Baťa Tomáš, * 3. 4. 1876, † 12. 7. 1932, český průmyslník; otec Tomáše Johna Bati. V roce 1894 založil obuvnickou továrnu ve Zlíně. Závod rozšířil zvl. mezi dvěma světovými válkami; 1931 ho přeměnil na akciovou společnost. Proslavil se aplikací nejnovějších amerických podnikatelských aktivit (fordismu, taylorismu ap.). Zemřel při havárii letadla. V roce 1945 jeho podniky znárodněny.
Beneš Edvard, * 28. 5. 1884, † 3. 9. 1948, český politik; prezident ČSR v letech 1935 – 38, 1940 – 48. Bratr Vojty Beneše. Studoval v Praze, v Dijonu, v Londýně a v Berlíně, 1912 docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 1921 profesor sociologie. Stoupenec a spolupracovník T. G. Masaryka, představitel České strany pokrokové (realistické). Po vypuknutí 1. světové války se zapojil do protirakouského odboje. Od roku 1915 spolu s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem vůdčí představitel zahraničního odboje. V letech 1916 – 18 tajemník Národní rady československé v Paříži; zasloužil se o vznik samostatného státu. 1918 – 35 ministr zahraničí (1921 – 22 současně i předseda vlády). Stál u zrodu Společnosti národů a významně se podílel na její činnosti. Tvůrce československé zahraniční politiky v meziválečném období i za 2. světové války a těsně po ní. Před 2. světovou válkou se orientoval na Francii a Malou dohodu, 1935 uzavřel československo-sovětskou spojeneckou smlouvu. Ve vnitřní politice byl jedním z představitelů skupiny tzv. Hradu, 1923 – 35 člen národně sociální strany. 14. 12. 1935 zvolen prezidentem, v září 1938 pod nátlakem přijal mnichovský diktát, v říjnu 1938 abdikoval a emigroval. V roce 1940 vytvořil v Londýně exilovou státní reprezentaci (převzal opět funkci prezidenta), 1943 uzavřel v Moskvě novou československo-sovětskou smlouvu a zahájil jednání s československými komunisty o poválečném uspořádání ČSR. V dubnu 1945 jmenoval v Košicích první vládu Národní fronty, v květnu 1945 se vrátil do Prahy. V říjnu 1945 potvrzen prezidentem (v červnu 1946 znovu zvolen). V letech 1945 – 48 působil svou autoritou k obnově demokratického zřízení a k jeho obraně před komunistickou totalitou. V únoru 1948 zprvu podpořil demisi demokratických ministrů, posléze však podlehl komunistickému nátlaku, demisi přijal a jmenoval Gottwaldovu vládu. V květnu 1948 odmítl podepsat novou ústavu (Ústava 9. května) a v červnu 1948 abdikoval. Autor spisů Světová válka a naše revoluce, Úvahy o slovanství, Mnichovské dny, Demokracie dnes a zítra, Paměti.
František Ferdinand d'Este, * 18. 12. 1863, † 28. 6. 1914, rakouský arcivévoda, následník trůnu z dynastie habsbursko-lotrinské; synovec císaře Františka Josefa I., po smrti arcivévody Rudolfa a abdikaci svého otce, arcivévody Karla Ludvíka (1833 – 1896), následník trůnu. Od roku 1906 měl rozhodující vliv v armádě, stoupenec silné státní moci a správní reorganizace Rakousko-Uherska s přihlédnutím k národnostnímu principu. Uzavřel nerovný sňatek s českou hraběnkou Ž. Chotkovou, proto se musel vzdát následnictví pro své potomky. Připravoval modernizaci armády a loďstva. Spolu s manželkou byl zavražděn na inspekční cestě v Sarajevu na popud srbské tajné teroristické organizace Černá ruka G. Principem. Atentát se stal jiskrou, která rozpoutala celosvětový válečný požár.
František Josef I., * 18. 8. 1830, † 21. 11. 1916, rakouský císař a uherský král od roku 1848 z dynastie habsbursko-lotrinské; syn arcivévody Františka Karla (1802 – 1878). Jeden z nejvýznamnějších monarchů 19. stol., vládl 68 let. Za jeho vlády došlo v Rakousku k převratným změnám: zánik feudalismu, dovršení průmyslové revoluce a nástup dělnického hnutí; k výrazným změnám došlo i na evropské mocenské scéně. František Josef I. nastoupil na trůn po abdikaci svého strýce Ferdinanda I. na zásah dvorské kamarily, o kterou v prvních letech vlády opíral svá rozhodnutí ve vnitřní i zahraniční politice. Podpořil vojenské akce proti revoluci v Uhrách a severní Itálii, požádal cara Mikuláše I. o vojenskou pomoc, rozpustil ústavodárný říšský sněm v Kroměříži a 7. 3. 1849 vyhlásil oktrojovanou ústavu. Během krymské války podpořil akce evropských mocností proti Rusku, čímž přišel o ruskou podporu jak v rakousko-francouzské válce v roce 1859, tak i v rakousko-pruské a rakousko-italské válce v roce 1866, kterými přišel o severní Itálii a byl vytlačen z Německa. Po válečných porážkách 1859 vydal Říjnový diplom, 1866 souhlasil s rakousko-uherským vyrovnáním a vyhlásil princip dualismu. V roce 1871 odmítl vyrovnání s Čechy (fundamentální články). Na berlínském kongresu 1878 získal právo na okupaci Bosny a Hercegoviny, ta byla po 30 letech připojena k monarchii. V zahraniční politice se přimkl k Německu (Dvojspolek), připojením Itálie v roce 1882 vznikl málo stabilní Trojspolek. Nacionální napětí na Balkáně i v monarchii, neschopnost přistoupit na federalizační reformy i preference válečnické strany a podřízenost německému císaři zavedly Rakousko-Uhersko do 1. světové války. Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu vláda přiměla Františka Josefa I. k podpisu ultimáta Srbsku, které vedlo 28. 7. 1914 k 1. světové válce. Ve spojenectví s Německem dosáhla rakousko-uherská armáda úspěchy, v roce 1915 proti Rusku i Srbsku, zastavena italská ofenzíva, ale země se rychle vyčerpávala. Za vlády Františka Josefa I. prošla habsburská monarchie značnými politickými, hospodářskými a sociálními změnami. Přesvědčen o své božské vyvolenosti a o poslání monarchie přijímal omezení absolutní moci a všechny modernizační tendence proti své vůli. Vyznačoval se pracovitostí, úřední přesností, smyslem pro povinnost, politickou obratností, současně však i lpěním na stereotypech. Vnější podobu jeho majestátu nenarušily ani tragické okamžiky osobního života (1889 sebevražda jediného syna Rudolfa, zavraždění manželky Alžběty v roce 1898).
vzducholoď, motorový dopravní prostředek lehčí než vzduch, poháněný vrtulovými jednotkami, řiditelný. První vzducholoď sestrojil v roce 1852 H. Giffard; měla podobu balónu a byla poháněna parním strojem. Vodíkem plněné neztužené nebo poloztužené vzducholodě byly nebezpečné a málo ovladatelné. Prakticky použitelné vzducholodě postavil v roce 1900 F. Zeppelin; jejich obal byl vyztužen hliníkovou konstrukcí a plyn uzavřen v oddělených pružných komorách (balonetech). Jeho vzducholodě se vyráběly a používaly i pro zaoceánskou dopravu osob až do roku 1937, kdy největší vodíkem plněná vzducholoď Hindenburg explodovala následkem výboje statické elektřiny při přistávání v Lakehurstu (USA). Katastrofy postihly i velké americké vzducholodě plněné bezpečnějším heliem. V současnosti jsou používány menší vzducholodě plněné heliem k vyhlídkovým a reklamním letům.
Hindenburg Paul, Paul Hindenburg von Beckendorf, * 2. 10. 1847, † 2. 8. 1934, německý generál; účastník válek prusko-rakouské 1866 a prusko-francouzské 1870 – 71. V roce 1914 po vítězství nad Rusy (srpen u Tannenbergu, září u Mazurských jezer) národní hrdina; jmenován generálem-polním maršálem. 1916 vrchní velitel pozemních sil, spolu s generálem E. Ludendorffem nastolil vojenskou diktaturu. V roce 1918 sjednal v Brestu Litevském mír s ruskými bolševiky a v březnu zahájil druhou bitvu na Marně. Po porážce a po nástupu armád USA přiměl císaře žádat o mír, řídil demobilizaci. 1925 – 34 prezident výmarské republiky; dodržoval striktně její ústavu. V lednu 1933 na radu F. von Papena jmenoval kancléřem A. Hitlera.
Hodža Milan, * 1. 2. 1878, † 27. 6. 1944, slovenský politik. V roce 1906 místopředseda Slovenské národní strany, od 1910 usiloval o založení agrární strany. Spolupracoval s Františkem Ferdinandem d’Este, snažil se jeho maďarské antipatie využít ve prospěch slovenských zájmů a federalizace rakousko-uhererské monarchie. 1918 – 38 vůdčí osobnost slovenského agrárního hnutí, od roku 1919 často ministr, 1935 – 38 předseda vlády. Od 1921 profesor na univerzitě v Bratislavě. Ve 30. letech vystoupil s plánem hlubší součinnosti podunajských států, zejména v hospodářské oblasti (až k podunajské federaci). Jako předseda vlády uzavřel v roce 1937 dohodu s německými aktivistickými stranami; 1938 neuspěl v jednání s K. Henleinem a A. Hlinkou. Jeho vláda přijala 21. 9. 1938 berchtesgadenské podmínky a 22. 9. 1938 byla nucena odstoupit. Po podepsání mnichovské dohody odešel do Francie a 1939 zde založil opoziční protibenešovskou organizaci. V roce 1941 odešel do USA, kde propagoval projekt poválečné federace podunajských zemí pod patronací USA.
Karel I. z rodu habsbursko-lotrinského, * 17. 8. 1887, † 1. 4. 1922, rakousko-uherský císař 1916 – 18 (jako maďarský král Karel IV.); syn arcivévody Otty, synovec Františka Ferdinanda d’Este, následník trůnu od 1914. Po nástupu na trůn 1916 se pokusil stabilizovat rozklíženou monarchii a ve snaze uzavřít separátní mír hledal kontakty se Spojenci, což překazil G. B. Clemenceau v dubnu 1918. V roce 1919 odešel do exilu, 1921 se dvakrát pokusil restaurovat monarchii v Uhrách, 1921 – 22 internován na Madeiře, kde zemřel.
Kramář Karel, * 27. 12. 1860, † 26. 5. 1937, český politik. V roce 1889 s T. G. Masarykem a J. Kaizlem založil realistické hnutí, 1890 vstoupil do mladočeské strany (na zač. 20. stol. její uznávaný vůdce); představitel tzv. pozitivní politiky, odmítal český státoprávní radikalismus. Organizoval všeslovanské sjezdy v Praze 1908 a v Sofii 1910, tvůrce koncepce novoslovanství (rovnoprávná spolupráce všech Slovanů, sblížení Rusů s Poláky a politické sblížení Ruska s Rakousko-Uherskem). Za 1. světové války v domácím odboji, 1915 zatčen, 1916 odsouzen k trestu smrti, 1917 trest snížen na 20 let vězení; poté amnestován. V roce 1918 předseda Národního výboru a první předseda vlády Československé republiky. V letech 1918 – 19 předseda strany státoprávní demokracie, 1919 – 34 národně demokratické strany a od 1934 národního sjednocení. Odpůrce “politiky Hradu”, zejména E. Beneše.
Lenin Vladimír Iljič, vl. jm. Uljanov, * 22. 4. 1870, † 21. 1. 1924, ruský a sovětský politik. Od 90. let byl profesionální revolucionář. Od roku 1900 pobýval v exilu, žil střídavě v Německu, Belgii, Francii a Anglii. Postupně se stal vůdcem militantního křídla SDDSR, od roku1903 bolševiků. Za revoluce v roce 1905 se vrátil do Ruska, po její porážce žil znovu v exilu. V letech 1912 – 14 definitivně oddělil bolševické křídlo SDDSR od zbytku strany. Za 1. světové války byl v exilu ve Švýcarsku, po únorové (březnové) revoluci v roce 1917 se vrátil do Ruska, fakticky jako německý agent, s cílem podlomit bojeschopnost ruské armády. Po nezdařeném pokusu o komunistický převrat v červenci 1917 odešel do Finska, ale již v říjnu (listopadu) 1917 řídil spolu s L. D. Trockým povstání v Petrohradě (Říjnová revoluce v Rusku), jež smetlo Prozatímní vládu. Lenin stanul v čele revoluční vlády rady lidových komisařů, jíž předsedal až do své smrti. Příměří s centrálními mocnostmi (brestlitevský mír) a pozemková reforma v roce 1918 byly ruským obyvatelstvem přijaty, ale pokus o komunistickou ekonomickou revoluci a současně vedení občanské války vedly koncem roku 1920 ke kolapsu ruské ekonomiky. Na jaře 1921 byl proto nucen souhlasit s odklonem od “válečného komunismu” a se startem NEP (nové ekonomické politiky). Jeho nedobrý zdravotní stav se prudce zhoršoval (zejm. po pokusu o atentát dne 30. 8. 1918), proto se od roku 1923 prakticky již neúčastnil politického života. K mýtům 20. stol. patří mj. teorie, že komunistickou totalitu nastolil až J. V. Stalin. Teorii, jejímž výsledkem byl totalitární systém, propracoval právě Lenin (významně přispěl L. D. Trockij) a současně ji uvedl do praxe (viz též leninismus), jak o tom svědčí likvidace politické opozice všech směrů i soukromého vlastnictví. Z díla: Materialismus a empiriokriticismus, Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, Stát a revoluce.
Masaryk Tomáš Garrigue, * 7. 3. 1850, † 14. 9. 1937, český filozof, sociolog, pedagog, politik a státník. 1878 – 82 docent na univerzitě ve Vídni; v habilitační práci Sebevražda hromadným jevem moderní doby ukázal na souvislost růstu sebevražednosti s mravní a intelektuální krizí moderního člověka, způsobenou polovzdělaností a rozpadem jednotného (náboženského) světového názoru. Od roku 1882 mimořádný, od 1897 řádný profesor filozofie na české univerzitě v Praze. Zpočátku se věnoval zejm. problematice metod vědeckého a filozofického poznání (Počet pravděpodobnosti a Humova skepse, Základové konkrétní logiky, Třídění a soustava věd). Comtovu stupnici abstraktních věd doplnil o psychologii (je základem všech duchovních věd, včetně sociologie), jazykovědu, estetiku a abstraktní logiku. Ve studii Blaise Pascal znovu přisoudil významnou úlohu víře v Boha a v nesmrtelnou duši při překonávání skepse ohrožující moderního člověka. V roce 1883 se podílel na založení vědeckého časopisu Athenaeum (do 1893 redaktor); v něm v roce 1886 zasáhl i do sporu o pravost Rukopisů (“čest národa vyžaduje obhájení, respektive poznání pravdy”). 1893 – 94 redaktor Naší doby. 1899 – 1900 se z odporu vůči rasistickým a náboženským mýtům (viz též antisemitismus) angažoval v hilsneriádě. Zájem o slovanskou otázku motivoval jeho studijní cesty do Ruska (1887, 1888, 1910) i řadu prací vrcholící spisem Rusko a Evropa I – II. Do praktické politiky vstoupil v roce 1889 s realistickou skupinou (sdruženou kolem založeného časopisu Čas). 1890 – 93 člen Mladočeské strany (1891 – 93 poslanec); 1900 spoluzakladatel České strany lidové (realistické), přejmenované 1906 na Českou stranu pokrokovou (1907 – 14 poslanec). Programu české společnosti se týkají Česká otázka, Naše nynější krise, Karel Havlíček, Snahy a tužby politického probuzení, Palackého idea národa českého, Ideály humanitní a Problém malého národa: jde o rozvíjení humanitních ideálů české reformace a vůdců národního obrození. Programový charakter má i Sociální otázka; proti marxistickému filozofickému a sociálnímu učení kladl možnost postupných reforem stálou drobnou prací a “revolucí hlav a srdcí”. V prosinci 1914 odjel do Itálie, odtud do Švýcarska, Francie a posléze do Anglie (kde působil i jako univerzitní profesor). Od února 1916 předseda Národní rady československé, kterou s M. R. Štefánikem a E. Benešem založil (navázala na Český zahraniční komitét, založený 1915 v Paříži). V květnu 1917 až březnu 1918 jednal v Rusku o československých legiích. 30. 5. 1918 podepsal Pittsburskou dohodu (získání slovenských krajanů v USA pro myšlenku společného státu Čechů a Slováků). 14. 11. 1918, 1920, 1927 a 1934 zvolen prezidentem. Po roce 1918 nebyl členem žádné politické strany; výrazný vliv na veřejný život ČSR si udržel zejména svou přirozenou mravní autoritou a politickým vlivem Hradu. 14. 12. 1935 abdikoval.
Moltke Helmuth, hrabě von, zv. Moltke ml., * 25. 5. 1848, † 18. 6. 1916, německý generál; po A. Schlieffenovi 1906 – 14 náčelník německého generálního štábu; zabezpečil německou mobilizaci a vstup do 1. světové války. Po porážce na Marně rezignoval.
Princip Gavrilo, * 25. 7. 1894, † 1. 5. 1918, srbský student z Bosny; atentátník. Člen radikální nacionalistické organizace jihoslovanské mládeže Mladá Bosna. 28. 6. 1914 spáchal v Sarajevě atentát na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Jako neplnoletý byl odsouzen ke dvaceti letům žaláře; zemřel na tuberkulózu ve vězení v Terezíně.
Rašín Alois, * 18. 9. 1867, † 18. 2. 1923, český ekonom a politik; otec Ladislava Rašína. Patřil k představitelům české radikální mládeže, jeden z vůdců Omladiny; 1893 – 95 vězněn. Od roku 1907 místopředseda mladočeské strany a právní zástupce Živnobanky. Za 1. světové války v odboji (Maffie), 1915 zatčen, 1916 odsouzen k trestu smrti; 1917 amnestován. V roce 1918 se podílel na založení České státoprávní demokracie. 28. 10. 1918 úřadující předseda Národního výboru a hlavní organizátor vyhlášení samostatného československého státu. Po roce 1918 poslanec za Československou národní demokracii. 1918 – 19 a 1922 – 23 ministr financí. Významně se podílel na poválečné měnové reformě. V lednu 1923 zraněn při atentátu (na následky zemřel), který provedl anarchista J. Šoupal (1903 – 1959). Z díla: České státní právo, Národní hospodářství, Můj finanční plán, Finanční plán a hospodářská politika Republiky československé do konce roku 1921, Paměti.
Šrobár Vavro, * 9. 8. 1867, † 6. 12. 1950, čs. politik, lékař; profesor na univerzitě v Bratislavě. V roce 1898 byl spoluzakladatelem časopisu Hlas, byl stoupencem T. G. Masaryka; významný představitel čechoslovakismu. Od října 1918 byl členem Národního výboru v Praze, od roku 1919 členem agrární strany. V letech 1918 – 20 ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska, v letech 1919 – 20 ministrem zdravotnictví, v letech 1921 – 1922 ministrem školství. V letech 1918 – 25 poslancem Národního shromáždění, v letech 1925 – 35 senátorem. V průběhu Slovenského národního povstání byl jedním ze dvou předsedů Slovenské národní rady (s K. Šmidkem). Po 2. svět. válce založil Stranu svobody. V letech 1945 – 50 byl ministrem.
Štefánik Milan Rastislav, * 21. 7. 1880, † 4. 5. 1919, slovenský astronom, politik a diplomat; generál francouzské armády. V mládí byl stoupencem hlasistů. V roce 1904 odešel do Francie. V letech 1908 – 14 prováděl astronomická a meteorologická pozorování v Turkestánu, v Alžíru, na Tahiti, v Jižní Americe a jinde. V roce 1912 získal francouzské státní občanství, v roce 1914 byl jmenován rytířem Čestné legie. Za 1. svět. války jako důstojník francouzské armády podporoval čs. odboj, od roku 1915 úzce spolupracoval s T. G. Masarykem. Od roku 1916 byl místopředsedou Čs. národní rady. V letech 1916 – 18 pracoval na organizaci legií na všech frontách. V červnu 1918 byl jmenován brigádním generálem, od srpna 1918 do ledna 1919 pobýval u čs. legií v Rusku. Dne 14. 10. 1918 byl jmenován ministrem vojenství v prozatímní čs. vládě v Paříži, dne 14. 11. 1919 jmenován ministrem vojenství v první vládě ČSR. Při návratu do vlasti zahynul při leteckém neštěstí u Bratislavy.
Švehla Antonín, * 15. 4. 1873, † 12. 12. 1933, český politik. Od 90. let 19. stol. byl činný v agrárním hnutí, od roku 1908 byl poslanecem zemského sněmu, od roku 1909 byl předsedou agrární strany. Od počátku 1. svět. války usiloval o jednotný postup českých politických stran, podílel se na činnosti Českého svazu i Národního výboru. Vedle K. Kramáře byl uznávaným představitelem české politické reprezentace, byl jedním z “mužů 28. října” 1918. Od roku 1919 byl předsedou Republikánské strany českého venkova (dříve agrární). V letech 1922 – 29 (s přestávkou v roce 1926) byl předsedou vlády. Zasloužil se o demokratické budování státu, o jeho konsolidaci, spoluvytvořil tzv. koaliční pětku. Byl blízkým spolupracovníkem T. G. Masaryka. V roce 1927 odmítl svou kandidaturu na úřad prezidenta, v roce 1929 ze zdravotních důvodů odešel z politiky.
Noll Karel, * 4. 11. 1880, † 29. 2. 1928, český herec. Působil mj. v Divadle V. Buriana. První představitel postavy vojáka Švejka v divadle i ve filmu (Dobrý voják Švejk, Švejk na frontě, Švejk v ruském zajetí). Z dalších filmů: Kříž u potoka, Velbloud uchem jehly, Batalión.
Vilém II., * 27. 1. 1859, † 4. 6. 1941, pruský král a německý císař 1888 – 1918 z dynastie Hohenzollernů; syn Friedricha III. Po nástupu na trůn prosadil Bismarckův odchod a celkovou změnu zahraniční i vnitřní politiky. Zaměřil se na německou expanzi, snažil se vytvořit koloniální panství, usiloval o hegemonii v Evropě a vyrovnání se Velké Británii v námořním zbrojení. Svou politikou se podílel na vyvolání několika evropských krizí; v červenci 1914 taková krize přerostla v 1. světovou válku. Po zhroucení německého státního systému 10. 11. 1918 odešel do exilu v Nizozemí a 28. 11. zde abdikoval.
Voskovec Jiří, vl. jm. J. Wachsmann, * 19. 6. 1905, † 4.7. 1981, český herec, dramatik, režisér, básník a překladatel. Zájem o avantgardní umění ho přivedl do Devětsilu, kde svou poezií, k níž patřily i koláže a obrazové verše, přispěl k formování základních principů poetismu. V roce 1927 napsal společně s J. Werichem Vest pocket revue, jejíž jevištní úspěch přivedl tuto autorsko-hereckou dvojici k trvalé divadelní spolupráci. Od roku 1929 působil v Osvobozeném divadle, pro které spolu s J. Werichem napsal řadu revuí (Golem, Caesar, Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Těžká Barbora). Svůj jedinečný humor, vyvíjející se od dadaistické recese ke společenské satiře, uplatnil rovněž ve filmu (Pudr a benzin, Hej rup!, Svět patří nám). V roce 1939 emigroval společně s J. Werichem a J. Ježkem do USA; po 2. světové válce se pokusil s J. Werichem obnovit Osvobozené divadlo. Od roku 1950 žil v USA, kde se prosadil jako divadlení, filmový i televizní herec (např. Dvanáct rozhněvaných mužů). Autor knihy veršů Klobouk ve křoví.
Werich Jan, * 6. 2. 1905, † 31. 10. 1980, český herec, dramatik a prozaik. V roce 1927 napsal s J. Voskovcem Vest pocket revue, ovlivněnou dadaistickou poetikou. S touto inscenací vstoupili do Osvobozeného divadla a společně napsali řadu satirických revuí (Smoking revue, Sever proti Jihu, Golem, Caesar, Osel a stín, Balada z hadrů aj.), v kterých vytvářeli ústřední hereckou dvojici, oslovující originálním slovním humorem generačně spřízněné publikum. Živelnou klaunskou komiku uplatnil Werich rovněž v řadě filmů (Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup!, U nás v Kocourkově, Svět patří nám). Po uzavření Osvobozeného divadla emigroval s J. Voskovcem a J. Ježkem do USA. Po 2. světové válce se pokusil s J. Voskovcem obnovit Osvobozené divadlo, avšak společenské poměry nebyly pro politickou satiru vhodné. Působil v řadě pražských divadel (v letech 1956 – 61 byl ředitelem Divadla ABC), hrál ve filmech (Císařův pekař a pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour) a v televizi (Uspořená libra, Medvěd, Slzy, které svět nevidí, Kočár nejsvětější svátosti, Král a žena). Je autorem esejů, povídek a pohádek (Fimfárum, Italské prázdniny, Potlach).
Rok 1883
Narozen G. J. Zinověv, A. N. Tolstoj, J. Hašek, F. Kafka, B. Mussolini
Zemřel K. Marx, R. Wagner
Zinověv Grigorij Jevsejevič,* 1883, † 1936, sovětský politik; blízký spolupracovník V. I. Lenina. v roce 1917 předseda petrohradského sovětu a člen politbyra. 1935 odsouzen na 10 let vězení, v roce 1936 v obnoveném procesu odsouzen k trestu smrti.
Tolstoj Alexej Nikolajevič, * 10. 1. 1883, † 23. 2. 1945, ruský prozaik. Autor povídek ze života venkovské šlechty (cyklus Zavolží), satirických románu Něvzorovova dobrodružství a trilogie Křížová cesta a nedokončeného historického románu Petr I.
Hašek Jaroslav, * 30. 4. 1883, † 3. 1. 1923, český spisovatel, publicista a novinář. Po studiu na Českoslovanské obchodní akademii se oddal bohémskému a tuláckému životu. V roce 1907 krátce vězněn za anarchistickou činnost. Postava Josefa Švejka, hlavního hrdiny proslulého románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, se v Haškově tvorbě objevila již v roce 1902.
Kafka Franz, * 3. 7. 1883, † 3. 6. 1924, německý spisovatel židovského původu. Narodil se a žil v Praze, kde vystudoval práva na německé univerzitě, po studiích byl zaměstnán v Dělnické úrazové pojišťovně. Zemřel předčasně na tuberkulózu
Mussolini Benito, * 29. 7. 1883, † 28. 4. 1945, italský politik, původně učitel. 1902 – 14 člen socialistické strany, od roku 1912 redaktor a od roku 1914 ředitel stranického listu Avanti (Vpřed), 1914 ze strany vyloučen. V roce 1919 založil militantní organizaci Fasci di Combattimento
Marx Karl, * 5. 5. 1818, † 14. 3. 1883, německý filozof, ekonom a politik. 1847 – 48 napsal spolu s F. Engelsem pro Svaz komunistů Komunistický manifest. Po roce 1849 žil většinou v Londýně. Spoluzakladatel a sekretář I. internacionály.
Wagner Richard, * 22. 5. 1813, † 13. 2. 1883, německý skladatel a dirigent.V roce 1872 se usadil v Bayreuthu, kde dal v letech 1872 – 76 za podpory svých příznivců vybudovat operní divadlo Festspielhaus. Několikrát navštívil Čechy
Boj o všeobecné volební právo - 1907
Počátkem 20. století měla na radikalizaci nejen dělnictva, ale i širších vrstev značný vliv ruská revoluce roku 1905. Podnítila silné demokratické hnutí za všeobecné volební právo. V jeho průběhu se velice aktivizovaly všechny české politické strany. Zvlášť výrazně se na hnutí podílela sociálně demokratická strana, která pořádala v Praze, v Brně, na Kladně, v Ostravě a v dalších průmyslových centrech obrovské manifestační průvody. Pod jejím vedením docházelo k demonstracím a stávkám, které nejednou vyústily do krvavých srážek s policií a vojskem. Boj skončil úspěchem. Hlasovací právo bylo přiznáno všem mužům (nikoli však ženám). A v roce 1907 se podle nového zákona konaly první volby do poslanecké sněmovny říšské rady.
Bosna 28. 6. 1914
Následník trůnu a jeho manželka oběťmi atentátu
Rakousko-uherského následníka trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda, a jeho ženu vévodkyni Žofii von Hohenberg zavraždil v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny, srbský student Gavrilo Princip. Již při příjezdu korunního prince a jeho manželky explodovala v blízkosti železniční stanice bomba. Arcivévodův vůz zasažen nebyl, protože inkriminovaným místem již projel. Jedenáct osob bylo však při atentátu zraněno. Po přijetí na městské radnici se následnický pár vydal do nemocnice navštívit raněné. Krátce potom, co se auto dalo do pohybu, vyběhl ze zástupu mladý muž přímo k autu a z bezprostřední blízkosti dvakrát vystřelil. Jeden výstřel zasáhl arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este do spánku, druhý vévodkyni do podbřišku. František Ferdinand zemřel okamžitě, jeho žena při převozu do nedaleké nemocnice. Ještě na místě byl zatčen atentátník - devatenáctiletý srbský student Gavrilo Princip. Před vyšetřujícím soudcem uvedl, že atentát je aktem pomsty za potlačení Srbů rakousko-uherskou monarchií.
28. 7. 1914, 3. 8. 1914
Vypuknutí 1. světové války
Signálem k rozpoutání války byl atentát srbských nacionalistů na rakousko-uherského následníka trůnu d’Este 28. 6. 1914 v Sarajevu. Rakousko-uherská vláda odpověděla na atentát vyhlášením války Srbsku - 28. 7. 1914. Na obranu Srbska vystoupilo Rusko a do konfliktu zasáhlo Německo vyhlášením války Rusku a Francii - 1. a 3. srpna. Německo zahájilo útok proti Francii vpádem do Belgie. Tím porušilo neutralitu Belgie, kterou zvláštními smlouvami zaručovala Francie a Anglie. Proto Anglie vyhlásila Německu válku - 4. srpna 1914.
Belgie 22.4.-25.5.1915
Plyn - nový bojový prostředek zákopové války
Ve druhé bitvě u Ypres mezi německými a francouzskými jednotkami nasadili Němci poprvé vysoce jedovatý chlórový plyn. Fronty na západě ustrnuly v poziční válce, s pomocí plynu měl být dosažen průlom. Úseku fronty širokém šest kilometrů byl z německé strany nastříkán jedovatý plyn. Vítr dohnal plyn k francouzským zákopům. Mnozí vojáci umřeli okamžitě, některým se podařilo nejdříve utéci, ale po několika minutách zčernali v obličeji, kašlali krev a umírali. Očekávaný úspěch se však nedostavil. Postupující německé oddíly se sice nesetkaly s žádným odporem, ale chyběli vojáci i materiál, aby byla situace využita. Armádní velení nebylo připraveno na průlomový účinek plynu. Spojencům se podařilo vzniklé mezery vyplnit novými silami. 12.7.1917 byl použit další bojový plyn - yperit (podle města Ypres).
Německo zahájilo neomezenou ponorkovou válku
1. února 1917
Bez ohledu na mezinárodní úmluvy zahájilo 1. února 1917 neomezenou ponorkovou válku. Německé ponorky zaútočily nejen na lodě anglické a francouzské, ale i na lodě Spojených států, které byly dosud ve válečném konfliktu neutrální. Spojené státy na útok odpověděly vyhlášením války nejprve Německu (duben) a později Rakousku-Uhersku (září). Vstup Ameriky do války znamenal zásadní posílení tábora Dohody.
Rusko 7.11.1917
Bolševici vítězí v Říjnové revoluci
V Rusku začíná nová epocha: v Říjnové revoluci byla svržena buržoazní prozatímní vláda a jako nový mocenský orgán se vytvořila Rada lidových komisařů pod vedením Lenina, jež sestávala pouze z bolševiků. 6.listopadu (24.10. podle tehdy v Rusku platného kalendáře) obsadili rudí gardisté, vojáci a námořníci pod vedením vojenského revolučního výboru, kontrolovaného bolševiky, nejdůležitější body města. Alexandr F. Kerenskij, ministerský předseda prozatímní vlády, opustil město, aby na frontě shromáždil vojenské jednotky věrné vládě. 7. listopadu 1917 v 21:40 dal výstřel z křižníku Aurora signál k útoku na petrohradský Zimní palác, kde bylo zatčeno zbývajících 13 ministrů. V téže době zasedal ve Smolném II. všeruský sjezd sovětů. Když byla oznámena zpráva o úspěšném puči, opustili odpůrci násilné revoluce - menševici (- 23.8.1903) a pravicoví sociální revolucionáři - sál. Zbylí účastníci sjezdu zvolili 26. října - 8. listopadu novou vládu - Radu lidových komisařů a schválili dva dekrety, týkající se nejnaléhavějších problémů země. Dekret o míru nabídl všem mocnostem, vedoucím válku, mír bez anexí a kontribucí. Dekret o půdě sliboval ruským rolníkům vyvlastnění velkostatků bez náhrady. Členy nové vlády byli pouze bolševici, kromě Lenina, jenž se stal předsedou, byli dalšími důležitými členy Lev D. Trockij (lidový komisař zahraničních věcí), Alexej I. Rykov (vnitro) a Josif V. Stalin (národnostní otázky). 11. sjezd sovětů zvolil Všeruský ústřední výkonný výbor složený ze 101 členů, mezi kterými měli bolševici 62 míst. Ve vedení strany však nebyla jednota. Kameněv, Zinovjev a další soudili, že je třeba podělit se o moc s jinými stranami. Lenin prosazoval likvidaci demokratické moci v Rusku.
Tříkrálová deklarace, stávka dělníků
Československo - leden 1918
6. ledna 1918 v Praze sešel "generální sněm poslanců z českých zemí" a přijal tzv. tříkrálovou deklaraci, která mluvila "za lid český a za porobenou a politicky umlčenou větev slovenskou v Uhrách". Deklarace žádala vytvoření samostatného, svrchovaného, sociálně spravedlivého a demokratického státu. Tříkrálovou deklarací opustila česká politika definitivně cestu podpory habsburské monarchie. Tím byl dán i základ politického spojení české domácí politiky s akcí zahraniční.
V lednu 1918 došlo k rozsáhlé stávce dělníků, která se z průmyslových center rozšířila do celého státu. Mezi dělnictvem se objevily letáky, vyzývající k revoluci podle ruského vzoru.
Československo 28.10 . 1918
Vznik československého státu
28. října 1918 zavlály v Praze trikolóry a červenobílé prapory. Vojáci strhávali ze svých čepic rakouské odznaky. Zpívající a jásající lidé odstraňovali štíty s rakouským dvojhlavým orlem a házeli je do Vltavy. Byla provolávána sláva samotnému československému státu. Funkci provizorní vlády převzal Národní výbor. V čele stálo pět politiků, kteří byli později nazýváni "mužové 28. října". Byli to Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a slovenský politik Vavro Šrobár. Postupně převzal Národní výbor do svých rukou veřejnou i vojenskou správu a organizace, které zajišťovaly výživu obyvatelstva. Jeho úsilí bylo zaměřeno k zabránění chaosu.Ve večerních hodinách 28. října 1918 vydal Národní výbor své první oficiální veřejné provolání: "Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa." V následujících dnech se převrat rozšířil do všech českých a moravských měst a obcí.
Československo 30. 10. 1918
Připojení Slovenska
30. října 1918 vstoupilo do proudu těchto událostí, v němž byl vyhlášen samostatný československý stát, i Slovensko. Stalo se tak na shromáždění představitelů slovenského národního politického života v Turčianském Svätém Martině. Na schůzi byla zvolena za jediného oprávněného mluvčího slovenského národa dvanáctičlenná Národní rada v čele s Matúšem Ďulou. Před domem, ve kterém Národní rada jednala, hlídkovala maďarská vojska, která měla ještě pevně obsazené celé Slovensko. Přes toto nebezpečí přijala slovenská Národní rada na závěr svého jednání "Deklaraci slovenského národa" - tzv. Martinskou deklaraci. V souladu s dobovým pojetím byla v deklaraci zdůrazněna jednota československého národa. Martinská deklarace se stala základem pro spojení Čechů a Slováků v novém, samostatném státě. Tak také byla na Slovensku přijímána. Byla rozšiřována tiskem, byla předčítána v kostelích, před obecními domy, na náměstích. Slovenský lid na ni přísahal. Přijetím Martinské deklarace nebyla však situace na Slovensku vyřešena. Maďarská vojska i nadále odmítala odejít ze země. Koncem prosince 1918 sáhla proto pražská vláda k mimořádným opatřením. Dr. Vavro Šrobár byl jmenován "ministrem s plnou mocí pro Slovensko". Byl pověřen učinit vše "k udržení pořádku, ke konsolidaci poměrů a zabezpečení řádného státního života". Za pomoci českých a slovenských legionářů, kteří se vrátili z francouzské a italské fronty, bylo do konce ledna 1919 maďarské vojsko za Slovenska vytlačeno. Teprve tehdy se opravdu uskutečnilo spojení českých zemí a Slovenska ve společném státě.
Francie 11 . 11 . 1918
Příměří v compiegneském lese
V železničním vagónu v lese poblíž Compiegne podepsal předseda německé komise pro přímeří Matthias Erzberger a francouzský maršál Ferdinand Foch příměří. Poslanec strany Centrum Erzberger byl pověřen vrchním velením armády a říšským kancléřem princem Maxem von Baden, aby v každém případě souhlasil s podmínkami příměří.
Podmínky vítězů měly ultimativní charakter, a tak je Matthias Erzberger musel přijmout bez vyjednávání.
Vojenské a politické požadavky Dohody měly Německu znemožnit rozpoutání nové války kdykoliv v budoucnosti. Velké množství vojenského materiálu muselo být proto odevzdáno. Foch požadoval vyklizení obsazených území, jakož i německých oblastí na levém břehu Rýna. Na pravém břehu mělo být zřízeno demilitarizované pásmo. Spojenecká předmostí u Mohuče, Koblence a Kolína měla umožnit lepší kontrolu. Samotné Německo vojska Dohody neobsadila, německá vojska stála naopak ještě stále ve Francii, Belgii a východní Evropě, kde je zastihl konec války.
Podepsání příměří nebyl přítomen žádný německý důstojník, neboť generalita i říšský kancléř odmítali převzít odpovědnost za porážku. K tomu byl Radou lidových pověřenců zplnomocněn Erzberger. Reakční kruhy potom připisovaly vojenskou porážku a tvrdé podmínky příměří revolučním změnám v Německu.
Bratislava 4.5.1919
Tragická smrt Milana Rastislava Štefánika
Slovenský astronom, letec a vojenský činitel Milan Rastislav Štefánik (1880-1919) patřil k předním představitelům československého zahraničního odboje. Byl místopředsedou Československé národní rady v Paříži a v prozatímní československé vládě zastával funkci ministra vojenství. Zasloužil se o diplomatické úspěchy zahraničního odboje i o vybudování velké československé armády v zahraničí. Tragicky zahynul nedaleko Bratislavy při leteckém neštěstí po návratu do vlasti.
Evropa 1920
Evropské státy uzavírají mír
Mocnosti, jež se účastnily první světové války, uzavřely mírové smlouvy: 4.6. Maďarsko a Československo v Trianonu, 10.8. Osmanská říše a dohodové státy v Sevres, 12.11. Itálie a Jugoslávie v Rapallu. Rusko a Polsko uzavřely 12. října příměří. Uzavřené mírové smlouvy vedly, ke značným posunům hranic. Maďarsko ztratilo dvě třetiny svého území. Slovensko se stalo součástí nově vzniklého Československa, Chorvatsko a Slovinsko částí Jugoslávie, Sedmihradsko Rumunska. Osmanská říše se musela vzdát všech svých území kromě Malé Asie. Zůstalo jí pouze okolí Istanbulu na evropském břehu Dardanel, jež byly postaveny pod mezinárodní kontrolu, Itálie a Jugoslávie vyřešily své dlouhotrvající hraniční spory. Zřekly se vzájemně města Fiume (Rijeka), jež bylo vyhlášeno za svobodný stát. Mezi Ruskem a Polskem vypukla v březnu nová válka. S cílem rozšířit území Polska směrem na východ pronikla vojska vojevůdce J. Pilsudského až do Kyjeva. Rudá armáda se však v protiútoku dostala až pod Varšavu.
1921 - 1929
Vývoj ve dvacátých letech
Podpisem mírových smluv bylo ukončeno období všeobecné nejistoty. Nastala složitá rekonstrukce válkou zničeného světa. Byl zbržděn rozmach revolučního komunistického hnutí. Vzniklo však nové, pravicové hnutí - fašismus. Počátkem dvacátých let trvala ještě poválečná hospodářská krize. Byla důsledkem válečného ničení a obtíží spojených s přeměnou válečné výroby na mírovou. Postupně byla však krize vystřídána všestrannou prosperitou. Ve střední a východní Evropě docházelo ke stabilizaci nových poměrů.
Agrární strana - v roce 1896 vzniklo Sdružení českých zemědělců v rámci tehdejší strany mladočeské, které se 1899
osamostatnilo v Českou stranu agrární, 1905 došlo ke sloučení s moravskými agrárníky v
Českomoravskou stranu agrární. Po vzniku ČSR v důsledku úspěšné pozemkové reformy nejsilnější
politickou stranou, od 1919 pod názvem Republikánská strana československého venkova, od 1922
(po sloučení se slovenskou a podkarpatoruskou agrární stranou) Republikánská strana zemědělského
a malorolnického lidu. Účastnila se všech vládních koalicí, 1922-38 obsazovala funkce ministerského
předsedy, zastupovala zájmy zemědělců a stála v opozici vůči politické skupině Hradu. Na podzim 1938
vstoupila do Strany národní jednoty jako její vedoucí složka, po roce 1945 obviněna z údajného podílu
na rozbití republiky a její další činnost nebyla povolena. To komunistům usnadnilo zvítězit ve volbách
1946. Představitelé strany: Antonín Švehla, Bohumír Bradáč, František Staněk, František Udržal,Milan
Hodža, Jan Malypetr, tiskový orgán strany: Venkov.
Aurora - křižník, který 7. 11. 1917 v 21:40 dal výstřelem signál k útoku na petrohradský Zimní palác. Členové
Prozatímní vlády, kteří tam byli shromážděni, byli zatčeni. Bolševické revoluce zvítězila.
Boka Kotorská - záliv Jaderského moře na jihovýchod od Dubrovníku. Kotvili v ní válečné lodě, jejichž námořníci
(mezi nimi i mnoho Čechů a Jihoslovanů) 1. února 1918 vztyčili rudou vlajku bolševické revoluce.Po
třech nedělích byly vzpoura potlačena a její vůdci byli popraveni.
Bolševická revoluce - v zemi ostrých sociálních protikladů a do krajnosti vyčerpané válkou působil tento program jako
pochodeň naděje.Armáda se rozložila, vojáci přecházeli na stranu sovětů, formovala se Rudá
garda pod Leninovým heslem "Všechnu moc sovětům" byl zahájen otevřený boj. 7. listopadu
1917 dal výstřel z křižníku Aurora signál k útoku na petrohradský Zimní palác. Členové
Prozatímní vlády, kteří tam byli shromážděni, byli zatčeni. Moc převzala revoluční vláda - "Rada
lidových komisařů" - v čele s Leninem.Bolševické revoluce zvítězila.
Brest-litevský mír - vítězství bolševické revoluce mělo i dalekosáhlé mezinárodní důsledky. Bolševické Rusko
odmítalo účast ve válce a tím i další spolupráci s Dohodou. Ruská východní fronta se rozpadla.
Této situace využilo Rakousko-Uhersko a Německo k rozsáhlému útoku na všech úsecích
východní fronty. Německá a rakousko-uherská vojska dobylo Polsko, Ukrajinu, Pobaltí a
Zakavkazsko. 3. března 1918 podepsala sovětská vláda v Brestu-litevském s oběma ústředními
mocnostmi mír. Jím bylo uznáno i právo ústředních mocností na nově získaná území. Brest-
litevský mír potvrzoval faktické vítězství ústředních mocností ve východní Evropě.
Československé legie - souhrnný název pro jednotky zahraničního vojenského odboje za 1. světové války. Podle
míst formování a bojů se dělily na československé legie ve Francii, v Itálii a v Rusku. Pluky
číslovány v Rusku od č. 1, ve Francii od č. 21 a v Itálii od č. 31. Po uzavření německo-
sovětského míru v Brestu Litevském v březnu 1918 opustily československé jednotky
Ukrajinu a přesunuly se přes Sibiř do Francie.
Domácí odboj - Maffie - ústřední orgán českého domácího odboje za 1. světové války, řídící zpravodajskou a
konspirační činnost a udržující spojení se zahraniční akcí.Vznikla roku 1914 po odjezdu
T. G. Masaryka do ciziny, v březnu 1915 se ustavilo její předsednictvo: Beneš,Kramář, Rašín,
Scheiner a Šámal. V jejím čele E. Beneš, od září 1915 Šámal. Přežila několik vln zatýkání a
v roce 1918 prolnula s celou českou politikou a Národním výborem československým.
Chlór - žlutozelený, štiplavě páchnoucí, velice reaktivní plyn, jedovatý. Poprvé ho nasadili Němci v druhé bitvě u
Ypres mezi německými a francouzskými jednotkami jako jedovatý chlórový plyn. Způsoboval zčernání
obličeje, následné vykašlávání krve a smrt.
Marna - řeka ve Francii. V několikadenní (5.-12.9. 1914) krvavé bitvě francouzských a britských jednotek proti
německým oddílům na Marně dosáhli Francouzi vedení generálem Josephem Joffrem strategického vítězství.
"Zázrak na Marně" - přerušení bitvy a ústup Němců ukončil postup německé armády na západní frontě a
uchránil Paříž od německé okupace.
Martinská deklarace - deklarace přijatá slovenskou Národní radou 30. 10. 1918 v Turčianském Svätém Martině.
Spojila stát Čechů a stát Slováků v jeden jediný - v Československo.
Nástupnické státy - prostor, který se rozkládal od Baltského ke Středozemnímu moři a ve kterém žilo přes sto milionů
lidí, se dal v meziválečné době do pohybu. Koncem roku 1918 se postupně začaly vynořovat
podoby nových tzv. nástupnických států: Finsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Polsko, Českoslovens -
ko, Rumunsko, Jugoslávie. Vlády neměly vojsko ani policii,státní hranice se rozpadali.
Podkarpatská Rus - ke spojení s Československou republikou se přihlásila Podkarpatská Rus, která byla v minulosti -
obdobně jako Slovensko - součástí starých Uher. Rozhodnutí předcházela jednání politiků s T. G.
Masarykem v Americe. Koncem roku 1918 vyjádřili političtí představitelé Podkarpatské Rusy svou
vůli stát se součástí nového československého státu (po 30. říjnu 1918).
Sarajevský atentát - 28. června 1914 spáchal devatenáctiletý srbský student Gavrilo Princip atentát na následníka
rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii von Hohenberg.
Oba je autem, když z davu vyběhl mladík a z bezprostřední blízkosti dvakrát vystřelil. Jeden
výstřel zasáhl arcivévodu d'Este do spánku, druhý vévodkyni do podbřišku. František Ferdinand
zemřel okamžitě, jeho žena při převozu do nemocnice.
Skupina Hradu - Masaryk se snažil v republice vybudovat prosperující občanskou společnost. K realizaci tohoto cíle
soustředil kolem sebe skupinu nazývanou Hrad. Byl to jakýsi prezidentům poradní sbor, který se
volně doplňoval a obměňoval. Do jeho kruhu patřil např.: ministr zahraničí Edvard Beneš a předseda
agrární strany Antonín Švehla, představitelé českých, slovenských a německých demokratických
stran, spisovatel Karel Čapek, novinář Ferdinand Peroutka, právní znalci i ekonomičtí odborníci.
Scházeli se k diskusím, ale přicházeli i jednotlivě za Masarykem na Hrad s návrhy a informacemi.
Tank - bojové pásové vozidlo se silným pancéřováním, se systémy ochrany osádky a s výzbrojí zpravidla v otočné
věži; v terénu dobře pohyblivé. Do výzbroje zařazen během 1. světové války. Po celé 20. stol. jeden z hlavních
vojenských prostředků vojska pozemního.
Trojdohoda - v roce 1907 ji tvořila Anglie, Francie a Rusko. Později se k ní přidalo Srbsko a Itálie, která odešla z
Trojspolku. Získala nový název Dohoda.
Trojspolek - v roce 1907 ho tvořilo Německo, Rakousko a Itálie. Později odešla Itálie, která se přidala k Trojdohodě.
Získal nový název Ústřední mocnosti.
Únorová revoluce - proběhla v Rusku. 3. – 12. 3. 1917 svrhla cara Mikuláše II. Zahájily ji živelné demonstrace proti
těžkým životním podmínkám v Petrohradě. Car abdikoval na doporučení dumy (ruský parlament),
která se na carův příkaz odmítla rozejít. V dumě 12. 3. vznikl Prozatímní výbor a poté Prozatímní
vláda knížete G. J. Lvova, která však musela brát ohled na petrohradský sovět, jenž hodlal plnit
funkci parlamentu. Prozatímní vláda nastolila pluralitní politický systém.
Válečné fronty - západní fronta - Francie, Anglie, Belgie, USA (od 1917) proti Německu
- italská fronta - Itálie proti Rakousku-Uhersku
- balkánská fronta - Rakousko-Uhersko, Německo,Bulharsko proti Anglii, Francii,Srbsku, Rumunsku
- východní fronta - Německo,Rakousko-Uhersko, Rumunsko proti Rusku
- kavkazská fronta - Rusko proti Turecku
Verdun - město v severovýchodní Francii v Lotrinsku; 23 400 obyvatel (1990). U Verdun se odehrála nejdelší a
nejkrvavější bitva 1. světové války, probíhající 21. 2. – 16. 12. 1916. Němci pod vedením korunního prince
Viléma zahájili úspěšnou ofenzívu, Verdun však nedobyli. Koncem léta roku 1916 se situace začala měnit ve
prospěch Francouzů a v prosinci bitva skončila přibližně na výchozích pozicích. Podle německých pramenů o
život přišlo 335 000 Němců a 350 000 Francouzů. Do čela francouzské armády byl 25. 2. 1916 jmenován nový
velitel generál H. P. Pétain.
Versailleský systém - mírové smlouvy právně zajišťovaly nové uspořádání světa vzešlé ze světové války. Potvrzovaly
změny, kterými prošla v konečné fázi války střední a východní Evropy. Potvrzovaly vznik nových
národních států. Staly se zárukou této situace, základem tzv. versailleského systému. Vítězství
dohodových velmocí posílilo ve střední, východní a jihovýchodní Evropě i rozvoj demokracie.
Všechny tři hlavní dohodové velmoci - Anglie, Francie a Spojené státy americké - měly dlouhou
demokratickou tradici. Pod jejich vlivem byly upevněny i demokratické síly v nových státech. Na
místě starých monarchií se část těchto nových států ustavila jako demokratické republiky. Také
Německo a Rakousko-Uhersko se stalo republikami.
Zahraniční odboj - do čela zahraničního odboje se postavil T. G. Masaryk, který formuloval požadavky samostatnosti.
Vrcholným orgánem zahraničního odboje byla Československá národní rada. V českých zemích se
ustavila Maffie s cílem udržovat spojení se zahraničním odbojem. Zahraniční odboj usiloval o to,
aby státy Dohody souhlasily s vytvořením samostatného československého státu – to se poprvé
podařilo v prohlášení Dohody 10. 1. 1917. Ke snahám o samostatnost přispěly zejména
československé legie; po jejich vojenských úspěších v Rusku postupně státy Dohody uznaly právo
Čechoslováků na samostatnost.
Západní fronta - Německo napadlo Francii přes Belgii a přinutilo armádu k ústupu k Francii. První velká bitva války se
odehrála na řece Marně (Francie), spojenecká armáda Němce zastavila. Následující roky bojů na
západní frontě znamenaly tzv. zákopovou válku. V průběhu bojů na západní došlo k vylepšení
některých zbraní: kulomety, dělostřelectvo, tanky (anglický vynález), chemické zbraně - chlór, letectvo
Zákopová válka - se odehrávala na západní frontě. Zákopová válka znamená, že se ani jedna válečná strana nemohla
dostat tak daleko, aby tu druhou stranu porazila. Když se dostala blíž, byla zatlačena zpět.
28. prosinec 2012
7 889×
6781 slov
