Olympijské hry ve starověkém Řecku

Ve starém Řecku se kromě olympijských her, které byly největší a nejoblíbenější konala ještě mnohá další klání, která byla zasvěcena různým řeckým bohům. Těmi známějšími jsou například:
1. NEMEJSKÉ HRY, které se konaly ve městě Nemeji a byly zasvěceny vládci bohů (Diovi) a upomínaly na slavné skutky Herákleovi. Tyto hry se uskutečňovaly každé tři roky a zápasilo se v nich v hudebních a tělocvičných disciplínách. Jejich hlavní výhrou byl olivový či miříkový věnec.
2. PITHICKÉ HRY, které se konaly v Delfách na počest boha Apollóna. Soutěžilo se více v hudebních než tělocvičných disciplínách a jejich hlavní výhrou byl vavřínový věnec.
3. ISTHMICKÉ HRY, které se konaly každé dva roky v Poseidónově svatyni na Isthmu. Jejich hlavními disciplínami byly ty hudební a básnické, ale převažovaly hlavně tělocvičné. Hlavní výhrou byl miříkový nebo smrkový věnec.
Teď už ale zpátky k tě největším – olympijským hrám. První písemné záznamy jsou z roku 776 př.n.l., ale není jisté,jestli tyto hry nebyly už dříve, ale bez písemných záznamů. Oficiálně se ale za počátek olympijských her počítá tento rok a jako zakladatel nebo spíše znovuobjevitel je považován élidský král Ífitos, kterého trápily bratrovražedné boje a chtěl alespoň na chvíli pro Řeky mír. Pokaždé se konaly v údolí Olympie v peloponéské Elidě, hlavním střediskem konání byl Diův oltář s jeho obrovskou sochou, kterou vytvořil Feidia. Konaly se každé čtyři roky v čase prvního úplňku po letním slunovratu, což znamená v červenci a srpnu, podobně jako je to u dnešních letních olympijských her a trvaly většinou pouze sedm dní. Čas mezi jednotlivými olympijskými hry se nazýval olympiádou.
Za konání olympijských her byl vyhlášen mír v celém Řecku a musely být zastaveny všechny probíhající války, dokonce byly v této době zakázán i popravy zločinců. Kdo toto pravidlo porušil byl diskvalifikován na několik příštích olympijských her, a to se za dlouhé historie starověkých her stalo pouze třikrát. Ten, kdo by se snad opovážil na závodiště vstoupit se zbraní, byl potrestán smrtí. Dokonce i strážci měli povoleny pouze tyče a biče jako jediné zbraně. Na olympijský stadion měli vstup pouze svobodní Řekové a přísný zákaz vstupu měli ženy a otroci pod trastem smrti. Po pokusu jedné z matek závodníků o vstup na stadion v mužském přestrojení se museli všichni dostavovat na stadion buď úplně nazí nebo svlečení do půli těla. Soutěžícím se mohl stát jen zachovalý a svobodný Hellen, který podal průkaz o způsobilosti k odvětví, ke kterému se přihlásil. V roce 736 př.n.l. byly však zaznamenáni i soutěžící z cizích zemí a v hledišti se od tohoto roku také objevovaly cizinci. Porota, která hodnotila soutěžící v tělocvičných disciplínách, se nazývala „sbor soudců helladonikův“ a bylo jich většinou dvanáct.
Vítězové dostávali za vítězství pouze olivový věnec, ale obec, z které pocházely, jim většinou po příjezdu nechala vybudovat přepychový dům a zařídila jim tolik blahobytu, že do konce životu už nemuseli nic jiného dělat. Někdy byli považovány skoro až za polobohy. Důkazem tohoto je i slavná socha Diskobola od Myróna, která byla považována za ideál řecké krásy. Prvním zaznamenaným vítězem byl Koroibos.
Hry začínaly ryze nábožensky – zahájily je slavné oběti v posvátném háji Altidě. Poté už se jen soutěžilo a také navštěvovalo, protože součástí olympijských her byla průmyslová a výtvarná výstava.
Na prvních olympijských hrách se závodilo pouze v jediné disciplíně – v běhu na délku jednoho stadionu, což je 192 metrů.
Na 18. hrách se program rozšířil o pětiboj zvaný pentathlón, který si svou všestranností získal největší oblibu. Skládal se ze skoku do dálky, běhu na jeden stadion, hodů diskem a oštěpem a zápasu.
Na 23. hrách (roku 688 př.n.l.) byl zaveden box a na 33. pak nejtvrdší disciplína celých her – pankration, který byl něco mezi boxem a zápasem a bylo při něm dovolenu prakticky všechno.
Na 25. hrách se poprvé v pořadu objevila jezdecká disciplína – závod čtyřspřeží. Později k ní přibyl ještě rychlostní závod jezdců na koních. Na jedněch olympijských hrách dokonce v závodě dvojspřeží zvítězil císař Nero, ale nebyl to rovný boj – jeho soupeři radši přitáhli otěže, protože věděli, že kdyby vyhráli nad císařem, byli by potrestáni smrtí.
Na 65. hrách (roku 520 př.n.l.) byl pak ještě přiřazen běh těžkooděnců. Muži v této disciplíně běhali přes stadion v plné avšak beze zbraní, které byly zakázány. Tato soutěž měla připomínat důležitost vojenského výcviku.
Největší rozkvět zaznamenaly hry okolo roku 350 př.n.l., kdy se jich zúčastňovalo kolem 400 až 600 závodníků a diváků na ochozech stadionu mohlo být až 50 000.
K jedním z nejoblíbenějších sportů patřil hod diskem a oštěp, ale v žádných spisech není zaznamenáno, kdy se tyto dva sporty samostatně zařadily do programu her. Po dobytí Makedonie Římany v roce 146 př.n.l. se prudce změnil ráz her – byly přidány nové disciplíny, jako jsou třeba gladiátorské zápasy a boj mužů proti zvířatům.
. Tak jako se však olympijské hry zrodily k pobavení bohů, tak kvůli bohům zanikly. Po letech bojů se začalo konečně na území Řecka prosazovat křesťanství a císař Theodorius I., jenž považoval olympijské hry za pozůstatek pohanství, rozhodl o jejich zrušení.
286. hry, které se konaly roku 393 našeho letopočtu tak byly poslední.
O znovuzrození her se začalo uvažovat až v letech 1875 až 1881 a největší měrou se o to zasadil Francouz Pierre de Coubertin. V roce 1896 se konaly první novodobé hry a to ve svém starém působišti – v řeckých Athénách. Od roku 1924 (Paříž) se hry rozdělují na letní a zimní. V roce 2004 se letní olympijské hry znovu vrátí do svého prvního působiště – do Řecka.