Objevování Austrálie

Austrálie byla objevena jako poslední trvale obyvatelný světadíl až v 17. století nizozemskými mořeplavci. Do té doby zůstávala pro svou odlehlost od tradičních průzkumných tras především portugalských mořeplavců mimo dosah Evropanů. Podle historických pramenů byl prvním mužem, který spatřil australské břehy, Holanďan Willem Janszoon, když v roce 1606 vyplul z přístavu Batavia (dnešní Jakarta) na průzkumnou cestu podél jižního pobřeží Nové Guineje a během cesty veplul do Carpentarského zálivu a dostal se až na dohled severního australského pobřeží. Od roku 1616 se datují nizozemské výzkumy nového kontinentu, nazvaného tehdy Nové Holandsko.

TASMANOVA VÝPRAVA

Vyvrcholením snah nizozemských průzkumníků o proniknutí na nové teritorium se stala výprava v roce 1642, zorganizovaná a financovaná tehdy velmi mocnou Sjednocenou východoindickou společností. Úkol expedice byl ještě mnohem širší, výprava na dvou lodích s posádkou o 110 mužích měla doslova "objevit vše, co dosud na zeměkouli zůstalo neobjeveno". Vedením výpravy byl pověřen Abel Tasman. Obě lodi zamířily nejprve na ostrov Mauritius a odtud se stočily jižním směrem do neznámých vod. Dopluly až na 49. stupeň jižní šířky, ale narůstající mráz a mlhy stoupající z antarktických moří je přinutily změnit kurz směrem na východ. Plavba pokračovala podél 40. rovnoběžky a po třech týdnech strastiplné plavby, doprovázené neustálými bouřemi, byla vysílená posádka odměněna pohledem na neznámé pobřeží. Objevenou pevninu pojmenoval Abel Tasman na počest guvernéra mateřské společnosti Van Diemenova země (Van Diemen's Land). Dnes se ostrov sousedící s jižním pobřežím Austrálie jmenuje podle svého objevitele Tasmánie. Tasmanovy lodi učinily ještě další významný objev, když připluly k pobřeží Nového Zélandu. Oba objevy kupodivu ukončily holandské aktivity v tomto koutě světa a od té doby převzala otěže průzkumu a následné kolonizace australských teritorií jiná námořní velmoc - Anglie.

Pohled na vrcholky Sněžných hor, součást australských Alp, nejvyššího pohoří Austrálie. Ve Sněžných horách se nachází nejvyšší hora kontinentu Mt. Kosciusko (2228 m).

Hlavní zásluhy o objevování a první průzkumy nového světadílu jsou právem přičítány slavnému anglickému mořeplavci Jamesi Cookovi (1728-1779). Díky svým schopnostem, kartografickým znalostem a také nezbytné trošce štěstí byl pověřen zorganizováním a vedením významné zámořské výpravy, jejímž úkolem bylo nalézt v jižních mořích bájný kontinent Terra Australis Incognita. Tato imaginární země měla podle představ soudobých geografů svou hmotou vyvažovat masivy kontinentů na severní polokouli. Pod vedením Cooka, který se osobně účastnil veškerých příprav plavby, vyplula za tímto cílem skvěle vybavená a obsazená průzkumná loď Endeavour. Na palubě byli kromě posádky také astronom, přírodovědci a kartografové. Endeavour přeplula Atlantik, obeplula Jižní Ameriku a po zastávce na Tahiti pokračovala dále na jihozápad k Novému Zélandu. Po šesti měsících průzkumů souostroví a srážek s domorodými Maury zanechala posádka Endeavouru novozélandské Alpy za zádí a zamířila přes Tasmanovo moře vstříc novému pobřeží. První autentické dojmy při spatření australské pevniny zachytil ve svém deníku jeden z přítomných přírodovědců: "Tato krajina připomíná hřbet vyzáblé krávy..., jejíž kosti vystupují z vyhublých boků více, než je vhodné." Po dalších několika dnech vplula Endeavour do zátoky, kde se dnes nachází předměstí Sydney. Psal se rok 1770. Zátoka byla později pojmenována Botany Bay, Botanická zátoka, díky své bohaté vodní flóře. Nově objevené území pojmenovali Nový Jižní Wales.

Další plavba podél pobřeží na sever probíhala zprvu klidně a bez zádrhelů, než loď dorazila k mysu Kozoroha (Cape Capricorn), kde začínají mělčiny Velkého bariérového útesu. Cook pokračoval v plavbě podél pobřeží, ale korálové útesy mu nedovolovaly vyplout na volný oceán. Situace byla den ze dne hrozivější. Loď proplouvala mezi korálovými útesy a pobřežím značně pomalu, až v odpoledních hodinách 12. června 1770 narazila na korálový útes. Posádce se po značném úsilí podařilo trhlinu v trupu lodi ucpat kusem plachtoví, koudelí, vlnou a smolou a přistát s poškozeným plavidlem u břehu australské pevniny, kde byla později založena osada Cooktown. Sedm týdnů trvala nucená zastávka, než mohla opravená Endeavour pokračovat v další cestě zrádnými vodami na sever. Do Batavie (Jakarty) však dovezla vzácný náklad přírodovědných vzorků, kterých bylo několik tisíc. Jak se ukázalo, 1300 z nich bylo doposud neznámými unikáty. Je paradoxní, že teprve zpáteční cesta do Anglie po relativně známé a bezpečné trase stála život řadu námořníků Cookovy výpravy, patrně kvůli nemocem a vysílení z cesty. Ti, kteří zbytek cesty přežili, se však dočkali velkolepého přijetí v domovském přístavu.

Oslavovaný Cook byl povýšen na kapitána a byl vyslán na další velké expedice. Jedna z nich se mu nakonec stala osudnou, když byl v roce 1779 při vylodění na Havajských ostrovech napaden a ubit místními domorodci.

NOVý JIžNÍ WALES - KOLONIE PRO VYHNANCE

Když vyhlásily Spojené státy americké svoji nezávislost, mělo jejich uznání ze strany Anglie v roce 1783 mimo jiné za následek ztrátu možnosti vypovídat na americké území anglické trestance. Novým místem vyhnanství se stal Nový Jižní Wales, který byl tehdy právě pět let kolonií britské koruny. Prvních jedenáct lodí, tzv. "První flotila" (First Fleet), spustilo po osmiměsíční plavbě své kotvy v ústí řeky Parramatta. Velitel flotily kapitán Arthur Phillip pojmenoval zátoku po tehdejším anglickém ministru vnitra Sydney Cove a na jejích březích založil první osadu nové kolonie. Za den založení kolonie je považován 26. leden 1788.

První flotila přivezla na novou pevninu 568 mužů a 191 žen odsouzených v Anglii za nejrůznější delikty. Každému z trestanců však kynula naděje, že po omilostnění bude mít možnost i dostatek prostoru usadit se v nové zemi jako svobodný osadník. S První flotilou připlulo do Austrálie i několik svobodných osadníků, život v kolonii však ovládali pevnou rukou vojáci, kteří kontrolovali kromě jiného klíčový obchod s rumem. Pořádek v kolonii se pokoušel udržet také známý William Bligh, jenž se předtím "proslavil" při vzpouře na lodi Bounty. Bligh byl vzbouřenými vojáky sesazen a nahradil ho úspěšnější guvernér Lachlan Macquarie, který do kolonie přijel doprovázen vlastním oddaným vojenským sborem. S pomocí svých vojáků se guvernérovi podařilo upevnit pořádek a položit tak základy následujícího období rozkvětu kolonie.

ZMAPOVÁNÍ POBřEžÍ

V roce 1798 obepluli George Bass a Matthew Flinders Tasmánii, tehdy zvanou Van Diemenova země, a dokázali tak, že je ostrovem odděleným od australské pevniny. Angličan George Bass (1771-1803?) dorazil do Sydney v roce 1795. Během plavby do Austrálie se jako lodní lékař seznámil se svým budoucím druhem při společných výzkumných cestách v australských teritoriích. Tímto společníkem se stal Matthew Flinders (1774-1814). Pocházel z Lincolnshire v Anglii, odtud se dostal k námořnictvu, kde se uchytil jako lodní navigátor. Flinders se stal prvním člověkem, který dokázal obeplout Austrálii, a byl také tím, kdo jako první navrhl, aby nový kontinent nesl napříště jméno Australia. Toto jméno bylo oficiálně přijato až po jeho smrti, v roce 1824.

V roce 1797 podnikl Bass samostatnou výpravu na velrybářské lodi se šesti námořníky a se zásobami na šest týdnů směrem k Western Port na jižním pobřeží Austrálie. Po této výpravě se podařilo Georgi Bassovi s Matthewem Flindersem přesvědčit guvernéra Huntera, že je potřeba podniknout další expedici s větší lodí. K tomuto účelu získali nově postavenou loď Norfolk, která byla první lodí vyrobenou v kolonii vězni ze stejnojmenného ostrova. Roku 1798 vypluli za svým cílem. Objevili a prozkoumali řeku Tamar a severní pobřeží Tasmánie a zamířili na jih podél západního pobřeží; nalezli řeku Derwent, nad níž dnes leží nejdůležitější město ostrova Hobart, a poté co ji prozkoumali, zamířili okolo východního pobřeží zpět k Sydney. Obeplutím celého ostrova dokázali, že mezi ním a australským kontinentem je průliv a že tento průliv je dostatečně hluboký, aby jím mohly proplouvat lodě z Anglie mířící do Sydney, aniž by musely absolvovat delší trasu podél jižního pobřeží Tasmánie.

Flinders se roku 1800 vrátil do Anglie, kde se oženil a usadil. Britská vláda ho však brzy požádala, aby vypravil další, ještě větší expedici, tentokrát kolem celé Austrálie. Flinders tedy zanechal ženu v Anglii, odplul znovu do Austrálie a v roce 1802 se vydal v čele expedice na sever, proplul průliv Torres Strait mezi Austrálií a Novou Guineou, pokračoval přes Carpentarský záliv a podél západního pobřeží se vrátil zpět do Sydney v červnu 1803. Svůj úkol splnil a vstoupil tak znovu do historie. Během této významné plavby také spolu s poručíkem Murrayem v průlivu, pojmenovaném později Bassovým jménem, nalezli zátoku, již pojmenovali Port Phillip na počest prvního dopravce trestanců a prvního guvernéra Nového Jižního Walesu. Dnes této zátoce vévodí metropole Melbourne.

VZNIK A VýVOJ MěST

Pobřeží zátoky Port Phillip se pokusili osídlit první bílí osadníci již v roce 1803, ti se však řízením osudu dostali do Tasmánie, kde založili Hobart. Dalšími bělochy, kteří dorazili k zátoce, byli roku 1824 Hume a Howel. Došli sem po souši ze Sydney, když cestou objevili říční soustavu Murray-Darling. Po nich se zde v roce 1835 objevili osadníci John Batman a John Pascoe Fawkner. Ti zde hledali půdu pro pastvu ovčích stád, kterou nenalezli na Tasmánii. Za další dva roky se u ústí řeky Yarra usadilo již několik set osadníků a vzniklé město bylo pojmenováno Melbourne na počest prvního ministerského předsedy královny Viktorie. Tou dobou již v Novém Jižním Walesu žilo na sto tisíc svobodných přistěhovalců a třicet tisíc odsouzenců.

Melbourne vzniklo jako svobodné město a jeho svobodomyslný duch vedl k nevyhnutelným sporům se starším a bohatším Sydney, které si vynucovalo vůdčí roli v kolonii. Osadníci nového města odmítali trestanecký systém a mnohé lodi s trestanci odmítali vpustit do přístavu. Výsledkem narůstajících sporů bylo v roce 1851 odtržení města a okolního území od Nového Jižního Walesu a vyhlášení nové kolonie, nazvané Victoria. Ve stejné době bylo ve vnitrozemí objeveno zlato a počet obyvatel se díky přílivu desetitisíců zlatokopů během jednoho roku bezmála zdvojnásobil.

V rychle rostoucím Sydney se tísnilo stále více nových obyvatel, pro které však nebyla k dispozici dostatečná výměra vhodné půdy. Z města bylo vysláno šest expedic v řadě, jež se neúspěšně pokusily přejít pohoří Blue Mountains. Cestu jim pokaždé zahradily nepřekonatelně vysoké a strmé skalní stěny. Cestu přes Blue Mountains nalezli až v roce 1813 farmáři Blaxland, Wentworth a Lawson, kteří tím zajistili pro Sydney přístup k nové půdě vhodné k zakládání farem. Guvernér je odměnil za novou zaslíbenou cestu 1000 akry (tj. 445 ha) nově objevené půdy. Jejich úspěšná expedice umožnila vybudovat silnici přes Blue Mountains a osadníci ze Sydney se mohli přesunout do nových míst a zakládat tam další usedlosti. V důsledku jejich migrace se dostavilo i žádoucí uvolnění přelidněného Sydney.
Roku 1824 bylo na australském východním pobřeží založeno Brisbane. Tehdy sem byla přesunuta skupina 45 trestanců, kteří byli původně umístěni v Redcliffe Point, kde je však sužovala mračna komárů a ohrožovaly je útoky domorodců. Bylo pro ně proto vybráno přívětivější místo na březích Brisbane River. Své jméno získalo toto místo po guvernérovi Nového Jižního Walesu, jímž byl Thomas Brisbane. Nejstarší dochovaná budova ve městě, větrný mlýn na Wickham Terrace, byla postavena trestanci v roce 1828. Mouka umletá v tomto mlýně dokázala v tehdejší době zásobit celou kolonii. Když však nefoukal vítr a lopatky mlýna se zastavily, museli vítr zastoupit zase trestanci a roztáčet mlýn vlastníma rukama. Kvůli této ďábelsky úmorné práci mlýn proslul jako "Věž mučení". Trestanecká historie města skončila uzavřením trestaneckého tábora v roce 1842, kdy také zde začíná mnohem sympatičtější období života svobodných osadníků.

Perth, hlavní město Západní Austrálie ležící na řece Swan, datuje svůj vznik rokem 1829, kdy se v těchto místech z lodí Sulphur a Parmelia vylodila skupina osadníků pod vedením kapitána Jamese Stirlinga. Obrovským impulzem pro rozvoj města a kolonie byl objev a následná těžba zlata v Coolgardie a v Kalgoorlie v letech 1892-1823. Zlatá horečka přilákala do města tisíce zlatokopů, takže v roce 1909 obývalo Perth již 60 000 obyvatel.

PRůZKUM VNITROZEMÍ

V následujících letech se soustředilo úsilí průzkumníků na pořádání výprav k probádání australského vnitrozemí.

Charles Sturt (1795-1869) byl Angličan narozený v Indii, v mládí bojoval proti Napoleonově armádě ve španělsku i u Waterloo, za hrdinství v bojích byl povýšen na kapitána a v roce 1827 je i se svým regimentem vyslán do Austrálie. Guvernér Darling ho pověřil úkolem, aby společně s Hamiltonem Humem zmapovali okolí řeky Macquarie. Oba muži pronikli až k bezejmenné řece, kterou pojmenovali Darling. Sturt po návratu přesvědčil guvernéra k vyslání další expedice do vnitrozemí k řece Murrumbidgee, kterou již dříve objevili Hume a Howell. Tato nová expedice vyrazila ke svému cíli v roce 1829 po souši, s lodí taženou koňským spřežením. Když dorazila k řece, Sturt skupinu rozdělil a s lodí zamířil po proudu. V lednu doplula Sturtova loď k rozsáhlé vodní ploše, již nazval Murray River. Byl to mohutný tok hluboký téměř 7 metrů.

Expedice pokračovala po řece Murray, doprovázena skupinou přátelsky naladěných domorodců. Sturt byl znám tím, že se na všech svých výpravách choval k domorodcům přátelsky a odmítal užívání násilí vůči nim. čtvrtého února 1830 zahlédli muži nad řekou racky. Od domorodců se dozvěděli, že oceán je nedaleko. Dne 9. února vpluli do jezera, které Sturt pojmenoval Alexandrina. Pár dnů nato dorazili do místa, kde se Murray vlévá do moře. Protože v dohledu nebyla žádná loď, s níž by se mohli vrátit do Sydney, obrátili se zpět proti toku Murray a absolvovali namáhavou pouť do tábora u Murrumbidgee. Zbytek skupiny však tábor mezitím opustil i se zásobami. Konečně 11. dubna dosáhli jednoho staršího tábořiště v Narrandera, kde zakotvili loď a utábořili se. Dva muže, Hopkinsona a Mullhollanda, poslal Sturt dále do vnitrozemí, aby nalezli zbytek výpravy se všemi zásobami. Oba muži to dokázali. Během tří dnů ušli pěšky 140 kilometrů a skupinu i se zásobami nalezli a přivedli zpět. Tato extrémní zkouška poznamenala značně Sturtovo zdraví - na řadu měsíců oslepl a potíže se zrakem měl potom až do konce života. Nejprve se na několik let vrátil do Anglie a v Austrálii se objevil opět v roce 1834, kdy získal 50 tisíc akrů pozemků nedaleko Mittegongu v Novém Jižním Walesu. Sturtovy zeměpisné objevy vedly mimo jiné také ke vzniku dalšího významného střediska Adelaide, založeného nedaleko od jezera Alexandrina.

Thomas Livingstone Mitchell (1792-1855) byl badatel a zeměměřič pocházející ze Skotska. V Austrálii, kam připlul v roce 1827, pracoval jako hlavní zeměměřič kolonie. Vedl všestranně bouřlivácký život. Zajímavější na tomto muži však je, že byl mnohostranně nadaný. Jako geograf byl pověřen průzkumem rozsáhlých teritorií v jihovýchodní Austrálii, kam podnikl čtyři velké expedice.

První a druhá expedice mířila na sever od Sydney s cílem prozkoumat neznámé toky v povodí Darling River. Obě výpravy se dostaly do konfliktu s domorodci a vrátily se do Sydney.

Třetí expedice zkoumala řeky Lachlan, Murrumbidgee a Darling až k jejich soutoku s Murray. Výprava pronikla až na území dnešní Victorie. Její účastníci zmapovali také hornatou oblast západní Victorie se zasněženými vrcholky a nazvali zdejší pás pohoří Grampian Mountains. Po přechodu tohoto pohoří nalezl Mitchell území s vynikajícími pastvinami, ještě bohatšími než ty, které předtím objevil v Novém Jižním Walesu, což ho přimělo pojmenovat tuto oblast Australia Felix. Odtud pokračoval pochod dále na jih územími, kterých se do té doby nedotkla noha žádného bělocha, až výprava konečně dorazila k moři na pobřeží Portland Bay. Ke svému nesmírnému údivu zde Mitchell našel zásoby uskladněných brambor, prosekané cesty a loď kotvící v zátoce. Výprava totiž zcela náhodně došla do místa, na němž se bez vědomí úřadů v Sydney usídlili bratři Hentyové a od roku 1834 tu "načerno" bydleli, chovali ovce a krávy a dokonce lovili velryby. Za své objevy nových úrodných území v západní Victorii byl Mitchell v roce 1837 povýšen do šlechtického stavu.

Jeho čtvrtá a poslední expedice putovala celých 12 měsíců po centrálním Queenslandu a byla připravena a vybavena zásobami vskutku velkoryse. Muži došli až k Victoria River, odkud se úspěšná výprava mohla konečně vrátit do Sydney. Po všech absolvovaných dobrodružných a nebezpečných výpravách Mitchell v roce 1855 zemřel zcela prozaickou smrtí. Při vyměřování silnice dostal zápal plic a podlehl mu.

Edward John Eyre (1815-1901) byl spolu se svým domorodým přítelem Wyliem prvním odvážlivcem, který přešel jižní Austrálii od východu k západu přes Nullarbor Plain z Adelaide do Albany. Zpočátku vedl řadu menších výprav v Novém Jižním Walesu, v Jižní a Západní Austrálii. Eyre při těchto výpravách doufal nalézt vhodnou pastvinu pro chov ovcí, a tak ho často vedle členů jeho týmu doprovázelo ještě bečící stádo. V roce 1839 se pokusil neúspěšně proniknout do centra australského kontinentu.

Eyre byl poté jmenován velitelem výpravy, jejímž cílem mělo být nalezení cesty, která by spojila po souši Jižní Austrálii se Západní Austrálií. Výprava, jíž se účastnili také tři domorodci, pobrala zásoby na tříměsíční pochod a vyrazila hledat cestu na západ kontinentu. Pochod vedl přes Eyre Peninsula a poté podél pobřeží. S ohledem na těžké podmínky a nedostatek vody se Eyre rozhodl poslat většinu členů expedice zpět do Adelaide. Dále na západ pokračovali pouze Eyre, Baxter, Wylie a další dva domorodci. Před nimi leželo 1300 kilometrů cesty vyprahlou krajinou. Eyre postupně podél cesty zanechával vše, co ho tížilo a zdržovalo v postupu - zbraně, náhradní podkovy, vaky na vodu, a nakonec i příliš zesláblé koně. Nakonec zásoby vody došly úplně a muži byli nuceni se osvěžovat mořskou houbou a sbíráním ranní rosy. Také jídlo docházelo a Eyre i Baxter onemocněli. Jedné noci, když byl Eyre zrovna na hlídce, zastřelili dva domorodci Baxtera a utekli i se zásobami a zbraněmi. Eyre s Wyliem byli na pokraji zoufalství, nicméně pokračovali v cestě a v červnu 1841 narazili na francouzskou velrybářskou loď kotvící u pobřeží. Anglický kapitán lodi Rossiter dvojici badatelů dva týdny hostil a poskytl jim zásoby, díky kterým v červenci dorazili do Albany. Celkem jim tedy cesta trvala čtyři a půl měsíce. Za absolvování této tehdy neuvěřitelné trasy byl Eyre oceněn zlatou medailí Královské zeměpisné společnosti a v roce 1846 byl dokonce jmenován viceguvernérem Nového Zélandu. Přes všechny útrapy, jež ho na jeho cestách sužovaly, se dožil věku 86 let. Wyliemu byla za jeho zásluhy přiznána pravidelná penze, kterou si užíval v Albany, kde zůstal, šťastný, že opět může žít mezi svými vlastními lidmi.

Další slavnou výpravu vnitrozemím ze Sydney do Adelaide podnikl v roce 1838 již dříve zmiňovaný kapitán Charles Sturt se stádem velice žádaných ušlechtilých krav. Tentokrát mu cesta trvala 40 dní a v jejím průběhu se potvrdilo, že Hume a Murray je jedna a tatáž řeka. Po této výpravě se na čas usadil v Jižní Austrálii. Brzy se však odhodlal znovu prozkoumat australské vnitrozemí a konečně se dostat až do samého středu kontinentu. Přestože už opustil svou víru v existenci vnitrozemského moře, věřil dál, že uprostřed světadílu nalezne alespoň několik velkých jezer.

V roce 1844 se devětačtyřicetiletý Sturt vydává na svou čtvrtou velkou expedici s 16 společníky, 11 koňmi, 300 ovcemi, 32 býčky, 6 psy a množstvím povozů s materiálem. Výprava putovala z Adelaide na sever k řece Murray. Již záhy po startu došlo k prvnímu střetu s ne právě přátelskými domorodci, jen díky Sturtově vstřícnosti vůči nim se vše obešlo bez krveprolití. Expedice pokračovala přes Broken Hill. Jeho značné nerostné bohatství tehdy ještě nedokázala rozpoznat, a tak pokračovala dále na sever do Rocky Glen (poblíž dnešního města Milparinka). Tady byla nucena strávit šest měsíců kvůli nesnesitelným vedrům, problémům s vodou a s nemocemi. Muži vybudovali podzemní sluj, ve které se schovávali před nemilosrdně žhnoucím sluncem. Sturtovi se vrátily jeho chronické potíže se zrakem, znovu přestával vidět. Jeho zástupce Poole zemřel na kurděje a byl pohřben blízko tábořiště. Sturt poslal 9 mužů zpět do Adelaide, zbytek výpravy po vynucené přestávce pokračoval dále na sever. Po překonání toků Strzelecki Creek a Coopers Creek dorazili utrmácení cestovatelé na okraj nehostinné pouště, kterou pojmenovali podle svého vůdce Sturtova kamenitá poušť. Po dalších osmdesáti kilometrech pochodu je přivítala pro změnu Simpsonova poušť, kde vystřídal kameny písčitý terén s dunami až 30 metrů vysokými. Sturt, ač nerad, začal chápat, že pokračovat takovým terénem dál se rovná sebevraždě. A tak, ač vzdálen již pouhých 240 km od vytouženého centrálního bodu kontinentu, s těžkým srdcem vydal pokyn k ústupu zpět do civilizace. Po absolvování 1500 km dlouhé trasy totálně vyčerpán a na pokraji sil dorazil spolu s ostatními do Fort Grey. Po zotavení se Sturt rozhodl ještě pro jeden riskantní pokus o nalezení vnitrozemského moře, které bylo jeho utkvělou vidinou, ale i tato minivýprava ztroskotala na vnitrozemském vedru. Ve vnitrozemí strávil Sturt rok a pět měsíců. I když byl osobně s výsledky expedic nespokojen, jeho přínos procesu poznávání australského vnitrozemí byl výjimečný a obdivuhodný. Za své zásluhy o nalezení cesty do nitra kontinentu byl také veřejně obdivován a oslavován jako hrdina. V roce 1851 se Sturt rozhodl pro návrat do Anglie, kde dožil zbývající léta svého bohatého života. Zemřel v roce 1869.

Edmund Kennedy (1818-1848) byl zeměměřič a talentovaný umělec. V roce 1840 připlul do Sydney a stal se pobočníkem sira Thomase Mitchella. Po několika úvodních samostatných výpravách do neprobádaných oblastí Queenslandu vyrazil Kennedy v roce 1848 s dvanácti muži z pobřeží Rockingham Bay severně od města Townsville na dlouhou cestu s cílem dorazit na nejsevernější cíp australské pevniny Cape York. Hodlal zároveň zmapovat východní pobřeží severního Queenslandu. Výprava byla zdánlivě dobře připravena a vybavena, královská loď Rambler křižovala podél pobřeží Cape York, aby mohla v případě nebezpečí poskytnout výpravě okamžitou pomoc, přesto ji však většina účastníků, včetně Edmunda Kennedyho zaplatila životem.

Robert O'Hara Burke (1821-1861) se narodil v Irsku. V roce 1848 se stal policistou. Po přesídlení do Austrálie byl jmenován inspektorem policie ve zlatokopeckých oblastech. Spolu s Williamem Johnem Willsem se stal prvním pokořitelem Austrálie z jihu na sever. Svou slávu oba dva nakonec, stejně jako řada jejich předchůdců, zaplatili svým životem. Zemřeli hladem za tragických okolností na břehu Coopers Creek.

John McDouall Stuart patřil k nejznámějším objevitelům australského vnitrozemí. Narodil se v roce 1815 ve Skotsku. V Austrálii pracoval nejprve jako soukromý zeměměřič v neprobádaných oblastech Jižní Austrálie. Krátce se pokoušel i farmařit, ale nevydržel dlouho na jednom místě, takže když dostal v roce 1845 nabídku na účast v expedici slavného cestovatele Charlese Sturta, neváhal ani okamžik a přijal ji. Tato expedice se dostala téměř do centra kontinentu, pro nedostatek vody a nesnesitelné vedro se však musela předčasně vrátit. Hluboko ve vnitrozemí zůstala i loď, kterou chtěl Sturt použít k přeplutí bájného vnitrozemského moře.

Po několika dalších letech strávených hledáním minerálů a vhodných pastvin se Stuart vydal na svou v pořadí druhou expedici. Spolu s asistentem Forsterem a domorodým mladíkem se vydali se skromnými zásobami z Adelaide na sever. Objevili a pojmenovali Chambers Creek a poté se stočili na jihozápad, až došli ke Streaky Bay. Cesta naplánovaná původně na šest týdnů se nakonec protáhla na čtyři měsíce a stala se Stuartovým velkým úspěchem. Podařilo se mu při ní nalézt 40 000 čtverečních mil úrodných pastvin vhodných pro ovce.

Stuart pod dojmem tohoto úspěchu podnikl v rychlém sledu další tři dobrodružné expedice, s nimiž pronikl daleko na sever a dokázal během nich zmapovat velkou část centrální Austrálie. Avšak na každé z těchto výprav byl vždy po několika měsících putování v terénu napaden domorodci a donucen vrátit se zpět k pobřeží. Název Attack Creek dodnes připomíná místo, kde k jednomu ze střetů došlo. Na páté výpravě zase zabránil úspěšnému dokončení cesty naprosto neprůchodný terén v nejsevernějším místě pochodu u Newcastle Water.

Snaha nalézt cestu pro stavbu pozemního telegrafického vedení, které by spojilo kolonie na jihu Austrálie s mateřskou Anglií, podnítila šestou a poslední Stuartovu expedici s mimořádně náročným cílem - přejít australskou pevninu z jihu na sever. Výprava dosáhla vln Indického oceánu po řadě útrap 24. července 1862. Místo bylo pojmenováno Elisabeth Bay, název však nepřetrval, neboť později bylo místo na počest svého objevitele přejmenováno na Point Stuart.

Podél trasy, kterou putoval John McDouall Stuart, bylo do konce roku 1872 vybudováno pozemní telegrafické vedení, které spojilo Adelaide na jižním pobřeží s tou dobou vznikajícím Darwinem na severu, odtud vedlo podmořským kabelem na Jávu a přes Singapur dál až do Evropy. Nádavkem skupina budovatelů telegrafu objevila nedaleko Pine Creek, 250 km jižně od Darwinu, nové naleziště zlata a vyvolala tím novou zlatou horečku.

Darwin je město s krátkou, ale zároveň strhující historií, během které několikrát téměř zmizelo z povrchu země. Evropané se zde poprvé objevili v roce 1869, kdy skupina jihoaustralských zeměměřičů přijela zmapovat tuto severní oblast kontinentu. Město se původně jmenovalo Palmerston. Nové jméno mu bylo uděleno až v roce 1911 na počest slavného přírodovědce Charlese Darwina. V historii města jsou zapsány dvě chmurné události. První z nich se udála 19. února 1942, kdy se nad Darwin z deštivého nebe sneslo více než 200 japonských letadel, která tím zahájila sérii více než šedesáti náletů během druhé světové války. Darwin byl jediným městem v Austrálii, jež bylo Japonci bombardováno. Druhou hrůzyplnou událostí, která město postihla, byl ničivý cyklon Tracy. Ten se městem přehnal o Vánocích 1974. Město bylo tehdy zcela zničeno a desítky jeho obyvatel zahynuly.

Uluru - magická hora Austrálců. Sídlí tu mocní duchové předků. Vznikla na počátku světa v době snů, kdy zde olbřímí letící had Rarakjawu upustil své vejce, které zkamenělo.
Foto: archiv Terra Incognita
VZNIK AUSTRALSKÉHO SVAZU

Osídlování australského kontinentu bělochy z Evropy mělo dvě hlavní podoby. První z nich byla spjata s počátky osídlování, kdy se do Austrálie převáželi britští vyhnanci na nucený pobyt. Tato etapa končí rokem 1854, kdy byl dovoz trestanců do Austrálie zastaven. Zároveň však již od roku 1851 dynamický rozvoj úspěšného chovu ovcí a objevy zlata na australských nalezištích vyvolaly prudký růst zájmu o přistěhovalectví na nový kontinent. Druhá vlna těchto svobodných přistěhovalců předčila svou mohutností mnohonásobně vlnu první. Hlavní podíl na propuknutí zlaté horečky jako hlavního motivu přistěhovalectví měl Edward Hardgraves. Potuloval se po Novém Jižním Walesu, příležitostně pracoval a v roce 1849 se vydal stejně jako tisíce jiných Australanů za vidinou zlata do Kalifornie. Bez velkého úspěchu se s trochou zlata vrátil z USA zpět do Sydney. Zdejší pastevci občas prodávali klenotníkům drobné hrudky zlata, které vylupovali z bílých křemenných skalisek, vystupujících na povrch na mnoha místech pastvin. Hardgraves, který měl zkušenosti s kalifornským způsobem těžby, kdy se těžší zlato vyplavovalo z lehčího štěrku promýváním ve žlabech nebo pánvích, přemluvil počátkem roku 1851 tři venkovské mládence, aby s ním šli hledat zlato. Po několika marných pokusech nakonec objevili zrnka zlata v malém potůčku při úpatí hor. Hardgraves pojmenoval naleziště Ofir a novina o nálezu se začala odtud šířit jako blesk po celé zemi. Ve stejném roce bylo objeveno další, ještě vydatnější naleziště pouhých několik dní cesty od Melbourne. Do oblasti se začal hrnout proud dobrodruhů, farmářů i obchodníků, které zlákala vidina rychlého a snadného zbohatnutí. Do roku 1860 se díky této vlně počet obyvatel Melbourne zvýšil z původních 76 000 na 540 000, tj. skoro osmkrát. Počet obyvatel celé Austrálie vzrostl ze 405 000 na více než jeden milion.

V roce 1867 vypukla zlatá horečka pro změnu v Queenslandu, když byla objevena naleziště Gympie a později Charters Towers a Palmer River. V roce 1872 následovaly objevy zlata v severních teritoriích v Pine Creek. Po mírném opadnutí vášní se zlatá horečka rozhořela znovu v roce 1885, kdy byla objevena další naleziště v Croyden, Halls Creek ve vzdáleném Kimberley, Pilbara, Marble Bar, Mullagine, Nannine, Murchison, Coolgardie. V místech nalezišť vyrostla během několika týdnů několikatisícová města, která většinou po pár letech zase zmizela z map i vědomí lidí. Na mnoha místech jsou dodnes patrné jejich ruiny.

Obecně se dá říci, že k roku 1890, tzn. po vybudování transaustralského telegrafu a objevení všech významných nalezišť zlata, byla zhruba dokončena fáze průzkumu australského vnitrozemí a od té doby se datuje fáze jeho osídlování a rozvoje infrastruktury. Hlavní překážkou těchto procesů však zůstávala faktická i administrativní roztříštěnost území kontinentu.

V roce 1889 přijel na vojenskou inspekci do Austrálie britský generál J. B. Edwards, který vypracoval velice nepříznivou zprávu o stavu armád šesti australských kolonií. Armády jednotlivých kolonií by si podle této zprávy v případě invaze nebyly schopny vzájemně přijít na pomoc, protože měly izolované velení, různorodou výstroj i výzbroj, dokonce i rozchod kolejí na tratích byl v každé kolonii jiný. Zpráva byla pro sira Henryho Parkerse, tehdejšího ministerského předsedu Nového Jižního Walesu, šokem, nicméně se stala vhodným a velice pádným argumentem pro prosazování širší federalizace států na australském kontinentu. Po složitých jednáních a komplikované přípravě se zrodila společná ústava schválená referendem ve všech zakládajících státech.

Britské kolonie v Austrálii byly spojeny ve federaci australských států a dne 1. ledna 1901 byl založen Australský svaz, jemuž Velká Británie poskytla práva dominia v rámci Commonwealth of Nations. Ministerským předsedou svazu byl jmenován právník Edmund Barton.
Slavnostní první zasedání federálního parlamentu se sídlem v Melbourne se odehrálo 9. května 1901. Avšak obyvatelé ostatních států federace nebyli spokojeni s tím, že sídlem parlamentu zástupců všech států na kontinentu má být hlavní město státu Victoria. Obyvatelé Victorie by však zase nesnesli pomyšlení, že by měl přesídlit do Sydney. Nakonec však státy uzavřely dohodu o tom, že založí nové hlavní město federace, které bude dislokováno ve státě Nový Jižní Wales ve vzdálenosti nejméně 100 mil (161 km) od Sydney. Po vleklých jednáních a devíti samostatných hlasováních ve federálním parlamentu bylo nakonec vybráno místo nazývané Limestone Plains. V roce 1909 vláda Nového Jižního Walesu přijala Zákon o sídle vlády (Seat of Government Act), kterým stát New South Wales předal území nového hlavního města federaci. Byla vypsána mezinárodní soutěž na vypracování projektu nového města, ve které zvítězil návrh amerického architekta Waltera Burleyho Griffina z Chicaga. Dne 12. května 1913 se konal slavnostní ceremoniál vzniku nového hlavního města Australského svazu. Slavnost se konala na Capital Hill, dnešním sídle Parlamentu. Manželka guvernéra lady Denman shromážděným účastníkům slavnostně oznámila jméno nového města - Canberra - což je domorodý výraz označující "místo setkání".

Další výstavbu hlavního města přerušila první světová válka, a tak prozatímní budova parlamentu byla otevřena teprve v roce 1927, kdy se také Canberra stala oficiálním hlavním městem Australského svazu.