Pasivní, Aktivní politika, politické strany v druhé polovině 19.století

1867- Rakousko- České vyrovnání
Odpor Českého sněmu vůči Rakousko- Uherskému dualismu. (dvě vlády, společný panovník, zahraniční politika, vojenství) Země Koruny České nebyly spokojeny- bouřlivé protesty. Vypsány nové volby pod dohledem z Vídně.
13. dubna 1867- F.L. Rieger přednesl slavnostní protest v nově zvoleném sněmu- shrnutí zásad české státoprávní politiky a hlavní námitky vůči postupu vlády. Poslanci opustily sněmovnu a přešli k pasivitě v souvislosti s říšskou radou a sněmem. Oproti tomu provozovali řadu mimoparlamentních aktivit.
Např. květen-červen 1867- pouť do Ruska (snaha požádat cara o podporu- neúspěch).
Převoz korunovačních klenotů z Vídně do Prahy
Tábory lidu (na Ještědu, 30000 účastníků)
1868- základní kámen Národního divadla
oslava Palackého sedmdesátých narozenin
22. srpna 1868- deklarace českých a moravských poslanců (81:28). Chtěli aby byla uznána jejich práva a svébytnost.

Fundamentální články- návrh změny poměru Českých zemí k Rakousku. I přes řadu složitých jednání (Rieger, Pražák) nebyly nakonec císařem schváleny. Následovala řada pokusů o přeměnu z absolutismu na konstituční monarchii. (ústavy)
V průběhu 70tých let poslanci zjišťují, že pasivní politika je z převážné části neefektivní. Tím, že se neúčastní jednáni automaticky ztrácejí možnost cokoliv ovlivnit. Proto přistupují k politice aktivní.

Kolem roku 1848 měla už česká veřejnost jednotný základní program. I tak zde existovaly názorové rozdíly. Umírněnou konzervativní frakci tvořilo seskupení kolem historika Václava Vladivoje Tomka nebo publicisty Jakuba Malého. České liberály reprezentoval F.Palacký spolu s F.L.Riegerem, radikální demokraty zase Karel Sladkovský a Karel Sabina.
Národní strana vznikla jako volné uskupení v době voleb do českého sněmu (1861),ale brzy se začaly objevovat vnitřní rozpory v názorech na jednotlivé otázky, které později vyústilo v rozdělení strany na liberální staročechy a na demokratické,radikálnější mladočechy. Na sklonku 19tého století vznikaly předpoklady pro vznik nového modernějšího systému a politické rozmanitosti.

Strana konzervativního velkostatku: historická šlechta, dříve spolupracovala se staročechy,ale v 90tých letech ztrácela své postavení, Kuriový systém jí však stále zaručoval určitý vliv. J.J. Clama-Martinic, J.Lobkovic, Karel Buquoy.
Národní strana- staročeská, utrpěla porážky ve volbách a spěla k rozkladu. Vůdčí osobnosti Rieger a Pražák. Tato strana měla řadu míst v orgánech místní samosprávy a v mnoha dalších institucích veřejného života.
Národní strana svobodomyslná- mladočeská, během devadesátých let se stala nejsilnější měšťanskou stranou. Vůdčí osobnost Josef Kaizl později Karel Kramář. Tato strana byla typická svou věcnou a realistickou státoprávní politikou.
Katolické strany- vznikaly od počátku devadesátých let v důsledku oslabení staročechů. Utvářely se dva sociálně odlišné proudy. Měšťanské katolické strany a křesťansko-sociální strany s lidovým programem. Silná podpora hlavně na Moravě. Vojtěch Schönborn, Jan Šrámek a Mořic Hruban.
Agrární strana- postupně se vyčleňovala z mladočeské strany. Vznikla na základě řady rolnických spolků a sdružení. K odtržení došlo 6. ledna 1899 a předsedou strany se stal Stanislav Kubr. Další významná jména jsou např. Karel Prášek a Emanuel Hrubý. Byla to typická venkovská strana která hájila zájmy sedláků.
Česká strana lidová- neboli realistická, vznikla v roce 1900 jako strana české měšťanské inteligence, ovlivněna Masarykem. Významní členové byli František Drtina, Josef Gruber a Jan Herben.
Národně-sociální strana v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Horních a Dolních Rakousích- typická sociálně reformní strana středních vrstev a dělnictva. Vznikla v době ostré a protisocialistické kampaně. Vyznávala přirozené vyrovnání sociálních protikladů. Vůdčí představitel Václav Klofáč.
Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická- působila v rámci celorakouské strany během devadesátých let. Vybudovala si poměrně širokou síť organizací, vlastní tisk. Předsedou výkonného výboru byl Antonín Němec.