Napoleon Bonaparte

Napoleon I. Bonaparte, pův. Napoléone Buonaparte, * 15. 8. 1769, † 5. 5. 1821, francouzský císař v letech 1804 – 14 a v březnu až červnu 1815; potomek korsické šlechtické rodiny. Po rozchodu s korsickým separatismem uprchl do Francie a v roce 1793 se přimkl k Hoře; za osobní podíl na dobytí Toulonu byl jmenován generálem. V roce 1795 potlačil roajalistické povstání v Paříži a sblížil se s direktoriem; v roce 1796 velitel italské armády. Roku 1797 donutil Rakušany k uzavření míru, v letech 1798 – 99 vedl tažení do Egypta, roku 1799 provedl státní převrat. Podle nové ústavy byl jmenován prvním konzulem, v srpnu 1802 doživotním konzulem. Obnovil systém sesterských republik v Itálii, reorganizoval státní správu a vybudoval armádu. Upevňoval republikánskou diktaturu, která přerostla v diktaturu osobní, v roce 1804 vyhlásil císařství. Roku 1805 korunován králem Itálie (Horní Itálie), své bratry Josefa, Ludvíka, Jerôma a švagra J. Murata dosadil jako krále teritorií závislých na Francii. Zvítězil ve druhé koaliční válce, revoluční boj proti církvi ukončil roku 1801 konkordátem s papežem. V roce 1804 vydal Code civil, který ovlivnil vývoj evropského práva. V roce 1806 byl pod jeho protektorátem vytvořen rýnský spolek. Napoleonova expanzionistická politika a střetnutí imperiálních cílů Francie a Velké Británie vedly v roce 1803 k válce, k níž se přidružily další kontinentální války (viz též napoleonské války); během nich zajistil Francii mocenskou převahu nad státy západní a střední Evropy. Výsledkem nové politické situace a mocenských kalkulací byl v roce 1810 jeho druhý sňatek s dcerou rakouského císaře Františka II. Porážka ve válce s Ruskem roku 1812 přispěla k rozpadu císařství. V roce 1814 byl protifrancouzskou koalicí donucen vzdát se trůnu a byl vykázán na ostrov Elba. Roku 1815 se opět trůnu zmocnil (stodenní císařství); po prohrané bitvě u Waterloo 22. 6. 1815 abdikoval. Poslední roky života strávil jako zajatec Britů na ostrově sv. Heleny.