Osvobození Rýmařova

Přesně šedesát let nás letos dělí od posledních výstřelů druhé světové války. Obyvatelstvo u nás, stejně jako v řadě dalších zemí, se nikdy nesmířilo s cizí fašistickou nadvládou. Proto také narůstající odpor veškerého obyvatelstva v obsazených územích s blížícím se koncem války zákonitě vedl a vyústil, i na severní Moravě a v pohraničním Slezsku, v protifašistické akce včetně ozbrojeného hnutí, do kterého se zapojily stovky neohrožených a statečných lidí.

Následující příspěvek o konci druhé světové války, o osvobození a prvních poválečných dnech města Rýmařova, chce připomenout jen malou část z velkého dramatu druhé světové války a nacistické okupace naší vlasti. Mnichovský diktát z 30. září 1938 měl za následek okamžité okleštění Československa a ztrátu jeho pohraničních území. Němečtí nacionalisté z Opavského Slezska s Krnovskem, Bruntálskem a na jihu Novovojičínskem a Bíloveckem uskutečnili 20 let staré plány se Sudetenlandem. Ze severní části našeho zabraného území byla vytvořena (kromě Hlučínska, to připojeno k „Altreichu“) župa Sudety v čele s říšským místodržitelstvím v Liberci, která se dále členila na vládní obvody. Slezsko a příhraniční části severní Moravy náležely pod vládní obvod (presidium) v Opavě, který se ještě členil na městské a venkovské okresy (landráty) se sídlem v Zábřeze, Šumperku, Šternberku a také v Rýmařově a Moravském Berouně. V sudetské župě byly zavedeny říšské zákony a obyvatelé se tak stali říšskými státními příslušníky. Podle sčítání lidu z května 1939 žilo v této župě 2 943 000 obyvatel, z nichž bylo nejméně 291 000 Čechů. Nejvíce Čechů (myšleno - Češi, Moravané, Slezané) v sudetské župě žilo ve východní části, tj. ve vládním obvodě prezidia v Opavě (to bylo 56% Čs. obyvatelstva v Sudetech). České obyvatelstvo mělo být počeštěno a český prostor germanizován. S hrůznou přesvědčivostí tento generální germanizační plán Němců vyjádřil K. H. Frank: Bude-li větší část Čechů ponechána v Čechách a na Moravě, je třeba současně použít různých metod, sloužících germanizaci podle plánu na x let. Taková germanizace předpokládá :změnu národnosti rasově vhodných Čechůvysídlení rasově neodpovídajících Čechů a vrstvy inteligence nepřátelské říši, popřípadě zvláštní zacházení s ní (Sonderbehandlung = fyzická likvidace) a se všemi destruktivními živlynové osídlení takto uvolněného prostoru čerstvou německou krví.

Vysledovat počátky organizovaného ilegálního hnutí proti okupantům na severní Moravě je poměrně složité. Říjnem 1938 byla přerušena kontinuita na předcházející legální organizace a struktury. Odboj se zde proto tvořil velmi pomalu, na nových základech a z nových lidí. První ilegální buňky se vlastně vytvářely z lidí důvěrně známých, často také vzájemně příbuzných, v uvědomělé odbojové skupiny se vyvinuly až později. Příkladem činností těchto zárodečných forem odboje zprvu byl ilegální poslech londýnského, později i moskevského rozhlasu. České obyvatelstvo využívalo ke shromažďování různých příležitostí (převoz ostatků K.H.Máchy, výročí upálení Husa), také poutí a náboženských obřadů - Sv. Kopeček, Domažlice, Radhošť. Roli aktivního odboje však nelze v počáteční fázi okupace přeceňovat. Nesouhlas s fašisty a s okupací země se projevoval hlavně osobní pasivitou, neplněním povinností, zpomalováním práce v továrnách, sabotážemi, odmítáním nástupů na práci do říše, vzájemnou výměnou zpráv a informací a podporou zejména válkou postižených rodin v zásobování apod. U zárodků prvních ilegálních sítí v době protektorátu byli zejména komunisté. Od srpna 1939 se i k nám do kraje a na Opavsko dostávala první čísla ilegálního Rudého práva. Po napadení Sovětského svazu už vznikaly skupiny na národním a vlasteneckém přesvědčení, hlavně bez rozdílu politického přesvědčení a cítění. Porážkou Němců u Stalingradu také mezi českým obyvatelstvem podstatně vzrostly naděje na osvobození, prohlubovaly se i sympatie k odboji a k Sovětskému svazu. Na severní Moravě a ve Slezsku se zvrat vývoje na frontách v roce 1943 projevil také v dalším rozmachu ilegální odbojové organizace, která byla nazvána Národním sdružením československých vlastenců, začala také vydávat ilegálně svůj časopis Národní osvobození (o rok později byla skupina prozrazena).

V polovině ledna roku 1945 zahájila Sovětská armáda mohutnou ofenzívu na celé frontě, která směřovala hlavně ke konečné porážce fašistického nepřítele. V únoru byla severní Morava svědkem hrůzných pochodů smrti, kdy nacisté hnali na západ válečné zajatce různých národností. Největší z těchto pochodů smrti, v počtu na 70 000 zajatců, táhl v druhé polovině února ze Slezska ke Šternberku, kde se rozdvojil ve směru na Moravskou Třebovou a na druhý proud na Uničovsko, Zábřežsko a Šumpersko. Po zajatcích se na severní Moravě začali ve stále hojnějším počtu objevovat i němečtí utečenci, kteří evakuovali před frontou na západ.

Němci na poslední chvíli mobilizovali i své německé obyvatelstvo ze Sudet, vytvářeli z nich ozbrojené jednotky tzv. Volkssturmu. Byly budovány i nové protitankové příkopy, zátarasy a jiné obranné objekty a prostředky, na jejichž stavbu bylo vyhnáno i české obyvatelstvo.

Přestože zjara 1945 bylo už zřejmé, že jsou fašisté v posledním tažení, neváhali fanatičtí nacisté pokračovat ve válečných zvěrstvech. Nejdůležitější složkou odboje na severní Moravě v závěrečném období války bylo partyzánské hnutí (Štramberští partyzáni, oddíl Jakuba Bílka, oddíl Jana Žižky z Trocnova) a ozbrojený boj. Největší i nejaktivnější skupinou partyzánů na severní Moravě, v naší blízkosti, byla v roce 1945 tzv. zábřežská skupina, přestože zahájila vážnější protiněmecké akce teprve na přelomu března a dubna. V partyzánských jednotkách na severní Moravě působilo v závěru války nejméně 150 členů. V krátkém období čtyř měsíců roku 1945 bylo na celé severní Moravě uskutečněno více jak 120 protinacistických, hlavně partyzánských akcí. Vedly se zde nejednou i rozhodující vojenské operace na našem území.

V polovině dubna roku 1945 již bylo Sovětskou armádou dosaženo moravsko-slovenských hranic, sovětští vojáci už stáli na severních hranicích Československa, na Moravě se však Němci úporně bránili. Hořící Opava byla osvobozena 22. dubna 1945 vojsky 4. ukrajinského frontu, ale i vojáky 1. čs. tankové brigády. O město Ostravu, ocelové srdce republiky, byly svedeny další těžké boje, vždyť armádní skupina maršála Schörnera dostala tehdy od Hitlera jednoznačný rozkaz –Vydáte-li Moravskou Ostravu, vydáte Německo!. Nakonec se Mor. Ostravu ve večerních hodinách 30. dubna podařilo osvobodit. Pak teprve Sovětská armáda obrátila svůj útok na jihozápad a do prostoru Moravy a Čech. Jednou z hlavních překážek postupu Sovětské armády měly být hory Jeseníků, kde bylo Němci vybudováno ochranné tzv. uzavírací pásmo, které ještě koncem března 1945 na Šumpersku osobně kontroloval Konrád Henlein. Avšak ani to Němcům nepomohlo. Od Opavy už postupoval 106. střelecký sbor směrem na Horní Benešov, Bruntál, Rýmařov a Šumperk, 28. střelecký sbor za podpory 31. tankového sboru pak postupoval na Vítkov, Moravský Beroun a Dlouhou Loučku. A konečně 15. střelecký sbor zaútočil od Bílovce na Město Libavou, Šternberk a Olomouc, ten také postupoval nejrychleji a už v sobotu 5. května odpoledne obsadil Šternberk, 6. května pak Uničov. Zde to bylo téměř bez boje, protože zdejší antifašisté vnikli do radnice a zneškodnili nacistické pohlaváry. Severnější křídlo 60. armády postupovalo v těžkých bojích pomaleji. V neděli 6. května byl 106. střeleckým sborem osvobozen Krnov a Horní Benešov, v pondělí 7. května města Bruntál a Rýmařov. Fronta se od 7. května přenesla bezprostředně na území severozápadního cípu Moravy. Osvobození severomoravského kraje bylo dokončeno ve středu 9. května, v den kdy sovětská vojska vstoupila do Prahy. Severomoravský odboj se důstojně zařadil do hnutí odporu proti nacistickým okupantům v naší vlasti. Podle některých pramenů se v této oblasti zapojilo do aktivního boje až 1 500 obyvatel, tj. příslušník přibližně každé 10. české rodiny. Kolem 70 občanů se zúčastnilo zahraničního odboje na nejrůznějších frontách, na 150 partyzánů bojovalo na domácí frontě, z nacistických věznic a koncentračních táborů se vrátilo přes 600 politických vězňů, téměř 100 osob se z koncentráků na severní Moravu už nevrátilo. Tehdy si celá Morava konečně po 6 letech od fašistů naplno oddychla.

Jak o samotném osvobození Rýmařova hovoří městská kronika a další prameny?

Fronta se v květnových dnech 1945 nezadržitelně blížila a ustupující jednotky hitlerovských vojsk rozhodly, že město Rýmařov bude bráněno. Zejména šlo o to, aby se uvolnily ústupové cesty směrem na horské sedlo Skřítek a postup sovětské armády aby byl alespoň na několik hodin zpomalen. Německá obrana zaujala obranná postavení u Janovic a Ondřejova. V neděli 6. května se v poledne dostavil na radnici 14 – 16 členný výbor občanů města z různých společenských vrstev a žádali na německém veliteli vyhlásit Rýmařov otevřeným městem. Vyjednávání, které se konalo v hotelu Koruna (sídlo vojenského velitelství města) s velitelem města kpt. Morawetzem k ničemu nevedlo, nařídil navíc sejmout prapory a starosta města Kloss se musel odebrat na radnici a setrvat tam v domácím vězení. V pondělí 7. května ráno vojenský velitel města kpt. Morawetz uprchl, před polednem zahájila na město palbu baterie lehkých sovětských děl směrem z albrechtického kopce, sovětská armáda táhla jednak od Bruntálu (106. střelecký sbor) a dopoledne v 10 hodin projely Horním Městem na Rýmařov sovětské tanky i ze západního směru. Z Rýmařova podnikaly proti postupujícím sovětským vojákům výjezdy 3 pancéřové vozy Wehrmachtu, dva zakrátko zmizely a jeden zůstal stát poškozený na náměstí (před nynější Pohřební službou). Po bezvýsledné výzvě ke kapitulaci Němců byla zahájena palba a boje trvaly kolem 4 až 5 hodin, odpoledne kolem 16 hodiny odpor Němců ustal a ustoupili na Edrovice, Janovice a dál na Skřítek a Dolní Loučku. V té době se na radnici objevila skupina sovětských vojáků a starostovi Klossovi a ostatním bylo nařízeno opustit objekt. K večeru zatím postupovali třídou Hrdinů další sovětští vojáci na náměstí a pak dál. Při odporu bylo zastřeleno mezi Jamarticemi a cihelnou 5 němců, ve městě samotném zůstávají mrtví 4 sovětští vojáci. Vojenským velitelem města se stal rudoarmějec ing. Kolubanov, k ruce s menším oddílem vojska. Ihned vydává rozkaz pro všechny Němce k odevzdání střelných a sečných zbraní. Němci se museli podřídit nutným opatřením, jako byla stanovení uzavírací hodiny pro ně na 20. hodinu večerní, zpočátku byli Němci označeni na prsou plátěným štítkem „N“, později žlutým páskem na rukávě. Nákupní doba pro Němce byla přesně vymezena a Němci dostávali zvláštní potravinové lístky. Hrstka českých lidí, vesměs totálně nasazených pracovníků v rýmařovských závodech, uvítala své osvoboditele a ujímá se civilní správy města. Do čela vytvořené místní správní komise byl uveden úředník Emil Fuhrmann a do čela okresní správní komise Felix Golla. Komise nebyla ani volená a ani jmenovaná, v komisi zkrátka pomáhali všichni a uvedení činnost komisí jenom zastřešovali. Obyvatelé Němci přijali obsazení Rýmařova vojskem s tichou rezignací, mnozí také s úlevou z konce dlouhé války, k nepokojům nebo vzpourám ve městě v té době nedošlo.

Asi 14 dní po osvobození města se ustavuje, se svolením sovětského velitele, ozbrojená Národní garda (označena bílými pásky), jejím velitelem se stává úředník z Koželužny J. Svoboda. Národní garda spolu se sovětskými vojáky jsou zpočátku prvními strážci klidu ve městě i v okolí a na samotách. Dne 25. května přijíždí do Rýmařova celkem 63 příslušníků Stráže národní bezpečnosti ze Zábřežska a Šumperska, pod vedením kapitána Kučery. Po příjezdu se příslušníci SNB soustředili v budově okresní správní komise a postupně došlo k jejich rozdělení na okresy Krnov a Bruntál a do stanic SNB ve Frýdlantě nad Moravicí (dnes Břidličná), v Horním Městě a Dolní Moravici. V Rýmařově tak zůstalo 15 členů SNB pod vedením vrchního strážmistra L. Fance, a byla pro ně zřízena stanice v ulici Ferd. Bartáka č. 15. Dne 20. června pak přijíždí do města československé vojsko vytvořené ze záložníků z okresu Litovel. Velitel oddílu byl štábní kapitán Ježek. Vojsko bylo ubytováno v budově gymnasia (bývalé německé reálky) a zajišťovalo bezpečnost ve městě a v širokém okolí, kde se ještě mohly nacházet zbytky nacistických jednotek SS. Tři dny nato, 23. června, do města přichází dalších 25 příslušníků uniformované národní bezpečností stráže, bývalé policie, a ubytovávající se v policejní budově na náměstí, vedle městské spořitelny.