Mumifikace

Slovo mumie pochází z arabského výrazu pro bitumen, něco jako dehet, který se cenil jako lék. Arabové byli první, kdo v novověku mumie objevil a domnívali se, že jsou zabalené právě do bitumenu.
Lidé, kteří prováděli mumifikaci se nazývali balzamovači. Budově, kde pracovali se říkalo Krásný dům. Tato budova však připomínala řeznický krám.
Na základě svědectví řeckého historika Herodota z doby kolem roku 450 př. n. l. trvala mumifikace 70 dní. Protože 75% těla člověka tvoří voda, bylo třeba něco, co by vysálo tekutiny. Nejdříve se používal písek, ale při jeho použití byla kůže mrtvých příliš napnutá a mrtví si nebyli moc podobní. Později se začal používat k sušení uhličitan sodný. Mrtví si zachoval vzhled jako zaživa. Sušení trvalo 40 dní. Před tímto procesem vysoušení byl zemřelému odstraněn nosními dírkami mozek a vnitřnosti byly vyňaty řezem na boku těla. Tělo bylo dále naplněno směsí pilin, bláta a plátna, potíráno olejem, zdobeno a bandážováno. Vrchní obvazy se napouštěly včelím voskem a lepily želatinou. Mumie byla zabalena do stovek metrů plátna, které bylo kladeno až ve 20ti vrstvách. Plocha obvazů se rovnala ploše basketbalového hřiště (375m2). Pokud zemřelému chyběla nějaká část těla, byla nahrazena plátnem nebo dřevem.
Mumiím se vkládala velká moc, proto např. Anglický král Karel II. (1630-1685), sbíral prášek z mumií, vtíral si ho do kůže a věřil, že tím do něj vstoupí starobylá velkolepost. Od začátku 13. stol. n. l. až do 17. stol. se mumie sekaly na kousky a podávali se nemocným jako lék. Užívali je pacienti se všemi nemocemi.

CHOROBY

Mumie poskytují vědcům studujícím vývoj člověka velmi cenné poznatky. Rentgenová vyšetření přispěla nejen k poznání metod mumifikace, poskytla též informace o tělesné kondici a stavu chrupu starých Egypťanů. V letech 1967-1978 zkoumali američtí vědci rentgenovým zařízením královské mumie v Egyptském muzeu v Káhiře. Na základě analýzy kosterních změn se ukázalo, že většina faraónů zemřela v mladším věku. Počítačová analýza měření lebek zase prokázala výrazné rozdíly mezi faraony, u kterých se předpokládal příbuzenský vztah. Z rentgenových snímků je rovněž patrné, že mnozí faraoni i jejich manželky trpěli artritidou. I když staří Egypťané obvykle nemívaly problémy se zubním kazem, trápily se zuby a čelisti. Rentgenové snímky ukazují, že trpěli často záněty a chronickým onemocnění dásní.

Když se Egypťané stali křesťany a později muslimy, přestali věřit, že člověk potřebuje své pozemské tělo pro existenci v posmrtném životě, takže se už nepotřebovali dávat mumifikovat.