Obrana hranic na Moravě

Neblahé historické události na západ od naší republiky začaly ve třicátých letech minulého století pomalu, ale viditelně naznačovat příští děje expanzivní politiky Německa. Po spojení magnátů německého kapitálu s Hitlerem a vytvoření tzv. harzburské fronty (říjen 1931) byl v Německu už definitivně předán prostor fašistické straně NSDAP. Touha po moci a po ovládnutí Evropy se začala cíleně projevovat poté, kdy spolkový prezident Hindenburg pověřil předsedu NSDAP Adolfa Hitlera sestavením nové německé vlády (30.1.1933).

Tehdy, z dnešního pohledu už před více jak 70 lety, se stala i dříve poklidná severní Morava zahrnující v sobě i historické Opavské Slezsko, strategickým prostorem prvořadé důležitosti v rodící se obranné vojenské koncepci tehdejšího Československého státu. Hlavní štáb čs. armády si uvědomil hrozbu ohrožení samostatnosti státu, stejně jako význam ekonomického zázemí celé severní Moravy v rámci hospodářství republiky, a pochopitelně se toto nabízelo Hitlerovi jako jeden z jeho prvních možných cílů hrozící expanze. Pro Hitlera hrála i možnost využití nástupového uskupení svých armád v prostoru Pruského Slezska. Tajný operační plán „ Fall Grün“ později správnost předpokládaného úderu ze strany Německa potvrdil a přímo pak už hovoří, o klešťovém manévru s hlavním náporem proti Moravě, aby pak mohl západní část země udusit v českém kotli.

S rostoucím nebezpečím agrese ve třicátých letech se původní obrana hranic ze dvacátých let, kdy byl prostor severní Moravy přidělen jen dvěma záložním brigádám (37. v prostoru 7. olomoucké pěší divize a 39. v oblasti opavské 8. pěší divize), stávala nedostatečnou. V rámci celkové reorganizace čs. armády mělo dojít nejen k urychlení bojové pohotovosti, zavedení modernější výzbroje, ale hlavně k výstavbě vojenských opevnění v prostoru severních hranic Moravy a Slezska. V hrubých náčrtech byly příslušné vojenské plány štábem čs. armády zpracovány ještě během kritického roku 1933 s příslibem projednání ve vládě na podzim roku 1934. Náčelník hlavního štábu generál Ludvík Krejčí také zahájil obhlídky terénu v místech, kudy mělo probíhat pásmo opevnění hranic. Konkrétně na severní Moravě pak šlo zejména o ochranu ostravsko – karvinského revíru, Opavska a masívu Hrubého Jeseníku. Ze západní strany k Moravě pak měl být zbudován pevný obranný uzávěr v prostoru Králík, Lichkova a kóty Adam. Byla zvolena varianta účinné obrany prostřednictvím těžkých opevnění u Králík, přes vrch Sušina u Starého Města pod Sněžníkem na Brannou, pak na Šerák a Orlík, až do údolí horního toku řeky Opavice k Vrbnu pod Pradědem. Tento plán uvolňoval hanušovický dopravní uzel a oddaloval možné nebezpečí dělostřeleckého útoku důležité křižovatky Zábřeh na Moravě, měl i výhodu kontroly pohybu nepřítele v povodí kladské Nysy a řeky Odry. Dále bylo rozhodnuto vybudovat linii lehkého opevnění na řece Olši až po Jablunkov jako konečný hák. Toto nebylo namířeno proti Polsku, vyčleněný obranný prostor měl být aktivován jen za předpokladu, pokud by Němci k útoku svévolně užily polské území na východ od Odry.

Pro vypracování podrobných plánů umístění a výstavby vojenských opevnění bylo v roce 1935 zřízeno tzv. Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP). Hned na počátku roku 1936 byly vládou uvolněny finance a bylo tak započato s opevňovacími pracemi, nejdříve v prostorech Hlučín – Opava a Králíky – Staré Město pod Sněžníkem. Z hlediska vojenské reorganizace se z dosavadních 3 těžkopádných čtyřplukových divizí měly vytvořit 4 tříplukové divize s uskupením do 2 nově organizovaných sborů. – olomoucký sbor pro správu severní Moravy a brněnský sbor pro Moravu jižní. Počítalo se také s neporušením dosavadní sestavy na severní Moravě, tj. s převážně pěšími pluky čís. 8 (hranickým), 13 (šumperským), 15 (opavským) a 34 (bruntálským) a ještě frývaldovským (jesenickým) 7. hraničářským praporem. K vlastní reorganizaci čs. armády docházelo postupně, od příprav v roce 1936, až k zakončení k začátku roku 1938. Ke dni 15. února 1938 už měla mít armáda dvojnásobek počtu mírových jednotek.

Vzhledem k tomu, že průběh opevňovaného pásma od Králík po Opavu šel přes území, kde v té době převážně bydleli sudetští Němci, bylo nutné střežit dohotovené objekty proti henleinovcům a situovat zde tak v čase vzrůstajícího válečného napětí i nejnutnější bojovou osádku. Původní tzv. strážní oddíly nahradily později strážní prapory (SP) a od roku 1938 pluky pro zajištění lehkých opevnění (ZLO). Bojové osádky těžkých opevnění (tvrzí) tvořily zejména specialisté z délesloužících poddůstojníků a byly organizovány do zvláštních útvarů, tzv. hraničních pluků a praporů. Vůbec prvním v Československu se stal k 1. 9. 1937 hraniční pluk číslo 4 – u 8. divize na Hlučínsku. Dále se počítalo s postavením 5. hraničního pluku v Bruntále (s prapory - Zahartice, Bruntál, Andělská Hora) a 6. hraničního pluku v Červené Vodě (s prapory - Branná, St. Město, Malá Morava a Červená Voda). Po záboru Rakouska v březnu 1938 došlo ke zrychlení opevňovacích prací, hlavně pak na Šeráku a na Orlíku.

Po červenci 1938, po návratu sudetských Němců z Vratislavických tělocvičných slavností, byly čs. bezpečnostní složky v pohraničí posíleny obrněnými auty a letadly, na důležitých komunikačních uzlech byly připravené také motorizované tzv. vojenské pohotovostní čety, vojenské posádky v pohraničí dostaly rozkaz – vypracovat plány obrany svých kasáren a být ve stavu stálé bdělosti. Signálem k radikalizaci sudetských Němců byla štvavá Hitlerova řeč 12. září 1938 na norimberském sjezdu NSDAP (účast asi 700 našich Němců) a 17. září 1938 vytvoření sudetoněmeckého Freikorpsu, s atakováním našich státních a obranných zařízení v prostoru téměř celého severomoravského pohraničí.

Čs. armáda k tomu nezůstala v nečinnosti a ještě 13. září 1938 před půlnocí nařídila brannou pohotovost státu a povolala jeden ročník zálohy do zbraně. Následující dny byly dny vážných nepokojů v pohraničí i krvavých srážek. Armáda provedla veškeré přípravy k obraně mezer v ještě nehotovém pásmu vojenských opevnění v pohraničí severní Moravy a Slezska. Na nádražích v Bohumíně, v Opavě a v Krnově zvláštní oddíly kontrolovaly přijíždějící vlaky z Německa, zda nejsou k nám pašovány zbraně i teroristické německé skupiny. Dnem 17. září, kdy byl povolán další ročník zálohy, byly osádky vojenských opevnění téměř na plných počtech. Zesílené oddíly praporů Stráže obrany státu (SOS) se v té době snažily udržet klid v rozbouřeném pohraničí. Vzhledem k řádění oddílů SdP bylo 22. září dokonce čs. armádou nařízeno zaujmout „Ostrahu hranic“ a zaujmout i „Kryt hranic“ s plnou bojovou pohotovostí v opevněních a na hlavním obranném postavení. Den nato, ve 22.30 hodin, byla rozhlasem vyhlášena všeobecná mobilizace. Své postavení také zaujaly na úseku západně do Králík po Krnov jednotky HO čís. 36 a dále v prostoru východně od Krnova po Ostravu a Jablunkov jednotky HO čís. 37, obrany hranic se měly zúčastnit i oddíly 4 praporů Stráže obrany státu, ženijní hlídky pro destrukci objektů, železniční pluky pro rušení tratě, letky čís. 5 a 14 pozorovacího letectva a další útvary nutné pro vedení boje. Velení nad touto armádou pro obranu hranic od Králík po Jablunkov převzal o půlnoci z 26. na 27. září generál Vojtěch Luža v Olomouci, kde bylo také jeho bojové stanoviště. Severní Moravu rozdělil na dva obranné úseky s rozhraním na čáře Albrechtice - Rýmařov. Přestože proti 2. - severomoravské armádě bylo zjištěno postupně 5 vyšších jednotek wehrmachtu, asi 19 bombardovacích a 6 stíhacích letek, vč. armádní skupiny gen. Bortniowského na polském území severovýchodně od Ostravy a Těšína, nebyla situace naší armády v předvečer Mnichovské schůzky rozhodně ztracená. Přes určité naše nedostatky, kterým bylo lze postupně čelit, se dala předpokládat, zejména za využití síly a zázemí čs. obranných tvrzí, bunkrů a dalších obranných prostředků, silná obrana za dobrých podmínek. Po Mnichovu se zradou západních spojenců ukázaly všechny naše vojenské snahy o obranu, nejen severní Moravy a Slezska, marnými.

Přesto patří ke cti velení čs. armády ve třicátých letech, že správně a s přesností, odhadlo roli severní Moravy v celkové nové koncepci vojenské obrany československého státu, kde tato oblast nabyla prvořadého strategického významu. Účinnost a také efektivitu připravované obrany a sílu důmyslných čs. vojenských opevnění však nebylo dáno a možno posoudit.