Otroctví - vývoj v USA

Otrokářství lze definovat jako systém nucené práce a sociální organizace představující významný faktor utváření společnosti v různých koloniích všech evropských mocností v Americe.
V Americe mělo otroctví dlouhou tradici. Vždyť první otroci z Afriky byli na ostrově San Domingo vysazeni už v roce 1502. Po příchodu Portugalců, Španělů a dalších Evropanů se obchod s černochy stal důležitým v sociální a ekonomické sféře. Přistěhovalci nejprve zotročovali Indiány, ale později to španělská koruna zakázala. Černošští otroci byli pro majitele výhodnější než Indiáni i běloši (nádeníci, dělníci z trestaneckých kolonií). Afrika byla hustě zabydlená a navíc byli černoši odolnější při práci na slunečných plantážích.
Od začátku 16. století do druhé poloviny 19. století bylo přepraveno do Ameriky více než 10 milionu Afričanů. Proto lze atlantský obchod s otroky označit za jeden z největších podniků násilné migrace v historii.
První vlna přílivu otroků směřovala na ostrovy od Kuby až po Jamajku a do střední Ameriky. Dalším cílem byla Brazílie. Třetí velkou otrokářskou oblastí se staly Spojené státy. První černoši vystoupili na severoamerické břehy ve Virginii v roce 1619.
Nárůst počtu otroků byl vyšší než přirozený přírustek bílých osadníků a brzy se stalo, že v některých lokalitách počet otroků převýšil bílou populaci.

Otroci stáli na nejnižším stupni společenského žebříčku. V každém městečku bylo možné nalézt dražební místnost pro prodej otroků. Existuje řada písemných dokladů o rozdělování rodin při prodeji. Byla to jedna z nejhorších stránek obchodu. Další z nich byly hrozné podmínky při převozu otroků z Afriky. Úmrtnost 30% nebyla řídkým jevem. Zákony v USA byly vypracovány tak, že otrok byl pouhým vlastnictvím. Jediné právo černocha bylo dřít na plantáži někdy až 16 hodin denně.
Co černoch mohl dělat? Lépe bude vyjmenovat si, co vlastně nesměl: Nesměl mít bez souhlasu pána psa, zbraň, koně, jít na zábavu, něco prodávat a kupovat. Bez povolení se nemohl vzdálit z plantáže. Nesměl chodit do školy a měl zakázáno svědčit proti bílému.
Otroka jednajícího proti zákonu směl každý svobodný běloch na potkání zabít. Kuriozita je, že pokud běloch ukradl otroka, pak to bylo posuzováno jako zločin. Jestliže ho zabil, pak se tím soud nezabýval.
Zámořský obchod s otroky probíhal takto: Z Jamajky se dovezla melasa a vyrobil se z ní rum. Ten byl odvezen do Afriky a tam se za něj nakoupili otroci. Ti byli transportováni do jižních přístavů a vyměněni za melasu, která byla poslána do Nové Anglie, kde z ní byl vyroben rum. Takto to šlo pořád dokola.
Již v roce 1808 byl zakázán dovoz nových otroků z Afriky, což mělo za následek zvýšení cen při obchodování s černochy na pevnině.

Kvůli otázce otroků byla země rozdělena na dva tábory. Severní státy byly protiotrokářské a velice se v nich rozvíjel průmysl a farmaření. Naopak jižní státy prosazovali otrokářství. Průmysl tu prakticky neexistoval, všude byly pouze plantáže. Plantážnická aristokracie zde za použití otrocké práce pěstovala bavlník. Z 6 milionů bílých obyvatel otrokářských států mělo pouze 350 tisíc statkářů otroky a jen asi 40 tisíc vlastnilo plantáže, na nichž pracovalo více než 20 otroků.

Přestože si Jižané uvědomovali, že zaměření pouze na zemědělství promarňuje příležitost pro rozvoj, stalo se pěstování bavlny na začátku 19. století tím hlavním. Jih se
proto stával stále závislejším na obchodu Severu. Na plantážích se pěstovala především bavlna, cukrová třtina, káva, rýže, tabák…

Již na začátku 19. století se objevovaly ojedinělé kritiky otrokářství. Hnutí zesílilo v roce 1817 po založení Americké kolonizační společnosti, která usilovala o navrácení osvobozených otroků do Afriky. Podporovalo ji mnoho význačných osobností, avšak svobodní otroci se od jejích začátků stavěli proti ní. Tvrdili, že nechtějí opustit své domovy a považují Ameriku za svou rodnou zemi. Přesto se do Afriky vystěhovalo asi 15 000 černochů. Tímto způsobem vznikl v Africe stát Libérie.
Ve 30. letech Sever prosazoval požadavek okamžitého zrušení otroctví. Přispělo k tomu vydání pamfletu Walkerova výzva barevnému obyvatelstvu světa, jehož autorem byl svobodný otrok David Walker. V roce 1831 začaly být v Bostonu vydávány noviny The Liberator, zaměřené proti otroctví.
V roce 1832 založil jejich vydavatel W. L. Garrison Novoanglickou protiotrokářskou společnost. Garrison odmítal kompromisy, a proto mu nestačilo otroctví zrušit, ale bojoval i proti přesidlování osvobozených otroků do Afriky a chtěl i jejich zrovnoprávnění.
Ženy se účastnily hnutí v samostatných skupinách. Jejich činnost se dostala do středu pozornosti v souvislosti s angažováním sester Grimkéových. V roce 1840 přednesli Garrisonovi stoupenci nárok žen účastnit se práce v organizaci za stejných podmínek jako muži. Kvůli tomu se Newyorští odtrhli a založili Americkou a zahraniční protiotrokářskou společnost.
V protiotrokářském hnutí se angažovali i černoši. Bílými vůdci však nebyli respektováni. Mezi nejúspěšnější černé bojovníky patřila Soujourner Truthová a Frederick Douglass.
Na Jihu se protiotrokářský postoj objevil naposled na začátku 30. let 19. století. Byl dokonce projednáván plán postupného zmírňování otroctví. Po roce 1830 byli již Jižané odhodláni otroctví bránit jako pozitivní hodnotu a trvalý základ života společnosti. Rozšiřující se bavlníkové plantáže vyvolaly potřebu obrovského počtu pracovních sil. Nejdůležitějším argumentem při obhajobě otroctví byla teorie o vrozené méněcennosti černochů. Otrokářství bylo prostě pro Jižany výnosné a bílí dělníci se báli konkurence osvobozených černochů.

Starý missourský kompromis z roku 1820 stanovil hranici mezi otrokářskými a svobodnými státy ( 36° 60˘ severní šířky). Po skončení Mexické války (1848) získala Unie rozsáhlá teritoria. Otázka byla, zda nová území budou otrokářská či svobodná.
V roce 1850 byl schválen kompromis: Kalifornie byla přijata mezi svobodné státy Unie. Došlo k vytyčení hranic Texasu v dnešní podobě. Utah a Nové Mexiko byly ustanoveny jako teritoria, kde měla být uplatněna lidová svrchovanost. Došlo k schválení zákona o uprchlých otrocích.Ten nahrával především bílým lovcům otroků, kteří dostávali 10 dolarů za každého uprchlíka předaného úřadům. Podle zákona mohl být otrok uprchnuvší do svobodného státu zatknut a poslán zpět majiteli.
V roce 1852 vydala Harriet Beecher-Stoweová knihu Chaloupka strýčka Toma. Její dílo mělo nepokrytě propagandistický ráz a byla to zdrcující obžaloba otrokářského systému. Kniha obletěla svět a byla přeložena snad do všech jazyků. Jen do konce roku se v Anglii prodalo milion a v USA několik set tisíc výtisků.

V květnu 1854 Senát schválil zákon o Kansasu a Nebrasce. Nová teritoria na Velkých pláních se měla rozdělit na Kansas a Nebrasku. V těchto nových státech měl být uplatněn princip lidové svrchovanosti, což popudilo protiotrokářské síly Severu. Mezi oběmi stranami docházelo v novém kansaském teritoriu ke krvavým srážkám. Známým se stal výboj abolicionistického fanatika Johna Browna, který byl nakonec za své činy oběšen.
V této bouřlivé době vznikla z několika proti otrokářsky zaměřených koalicí republikánská strana, do níž roku 1856 vstoupil pozdější prezident Abraham Lincoln. Strana neměla v té době za cíl zrušení otroctví, ale pouze zamezení jeho šíření do dalších teritorií. 6. listopadu 1860 se Abraham Lincoln stal prezidentem Spojených států. Jeho zvolení se stalo pro Jižany signálem k radikálním činům. Brzy po volbách se začala Unie trhat. Jako první se odpojila Jižní Karolína a následovaly další jižní státy: Mississippi, Florida, Alabama, Georgie, Luisiana, Arkansas, Texas, Virgínie, Severní Karolína a Tennesse. Vyhlásili tvz. Konfederaci států amerických a za prezidenta si zvolili Jeffersona Davise.
Ke konci roku se projevila snaha o kompromis, ale návrhy nebyly přijaty.
Na jaře 1861 začala Americká občanská válka, nazývána též válkou Severu proti Jihu.

V září 1862 Lincoln na schůzi vlády oznámil, že se rozhodl dát od počátku následujícího roku ( 1. 1. 1863) všem černochům v USA svobodu. Lincolnovým cílem bylo především obnovení Unie a dospěl tedy k názoru, že osvobození otroků je předpokladem pro její znovusjednocení. ( „Mým prvořadým cílem je záchrana Unie, nikoliv odstranění či udržení otroctví…. To, co podnikám ohledně otroctví a v zájmu barevného obyvatelstva, činím jen proto, že to přispívá k zachování Unie…“ – Str. 161 – W. S. Churchil:Velké demokracie.)
V praxi se Lincolnovo Prohlášení o osvobození otroků potvrdilo možností přihlášení do služeb v ozbrojených silách. Černošští vojáci se významně zapojili do bojových akcí. Ve válce sloužily i černošské ženy jako ošetřovatelky.
V prosinci 1865 se třináctý dodatek, jímž se rušilo otroctví, stal součástí ústavy. Tím se přestalo pochybovat o zákonnosti tohoto opatření a ze všech států Unie bylo otroctví odstraněno.

V té době již bylo otroctví zrušeno ve francouzských, britských a nizozemských državách, Venezuele, Chile a Mexiku. V roce 1888 následovala příkladu Brazílie, čímž tato instituce zmizela ze západní polokoule.
Po zrušení otroctví však obyvatelé afrického původu z Ameriky nezmizeli. Podíleli se na ekonomických a jiných aktivitách. Velký vliv měli na formování specifických kultur a to nejen v zemích, kde dosáhli vysokého procenta v celkové populaci. Africký vliv se prosazoval především v hudbě, jazyku, náboženství a pracovních technikách.
Vzhledem k vysoké porodnosti černošských obyvatel a jejich míšenců se právě tato skupina stala v některých zemích Ameriky převažující (Brazílie – 45%, Haiti a Barbados – 95%).
Otroctví je dnes studováno a posuzováno hlavně z ekonomického a společensko-sociálního hlediska. Jisté však je, že na vývoj americké společnosti mělo obrovský vliv.