Národní divadlo

Národní divadlo v Praze patří vedle České filharmonie a Národní galerie k nejvýznamnějším českým kulturním institucím s bohatou uměleckou tradicí, kterou vytvářely a udržovaly přední osobnosti české společnosti. Tato tradice pomohla uchovat a rozvíjet český jazyk, cítění a myšlení.

Dnešní podobu Národního divadla tvoří tři umělecké soubory ( opera, balet a činohra ), které střídavě vystupují v historické budově Národního divadla, ve Stavovském divadle a v Divadle Kolovrat.

Cesta za Národním divadlem nebyla vůbec jednoduchá. V době Bachova absolutismu činnost Sboru časem ustala. Teprve po obnovení ústavního života v Rakousku, na počátku 60. let, se znovu vykročilo.V tuto chvíli přichází do čela Sboru František Ladislav Rieger. Protože již česká společnost nezbytně samostatnou divadelní scénu potřebovala, bylo z Riegrova podnětu na zadní části pozemku zakoupeného pro Národní divadlo narychlo vystavěno v roce 1862 Prozatímní divadlo. Proti tomuto aktu se zvedla velká vlna odporu, která prosazovala postavení řádného reprezentačního divadla. Akce za vybudování divadla se pohnula podstatně dopředu až od roku 1865, kdy se vedení Sboru zmocnili mladší měšťanští politikové. Novým předsedou Sboru se stal JUDr. Karel Sladkovský, za jehož vedení bylo pak Národní divadlo skutečně vybudováno.

Národní divadlo je ztělesněním vůle českého národa po národní svébytnosti a samostatnosti. Na jeho budování se sbírkami podílely široké vrstvy všeho lidu. V roce 1850 se utvořil "Sbor pro zřízení českého Národního divadla v Praze", jehož prvním předsedou se stal František Palacký. Sbor se ihned obrátil s výzvou ke sbírkám ke všem vrstvám české společnosti. Ve slavnostním manifestu ze dne 3. října 1850 "Slovo k upřímným přátelům národu Českého" byla zároveň poprvé veřejně formulována idea Národního divadla, smysl a účel této instituce a budovy. Za vedení Palackého zajistil Sbor pozemek na nábřeží u Vltavy, v dnešní době na rohu Národní třídy a Divadelní ulice.

Položení základního kamene
Nové vedení Sboru pro zřízení divadla českého Národního divadla v Praze vyzvalo hned v roce 1865 k užší soutěži na projekt budovy několik významných architektů. Roku 1866 přijalo pak projekt architekta Josefa Zítka a pověřilo jej také vrchním řízením stavby.V roce 1865 se začalo zvolna pracovat na staveništi. Přípravná fáze vrcholila 16. května roku 1868, kdy byla velkolepě zorganizována slavnost kladení základních kamenů. Základní kameny byly dovezeny z osmnácti míst naší republiky. (např. Blaník, Buchlov, Hostýn, Lipník, Radhošť, Trocnov, Vyšehrad, Žižkov ). Slavnostní projev přednesl JUDr. Karel Sladkovský, prvý poklep provedl první předseda Sboru František Palacký. Následovali Franz Schmeykal, František Ladislav Rieger a další politické osobnosti Čech a Moravy. Za vědu vystoupil Jan Evangelista Purkyně, za hudbu Bedřich Smetana, za dělnictvo František Ladislav Chleborad, za budovatele Josef Zítek a stavitel Antonín Havel, mimo ně ještě představitelé spolků vědeckých a uměleckých organizací.

Výstavba Národního divadla
Už 9. listopadu téhož roku byly dokončeny základy Národního divadla a koncem roku 1877 bylo již divadlo pod střechou. Stavba pak pokračovala pomalu pro neshody a krizi ve Sboru a nesoulad dalšího přílivu peněz se sbírek, bazarů, loterií a dalších akcí s potřebami krytí skutečných stavebních nákladů. Náklady v roce 1877 už přesáhly milion zlatých, dvojnásobek proti původnímu rozpočtu, ale Sbor musel ještě zajistit prostředky na instalační práce, topení a větrání, osvětlení a hlavně na veškeré výtvarné práce a výzdobu celého divadla. Sbor, vedený od července 1877 opět Františkem Ladislavem Riegrem, vyvinul poslední aktivitu, získával další peněžní dary a zdarma poskytovaný stavební materiál. V letech 1878 - 1881 se pak už pracovalo výhradně na výzdobě divadla, a to jak vnitřní, tak i vnější.
Budova Národního divadla

Josef Zítek uzavřel divadelní prostor, hlediště a jeviště do jednoho celku, zastřešeného mohutnou kupolí. Nároží vytvořil Zítek ze dvou schodišťových pylonů, zakončených Schnirchovým sousoším trig řízených Viktorií Pojetí vnější architektury odpovídal i vnitřní prostor hlediště, královského lóže, vstupního vestibulu a hlavního foyeru. Zítkovi pro řešení interiéru, kde navíc zápasil s příliš velkým počtem požadovaných míst, mnoho prostoru nezbývalo. Omezil proto plochu vstupního vestibulu. Vzniklo slavnostní schodiště, spojující vestibul s přízemím, schodiště mezi prvním a druhým balkónem a věžové schodiště ze vstupního vestibulu na druhý balkón a první a druhou galerii. Monumentalitě budovy byla obětována velikost chodeb, šaten a zejména prostor pro herce a divadelní techniku.
Otevření Národního divadla

V sobotu 11. června 1881 bylo téměř dokončené divadlo otevřeno slavnostním představením Smetanovy opery Libuše na počest návštěvy korunního prince Rudolfa II. a belgické princezny Stefanie. V novostavbě se ještě odehrálo dalších 12 představení a pak bylo divadlo uzavřeno, aby se mohly dokončit poslední zbývající práce. Definitivní otevření bylo stanoveno na 11. září 1881. Ale 12. srpna asi v šest hodin odpoledne při montáži hromosvodu vypukl neopatrností klempířů na střeše požár, který zničil původní měděnou kopuli hlediště a jeviště divadla.

Obnovení Národního divadla
Po této pohromě se projevila velikost, obětavost a houževnatost českého národa. Stavební odbor Sboru získal sbírkami a dary během pouhých 47 dní milion zlatých a umožnil tak odstranit škody a dokončit stavbu budovy ND. Po požáru byl Josef Zítek vyzván, aby vypracoval projekt budovy. Už během prvních třinácti představení v původní Zítkově stavbě se ukázaly četné provozní závady divadla. I když byl původně požadovaný počet míst snížen ze 2500 na 1800, nemohl se Zítek ubránit komínovému tvaru hlediště ani špatné viditelnosti z 1. a 2. galerie. 10. února 1882 předložil Josef Zítek projekt obnovy. Sbor zamítl projekt jako nevyhovující a po ostré kritice tisku autor ND Josef Zítek rezignoval.
Znovuotevření Národního divadla

18. listopadu 1883 bylo obnovené divadlo znovu otevřeno. František Ladislav Rieger předal prvnímu řediteli Františkovi Adolfu Šubrtovi a hercům ND před novou premiérou Libuše obnovenou a rozšířenou novostavbu.

Národní divadlo je instituce, k níž patří ještě další významné budovy - Tylovo divadlo ( bývalé Stavovské, kde měla premiéru Mozartova opera Don Giovani ), po osvobození bylo připojeno Smetanovo divadlo a v roce 1958 experimentální scéna Laterny Magiky. Dnes můžeme vedle historické budovy ND vidět i budovu Nové scény , jejíž činnost byla zahájena hrou Strakonický dudák.

Dokonale vybavená budova Národního divadla ( elektrické osvětlení či ocelová konstrukce jeviště ), sloužila bez velkých přestaveb skoro sto let. Až 1. dubna 1977 bylo Národní divadlo představením Jiráskovy Lucerny na více než šest let uzavřeno. Za vedení hlavního projektanta Zdeňka Vávry začala jeho generální rekonstrukce. Rozsáhlá přestavba spojená s dostavbou okolí divadla, byla ukončena k závaznému termínu, kterým bylo datum 100. výročí otevření: 18. listopad 1983. V tento den byla historická budova opět předána veřejnosti představením Smetanovy Libuše.

Výzdoba
Na výzdobě při stavbě v 19. století se podíleli umělci
Opona – Mikoláš Aleš, Vojtěch Hynais a V. Brožík, František Ženíšek
Sochaři – J. V. Myslbek, B. Schnirch, A. P. Wagner
Přestavba v 80. letech 20. století
Architekti – Z. Vávra, V. Gleich, A. Kotrba
Soudobí umělci – F, Jiroudek, J, Karmazín, M. Axman, J. Malejovský, S. Hanzík