Osvobození Československa nebylo jen záležitostí vojenských operací spojenců, nýbrž i předmětem politického zájmu velmocí. Skutečnost, že v představách J. V. Stalina plnila Rudá armáda v Československu nejen funkci osvobozovací, nýbrž i roli politickou, byla jasně patrná již z jednání sovětských vojenských orgánů na území Podkarpatské Rusi. Stalin si vyložil Benešovu ochotu uspořádat poměry na Podkarpatské Rusi na základě vůle obyvatelstva jako souhlas s anexí tohoto území Sovětským svazem. Sovětské vojenské orgány neumožnily na tomto území činnost ani vládnímu delegátu československé vlády ministru F. Němcovi, ani vojenskému veliteli generálu A. Hasalovi, nýbrž přikročily bez souhlasu československé vlády k zmanipulovaným volbám do místních sovětů, prováděným za asistence NKVD, a k brzkému proklamování vůle obyvatel Podkarpatské Rusi k připojení k Sovětskému svazu. Rodinám těch, kdo chtěli vstoupit do československé vojenské jednotky, byly odnímány příděly potravin, nepohodlné sověty byly rozpouštěny a nahrazovány jinými. Množství lidí bylo zatčeno a odvlečeno do sovětských koncentračních táborů. Československá vláda se se situací na Podkarpatské Rusi i s jejím odtržením smířila. Vyžádala si pouze formální odložení jejího připojení k sovětské Ukrajině na dobu poválečnou, neboť se obávala precedentu porušení hranic předmnichovského Československa. Postoje československých politických představitelů v záležitosti Podkarpatské Rusi ukázaly, jak se prohloubila závislost Československa na SSSR, což bylo špatným znamením pro budoucnost.
Podobně i na Slovensku vystupovaly orgány sovětské armády proti zájmům československé vlády a v řadě případů zasahovaly do vnitřních záležitostí Československa. Sesazovaly a ustanovovaly národní výbory, zatýkaly a odvlékaly československé občany do sovětských táborů. Situace na Slovensku byla komplikována tím, že se zde ujala vlády Slovenská národní rada, která zbavila jakýchkoliv pravomocí vládního delegáta československé vlády a začala prosazovat program sociálních reforem vypracovaný Komunistickou stranou Slovenska. Výkonnou moc přebíraly národní výbory, program SNR předpokládal provedení pozemkové reformy a znárodnění podniků klíčového významu. Zdůrazňoval, že obnovené Československo je státem dvou rovnoprávných národů, v praxi se však Slovenská národní rada neohlížela na londýnskou vládu.
„To jsme se již sami chystali na odjezd do Bratislavy, kam již přesídlila Slovenská národní rada. V této situaci jsme zpozorovali, jak komunisté využívají přízně a ochrany sovětské armády k tomu, aby přišli do nových osvobozených měst a oblastí dříve než druzí politikové. Aby měli předstih v organizování nového politického života oproti druhým.“
(P. Drtina, Československo, můj osud, 1982)
V situaci, kdy pozice československé vlády v Londýně byla oslabena událostmi na Podkarpatské Rusi i na Slovensku, došlo v březnu 1945 v Moskvě k jednání o sestavení nové vlády s účastí komunistů a přijetí jejího programu.
Komunisté se při těchto rozhovorech, stejně jako později při jednáních v osvobozené republice, opírali o neustále zdůrazňovanou roli SSSR při obnově samostatného Československa, jehož větší část byla osvobozena bojovými operacemi Rudé armády. Na území ČSR uskutečnila Rudá armáda celkem šest útočných operací, ve kterých padlo na 144 000 sovětských vojáků. Velikost vítězství nelze však měřit pouze počtem padlých. Stejně jako vítězství nad Německem bylo umožněno kolektivním úsilím všech států protihitlerovské koalice, tak i osvobození Československa bylo výsledkem tohoto společného boje. V poslední fázi války se stala navíc otázka osvobození hlavního města Prahy předmětem politické licitace zejména sovětského velení. Stalin si velmi dobře uvědomoval možný dopad osvobození Prahy Rudou armádou pro poválečný vnitropolitický vývoj ČSR, a proto již v době bojů o Berlín vybízel své velitele k přípravě pražské operace. Proto také sovětské velení odmítlo 5. května 1945 návrh amerického generála D. D. Eisenhowera, že americká vojska, která v posledních dubnových dnech pronikla na území Československa, postoupí až k západnímu břehu řek Labe a Vltavy. Sovětské velení přitom nepravdivě tvrdilo, že operace Rudé armády k osvobození Prahy již začala.
Přes nezájem spojenců o podporu jakéhokoliv většího povstání v poslední fázi války vypuklo 1. května 1945 v českých zemích spontánní povstání proti okupantům. Začalo v Přerově a šířilo se rychle do dalších měst a obcí. Dne 5. května zachvátilo také Prahu. Pražští povstalci, nedostatečně vyzbrojení zejména těžkými zbraněmi, odolávali náporu německých jednotek, které se pokoušely Prahu dobýt zpět, a marně volali o pomoc americkou armádu, která 6. května vstoupila do Plzně. Americké velení nemělo jasné instrukce o politickém významu osvobození Prahy a generál Eisenhower nechtěl postupovat dále do Čech proti vůli sovětského velení. K záchraně Prahy před útočícími jednotkami SS přispěl nečekaný spojenec v podobě vlasovců, ruských vojáků v německých uniformách, kteří vystoupili proti Němcům ve snaze domoci se přijetí do amerického zajetí. Jejich pomoc v kritických dnech povstání byla o to důležitější, že měli k dispozici těžké zbraně, tanky a dělostřelectvo. Po neúspěšném jednání s Českou národní radou se však začali z Prahy 8. května stahovat. Tehdy uzavřela Česká národní rada, v jejímž čele stál profesor Albert Pražák, a vojenské velení povstalecké Prahy v čele s generálem Karlem Kutlvašrem dohodu o odchodu německé armády z Prahy, která byla v souladu s bezpodmínečnou kapitulací německých ozbrojených sil, podepsanou den předtím v Remeši. Německé armádní jednotky město skutečně opustily a zamířily do amerického zajetí. Zůstala jen část příslušníků SS a gestapa, kteří bojovali dál. Jejich odpor však rychle skončil, když do Prahy dorazily ráno 9. května 1945 tankové jednotky Rudé armády a vyčistily ji od zbytků nepřátel.
„Lide Český! Česká národní rada jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády Čs. republiky v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska.
Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tak řečený protektorát Čechy a Morava, který nám byl Němci vnucen, a tím zanikla veškerá správní moc, vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady...
Česká národní rada se obrací v této historické chvíli k českému obyvatelstvu s výzvou, aby bylo v bojové pohotovosti a čekalo na další pokyny a opatření České národní rady.“
(Z provolání České národní rady 5. května)
Dějiny zemí Koruny české, © F.M.I. 1996,1997
28. prosinec 2012
11 737×
941 slov
