OBSAH
1. Husovi předchůdci
1. 1. Husovi předchůdci v Čechách
1. 2. John Wycliffe
2. Mistr Jan Hus
2. 1. Husovo mládí
2. 2. Cesta na kazatelnu
2. 3. Boj za pravdu
2. 4. Dekret Kutnohorský
2. 5. Sám proti všem
3. Použitá literatura
1. HUSOVI PŘEDCHŮDCI
1.1. Husovi předchůdci v Čechách
Hus nebyl první, kdo poukazoval na zvrácený stav tehdejší církve. Kritické hlasy zaznívaly již daleko dříve. Prvním významným kazatelem byl Konrád Waldhauser (1325- 1369), který přišel do Prahy roku 1363 na pozvání samotného Karla IV. Brzy si získal takovou popularitu, že musel kázat před kostelem. Obracel se k chudým, aby konali dobré skutky a nabádal bohaté k polepšení. Opíral se o písmo a o myšlenky prvotní církve. Jeho kázání zdaleka nebyla tak horlivá jako pozdější Husova, a protože kázal v němčině, tak jeho vliv na české posluchače nebyl tak velký. Přesto se neubránil podezření z kacířství.
Další důležitou osobou byl Jan Milíč z Kroměříže. Ten se již ve svých kázáních nijak neomezoval a směle kritizoval i nejvyšší hodnostáře. Jeho kritika byla namířena především proti moci světské. Jan Milíč si snadno podmaňoval pražskou veřejnost. Sám se snažil žít příkladným životem a jeho cílem bylo stát se nejskromnějším učedníkem Krista. Původně pracoval jako notář v kanceláři Karla IV. a byl kanovníkem pražské katedrály. Jan Milíč se této úspěšné kariéry vzdal a rozhodl se se věnovat výlučně kázání. Obracel se k lidem v několikahodinových rozhovorech, někdy i čtyřikrát denně. Odsuzoval jakýkoli druh obchodu. Kdo prodá nějakou věc dráže, než ji koupil, páchá podle Milíče hřích. Roku 1366 se dostal poprvé do vážného konfliktu. Na jednom jeho kázání byl přítomen i sám Karel IV. Milíč k němu prý směle přistoupil a označil ho za Antikrista. Císař dal Milíče na čas zavřít, pal mu ale velkoryse opět vrátil svobodu. O rok později předložil Milíč papeži v Římě svůj návrh na obnovu církve- samozřejmě neuspěl. Jeho odhodlání však zlomeno nebylo. Naopak, roku 1372 založil v Poraze tzv. Jeruzalém. Bylo to útočiště pro Milíčovi učedníky a zároveň útulek pro padlé ženy. Podle některých zpráv v Jeruzalémě shromáždil 200 nevěstek a obracel je k řádnému životu. Jeho činnost vedla k udání v Avignonu a „otec české reformace“ se roku 1374 odebral za papežem do Říma. K procesu s kacířem však nedošlo. Milíč umřel téhož roku v Kroměříži. Jeho žáci byli vyhnáni z Prahy a Jeruzalém byl Karlem IV. zrušen.
Mezi české reformátory nepochybně patří i Tomáš ze Štítného (1333- 1405), jihočeský zeman. Nabyl poměrně vysokého vzdělání a, ač laik, začal psát pod vlivem Milíče o náboženských otázkách. V Praze napsal svůj první sborník Knihy šestery o obecných věcech křesťanských, později Řeči besední a Řeči nedělní a sváteční. Vyzýval v nich pány, aby se polepšili. Poddaným radil pokornou službu pánům. Fakt, který byl rozhodující, byl český jazyk. Nikdo předtím nepsal o náboženských tématech národním jazykem. Díky tomu se Tomáš ze Šítného stal klasikem českého jazyka v předhusitském období.
Matěj z Janova (1350- 1393) patří k těm, kteří byli nuceni své myšlenky odvolat. Matěj byl velice vzdělaný muž. Nejdříve studoval filozofii, pak theologii v Paříži. Velice často se dostávala do konfliktu s církví. Roku 1389 prohrál proces a musel sobě tak cenné myšlenky odvolat, byl donucen popřít smysl častého přijímání. soucítil s chudými, a proto kázal, že království chudých není na tomto světě a přijímání znamená spojení s oním světem. Matějovi bylo zakázáno kázat, a tak své názory horlivě psal. Z jeho pera pak vzešlo dílo, ze kterého se učilo celé další pokolení, včetně Husa. Toto dílo nese název Pravidla Starého a Nového zákona a obsahuje požadavky na zrušení mnišských řádů a odstranění obrazů v chrámech, protože zastiňují Krista. Matěj z Janova se také podílel na překladu bible do češtiny a má zásluhy na založení Betlémské kaple.
1.2. John Wycliffe (1324- 1384)
Profesor teologie na oxfordské univerzitě, reformátor a myslitel; stoupenci nazýván „ evangelický doktor“, odpůrci „ náš pes“. Žil příkladným evangelickým životem a údajně přeložil Bibli do angličtiny. Jeho díla inspirovala Jana Husa. Wycliffe kritizoval obecnou zkaženost církve a nabádal k návratu k prvotní chudobě. Známé jsou jeho výroky o spáse: „Pravá církev je společenstvím předurčeným ke spasení. Je neviditelná. Jediným vnějším znakem jejich příslušníků je vzorný život. Proti této církvi stojí církev viditelná, hierarchická, zesvětštělá a zavrženíhodná. Hlavou té první církve je Kristus, té druhé Antikrist.“ Wycliffe vyzýval stát, aby třeba i silou vyvlastnil církevní statky. Samozřejmě, že za tyto názory byl napadán. Musel opustit univerzitu a jen mocní představitelé anglické královské rodiny ho zachránili před upálením.
2. MISTR JAN HUS
2.1. Husovo mládí
Období Husovo mládí je zastřeno rouškou tajemství. Je známo jen pár strohých faktů
nebo jde o informace, které nejsou příliš důvěryhodné. S jistotou nelze určit ani datum a místo Husovo narození. Pravděpodobně se Hus narodil roku 1371 v jihočeském Husinci u Prachatic. Neexistuje žádný záznam o jeho příchodu na svět. Pocházel z typické, chudé, středověké rodiny, kde se rok narození neregistroval. Matky většinou věděly jen to, který patron měl v den narození jejich dítěte svátek. Jak tedy historikové přišli na datum 1371? Historik F. M. Bartoš u jednoho Husovo kázání z let 1401- 1402 objevil poznámku: „ ...v roce kazatelství druhém, věku pak 31...“
Co je vlastně o Husově mládí známo? Pocházel z poddanské a početné rodiny. Navštěvoval školu v Prachaticích s velmi dobrou úrovní. Docházku začal pravděpodobně později, protože i na filozofickou fakultu univerzity v Praze přišel ve vyšším věku, než bylo tehdy obvyklé.
Jeho jméno ve skutečnosti znělo Jan z Husince. Hus byla jen přezdívka, která se ujala natrvalo.
Jan byl zcela obyčejný mladík temperamentní povahy, radosti a mladistvé lehkomyslnosti. Žil s běžnými studentskými starostmi a rád s kamarády poseděl u džbánku při vášnivé diskuzi o životě. Jak sám na sebe ve svém pozdějším díle prozrazuje, přišel na fakultu proto, aby se stal knězem, měl pěkný dům, dobré jídlo a dostatek peněz.
I Husův vnější vzhled se liší od běžných představ a obrazů. Většinou bývá malován jako člověk štíhlé postavy, realita byla však zcela opačná, svým vzhledem připomínal typického, dobře živeného faráře. Především ve zralém věku se jeho tváře čím dál tím více zakulacovaly a růžověly. Byl menší postavy a jeho vlasy poměrně rychle ustoupily pleši. Jak je tedy vidět, Husův skutečný obraz se nám od dobře známých gotických soch poněkud vzdaluje.
Hus se ve svém mládí nijak neodlišoval od ostatních . Pomalu dozrával a připravoval se pro život. Poznal mnoho podob hříchu, které pak později odsuzuje. Na druhou stranu, kdyby si tímto bujarým obdobím neprošel, těžko by pak mohl ve svých dílech hřích tak podrobně popisovat.
2.2. Cesta na kazatelnu
Po ukončení filozofických studií Hus dále studoval na bakaláře a mistra svobodných umění. V té době fakultou zmítaly tři druhy problémů. První souvisel s rozkolem v katolické církvi a jejím celkovým zesvětštěním. Druhým problémem pak byla neutěšená situace Českého státu, občanská válka, ve které stály všichni proti všem. Jako třetí potíž tu vystupují vzájemné vztahy na fakultě, kde sílí český národ, první doma vyškolená inteligence. Přesto však stála česká část univerzity zastíněna převahou cizinců, hlavně Němců. Univerzita byla rozdělena do tzv. čtyř národů: národ český, polský, saský a bavorský. Pravdou ovšem je, že i národ polský představovali velké části Němci a ani česká část nebyla národnostně jednotná. Při řešení otázek týkajících se univerzity se uplatňovalo hlasování. Pokud Češi chtěli prosadit svůj názor, byli vždy přehlasováni. Právě v tomto prostředí začíná sílit národnostní cítění, rodí se základy radikalismu a opravného hnutí.
Hus byl vnímavým a zaujatým studentem a pozoroval okolo sebe neustálé rozpory a to nejen na fakultě, ale i rozpory mezi teorií a praxí náboženského života. Při přednáškám naslouchal mistrům kázajícím o pokoře, ctnosti, chudobě a morálce, sami profesoři se ale těmito myšlenkami neřídili a každodenně podléhali hříchu. Hus přišel do Prahy, aby vystudoval na kněze a stal se tak i poměrně váženým a bohatým mužem. A právě na fakultě se Hus začíná zamýšlet nad žebříčkem svých hodnot. Už si nebyl jist svými sny, trápila ho všechna ta nespravedlnost a lež kolem. Rád by se vzepřel a bojoval, jenže co zvládne sám proti mocné katolické církvi?
Hus ke svým názorům nedošel ze dne na den, ale nejdříve prošel několikaletým myšlenkovým vývojem. Sám byl celý svůj život pevně přesvědčeným křesťanem a nikdy nepřemýšlel nad cestou revoluce a násilí, neboť ta se příčila křesťanské nauce. Po dvou letech se stal Hus bakalářem, pak mistrem svobodných umění a zároveň i studentem teologie ( na doktora teologie se studovalo patnáct let a Hus této hodnosti nikdy nedosáhl). Hus měl před sebou slibnou kariéru. V roce 1401 byl zvolen děkanem filozofie, později se dokonce stal na jeden semestr rektorem univerzity. V té době byl již také vysvěcený na kněze v kostele sv. Martina na Starém Městě a konal svá první kázání. Promlouval k chudým lidem o problémech, které se běžně rozebíraly na fakultě. Tam vládlo všem poměrně svobodné ovzduší, narozdíl od kazatelny, kde svými názory silně vybočoval z rámce, v němž byla kritika církve tolerována. Často se inspiroval dílem Johna Wycliffa, označovaným za kacířské. Horlivě ho překládal a ústně pak předával chudým lidem ze své kazatelny.
14. března 1402 se mistr Jan Hus stal knězem v nově vysvěcené kapli Betlémské. Zde se stal nejznámější osobností v Praze a jeho plamenným kázáním lid naslouchal s opravdovým zájmem. Hus se ocitl na kacířské cestě.
2.3. Boj za pravdu
Hus měl již v žebříčku svých hodnot jasno. Na prvním místě se ocitlo hledání pravdy. Když Hus začal kázat v Betlémské kapli, Českým státem právě zmítala občanská válka a politická i ekonomická krize. Král Václav, jeho bratr Zikmund, pyšná šlechta a feudálové si mezi sebou „vyřizovali účty“. Vzájemně si vypalovaly vesnice a městečka. Hořící domy ale patřily poddaným. Lid trápil hlad, zatímco bohatství se hromadilo v církevních institucích a patricijských domech. S rostoucím bohatstvím církev stále více upadala. V truhlách se hromadilo zlato, bujelo obžerství, alkoholismus a hazardní hry. Na farách byly kněžské konkubíny, které rodily kněžské děti. Běžně se obchodovalo s úřady, odpustky a obročími.
Takový stav nenechával Husa chladným. Se vším zanícením kritizoval církevní hierarchii a každá jeho druhá věta byla kacířská. Navíc dokázal lidem své myšlenky sdělit srozumitelně a především česky. Betlémská kaple,největší kazatelský sál v Evropě, nestačila pojímat obrovské množství posluchačů. Hus začal dávat již dávno převráceným hodnotám smysl a navracel jim jejich prvotní význam. V Betlémské kapli působil od roku 1402 do roku 1413, kdy byl označen za kacíře a musel opustit Prahu. Husovy proslovy nechodila poslouchat jen chudina, mezi davem se našli i mnozí představitelé vyšších společenských vrstev, patricijové, šlechtici, dokonce i Husova obdivovatelka, královna Žofie.
2.4. Dekret Kutnohorský
Hus poměrně dlouho a svobodně hlásal své myšlenky. Jinde v Evropě by byl již dávno zajat. V Čechách byla Husovi nakloněna situace. Problémy začaly v roce 1408 na půdě pražské univerzity. Německý mistr Meistermann udal svého kolegu Stanislava ze Znojma, že hlásá bludné myšlenky Wycliffovy . Řím rychle zakázal šíření oznámených bludů a Wycliffovy spisy měly být zabaveny. A tak již dlouholeté rozepře mezi konzervativními Němci a Wycliffovi nakloněnými Čechy přerostly v národnostní konflikt. V květnu 1408 se konalo setkání příslušníků českého národa na univerzitě. Měli na příkaz Říma veřejně odsoudit 45 Wycliffových tezí. Většina českých učenců tyto názory sama vyznávala, a tak tomu bylo i po setkání. Jen tyto myšlenky nesměly být šířeny veřejně. V červnu roku 1408 bylo zakázáno při kázání veřejně napadat kněžstvo. Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburgu byl vyzván Římem, aby zastavil šíření Wycliffových zásad a aby zaútočil proti Husovi. Zbyněk ale byl ve skrytu Husovi nakloněn a nechtěl mu ublížit i přesto, že věděl, že to Hus s kritikou přeháněl. A tak vydal oznámení, že i přes bedlivé zkoumání, kacířství v pražské diecézi nenalezl. V srpnu téhož roku si faráři začali stěžovat u arcibiskupa na Husa, který soustavně kázal proti duchovenstvu a snižoval tak jejich autoritu. Situace se začala vyostřovat a odění v Čechách se začaly zajímat i cizí země. Král, arcibiskup a pražská univerzita dostali pozvání na koncil v Pise. Václav IV. slibuje svou účast, ale jen za okolností, e mu bude přiznáno právo na římský trůn. Obecně se Václav klonil ke svolání koncilu. Arcibiskup a německá část univerzity se postavila proti koncilu a tím i proti králi. Na fakultě se odehrávaly prudké řečnické boje. Král čekal, jak se mistři dohodnou, aby již konečně mohl své rozhodnutí poslat netrpělivým francouzským diplomatům. Václav potřeboval, aby za ním na koncilu stála alespoň univerzita. Učinil rázné rozhodnutí a podepsal 18. ledna 1409 dekret Kutnohorský. Zrušil privilegované postavení Němců na fakultě. Od té doby měli při Němci při hlasování jen jeden hlas zatímco Češi tři. Odhlasovat účast na koncilu v Pise pak nebylo těžké. Němečtí mistři dekret tvrdě odmítli a v květnu 1409 opustili Prahu. Odešli do Lipska, Heidelbergu a jiných univerzit, kde mluvili proti králi a kacířským Čechám. Na podzim 1409 byl Hus jednohlasně zvolen rektorem fakulty.
Pisánský koncil skončil pro Václava IV. úspěšně a mohl používat titul rex Romanorum. Bohužel neměl dost sil na to, aby se císařství opravdově zmocnil. V otázce papežského schizmatu koncil neuspěl. Sice oba stávající papežové byli odvolání a byl zvolen papež nový, Alexandr V., jenže sesazení papežové nevzali rozhodnutí na vědomí a došlo tak k trojvládí.
Odchod mistrů z univerzity vzbudil nežádoucí pozornost v cizině. Na arcibiskupově stole se hromadily stížnosti proti Husovi. Jan Zajíc již ztrácel s Husem trpělivost, protože se kvůli němu neustále dostával do potíží.
Hus, z mnoha stran odsouzený, získával čím dál tím větší popularitu a stoupal i v řetězci hodností. Stal se dokonce rektorem Karlova učení. V prosinci 1409 vydal papež Alexandr V. bulu, v níž zakázal kázání mimo farní, klášterní a biskupské kostely.
Události získávaly mezinárodní charakter. Hus reagoval na bulu odvoláním k papeži. Starý papež Alexandr zemřel a Hus doufal, že jeho nástupce Jan XXIII. bude liberálnější. Arcibiskup dostal na Husa zlost a na Malostranském náměstí nechal veřejně spálit Wycliffyovy spisy. V srpnu 1410 dal papež Husa do klatby a ve lhůtě dvou měsíců ho předvolal před soud. Hus nic nedbal, k soudu se nedostavil a dál veřejně kázal v Betlémské kapli. Arcibiskup vyhlásil nad Prahou interdikt (1411), ale ještě toho roku zemřel. Hus tak získal dva roky života . Nový arcibiskup byl zvolen až za rok a půl. Stal se jím Albík z Uničova, výtečný doktor, který však církevní problematice nerozuměl. Raději předstíral, jakoby žádné klatby proti Husovi nebylo. Hus mezitím dále brojil proti církvi. Po několika demonstrativních akcích proti prodávání odpustků se král s Husem definitivně rozešel. Hus začal ztrácet i oporu mezi intelektuály. Situace byla již příliš vyhrocená a mistři se báli spojenectví s mužem, který byl již přes rok v klatbě. Zároveň jim připadalo nebezpečné porušovat nařízení krále a papeže. Hus nadále kritizoval odpustkové byly a papež nad ním vydal nejvyšší stupeň klatby. Mohl být kdekoli zatčen a upálen, věřícím bylo pod hrozbou trestu zakázáno se s kacířem stýkat. Praha trpěla pod interdiktem. Hus věděl, že situace je již neudržitelná a odešel na podzim 1412 z Prahy. žil ve vyhnanství nejprve na Kozím Hrádku, pak v Sezimově ústí a nakonec na pozvání Lefla z Lazan na hradě Krakovec. Kázal venkovanům a psal. Takto žil až do 11. října 1414, kdy se vydal na svou poslední cestu.
2.5. Sám proti všem
Hus se chtěl odvolat a dosáhnout spravedlnosti cestou práva. Jenže ke komu se obrátit, když jej všechny právní instituce odsoudili? Zikmund pozval Husa do Kostnice, aby obhájil své učení. Mnoho přátel Husa varovalo a viděli v koncilu nastraženou past. I Hus se rozvažoval. Měl obavy, ale na druhou stranu pořád věřil, že může napravit církev. Jeho myšlenky přeci nejsou kacířské, požaduje jen dodržování křesťanské morálky v jejím původním a pravém smyslu. K tomu dostal od Zikmunda přislíbený ochranný glejt na cestu. Hus se rozhodl odcestovat. Když byl hotov s přípravami na cestu, kterou mu zaplatili jeho přátelé, s obavami zjistil, že očekávaný glejt nepřišel. Hus přesto odjel a Zikmundův glejt dostal až čtyři dny po příjezdu do Kostnice. Kostnický sněm svolal papež s králem Zikmundem na popud Husova velkého nepřítele, kardinála Zabarelly. Koncil byl zahájen 1. listopadu 1414. Sešli se zde 3 patriarchové, 23 kardinálů, 27 arcibiskupů, 106 biskupů, 343 univerzitních mistrů, 28 králů a knížat a 676 urozených šlechticů, vladyků a rytířů. Kostnice ožila. Přijelo 170 krejčích, 160 pekařů a přes 500 muzikantů a kejklířů. Jak dodává Vavřinec z Březové ve svém výčtu, také přicestovalo přes 700 očividných nevěstek. Hlavním tématem koncilu bylo řešení schizma. Řešení Husova problému vyšlo především ze Zikmundovi iniciativy. Hus dostal pozvání na setkání s kardinály, aby se hájil. Na schůzi mu však vůbec nebylo dovoleno, souvisle promluvit. Přítomní kardinálové jen Husa zkoušeli z pravověrnosti. Skvělému betlémskému řečníkovi se nenaskytla možnost, jak by své učení mohl objasnit a hlouběji vysvětlit. Jediným jeho úkolem mělo být odvolat své bludy. Umlčeli ho ještě dříve, než stačil promluvit. Hus byl o své pravdě skálopevně přesvědčen. Rozhodnutí o jeho konci bylo jasné již na začátku procesu. To, že pak soud trval osm měsíců, mělo jen vyvolat vidinu právního stavu. Hodnostáři se báli, že když Husa upálí, nastanou v Čechách bouře. Chtěli ho donutit k odvolání. Hus byl zatčen hned po prvním procesu. Jeho kobka se nacházela v dominikánském klášteře. Byla zima a do vězení pronikal mráz, pod okny tekla veřejná stoka. Mistr Jan nastydl, začaly ho bolet dásně a ozval se žlučník. Pomoženo mu nebylo, neboť všichni doufali, že ho jeho utrpení nakonec donutí k odvolání. Deset týdnů před upálením my byl pobyt ještě více znepříjemněn. Převezli ho na hrad Gottlieben, hrad kostnického biskupa. Zde byl ve věži přikován za nohy i ruce a vystaven rozmarům počasí. Hus trpěl nejen fyzicky, ale i psychicky, neboť vidina návratu domů se rozplynula. V Čechách zatím mnoho přátel bojovalo za Husovu záchranu, marně. Mise Jeronýma Pražského skončila neúspěchem a sám Jeroným byl rok po Husovi také upálen. Nakonec se za mistra přimlouval i král Václav a mnozí šlechtici podepsali protestní listinu. Bylo to vlastně celonárodní povstání proti činům páchaným na Husovi. Konečně se dočkali, mistrovi bylo dopřáno veřejného slyšení.
V těchto týdnech do Kostnice dorazily i další pobuřující zprávy, Češi prý přijímají podobojím způsobem. Do té doby bylo věřícím podáváno jen tělo Kristovo. Přijímání vína, tedy krve Kristovi, bylo výsadou pomazaných kněží. V Evropě vzbudila a to novota hrůzu. V podstatě nešlo o nic nového. Podobojím způsobem přijímala pravoslavná církev běžně a katolická se od tohoto zvyku odvrátila ve 12. století. Když se to dozvěděl Hus v Kostnici, souhlasil. Zároveň radil k opatrnosti.
5., 6., a 7. června se odehrálo vytoužené veřejné slyšení. Hus však jen dostal seznam bludů a byl nucen k odvolání. Některé jeho myšlenky byly překrouceny, jiné vysvětlovány jinak, než mistr mínil. Pokud chtěl Jan něco objasnit, byl okřiknut. Odvolat nemohl, zradil by sebe i ty, jimž kázal pravdu. Řekl rozhodně: „Neodvolám!“ reakce byla jasná“ „Budiž tedy zničeno tělo hříchu!“ Husovi byla nasazena papírová čepice s nápisem- toto jest arcikacíř. Řekli mu: „Poroučíme tvoji duši ďáblu.“ Hus odvětil: „A já nejmilosrdnějšímu Kristu.“
Hranice stála na mrchovišti, kde se pohřbívala mrtvá zvířata. Průvod sledovala celá Kostnice. Mistr šel důstojně a modlil se. PO 247 dnech fyzického utrpení vzplál 6. července 1415 plamen usmrcující sice Husa, ale oživující jeho slova. A český národ se ozval. Poprvé v dějinách křesťanské Evropy se jeden národ postavil proti autoritě církve.
3. Použitá literatura:
Hora- Hořejší; Petr : Toulky českou minulostí II, Barometr, Praha 1995, 454 stran
Internet
28. prosinec 2012
8 550×
3183 slov
