dějiny", které nejsou ještě podrobněji a věrohodně zpracovány. Většina dokumentů a materiálů jsou značně tendenční a téměř jednoznačně se přiklánějí k jedné nebo druhé straně (ať už jde o zastávání se USA, SSSR, západní Evropy, Asie - např. v konfliktu v Afghánistánu nebo mystifikace co se týče politické situace a událostí v samotném Sovětském svazu.)

A právě proto jsem se pokusila napsat snad objektivnější a ucelenější a pohled na toto téma.

Dětství a mládí

2. března 1931 se ve stavropolském kraji v obci Privolnoye na severním Kavkaze v Rusku narodil do rolnické rodiny Michail Sergejevič Gorbačov.

Jako chlapec pracoval v kolchoze ve funkci mechanika. V devatenácti letech jej místní stranická organizace vyslala do Moskvy, kde v roce 1950 zahájil studia na státní univerzitě M. V. Lomonosova. V roce 1952 stoupil do členství KSSS. Během svých studii se seznámil se svou budoucí manželkou Larisou Maximovnou Titorenkovou. V 23 letech (1954) se s Raisou oženil. Studia úspěšně zakončil v roce 1955.

Počátky kariéry

Po návratu do rodného kraje působil Gorbačov v komsomolském aparátu. Pracoval jako zástupce vedoucího oddělení propagandy a agitace. 1962 se stal stranickým organizátorem územně výrobní zprávy kolchozů a sovchozů a byl jmenován vedoucím oddělení stranických orgánů stavropolského krajského výboru KSSS. Roku 1967 externě ukončil Stavropolský zemědělský institut (agronom - ekonom). Pracoval jako pomocník kombajnéra, později jako mechanizér.
1966 se stal prvním tajemníkem městského výboru strany ve Stavropolu, o dva roky později prvním tajemníkem oblastního výboru. 1968 - 70 byl jmenován druhým a 1970 - 78 prvním tajemníkem stavropolského krajského výboru KSSS. Od roku 1970 poslanec Nejvyššího sovětu SSSR, 1970 - 85 předseda zahraničního výboru Sovětu, svazu Nejvyššího sovětu SSSR. 971 člen ÚV KSSS.

Získal si přízeň členů politického byra KSSS, kteří byli jeho předchůdci v nejvyšší stavropolské stranické funkci: F. Kulakova a M. Suslova[1]. Podařilo se mu navázat užší vztahy s Jurijem Vladimirovičem Andropovem[2], který navštěvoval tamní lázně. V roce 1978 se dostal jako tajemník ústředního výboru strany pro zemědělství do Moskvy a od 1979 - 80 kandidoval na funkci politbyra ÚV. V říjnu 1980 se stal jeho členem. Byl mnohem mladší než jeho předchůdci i jeho spolupracovníci, tudíž byl nejperspektivnějším a nejenergičtějším členem sekretariátu.

Již koncem roku 1984 navštívil Gorbačov Londýn a nadchl tehdejší britskou ministerskou předsedkyni Margaret Thatcherovou, která o něm prohlásila: "S panem Gorbačovem se dá jednat.", zároveň jej ale označila za nejtvrdohlavějšího politika. Nejen ve Velké Británii získal svou dobrou pověst.

Zvolení generálním tajemníkem

Už v posledních měsících života tehdejšího prvního tajemníka KSSS Konstantina Ustinoviče Černěnka byl Gorbačov pokládán za jeho nástupce. 8. března 1985 Černěnko zemřel. Několik dní po té 11. března 1985 se konalo mimořádné zasedání ÚV KSSS, na němž Andrej Gromyko předložil návrh, aby generálním tajemníkem ÚV KSSS byl zvolen Michail Sergejevič Gorbačov. Poté všichni účastníci zasedání jednomyslně Gorbačova generálním tajemníkem zvolili. (viz příloha str. 18: Mimořádné zasedání ÚV KSSS 1985).

Téhož roku se stal členem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a až do srpna roku 1988 vykonával funkci předsedy.

DOMÁCÍ POLITIKA

Po a nástupu do nejvyšší stranické funkce provedl Gorbačov radikální čistku v aparátě. Gorbačov pokračoval v Andropovem zahájené akci modernizace. Stárnoucí politikové byli nuceni odejít.

Po roce 1985 uskutečnil dalekosáhlé reformy. Dobře si uvědomoval, že se strnulým národním hospodářstvím se musí pohnout. Jeho přestavbu vystihuje výrok, pronesený krátce před nástupem do nejvyšší stranické funkce v prosinci 1984: "Pouze intenzivní, vysoce rozvinutá ekonomika může zaručit upevnění pozice naší země na mezinárodní scéně."[3] Chtěl radikálně přeměnit sovětskou společnost a zbavit sovětský aparát moci. Byl postaven zavést ekonomické reformy, pokusil se zavést přestavbu (ekonomiky i společnosti) - perestrojku a větší otevřenost - glasnosť, aby dosáhl průmyslových a ekonomických reforem.

Perestrojka byla charakterizována jako mírová přeměna. Vytvořila příležitosti soukromým podnikatelům a poskytla větší propojení s kapitalistickým hospodářstvím. Jejím cílem bylo zredukovat komunistický monopol moci tím, že by poskytla větší nezávislost svazovým republikám.

Politika glasnosti vyvolala diskuse. Možnost vyjádřit nespokojenost, vedla k větší svobodě informací a do značné míry omezila bezpečnostní aparát. Svobodné sdělovací prostředky poskytly prostor pro vyjádření prodemokratických aktivistů. Gorbačovovy reformy neuspokojili zastánce demokracie, zatímco ekonomická zlepšení nedokázala zmírnit problémy obyvatelstva.

Nový generální tajemník byl přesvědčen, že sovětský národ si socialismus zvolil svobodně. Věřil v neomezený morální a ekonomický potenciál. Chtěl "socialismus s lidskou tváří" Byl přesvědčen, že socialismus lze napravit, a to výhradně pomocí socialistických metod. Východ se tak měl ekonomicky velmi rychle přiblížit Západu, který by ale zdaleka nedosahoval společenské úrovně sovětského systému. Nezávisle na svém subjektivním přesvědčení Gorbačov objektivně zahájil proces radikální demontáže stalinismu a v souvislosti s tím i detotalitarizace a dekomunizace.

"Gorbačovovy pokusy o ekonomické reformy (posílení okrajové nezávislosti státních podniků podle zásad hospodářského rozpočtu - chozrasčotu, úlevy pro individuální podnikání či rozšíření záhumenků pro kolchozníky) byly polovičaté, a možná ani to ne. Tím spíš, že v dialektické jednotě s těmito kroky vyjadřoval sovětský vůdce obavy z hospodářského liberalismu, z ´vlčího kapitalismu´, z vidiny všeobecné nezaměstnanosti a společenské nerovnosti. Dynamika změn však sama korigovala politiku stranického a státního vedení." [4]

Pro oživení ekonomiky bylo třeba omezit velmi vysoké výdaje armády sloužící na nákladná zbrojení. Vedení armády reprezentované v té době náčelníkem generálního štábu Achromejevem nebylo zpočátku zcela proti jistému omezení finančních výloh. Doufalo se, že pozvednutí úrovně národního hospodářství by v další fázi mohlo vést k opětovnému rozšíření armády a její modernizace.

Problémem byla v této souvislosti i jednostranná orientace na těžký průmysl, a to především na zbrojní průmysl, který odčerpával prakticky veškerý technologický a vědecko-výzkumný potenciál.

Gorbačovovy odzbrojovací kroky nepřispěly k dobrým vztahům mezi ním samotným a armádou.

Co se týče personální politiky, učinil Gorbačov dvě vážné chyby, což mu v konečném důsledku v době puče 1991 nepřineslo užitek, ba naopak. Do funkce ministra obrany dosadil v roce 1987 po Rustově aféře (viz kapitola Lidská práva) maršála Dmitrije Jazova a po odstoupení generála Achromejeva z postu náčelníka generálního štábu (odstoupil na protest proti Gorbačovově iniciativě ohledně zmíněného snížení početního stavu armády o půl milionu příslušníků.) jmenoval novým náčelníkem generálního štábu generálplukovníka Michaila Mojsejeva. Tím se na vysoké politické posty dostali silně konzervativní političtí činitelé, kteří Gorbačovovu politiku odmítali
Velkým nezdarem byl odchod právě Achromejeva, který byl jediným Gorbačovovým spojencem a který si uvědomoval krizi sovětského systému. Na spoustě odzbrojovacích jednáních se snažil dosáhnout výhodnou pozici, nutnou pro realizaci politických a hospodářských reforem, z vedení.

Postup Gorbačova v personálních otázkách mohl ale také signalizovat, že bez ohledu na jeho téměř absolutní moc přesto přesně nevěděl, jak velký odpor v armádě vůči jeho reformám existuje, což byl ale ostatně důsledek izolovanosti armády před společností. Gorbačov se pokusil o vyvolání veřejné diskuse týkající se otázek spojených s existencí a působením armády. Armáda se tak ocitla pod veřejným tlakem, který ale tehdejší armádní velení označilo za "mohutnou protiarmádní kampaň".
ZAHRANIČNÍ POLITIKA

GORBAČOV A ZÁPAD

Ženeva 1985

Od setkání Leonida Iljiče Brežněva[5] s Jamesem Carterem[6] ve Vídni se mělo jednat o první sovětsko-americkou schůzku na nejvyšší úrovni po šesti letech. Začátkem listopadu 1985 přijel do Moskvy George Schultz, ministr zahraničí USA, který měl předprojednat otázky týkající se nadcházejícího ženevského setkání. Očekávaný den nadešel 19. listopadu. Ronald Wilson Reagan[7] už Gorbačova očekával v luxusní vile poblíž Ženevského jezera. Reaganovo přivítání bylo neočekávaně osobní a vřelé. Po společném fotografování byla naplánována první schůzka, která se z předpokládané čtvrthodiny protáhla na téměř hodinové sezení. Jelikož šlo o první osobní styk těchto politiků, celé jednání se neslo v duchu oťukávání se a vzájemného poznávání oponenta. Obě strany se navzájem obviňovaly a kritizovaly své postoje

Další schůzka se konala po krátké procházce na břehu jezera. Jednalo se o slavné tzv. "jednání u krbu", které mělo nastolit otázky strategické povahy. Nejvíce zmiňovaná byla smlouva SDI[8] Gorbačov kritizoval, že lpění na SDI zahájí další kolo jaderného zbrojení a že je v rozporu se smlouvou ABM[9]. Reagan prohlásil, že nejde o útočné zbrojení nýbrž o defenzivní záležitost pro obranu Spojených států. Problém se vyřešit nepodařilo.

O den později pozval Gorbačov Reagana na schůzku na sovětském velvyslanectví. Reagan při diskusi zaútočil na problém dodržování lidských práv v Sovětském svazu a poskytl Gorbačovovi seznam několika umělců, kterým sovětské úřady odmítly povolit vycestování ze země. Ke konci setkání americký prezident připomněl situaci v Afghánistánu[10]. Přestože se oba v názorech velmi lišili, diskuse nebyla vedena v nepřátelském duchu. Výsledek jednání nepřinesl žádné zklamání, i když se ke konkrétní odzbrojovací dohodě nedospělo. Prvořadým úspěchem bylo samotné setkání státníků. Byla to naděje v pokračující jednání a nová setkání, která by mohla přinést očekávané výsledky a oboustranné naslouchání.

"Na cestě domů se Reagan zastavil krátce v Bruselu, kde o výsledku summitu informoval své partnery z NATO. Doma pak ve svém projevu před kongresem Spojených států prohlásil, že se sice obě strany nepřiblížily v ideologických otázkách, nicméně si 'oba nyní lépe rozumí, a to je pro mír důležité.' Výsledek summitu shrnul se slovy. 'Musíme ujít ještě dlouhou cestu, ale jdeme správným směrem´." [11]

Omezení jaderných zbraní středního doletu (Limitation of Intermediate-Range Nuclear Forces, INF)

15. ledna 1985 předložil Gorbačov radikální plán na likvidaci jaderných zbraní; pokud jde o zbraně středního doletu v Evropě, navrhl likvidaci amerických a sovětských raket v průběhu 5 - 8 let (za předpokladu, že Francie a Velká Británie nebudou rozšiřovat své jaderné arzenály;v září 1986 od této podmínky ustoupil). Dále navrhuje stažení z Evropy amerických řízených střel Pershing 2 a řízené střely s plochou dráhou letu odpalované ze země. SSSR by omezil počet svých řízených střel středního dosahu v evropské části na úroveň, která by podle počtu hlavic odpovídala jaderným zbraním Velké Británie a Francie, spojenců USA a NATO. SSSR navrhuje i omezení leteckých prostředků středního dosahu - stanovení a udržování dohodnuté stejné úrovně v počtu letounů - nosičů této kategorie v Evropě na straně NATO i SSSR. Je ochoten přistoupit i k úplnému odstranění jaderných zbraní z Evropy.

USA odmítají stažení střel Pershing 2 a řízených střel s plochou dráhou letu. Odmítají při jednání započítávat jaderné zbraně Velké Británie a Francie a snaží se tak dosáhnout jednostranných výhod. USA rovněž chtějí, aby se omezení nijak nedotýkalo jejich letectva středního doletu v evropském pásmu včetně letadlových lodí; i tím usilují o narušení rovnováhy sil.

Úplný a všeobecný zákaz zkoušek jaderných zbraní

SSSR navrhuje uzavřít smlouvu o úplném a všeobecném zákazu zkoušek jaderných zbraní. Dnem 6. srpna 1985 SSSR zastavil až do 6. srpna 1986 všechny jaderné výbuchy. A přistoupí-li USA na moratorium, nebudou ani po tomto datu obnoveny. USA na prohlášení SSSR nepřistoupily.

Výbuch Černobylu

Duben 1986 byl pro jednání obrovským zlomem, a to díky katastrofě, která se udála. 26. dubna hodinu a 23 minut po půlnoci došlo totiž k výbuchu v sovětské jaderné elektrárně Černobyl. Jaderná exploze a následné obavy z ničící atomové síly posílily tendence k omezení dalšího jaderného zbrojení. (viz příloha: M.Gorbačov navštívil Černobylskou jadernou elektrárnu)

Reykjavík 1986

V červenci zaslal Reagan Gorbačovovi svůj plán týkající se právě jaderného zbrojení. Americký prezident navrhoval likvidaci balistických raket (rakety dlouhého doletu), za současného vývoje protiraketové obrany.

V pořadí druhé setkání Reagana s Gorbačovem se uskutečnilo 11. - 12. 10. 1986 v Reykjavíku. Tentokrát s už nejednalo na vojensky neutrální půdě Švýcarska, ale na půdě NATO. Na jednáních bylo klíčovou otázkou právě jaderné zbrojení. Gorbačov znovu navrhnul úplnou likvidaci raket středního doletu v Evropě (zopakoval tak původní Reaganovu "nulovou variantu") a souhlasil s návrhem na postupnou likvidaci balistických raket v období deseti let.

"Druhý den jednání pokračovala. Na pořadí přišla i otázka nosičů jaderných zbraní a možnosti kontroly provádění dohodnutých likvidací. Likvidace raket středního doletu však byla choulostivou otázkou pro evropské partnery Spojených států. Reagan ji proto podmínil omezením konvenčních vojsk Varšavské smlouvy. Na to Gorbačov kývl. Dohody bylo dosaženo. Alespoň Reagan se tak domníval. Pak však přišla jako blesk z čistého nebe Gorbačovova podmínka - dohody budou platné jedině za předpokladu, že se Američané vzdají svého projektu SDI. Reagan znovu vysvětloval skutečné motivy budování SDI, Gorbačov však trval na svém. Reagan přislíbil, že pokud bude výzkum protiraketové obrany úspěšný, budou se Spojené státy o tento projekt ochotné podělit i se Sovětským svazem. Gorbačov odmítla a Reagan společně se Shultzem opustili zasedání. Summit skončil. Přestože ke shodě nedošlo, byla zde znovu nastolena otázka " nulové varianty" a navíc byl i nastíněn rámec pro smlouvu START [12]. Významným signálem byla i neústupnost Reagana slevit z požadavku SDI: Reagan tak potvrdil slib Američanům, že se jej nikdy nevzdá." [13]

Ke konci roku 1986 bylo v NSR rozmístěno 108 raket Pershing 2 a v Itálii, NSR, Belgii a Velké Británii 208 střel s plochou dráhou letu. SSSR rozmístil v evropské části svého území 270 raket SS - 20.

Washington 1987

Během roku 1987 se na jednáních Reaganovi vyjednavači pokoušeli dospět k pokroku v jednání o smlouvě START 1. Rusové nakonec reflektovali na americký návrh na padesátiprocentní snížení počtu balistických raket v průběhu sedmi let. Situace se ale velmi zkomplikovala a to díky otázce sovětských raket kratšího doletu a na druhé straně starších raket Pershing 1 rozmístěných v Německu. Německý kancléř Helmut Kohl[14] nakonec s touto likvidací souhlasil a Gorbačov byl ochoten přidat k likvidaci raket středního doletu i rakety doletu kratšího.

V září 1987 přijel do Washingtonu nový ministr zahraničí Eduard Ševarnadze[15], který nahradil Andreje Gromyka, jenž ve funkci setrvával už 28 let. Ševarnadze přinesl osobní poselství americkému prezidentovi od sovětského generálního tajemníka.
Gorbačov znovu vznášel své výhrady k americkému projektu SDI. Reagan na jeho námitky reagoval opět negativně a odmítl uvažovat o zrušení výzkumu. Mise Eduarda Ševarnadzeho byla tudíž neúspěšná.

Ale obrat nastal už koncem října, kdy Rusové vzkázali, že již netrvají na zrušení projektu SDI a 30. října přijel do Washingtonu Ševarnadze znovu., aby smlouvu o likvidaci raket středního doletu předjednal. Nastala přelomová událost, kterou očekával celý svět.

7. prosince přiletěl do Washingtonu Michail Sergejevič do Washingtonu osobně, aby se setkal se svým protějškem. Pokračovalo i jednání vycházející z takzvané nulové varianty, která byla Spojenými státy prosazován od počátku osmdesátých let, sovětskou stanou až dosud tvrdě odmítána. Podle dohody měl Sovětský svaz zlikvidovat 1752, Spojené státy 859 kusů těchto zbraní. Dále obsahovala do té doby naprosto nepředstavitelná ustanovení, týkající se kontroly dodržování smlouvy ABM, která zakazovala budování systémů protiraketové obrany (včetně kosmu), avšak umožňovala provádění výzkumu ve smlouvě stanoveném rozsahu.

Poprvé v historii se supervelmoci dohody na úplné likvidaci jedné třídy jaderných zbraní. Moskevské vedení si totiž uvědomovalo nákladnost zbrojení. Na vydržování armády se vynakládaly obrovské finanční prostředky, které neúměrně zatěžovaly státní ekonomiku, a to zcela bez ohledu na prohlubující se ekonomickou a sociální krizi. Přitom efektivita vojenských výdajů byla v řadě případů velmi sporná. Tento problém byl velkou příčinou k tomu, aby SSSR opustil od svých požadavků a tím došel ke společnému, ale jednostrannému kompromisu.

Druhý den 8. prosince byla podepsána Smlouva o úplné likvidaci raket středního doletu (Intermediate - Range Nuclear Forces Treaty, INF) Zahrnovala především zničení sovětských raket SS - 20, amerických Pershing 2 a řízených střel s plochou dráhou letu (Cruise Missile) odpalovaných ze země s dosahem od 500 až do 5000 kilometrů. Smlouva vstoupila v platnost v květnu 1988. Kromě těchto konkrétních "hmatatelných" výsledků se postoupilo i v dalších jednáních v procesu START.

Moskva 1988

Jednání START pokračovala, ale ne dostatečným tempem, aby byla ukončena včas před koncem Reaganova prezidentského mandátu. Prezidentské volby se měly tradičně konat začátkem listopadu. Reaganova třetí kandidatura byla nemožná, proto jako vítěz primárního volebního kola kandidáta na prezidenta vzešel jeho viceprezident George Bush.

Ronald Reagan přiletěl 29. května 1988 do Moskvy, aby se zúčastnil svého posledního summitu se svým sovětským politickým partnerem. V té době zrovna americký Kongres ratifikoval smlouvu, která likvidovala rakety středního doletu. Obě hlavy státu vyjádřili svou snahu o budoucí snížení počtu mezikontinentálních raket na padesát procent původního stavu.

Poslední politické setkání se neslo v duchu ochrany lidských práv. "Kromě toho byla návštěva Moskvy spojena s Reaganovým setkáním s prostými Rusy. Při procházce po Rudém námětí, doprovázen ochrankou a zástupy obyvatel Moskvy, dostal od přítomných novinářů dotaz, zda pokládá Sovětský svaz stále za ´říši zla´. Reagan odvětil, že nikoli. Nechtěl tím říct, že v roce 1983 neměl pravdu, ale uznal tím obrovský pokrok, kterého bylo v SSSR mezitím dosaženo. To bylo přelomové sdělení. Předznamenalo skutečné ukončení studené války."

Reagan se s Gorbačovem za svou prezidentskou kariéru setkal ještě jednou. Stalo se tomu v prosinci 1988 při Gorbačovovu projevu v New Yorku před Organizací spojených národů (Organization of United States - UN), na kterém generální tajemník oznámil rozhodnutí o snížení počtu vojsk Varšavské smlouvy[16] - další krok k ukončení studené války. Reaganova neústupnost v otázce řešení projektu SDI a jeho vyjednávání z pozice síly slavily úspěch.

Malta 1989

V roce 1989 se M. S. Gorbačov setkal s novým americkým prezidentem G. Bushem na palubě lodi u Malty. Na této schůzce byla oficiálně ukončena studená válka.

START 1, 2

30. července 1991 byla již zmiňovaná smlouva START 1 podepsána. Týkala se sní-žení arzenálu jaderných hlavic o 30 procent Spojených států a Sovětského svazu do konce roku 2000. Po 18 měsících ji nahradila smlouva START 2 [17], která určila, že každá z obou velmocí sníží počet jaderných hlavic o další dvě třetiny, aby se do roku 2003 snížil jejich počet na 3000 až 3500. Úplně se mají odstranit i všechny mezikontinetální balistické střely s jadernými hlavicemi, které byly hlavní oporou sovětských zastrašovacích prostředků.

Jednání 1991

Na podzim roku 1991 oznámili nový americký prezident George Bush a první sovětský prezident Michail Gorbačov dvě jednostranné iniciativy v oblasti omezování jaderných zbraní. Prezident Bush mimo jiné přislíbil zničit všechny americké jaderné dělostřelecké granáty a hlavice balistických řízených střel krátkého doletu a stáhnout všechny taktické jaderné zbraně z amerických hladinových lodí bojových ponorek a námořních letadel startujících z pozemních základen.

V reakci na americkou jadernou iniciativu oznámil prezident Gorbačov, že Sovětský svaz: vyřadí veškerou jadernou dělostřeleckou munici, jaderné hlavice pro tatické řízené střely a jaderné miny + stáhne všechny taktické jaderné zbraně z hladinových lodí, víceúčelových ponorek a námořního letectva startujícího z pozemních základen; zruší část námořních taktických jaderných zbraní a zbytek uloží v "ústředních skladovacích zařízeních"; a stáhne všechny jaderné hlavice pro řízené střely protivzdušné obrany, přičemž jich vyřadí a zbytek bude soustředit do "ústředních základen". V lednu 1992 ruský prezident Boris Jelcin Gorbačovovy přísliby potvrdil a rozšířil.

GORBAČOV A VÝCHODNÍ EVROPA

Gorbačov chtěl dát vztahům se socialistickými zeměmi nový rozměr. "Chtěl bych, aby byly (země) pružnější, rovnoprávnější a aby si mezi sebou pomáhaly"[18]. Změna v přístupu Moskvy k jejím spojencům se udála téměř okamžitě po zvolení Michaila Gorbačova na uvolněný post generálního tajemníka strany. "Do roku 1985 mohly mít vztahy pouze jeden rozměr". Socialistické země musely následovat Sovětský svaz, ať se jim chtělo nebo ne. Krátce po rozmístění střel Cruise a raket Pershing 2 v západní Evropě se nejvyšší východoněmecký představitel Erich Honecker[19] chystal navštívit západní Německo, protože mu velmi záleželo na obchodních kontaktech jeho země s Bonnem. V té době však Moskva s rozhodným nesouhlasem protestovala proti rozmístění amerických raket v západní Evropě. Vztahy mezi Západem a Východem byly zmrazeny a Honeckerovi bylo oznámeno aby plánovanou návštěvu zrušil. Když se v roce 1986 opět snažil vyprosit souhlas na návštěvu Bonnu, Gorbačov ho odmítl se slovy že není dobré vytvářet dohody s "raketovými Němci"

Problémy se spojenci Varšavské smlouvy však nespočívaly v jejich touze navazovat kontakty se Západem. Pro Gorbačova byl největším problémem, aby přijali zásady jeho perestrojky ve vztahy vůči Sovětskému svazu, ale i na domácí půdě. Jediní, kdo byli ochotni přijmout tyto reformy, byli polský prezident Wojciech Jaruzelski[20] a maďarský prezident János Kádár[21]. Pomalu a jistě se ale Gorbačov začal rozcházet s praxí svých předchůdců -diktovat východoevropským soudruhům, jak mají vládnout a vyměňovat nepohodlné. Na místo toho zvolil diplomacii.

S Kádárem dvakrát diskutoval o potřebě přijmout do maďarského vedení nové lidi. S českým prezidentem Gustavem Husákem[22] to bylo velmi podobné. Hovořilo se velmi přímo, ale Gorbačov rozhodně nebyl nekompromisní. Pouze pronesl slova ve smyslu zodpovědnosti za budoucnost. Rozhodnutí však vykonaly již příslušná politbyra. První odešel Husák. Mnohem větší význam měl odchod Jánose Kádára z vedení maďarské strany v květnu 1988. Maďarsku pak reformy rychle překročily stín Gorbačovovy perestrojky. Dalším takovým státem bylo Polsko. Obě tyto země se staly skutečnou předzvěstí přechodu k demokracii. Polské odborové hnutí solidarita pronásledovalo komunistické orgány sedm let. Potom koncem roku 1988 se generál Jaruzelski rozhodl pod tlakem rostoucí nespokojenosti vyzkoušet namísto represivní politiky politiku kompromisů. Solidarita byla uznána za rovnocenného partnera a v červnu 1989 se konaly svobodné volby. Po 40 letech se stalo, ze jiná strana než komunistická získala mimo jednoho všechna křesla v parlamentu. Moskva nezasáhla, a to vyvolalo v ostatních státech konec sovětské nadvlády.

Mezitím ve východním Německu demonstrovaly tisíce lidí, kteří žádali demokracii a právo cestovat. 10 dní po Gorbačovově návštěvě ze své funkce odstoupil Erich Honecker. Začátkem listopadu padla východoněmecká vláda. Na nejlepší cestě ke sjednocení, k němuž dal Gorbačov souhlas.

V té době byl Gorbačov na vrcholu své moci. V zahraničí měl obrovskou prestiž, která provázela celé jeho působení ve funkci generálního tajemníka strany. Opozice, kterou představovali přívrženci tvrdé linie zachvátila panika. Sjednocovací proces probíhal podle plánu. Sjednocení proběhlo 3. 10. 1990, zbytek Sovětského bloku se rozpadal. Po zbourání berlínské zdi následovala sametová revoluce v Československu, antiživkovský převrat v Bulharsku a krvavá revoluce v Rumunsku, která skončila svrhnutím a popravením Ceausesca. V první polovině roku 1990 se ve všech evropských zemích bývalého sovětského bloku konaly volby, kterých se velké množství politických stran. Po více než čtyřiceti letech Moskva konečně dovolila státům východní a střední Evropy, aby si šli vlastní cestou. Samozřejmě všem bylo jasné, když sovětská politika přiznala svým spojencům právo na sebeurčení, tím logicky dospěla k vlastnímu zániku. Udržovat impérium bylo velmi nákladné. A náklady v průběhu desetiletí rostly.

1990

Pokrok v pluralizaci politického života v Sovětském svazu přineslo v roce 1990 odstranění článku 6 z Ústavy, který komunistické straně zaručoval mocenský monopol. Gorbačovův souhlas z roku 1988 se sjednocením Německa pak znamenal v roce 1990 konec jaltského uspořádání[23] Evropy.

15. 3. 1990 ho Sjezd lidových poslanců zvolil prezidentem.

1991 srpnový puč

Den před podepsáním nové svazové smlouvy 19. srpna 1991 se několik vojenských a politických zástupců ujala moci. V té době pobýval Gorbačov na Krymu ve své daččce. Organizátory puče byl založen Státní výbor pro výjimečný stav, v jehož čele stál Gennadij Janajev. Pučisté plánovali ukončit Gorbačovovu politiku. Prezident, kterého zbavili funkce, údajně pro jeho zdravotní stav, byl v rekreačním krymském zařízení násilně držen, střežen a izolován od okolního světa. (viz příloha str. 25: Prohlášení sovětského vedení 19. srpna 1991)

V Moskvě a v některých dalších oblastech země byl vyhlášen výjimečný stav (GKČP, - Gosudarstvennyj Komitět Črezvyčajnovo Položenija). Hlavní město bylo obsazeno stovkami tanků, téměř veškerý tisk v novinách byl zakázán. Povolený tisk byl stejně jako rozhlas cenzurován. Demonstrace a stávky byly samozřejmě také zakázány. Opozice začala ve středu Moskvy stavět první barikády, organizovat protesty. Odpor proti pučistům s soustředil do okolí Borise Jelcina. V dekretu, který záhy vydal, prohlásil veškerá ustanovení Státního výboru pro výjimečný stav za neplatná. Jelcin žádal návrat Gorbačova do jeho dosavadních funkcí a žádal armádu, aby se vzdala účasti na převratu. Obyvatele Moskvy vyzval k časově neomezené stávce. První noc pokusu o převrat strávil Jelcin pod dohledem loajálních vojenských jednotek a davem jeho stoupenců, který čítal přibližně tisícovku lidí. Na Jelcinově straně tehdy stál generál Lebeď a generál Gračov.

Puč jasně ukázal, že stávající hlavní mocenské struktury Sovětského svazu, včetně komunistické strany, už jsou v takovém rozkladu, který vylučoval úspěšnost této akce. Jak se později ukázalo při vyšetřování okolností, neexistoval žádný ucelený pán, jak převrat provést. Výbor pro GKČP, tvořený osmi představiteli klíčových sovětských institucí, prakticky od samého počátku puče výrazně improvizoval. Puč byl aktuální prakticky jen pro Moskvu a pro několik budov a míst. V ostatních částech Ruska se nijak výrazně neprojevil a naopak proti očekávání jeho organizátorů, např. na periferii pouze urychlil proces suverenizace svazových republik.[24]

Armáda sehrála v puči velmi významnou úlohu, i když její aktivita v době puče se dá označit dvěma naprosto protichůdnými závěry - armáda se na provedení puče z iniciativy větší části jejího vedení připravovala a podporovala jej, ale také zároveň přispěla k jeho porážce. Toto zdánlivě absolutně protichůdné konstatování je odrazem situace, která tehdy v armádě panovala.

Přípravy zapojení armády do puče probíhaly s velkým předstihem, a byly známy všem hlavním funkcionářům armády. Sám ministr obrany Jazov patřil k úzkému okruhu vedoucích činitelů puče a stal se také členem GKČP. Armádní jednotky také splnily rozkaz ministra obrany k přesunu do Moskvy a k zaujetí předem určených pozic. To ale bylo ze strany armády maximem. Od chvíle, kdy GKČP postupně ztrácel kontrolu nad situací, nebyla armáda ochotna cokoli reálného podniknout k případné podpoře puče. Použité násilí ze strany armády vůči odpůrcům puče v atmosféře, která v Moskvě panovala, bylo vyloučené. To si Jazov dobře uvědomoval a odmítl vydat jakékoli rozkazy, které by toto umožnily.

Druhý den převratu převzal Jelcin velící ruku nad armádou na území Ruska a v některých oblastech začala generální stávka.

21. srpen se odehrával ve snaze pučistů o dobytí ruského parlamentu, tzv. Bílého domu. Ale 70 tanků pod velením důstojníků KGB bylo nakonec demonstranty v moskevských ulicích zastaveno. Na mimořádném zasedání ruského parlamentu Jelcin oznámil, že převrat byl neúspěšný a že pučisté se pokoušejí uprchnout z Moskvy.

22. srpna ve 2 hodiny ráno se M. S. Gorbačov vrátil do Moskvy a tiskové konferenci, kde poděkoval za Jelcinovu podporu a objasnil otázky týkající se jeho věznění na Krymu.

Pokus o převrat si vyžádal 3 lidské životy.
Rozpad SSSR

Již v červenci se podařilo pobaltským státům získat suverenitu.

24. srpna se Gorbačov zřekl postu generálního tajemníka KSSS, své prezidentství si ponechal.

29. srpna 1991 byl Jelcinem podepsán Dekret o "dočasném" zákazu činnosti KSSS i přes protesty Gorbačova.

8. prosince podepsal první "všelidově zvolený prezident Ruské federace" Boris Jelcin ve spolupráci s Leonidem Makarovičem Kravčukem (předsedou Nejvyššího sovětu Ukrajiny) a Stanislavem Stanislavovičem Šuškevičem (předsedou Nejvyššího sovětu Běloruska) v Brestu dokument o ukončení SSSR v prosinci roku 1991, přestože tři čtvrtiny tehdejšího sovětského obyvatelstva si zánik své říše nepřály. Jelcin v té době využil své postavení coby vítěze nad srpnovými pučisty, Gorbačova pro jistotu politicky odstranil. Nebylo to těžké. Gorbačovský mýtus byl v Rusku u celém svazu dávno rozmetán a Michailovi Sergejevičovi se ho už nikdy nepodařilo obnovit. Vzniklo Společenství nezávislých států (SNS).

21. prosince 1991 se k podepisujícím zemím přidalo i 8 bývalých republik SSSR.

25. prosince Gorbačov odstoupil z funkce prezidenta SSSR a kontrolu nad strategickými zbraněmi předal Jelcinovi. Koncem roku 1991 SSSR zanikl.

Lidská práva

Za Gorbačova se zlepšila situace i v oblasti lidských práv. Likvidace cenzury (1986), umožnění publikace dosud zakázaných děl (např. Alexandra Isajeviče Solženicyna).

Hned od počátku své kariéry vysoce postaveného státníka položil základy destalinizace. Političtí vězni se dočkali veřejné rehabilitace.

V květnu 1987 nebylo sestřeleno letadlo mladého německého pilota Matthiase Rusta, který se svojí Cessnou 172 nepozorovaně proletěl sovětským vzdušným prostorem a nerušeně přistál v centru Moskvy poblíž Rudého náměstí. (1983 - sestřeleno jihokorejské letadlo v sovětském vzdušném prostoru). Gorbačov díky tomuto letu odhalil nedostatky protivzdušné obrany. Aféra měla za následek odvolání velitele protivzdušné obrany generála Alexandra Koldunova a penzionování tehdejšího ministra obrany maršála Sokolova. Novým ministrem obrany se stal již zmíněný Dimitrij Jazov, který vystupoval proti Gorbačovovi v srpnu 1991.

V prosinci 1989 byl z vyhnanství v Gorkém (dnešní Nižnij Novgorod) propuštěn Andrej Sacharov[25], kde byl od roku 1980.

Projevem demokratizace (liberalizace) byly i v červnu 1988 dva týdny trvající oslavy tisíciletí ruské pravoslavné církve.

Také v červu 1988 byl povolen návrat krymských Tatarů na Krym, ze kterého byli v roce 1944 deportováni do střední Asie.

V květnu 1988 se začala stahovat sovětská vojska z Afghánistánu a stažení ukončila roce 1989.

Gorbačov se taky snažil zavést určitou morálku do sovětské společnosti, a to především svým tažením proti alkoholismus. "Budeme nesmlouvavě pokračovat v boji proti opilství a alkoholismu. Kořeny této sociální metly sahají daleko do minulosti, jde o jev, který se stal zvykem, a není snadné proti němu bojovat. Ale společnost dospěla k tomu, aby i v tomto směru nastal zásadní obrat. Opilství a alkoholismus, zvláště v posledních dvaceti letech, mnohonásobně vzrostly a staly se nebezpečím pro samu budoucnost národa." [26] Prodej alkoholu byl zakázán.

V roce 1990 byl vydán nový zákon o svobodě vyznání, který odpovídal všem demokratickým požadavkům, a povoloval návrat církve na patřičné místo ve společenském životě.
Gorbačovova současnost

Po rozpadu SSSR zastával funkci předsedy Fondu sociálních a politických výzkumů.

V předvolební kampani se jeho volební preference pohybovaly kolem fatálního 1 procenta.

V roce 1996 kandidoval v prezidentských volbách, získal pouze půl procenta (přibližně 386 tisíc hlasů) [27]

Za svou práci získal M. S. Gorbačov řadu ocenění a medailí. Mimo jiné třikrát Leninův řád za zásluhy o komunistickou stranu a sovětský stát.

1990 se stal nositelem Nobelovy ceny za práci pro mír.

Na jaře 2000 se začal natáčet dokumentární film Tajemství moci. Německá Secrets of Power kontaktovala Michaila Sergejeviče a nabídla mu spoluúčast na tomto projektu. Každý díl bude 52 minutovým interview Gorbačova s různými významnými osobnostmi, kteří přispěli do politické historie 20. století. Připravují se rozhovory např. se Šimonem Peresem, s bývalým prezidentem USA G. Bushem, bývalým německým kancléřem Helmutem Kohlem, palestinským předákem Jásirem Arafatem, exprezidentem JAR Nelsonem Mandelou, gruzínským prezidentem Eduardem Ševarnadze, bývalým polským prezidentem Lechem Wałesou, kubánským vůdcem Fidelem Castrem, papežem Janem Pavlem II. a jihokorejský prezident Kim Te-džung. Všechny tyto osobnosti už daly svůj souhlas s natáčením tohoto dokumentu. Dále se jedná o účasti bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové a bývalého 42. prezidenta USA Billa Clintona.

V současné době se Michail Sergejevič věnuje především mezinárodní politice a často přednáší na univerzitách v zahraničí, kde je velmi váženým hostem.

"Doma zkrátka nikdo není prorokem, a sláva muže, který se rozhodující měrou zasloužil o pád sovětské socialistické soustavy, mu ve vlasti spíš vadila - pro Rusy to nebyl bořitel žaláře národů, ale jedné ze dvou světových supervelmocí. Což je věc, již velkoruský vlastenec neodpouští"[28] V cizině hrdinou, doma zrádcem.
PŘÍLOHY:

Mimořádné zasedání ÚV KSSS 1985

Moskva (ČTK) - V Moskvě se v pondělí konalo mimořádné zasedání ÚV KSSS. Z pověření byra ÚV KSSS zasedání zahájil člen politického byra a tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov.
Účastníci zasedání uctili minutou ticha památku zesnulého generálního tajemníka ÚV KSSS, předsedy prezidia Nejvyššího sovětu KSSS Konstantina Černěnka. Zasedání konstatovalo ,,že KSSS a všechen sovětský lid utrpěli těžkou ztrátu. Zemřel vynikající stranický a státní činitel, vlastenec a internacionalista, důsledný bojovník za ideály komunismu a mír ve světě.
Zasedání zdůraznilo, že v tyto smutné dny se komunisté a všechen sovětský lid ještě těsněji semkli kolem ústředního výboru strany a jeho politického byra. Sovětští lidé vidí zcela oprávněně ve straně řídící a usměrňující sílu společnosti a jsou plně odhodláni bojovat za uskutečňování leninské vnitřní a zahraniční politiky KSSS.
Účastníci zasedání vyjádřili hlubokou soustrast příbuzným a blízkým zesnulého.
Zasedání projednalo otázku volby generálního tajemníka ÚV KSSS.
S pověřením politického byra vystoupil s projevem k této otázce člen politického byra Andrej Gromyko. Předložil návrh, aby byl generálním tajemníkem ÚV KSSS zvolen Michail Gorbačov.
Účastníci zasedání poté jednomyslně zvolili Michaila Gorbačova generálním tajemníkem ÚV KSSS.
Na zasedání pak promluvil generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov. Vyjádřil hlubokou vděčnost za velkou důvěru, kterou mu ústřední výbor KSSS prokázal, a zdůraznil, že velmi dobře chápe, jak velká je odpovědnost s tím spojená. Michail Gorbačov ujistil ÚV KSSS, že vynaloží všechny síly, aby věrně sloužil straně, sovětskému lidu, velké leninské věci, aby se trvale uskutečňovali programové směrnice KSSS, zajišťovala se návaznost při řešení úkolů dalšího upevňování hospodářské obranné síly SSSR, zvyšování životní úrovně sovětského lidu a upevňování míru, aby se důrazně realizovala leninská vnitřní i zahraniční politika KSSS a sovětského státu.
Tím zasedání ÚV KSSS skončilo.

 

 

Návštěva M. S. Gorbačova

9. duben 1987. S návštěvou vedoucího sovětského představitele spojovali velké naděje nejen představitelé opozice, zejména z okruhu protagonistů "pražského jara 1968", ale i prostí občané. V souvislosti s reformními procesy v SSSR očekávali čs. reformní komunisté od Gorbačova svou politickou rehabilitaci a odsouzení vojenské agrese ze srpna 1968. Krátce před návštěvou mu skupina bývalého Dubčekova vedení KSČ adresovala dopis, v němž ho žádala o podporu. V březnu zaslali Gorbačovovi dopis také zástupci Charty 77, kteří ho žádali, aby dal příkaz k odchodu sovětských vojsk z československého území. Velký zájem vyvolala Gorbačovova návštěvu i čs. u veřejnosti. Jenom v Praze přišlo Gorbačovova spontánně přivítat kolem 150.000 lidí: čekali od něj, že pomůže demokratizačnímu vývoji i u nás tím, že bude od vedoucích čs. politiků požadovat, aby i oni uplatňovali "glasnosť", tj. otevřenou politiku. Průběh návštěvy byl ale zklamáním. Gorbačov obhajoval proces "přestavby" v SSSR, ale zároveň zdůraznil potřebu respektovat zvláštnosti vývoje v každé socialistické zemi, čímž dal najevo, že se nemíní vměšovat do čs. záležitostí a nepřímo tak podpořil Husákův režim. Přesto to byla právě Gorbačovova politika, jež o dva a půl roku později výrazně přispěla k rozpadu komunistického režimu v Československu.
8. týden památného roku 1989.

M.Gorbačov navštívil Černobylskou jadernou elektrárnu

ČERNOBYL 23.února (ČTK) -Generální tajemník ÚV KSSS a předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Michail Gorbačov, který je na návštěvě Ukrajiny, dnes navštívil Černobylskou jadernou elektrárnu. Podrobně se zajímal o situaci na pracujících energoblocích, o dezaktivační práce, opatření ke zvýšení spolehlivosti techniky pro jaderné elektrárny a kvalitu stavbařských prací.
Ředitel elektrárny Michail Umancev sdělil, že její tři tisícimegawattové bloky pracují spolehlivě. Za období po havárii, která 26.dubna 1986 zničila jeden ze čtyř energobloků, dodala černobylská elektrárna do energetické sítě Sovětského svazu více než 39 miliard kWh.

Velká pozornost je věnována zvyšování odborné úrovně personálu elektrárny. Bylo vytvořeno příznivé morálně psychologické ovzduší podporující normální chod práce. Od začátku letošního roku přešel tento energetický komplex na chozrasčot.

Rekonstrukční práce po havárii byly vykonány ve značném rozsahu. Byla realizována závažná opatření pro zajištění bezpečnosti a pro kontrolu stavu zničeného čtvrtého energobloku. Pokračuje dezaktivace měst Černobyl a Pripjať a okolních osad. V příštích letech bude rekonstruován první a druhý energoblok, plánuje se dokončení a zajištění občanské vybavenosti ve městě energetiků Slavutič.
Michail Gorbačov si poté prohlédl strojovnu a velín druhého energobloku a hovořil s odborníky.

Nejvyššího sovětského představitele pak přivítali obyvatelé Slavutiče, města, které bylo založeno před dvěma roky asi 150 kilometrů na sever od Kyjeva. Nové byty zde získalo více než 4000 rodin. Do konce roku bude předáno do užívání 100.000 čtverečních metrů obytné plochy, rozvíjí se občanská vybavenost. Ve Slavutiči dnes žije více než 10.000 lidí a ještě letos se má jejich počet zvýšit na dvojnásobek.
M.Gorbačov vyzdvihl, že toto město energetiků buduje celý Sovětský svaz. Řekl, že v podmínkách ekonomické reformy a obnovy všech stránek života společnosti je nezbytná i přestavba ve stavebnictví. Zde je nutno zavádět pokrokové formy hospodaření a vytvářet mohutný stavební průmysl.

Poté se uskutečnilo setkání M.Gorbačova s vedoucími činiteli Černobylské jaderné elektrárny a stavebních organizací podílejících se na výstavbě Slavutiče. Zúčastnili se ho člen politického byra ÚV KSSS a první tajemník ÚV KS Ukrajiny Vladimir Ščerbickij, předsedkyně prezídia Nejvyššího sovětu Ukrajinské SSR Valentina Ševčenková, předseda rady ministrů Ukrajinské SSR Vitalij Masol a další představitelé.

V odpoledních hodinách se Michail Gorbačov vrátil do Kyjeva.
Prohlášení sovětského vedení 19. srpna 1991

MOSKVA 19.srpna (ČTK/TASS) -Vzhledem ke skutečnosti, že Michail Sergejevič Gorbačov nemůže kvůli svému zdravotnímu stavu plnit závazky prezidenta SSSR a vzhledem k tomu, že v souladu s článkem 127 odstavcem 7 Ústavy SSSR přebírá pravomoci prezidenta SSSR viceprezident SSSR Gennadij Ivanovič Janajev, ve snaze zabránit hluboké a všestranné krizi, politickému a občanskému konfliktu a konfliktu mezi jednotlivými národy a národnostmi, chaosu a anarchii, ohrožujícími životy a bezpečnost občanů Sovětského svazu, svrchovanost, územní celistvost, svobodu a nezávislost naší vlasti, vycházejíce z výsledků všelidového referenda o zachování Svazu sovětských socialistických republik., řídíce se životně důležitými zájmy národů naší vlasti a všeho sovětského lidu,
prohlašujeme:
1. V souladu s článkem 127 odstavcem 3 Ústavy SSSR a článkem 2 zákona SSSR o právním režimu výjimečného stavu a vycházejíce vstříc požadavkům širokých vrstev obyvatelstva, aby byla učiněna co nejrozhodnější opatření k odvrácení celostátní katastrofy a nastolen zákon a pořádek, se zavádí na některých místech SSSR na dobu šesti měsíců od čtyř hodin moskevského času 19.srpna 1991 výjimečný stav.
2. Stanoví se, že na celém území SSSR má bezvýhradně nejvyšší pravomoc ústava SSSR a zákony Svazu SSR.
3. K řízení země a v zájmu účinné realizace režimu výjimečného stavu se zřizuje státní výbor pro výjimečný stav v SSSR (GKČP SSSR) s následujícím složením: náměstek předsedy Rady obrany Oleg Baklanov, předseda KGB Vladimir Krjučkov, premiér Valentin Pavlov, ministr vnitra Boris Pugo, předseda Rolnického svazu SSSR Vasilij Starodubcev, předseda sdružení státních podniků a objektů průmyslu, stavebnictví dopravy a spojů SSSR A.Tizjakov, ministr obrany Dmitrij Jazov a Gennadij Janajev plnící funkci prezidenta.

Stanoví se, že rozhodnutí GKČP jsou všechny mocenské a řídící orgány, úřední osoby i občané na celém území Svazu SSR povinni bezvýhradně plnit.
G.Janajev
V.Pavlov
O.Baklanov
Pane Bushi, svět nechce být americký

Michail Gorbačov,
zveřejněno 30. prosince 2000 v International Herald Tribune

Vážený pane Bushi

Píši Vám jako občan této planety a někdo, jenž sleduje kroky poslední zbývající supervelmoci. Může snad někdo zpochybnit, že Spojené státy hrají hlavní roli ve vedení našeho světa? Jen pošetilec může ignorovat tuto skutečnost. Uznávám, že to je dané, třebaže američtí mluvčí možná až příliš inklinují k tomu, aby vtiskli ráz svého domova i zbytku světa.

Zatím co je americká role uznávána na celém světě, na její nárok na hegemonii, neřku-li nadvládu, panuje odlišný názor. Z tohoto důvodu doufám pane Bushi, že se coby čerstvý americký prezident vzdáte jakýchkoliv iluzí o tom, že 21. století může nebo by se dokonce mělo stát "americkým". Zmezinárodnění je dané - ale "americká globalizace" by byla nedopatřením. Ve skutečnosti, by to bylo cosi, co by bylo úplně zbavené významu a dokonce velmi nebezpečné. Půjdu dokonce ještě dál, protože je načase aby se američtí voliči dozvěděli holou pravdu: současné postavení Spojených států, kde je části obyvatelstva dáno užívat života v mimořádném komfortu a různých privilegií, není obhajitelné, pokud převážná část světa žije v nejhlubším nedostatku, degradaci a zaostalosti. Po 10 let byla zahraniční politika USA formulovaná z pozice vítěze ve válce, studené válce. Avšak mezi nejvyššími U.S. politickými tvůrci se nenašel nikdo, kdo by pochopil skutečnost, že se tento přístup nemůže stát základem politiky po studené válce.

Ve skutečnosti nedošlo k žádnému "smíření". Naopak. Narůstají nepoměry, dochází k pnutí a nepřátelství, které je většinou nakonec nasměrováno proti Spojeným státům. Místo abychom pozorovali vzrůst U.S. bezpečnosti, znamenal konec studené války její pokles. Není těžké si představit, že pokud Spojené státy setrvají na svých postupech, mezinárodní situace se bude stále zhoršovat.

Je také těžké uvěřit, že by se za současné situace mohly vztahy mezi Spojenými státy na jedné straně a Čínou, Indií a všemi ostatními zeměmi, živořícími v nejhlubší chudobě na straně druhé, vyvinout pozitivním směrem. Ani to není možné. Na základě své současné pozice nemohou Spojené státy zahájit ani efektivní, dlouhodobou spolupráci s tradičními spojenci, především v Evropě. Již teď lze pozorovat četné obchodní spory jako důkaz protichůdných zájmů, rozdělujících Spojené státy a Evropskou unii. Na nedávné konferenci v Haagu, kde účastníci podle očekávání přišli se společnou politikou k omezení skleníkového efektu, byla pozice USA na hony vzdálená od všech ostatních. V důsledku toho nebylo přijato žádné usnesení. Toto je zřetelný příklad selhání "světové vlády".

Z hlediska "starého světa" přineslo období po ukončení studené války mnohá očekávání, která nyní povadla. V posledních deseti letech pokračovaly Spojené státy v identické ideologické linii jako za studené války. Chcete příklad? Expanze NATO na východ, řízení jugoslávské krize, teorie a praxe U.S. přezbrojení - včetně naprosto extravagantního národního protiraketového obranného systému, který je na oplátku založen na bizarní představě "ničemných států". Není snad překvapující, že se odzbrojení posunulo dále v závěrečné fázi studené války, než za celé období po jejím ukončení? A není tomu tak proto, že U.S. vedení nebylo schopno přizpůsobit se nové evropské realitě? Evropa je teď čerstvým, nezávislým a silným hráčem na světové scéně. Pokračovat pohlížet na ni jako na mladšího společníka by bylo chybou. Evropská zkušenost musí sloužit jako poučení pro vybudování budoucích vztahů, ale k tomu může dojít jen tehdy, pokud Amerika a Evropa vytvoří opravdu rovnoprávné společenství. Konečně, je sotva tajemstvím, že se vztahy mezi Spojenými státy a Ruskem v posledních letech opět zhoršily. Odpovědnost za to nese jak Rusko tak Amerika. Současné ruské vedení se jeví jako ochotné spolupracovat se Spojenými státy v rámci vytvoření nové agendy vztahů. Avšak dosud je nejasné jaká bude vaše orientace. To, co jsme mohli slyšet v průběhu prezidentské volební kampaně, neznělo nijak povzbudivě. Jestliže opravdu chceme dát dohromady nový světový řád a upevnit evropskou jednotu, musíme připustit, že to nebude možné bez aktivní role Ruska. Toto zjištění je nezbytným základem k ustavení budoucích rusko-amerických vztahů a vykročení správnou cestou. Svět je spletitý, obsahuje a vyjadřuje zájmy různorodých kultur. Mezinárodní politika, včetně politiky Spojených států, bude dříve či později muset přistoupit na podmínky této rozmanitosti.

[Pisatel, který byl posledním prezidentem dřívějšího Sovětského svazu, přispěl tuto poznámkou do Washington Post.]
Gorbačov chce v Rusku vytvořit "masovou" sociální demokracii
Vydáno dne (23.11.2001 12:28)

MOSKVA 23. listopadu (ČTK) - Bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov na sjezdu své Ruské sjednocené sociálnědemokratické strany oznámil, že se jeho strana spojí s jinou formací tohoto zaměření - Ruskou stranou sociální demokracie. V čele této strany je gubernátor Samarské oblasti Konstantin Titov.

Podle Gorbačova se ustavující sjezd nového seskupení sejde už tuto sobotu. Jak sdělila agentura ITAR-TASS, vůdcem nové strany má být právě Gorbačov. Titovovi by pak měla připadnout funkce předsedy.

Gorbačov v projevu k 200 delegátům ze 70 regionů Ruska zdůraznil, že v tomto důležitém historickém období země je nutné vytvořit novou masovou sociálnědemokratickou stranu.

Pochválil také prezidenta Vladimira Putina za snahu dát Rusku "druhý dech" a zlomit negativní tendenci vývoje posledních deseti let. Gorbačov vyzval k podpoře Putinových reforem v Rusku i jeho zahraničněpolitických iniciativ, které se týkají mimo jiné vzniku široké koalice proti terorismu. "Mnohé prezidentovy návrhy ještě Západu zcela nedošly. Mám na mysli hlavně jeho dalekosáhlé návrhy na vytvoření nového světového pořádku," řekl Gorbačov.

Přestože se Gorbačov snažil prostřednictvím své sociálnědemokratické strany prosadit na ruské politické scéně, zůstal jen na okraji a podporu ruských voličů nezískal. Je otázka, zda se mu podaří prorazit s větší formací. Naproti tomu na Západě, kde je častým návštěvníkem, se těší stálé oblibě.
Zdroj :ČTK/NERIS
Gorbačov se stal vůdcem Sociálnědemokratické strany Ruska
Vydáno dne (24.11.2001 19:11)
MOSKVA 24. listopadu (zpravodajka ČTK) - První a zároveň poslední prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov byl dnes zvolen vůdcem nové Sociálnědemokratické strany Ruska (SDPR). Na ustavujícím sjezdu této strany, který se konal dnes v Moskvě, byl jediným kandidátem na tuto funkci. Předsedou SDPR byl zvolen gubernátor Samarské oblasti Konstantin Titov.

SDPR vznikla sloučením několika sociálnědemokratických struktur, mezi nimiž je Ruská sjednocená sociálnědemokratická strana Michaila Gorbačova, Ruská strana sociální demokracie Konstantina Titova a několik dalších organizací. Spojila v sobě mimo jiné i Socialistickou stranu Ruska a hnutí Duchovní dědictví a Svaz realistů. Jejich předáci Ivan Rybkin, Alexej Podberjozkin a Nina Žukovová se však odmítli stát členy nové Gorbačovovy strany. Podle Gorbačova to ale neznamená rozkol.

Gorbačov dnes na sjezdu prohlásil, že jeho strana podporuje prezidenta Vladimira Putina a bude podporovat jeho kandidaturu při příštích prezidentských volbách, pokud se jeho nynější pozice nezmění. Podle jeho slov ruští sociální demokraté, kteří se k němu přidali, schvalují "dalekosáhlé návrhy ruského prezidenta, které poskytují novou šanci pro spolupráci Ruska s USA a Západní Evropou". Putin podle něj ví o sjednocení sociálních demokratů a zajímá se o tento proces a podporuje jej.

Nová strana se označuje za ochránce střední třídy a je proti "divokému kapitalismu". Podle Gorbačova bude usilovat o účast v mocenských strukturách. Překvapivým spojencem SDPR se stal skandálně proslulý vůdce Liberálně demokratické strany Ruska (LDPR) Vladimir Žirinovskij. "S radostí jsem vás přišel pozdravit a popřát vám úspěchy. Vaše strana se mi líbí a vaše vedení je sympatické," řekl Žirinovskij na sjezdu. Vyjádřil naději, že v příštím parlamentu bude SDPR mít svou frakci a někdo z členů bude ve vedení dumy. Podle Žirinovského sociálnědemokratická strana v Rusku "vyzrála" a nebyla vytvořena shora. "Vaše vedení je velmi moudré," řekl delegátům.

Podle tvrzení vedení SDRP její členská základna nyní čítá asi 30.000 členů. Patří k nim mimo jiné bývalý moskevský starosta Gavriil Popov, jeden z architektů "perestrojky" Alexandr Jakovlev a další známí politici Gorbačovova období.

Gorbačov dnes na tiskové konferenci řekl, že podle jeho názoru se Rusko může stát přidruženým členem NATO. "Pro NATO i pro nás je jasné, že musíme odpovídat za bezpečnost v Evropě a v Asii. Podle mne by se měla uzavřít nová smlouva a starou je třeba zanechat dějinám. Není nutné kvůli tomu vstupovat do NATO. Myslím, že by to mohlo být přidružené členství," uvedl.

Alexandra Malachovská mik

Zdroj: ČTK/NERIS

 

POZNÁMKY:

[1] Suslov, M. A. (1902 - 1982), od r. 1952 člen a tajemník ÚV, od r. 1955 člen politbyra,
po XX sjezdu hlavní představitel neostalinismu v ideologické oblasti.

[2] Andropov, J. V. (1904 - 1984) vedoucí pracovník komsomolského a stavropolského kraje,
v letech 1953 - 1957 v diplomatických službách v Maďarsku, 1962 - 1967 tajemník ÚV KSSS, 1967 - 1982 předseda KGB, od 1982 - 1984 generální tajemník ÚV KSSS.

[3] http://www.narodnaobroda.sk/20011126/06_005.html

[4] (PhDr. Miloš Balabán, Ph.D. Armáda a rozpad Sovětského svazu,
http://www.army.cz/vti/vojroz/2002_1/160.htm

[5] Brežněv, Leonid Iljič. (1906 - 1982), od r. 1960 předseda prezidia nejvyššího sovětu,
od r. 1964 (po sesazení Chruščova) první tajemník ÚV KSSS

[6] Carter, James Earl (1924), americký politik a 39. prezident (1977 - 1981)

[7] Reagan, Ronald Wilson (1911), americký politik a 40. prezident zvolený v roce 1980, 1984

[8] V březnu 1983 vyhlásil prezident Reagan projekt, nazývaný strategickou obrannou
iniciativou (Strategic Defense Initiative, SDI) Tento plán zásadním způsobem změnil vývoj situace v oblasti vývoje a výroby strategických zbraní, respektive jejich kontroly. Projekt SDI předpokládal vybudování protiraketového obranného systému umístěného v kosmickém prostoru. To vyžadovalo vysoké finanční náklady, které se ale měly zhodnotit v téměř absolutní jistotě likvidace nalétávajících mezikontinentálních raket protivníka. Zveřejnění SDI bylo pro SSSR další těžkou ranou, na již už sovětská ekonomika nedokázala najít odpověď.

[9] Smlouva ABM - (Anti - Ballistic Missile Treaty - Smlouva o protiraketových řízených
střelách). Podepsaná Spojenými státy a Sovětským svazem v roce 1972 a novelizovaná v roce 1974, dovoluje každé straně vlastnit jeden systém ABM se 100 odpalovacími zařízeními a 100 protiraketovými řízenými střelami ABM na jediném stanovišti na území každé z nich.

[10] Od roku 1979 sovětská vojska okupují Afghánistán - "válka, o které se nesmělo mluvit"
(stažení vojsk 1988 - 1989)

[11] Šustrová, P., Michail Gorbačov, prezident SSSR.
http://www.lidovky.cz/akademie/clanekaklegendy.asp?r=aklegendy&c=A020419_165449_aklegendy_jel

[12] Zpráva o možnostech opatření k budování důvěry a bezpečnosti, verifikace, nešíření zbraní
hromadného ničení, kontroly zbrojení a odzbrojování (Prosinec 2000, OSN)
START 1 - vstoupila v platnost až roku 1994, byla první smlouvou, která skutečně snížila počty jaderných strategických útočných zbraní. Jakmile bude zcela naplněna, bude znamenat snížení rozmístěných amerických a ruských strategických zbraní z více než 10.000 na 6.000 na každé straně. Od roku 1988 Spojené státy odstranily více než 13.000 jaderných hlavic a bomb, vyřadily více než desítku různých typů jaderných bojových hlavic a snížily svůj celkový arzenál jaderných bojových hlavic o 59%- 80% nestrategického jaderného arzenálu a 47% strategických zásob USA. K dnešnímu dni Spojené státy vyřadily přes 900 prostředků strategické dopravy. Těmto prostředkům dopravy odpovídalo podle Smlouvy START 4.400 bojových hlavic. Celkově tato eliminace prostředků dopravy zahrnuje 478 mezikontinentálních řízených balistických střel, 368 balistických řízených střel odpalovaných z ponorky a 67 těžkých bombardérů. Kromě toho bylo vyřazeno přibližně dalších 234 nosičů a čekají na zničení 5. prosince 2001, což je lhůta pro smlouvou stanovené snížení. Spojené státy a republiky bývalého Sovětského svazu směřují k tomu, aby veškerá snížení nařizovaná smlouvou byla dokončena do konečného termínu 5. prosince 2001.

[13] Šustrová, P., Michail Gorbačov, prezident SSSR.
http://www.lidovky.cz/akademie/clanekaklegendy.asp?r=aklegendy&c=A020419_165449_aklegendy_jel

[14] Kohl, Helmut, německý politik, kancléř 1982 - 1998

[15] Eduard Ševarnadze, ministr zahraničí, 1992 dočasná hlava státu Gruzie

[16] Varšavská smlouva - Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, kterou
14.5.1955 ve Varšavě podepsaly jako reakci na vstup Spolkové republiky Německo do NATO. Smlouva byla uzavřena na dvacet let s automatickým prodloužením o deset let pro státy, které ji rok před uplynutím nevypoví. Smlouva oficiálně zajišťovala vzájemnou pomoc, dojde-li v Evropě k útoku na členský stát, ve skutečnosti mocenskopolitický nástroj SSSR (vedoucí postavení SSSR, přítomnost sovětských vojsk na území členských států).
zakládající státy:
 Albánie (roku 1961 vyloučena),
 Bulharsko,
 Československo,
 Maďarsko,
 NDR,
 Polsko,
 Rumunsko,
 SSSR.

[17] Zpráva o možnostech opatření k budování důvěry a bezpečnosti, verifikace, nešíření zbraní
hromadného ničení, kontroly zbrojení a odzbrojování (Prosinec 2000, OSN)
START 2 - Smlouva START 2 byla podepsána v roce 1993 a ratifikována Spojenými státy v roce 1996 a Ruskem v roce 2000. K jejímu vstoupení v platnost nemůže dojít, dokud USA neratifikují protokol START 2 z roku 1997, který prodlužuje lhůtu pro naplnění smlouvy z roku 2003 do roku 2007 a dokud nebudou vyřešeny určité další podmínky spojené s ruským rozhodnutím o ratifikaci. Start 2 navazuje na Smlouvu START 1, dále snižuje rozmístěné strategické zbraně každé strany na 3.000 až 3.500 a eliminuje veškeré pozemní balistické rakety s více hlavicemi. Jakmile bude naplněna Smlouva START 2, bude pro Spojené státy znamenat snížení jejich strategických jaderných sil o dvě třetiny vzhledem k úrovním z dob vrcholící studené války.

[18] Gorbačov, M. S., Přestavba a nové myšlení pro naši zem a pro celý svět. 1. vyd. Praha.
Svoboda 1987, str. 102

[19] Erich Honecker, 1976 - 1989 funkce předsedy státní rady (východní Německo)

[20] Jaruzelski, Wojciech, generál, generální tajemník Polské sjednocené dělnické strany,
ministr obrany a předseda vlády, vyhlásil v prosinci 1980 výjimečný stav a vojenským terorem se pokusil potlačit lidové hnutí.

[21] Kádár, János, r. 1956 se stává prezidentem Maďarska.

[22] Husák, Gustav, po 17.listopadu 1989 mu nezbylo nic jiného, než 10. prosince abdikovat z funkce prezidenta republiky.

[23] Jaltské uspořádání, Na jaltské konferenci 1945 dohodnuto rozdělení poválečného Německa
mezi Francii, Británii, USA a SSSR.

[24] (PhDr. Miloš Balabán,