České země byly od roku 1490 v česko-uherské personální unii a vládl jim král Vladislav II. rodů Jagelonců. Roku 1515 uzavřel smlouvu o vzájemném sňatku svého potomka z potomkem císaře Maxmiliána I. Tato smlouva byla výhodná hlavně pro Habsburky neboť jim otvírala možnost expanze do jiných zemí střední Evropy a zajišťovala dědičné nároky.
Avšak po smrti Maxmiliána se prokázalo, že smlouva má své klady i zápory. Maxmiliánův nejstarší vnuk Karel, který se stal římským císařem, nebyl ochoten uzavřít sňatek s Annou Jagellonskou. Oženil se s ní jeho bratr Ferdinand, který bohužel však byl bezzemek. To se vyřešilo bruselskou smlouvou ve které mu byla udělena vláda v dědičných rakouských zemích a habsburských državách Alsasku a Würtenbersku.
Roku 1525 bylo ve všech středoevropských zemích jasné, že turecké vojska pod velením Solimana II. se připravují na dobyvačné tažení do Uher. Předpokládalo se, že roku 1526 zaútočí a bude to jen jednorázový úder. Všechny státy se na to připravovaly a hlavně Uhry, které v té době byly součástí česko-uherské personální unie. V té době zde vládl Jagellonec Ludvík.
Roku 1526 došlo při tureckém útoku na Uhry k bitvě u Moháče, ve které česko-uherská armáda o síle nejvýše 25 tisíc mužů čelila turecké přesile o velikosti nejméně 55 tisíc mužů. Bitva skončila obrovskou porážkou česko-uherských vojsk. V této bitvě padl i král Ludvík a celkové ztráty se odhadují na asi 14 tisíc. Důsledkem této bitvy byla ztráta armády a tím i možnosti nějakého organizovaného odporu proti Turkům.
Když se o smrti krále Ludvíka dozvěděla královna Marie urychleně odjela z Budína a pokračovala přes Komárno do Prešpurku. Zanedlouho vstoupil do Budína Soliman II a pár dní později turecká vojska obsadila a vyplenila Ostřihom. Turci však na celkové obsazení Uher nepomýšleli.
Následoval rozpad česko-uherské personální unie a to byl jeden z pozitivních důsledků bitvy u Moháče. Teoretické nároky Ferdinanda Habsburského na trůn byly problematické jako v okamžiku jeho sňatku. Jeho rádcové nepochybovali o tom, že české stavy mají právo na volbu krále. Právě toto právo považovali čeští stavové za svoje nejdůležitější právo a trvali na tom, že to musí respektovat všichni uchazeči o český trůn.
Pro existenci nového státu bylo nutné zvolit nového krále. V úvahu připadal Zdeněk Lev z Rožmitálu, který byl v této době nejvyšší zemský purkrabí a tudíž jako hlavní správce království v nepřítomnosti krále byl správcem a hlavou království. Sám Lev z Rožmitálu díky spojitosti s panským stavem měl velký vliv na situaci a i na předvolební zápas. Jediným soupeřem z řad českých stavů byl Vojtěch z Pernštejna, který ale neměl dostatečný politický vliv a tak zůstaval na druhé pozici. Ale ani jeden z nich se do vlastní volby nezapojil a tak předvolební boje propukly mezi rakouským arcivévodou Ferdinandem Habsburským, bavorskými knížaty Ludvík a Vilémem a polským králem Zikmundem I.
Z těchto uchazečů nejdříve odstoupil polský král Zikmund I, který do vlastního předvolebního boje nezasáhl i když se zdálo že má všechna pro na své straně. Zřejmě dlouho váhal a bál se veřejně vystoupit a ohlásit svoji kandidaturu na český trůn.
O poznání iniciativnějším stylem si vedly obě bavorská knížata. Velice výborně využívali styků s některými českými šlechtici i výborných obchodních styků. Snažili se získat českou šlechtu na svou stranu až nehoráznými sliby, které už předem byli nesplnitelné.
Ze všech uchazečů nejseriozněji připadal rakouský arcivévoda Ferdinand Habsburský. Velice rychle pochopil, že české stavy nepřesvědčí svým nárokem na český trůn, protože jeho manželka byla Anna Jagellonská. V této chvíli je nutné upozornit, že volební boj probíhal jenom v Čechách,protože na Moravě, ve Slezsku a v Horní a Dolní Lužici uznali nárok Ferdinanda na trůn a přijali ho za svého krále.
Nabízela se možnost získání dalších středoevropských držav a Ferdinand chtěl si upevnit pozici nezávislého vladaře. Od počátku měl podporu českých šlechticů. Ferdinand získal podporu spojenců, kteří velice dobře věděli o vnitropolitické situaci.
Volební sněm začal 8. října v Praze. Ta byla plná horečného vyjednávání už pár dní předem. Jako první dostali slovo poslové arcivévody Ferdinanda. Upozornili sněm, že ačkoliv má arcivévoda nároky na trůn přes princeznu Annu Jagelonskou uchází se o trůn ve svobodné volbě.
Druhého dne předstoupil před sněm bavorský posel a předložil před sněm celou řadu velikášských slibů. Nabízel, že ten kníže který bude zvolen bude mít rezidenci v Praze a prohlašoval, že zaplatí do tří měsíců staré dluhy českých králů a vyplatí ze soukromé zástavy české královské hrady.
Dvanáctého října český sněm prohlásil, že princezna Anna nemá žádný legální nárok na český trůn a odmítali jakoukoliv diskusi o tomto rozhodnutí. Habsburští poslové s tím, ale počítali a tak prohlásili, že se rozhodnutí podrobují.
V závěrečné fázi volebního sněmu předstoupil před sněm Lev z Rožmitálu a navrhl aby bylo zvoleno 24 zástupců (po osmi z každého stavu) a ti by samostatným jednáním vypracovali návrh na českého krále. Ihned se proti tomu postavili členové sněmu, ale byli přehlasování za pomoci Vojtěcha z Pernštejna. Teprve 24. října 1526 bylo oznámeno, že Ferdinand Habsburský se stává novým českým králem a na český trůn usedne dynastie Habsburků.
Takto vznikl pod habsburskou nadvládou největší stát ve Střední Evropě. I přes oslabené pozice v Uhrách bylo jasné, že nová monarchie bude velice silným článkem pro rovnováhu ve Střední Evropě. Tím, že se Ferdinand stál králem, se stal nezávislým na Madridu a začal uplatňovat politiku vedenou svým zájmem.
Ferdinand Habsburský byl oficiálně korunován v prosinci 1526. V té době napsal svému bratrovi Karlu V., že je rád z vítězství ve volebním zápase, ale obává se sporů s českými stavy. Což nakonec se potvrdilo o pár let později.
Už při volbě si jistě někteří stavové uvědomili hrozící nebezpečí, ale asi nebylo dostatečně alarmující. A tak postupem času začal Ferdinand naplňovat absolutistické tendence.
Bibliografie:
Janáček, Josef: Doba předbělohorská 1526-1547. I. Svazek, díl I., Praha Academia 1968, 281 s.
Janáček, Josef: Nástup Habsburků na český trůn. Melantrich, r. 1986, č. 5, 40 s.
28. prosinec 2012
7 639×
968 slov
