Napolen Bonaparte se narodil roku 1769 v Ajacciu ležícím na ostrově Korsika ve Středozemním moři. Pocházel z drobné šlechtické rodiny. Vzdělání získal ve francouzské vojenské škole, poté nastuopil službu ve francouzské armádě jako nadporučík dělostřelectva. Jeho plány mu změnila francouzská revoluce, která vedla k válce s Evropou, k pádu monarchie a způsobila emigrace mnoha šlechtických důstojníků. Za této situace potřebovala revoluční armáda muže, kteří by „zaplnili“ prázdná místa. A tak se Napoleon stal roku 1793 (ve svých pouhých dvaceti čtyř letech) brigádním generálem.
Napoleonovi bylo svěřeno velení nad městskými pluky. Rozmístil zbraně tak, že „náraz kartáčové střely“ rebely rozprášil. Za odměnu byl jmenován do čela francouzské armády bojující s Rakušany v Itálii. Napoleonovo první italské tažení (1796-1797) jeho současníky ohromilo. Dokonale využil revoluční armády. Přestože měli Rakušané početní převahu, Napoleon je opakovaně porážel a donutil k uzavření míru. Toto tažení bylo první praktickou ukázkou Napoleonovi vojenské geniality, politických schopností a citu pro propagandu, ale také ukázkou jeho krutosti, bezohlednosti a cynismu. Napoleon se vrátil do Francie jako známý hrdina, ale tehdejší francouzská vláda (direktorium) v něm viděla potenciální hrozbu a snažila se ho zbavit. Proto také snadno dostal povolení k výpravě do Egypta. Přestože osudem pronásledovaná výprava žádného z očekávaných cílů nedosáhla, Napoleonovi tím nijak neublížila. Naopak mu východní dobrodružství přidalo na slávě. S využitím sil revoluční Francie se zdál vojenský dobrodruh být téměř neporazitelný až do doby, než mu přílišná ctižádostivost způsobila definitivní pád…
Po návratu do Francie Napoleon zjistil, že direktorium už není tak oblíbené a že se ocitá ve vážných problémech. Rychle využil své moci a 9.listopadu 1799 přebral moc. Tak začal nový politický systém – konzulát, ve kterém vládě předsedali tři konzulové. Ve skutečnosti to však byl sám první konzul – Napoleon Bonaparte, zvláště poté, co upevnil francouzské pozice v Itálii vítězstvím u Marenga v roce 1800. Nyní se vlastně stal Napoleon diktátorem Francie, výrazně přeměnil důležité státní instituce a byla vydána nová ústava. Dalším návratem k tradičním hodnotám byl konkordát z roku 1801 mezi Francií a katolickou církví, který tak zakončil dlouhodobý spor. Francie byla prohlášena za katolickou zemi. V roce 1802 Napoleonova obliba ještě vzrostla, když uzavřel amienský mír s Británií. Nicméně v následujících letech opět propuklo nepřátelství. Napoleon začal připravovat překročení La Manche a invazi do Británie.
Mezitím se sám v roce 1804 korunoval císařem Francie a vytvořil novou dědičnou aristokracii. Nový plebicit (lidové referendum) udržel iluzi, že ve Francii je stále jakási všeobecná svoboda, na rozdíl od zbytku Evropy, kde Napoleon brzy dosadil členy své rodiny na trůny uvolněné vyhnanými dynastiemi nebo na trůny nově založených států. V roce 1805 musel Napoleon odložit své plány, protože čelil koalici Rakouska,Ruska a Švédska. Donutil rakouského generála Macka u Ulmu ke kapitulaci. Mack se ani nepokusil bránit. Potom si Napoleon připsal slavnou drtivou porážku spojené rakousko – ruské armády u Slavkova (Austerlitz). Rusové se rychle stáhli, zatímco Rakušané uzavřeli mír. Jedinou událostí, která snížila Napoleonův triumf, bylo Nelsonovo vítězství u Trafalgaru. Tímto vítezstvím získala Británie nadvládu nad mořem, což Francii znemožnilo v nejbližší době přejít La Manche a na Británii zaútočit. Napoleon svým vítězstvím u Slavkova získal vládu nad Itálií, které mu umožnilo odměnit své spojence a spojit je do Rýnského spolku, jehož protektorem se stala Francie. Starobylý titul císař svaté říše římské byl najednou bezvýznamný a tak se ho jeho současný nositel František vzdal a od té doby byl pouze rakouským císařem. Napoleonova hvězda neustále stoupala. Když Prusko konečně roku 1806 pozvedlo zbraně, jeho vojáci, kdysi tak slavní, byli poraženi v bitvě u Jeny. Mírové podmínky byly kruté. Napoleon v Berlíně vyhlásil první dekrety, které se staly tzv. kontinentálním systémem. Dále se Napoleon pokusil zasáhnout Británii jediným možným prostředkem a to zákazem dovozu z Británie kamkoliv do francouzského císařství.
Krvavý a krutý střet v Eylau ukázal, že Napoleon není nepřemožitelný, jenže ruská armáda byla pro změnu jasně poražena ve Friedlandu v roce 1807. Ještě téhož roku uzavřeli Napoleon a ruský car Alexandr u Tylže mír a stali se spojenci. V následujícím roce se Napoleonův starší bratr Josef Bonaparte stal španělským králem. Mnozí španělé však odmítli cizí dynastii a jejich široký odpor vyústil v krutou guerillovou (partyzánskou) válku, která se stávala úspěšnější zvláště od doby, kdy začala britská výprava včele s Arthurem Wellesleym. Navenek císař Napoleon Bonaparte byl na vrcholu své moci a slávy a Rakousko utrpělo zase jednou zdrcující porážku (v bitvě u Wagramu v roce 1809). Konečně se zdálo, že se smíří s tím, že se stane spojencem Francie. Napoleon toto spojenectví zpečetil, když se rozvedl se svou ženou Josefínou a vzal si rakouskou princeznu, která mu dala tak potřebného dědice.
Nicméně tou dobou už se v Evropě objevovaly příznaky nespokojenosti. Obrat nastal, když mezi Napoleonem a carem Alexandrem došlo ke sporu. V roce 1812 vtrhnul Napoleon s mnohonárodní armádou do Ruska. Po krvavé a vleklé bitvě u Borodina přijali Rusové účinnou taktiku vedoucí k vítězství. Velká armáda, sužovaná zimou, hladem a kozáky, se začala rozpadat a vojenské tažení se proměnilo v katastrofu. Po tomto vojenském tažení se francouzské císařství zhroutilo neuvěřitelně rychle. Všechno se proti Napoleonovi spiklo. Po bitvě u Lipska v říjnu roku 1813 byla Francie definitivně ztracena a začátkem roku 1814 spojené armády napadly Francii. V dubnu byla obsazena Paříž a Napoleon byl donucen k abdikaci. Zůstal sice císařem, ale pouze na maličkém ostrůvku Elba ve Středozemním moři. Po odstupu Napoleona se na trůn vrací král z rodu Bourbonů, který si ale nezískal oblibu a vztahy mezi spojenci se zhoršily. Napoleon vsadil na tyto dvě skutečnosti a uprchl z Elby. 1.března 1815 přistál ve Francii. Jeho cesta do Paříže byla triumfálním úspěchem a znovu převzal moc bez jediného výstřelu. Evropa však stála proti němu pevně a jeho druhá „stodenní“ vláda skončila na poli u Waterloo. Napoleon se opět vzdal moci, tentokrát byl ale vypovězen na mnohem vzdálenější ostrov Svaté Heleny v jižním Atlantiku, kde zůstal až do své smrti v roce 1821. Jeho pověst však zůstala živá a umožnila pozdějšímu Bonapartovi vytvořit druhé, byť méně impozantní císařství.
28. prosinec 2012
14 042×
988 slov
:hmmhntgbd: 
dikes
dikes