Pompeje

Úvod

Objev starověkých měst a oblastí, jejichž život se zastavil výbuchem Vesuvu 24.srpna roku 79, představoval zásadní a rozhodující krok v získávání poznatků o světě Říma a Itálie.
Okolnost, že se různé stavby zachovaly pouze částečně a v průběhu staletí se navíc všelijak měnily, bránila odborníkům ve správném přístupu, takže při výzkumu nezískali uspokojivé poznatky o tom, jak římský svět opravdu vypadal. Starověké řecké a římské texty byly často nesrozumitelné a záhadné protože se v nich mluvilo o věcech, které autor pokládal za samozřejmé, ale novodobému čtenáři byly zcela nejasné, neboť nemohl spatřit to, co se v nich popisovalo.
Vykopávky v oblasti Vesuvu vynesly na světlo netknutý obraz starověkého života, ve kterém se zastavil čas a který neporušila ubíhající staletí. Odkryly se nejen poklady, o kterých odborníci snili ve svých nejtajnějších představách, ale také obraz každodenního života, v celé jeho rozmanitosti, a architektonické památky - ty nejimpozantnější I ty nejprostší. Postup archeologických vykopávek a neustávající nálezy způsobily takový rozruch a zájem, že osvícenská kosmopolitní kultura osmnáctého století znovu objevila starověký svět, dala mu nový výklad a učinila z něj svůj vzor. Tak se zrodil neoklasicismus, který více než padesát let udával tón výtvarnému umění a literatuře západní Evropy konce 18.a počátku 19.století.

Zemětřesení roku 62 po Kristu

Pátého února roku 62 byly Pompeje a celé okolí Vesuvu postiženy silným zemětřesením, které ničivě zasáhlo rozsáhlou oblast. Seismologové jsou na základě nedávných studií přesvědčeni, že síla zemětřesení odpovídala osmému stupni Mercaliho stupnice a jeho epicentrum bylo v oblasti Pompejí. Ve svém pojednání Naturales Quastiones Seneca věrně vylíčil následky zemětřesení roku 62 a zdůraznil, že k takovým událostem dochází v Kampánii častěji.

Výbuch

24.srpna roku 79 okolo desáté dopoledne se Vesuv probudil z tisícileté nečinnosti a jeho strašlivý výbuch zničil města ne míle daleko včetně Pompejí a Herulanea.
Nejdříve došlo k silné explozi, za níž následoval přes 20 kilometrů vysoký erupční sloup. Měl typický tvar „hřibu“ nebo „středozemní borovice“ a tvořil ho popel, plyny a pemza. Materiál vyvržený z kráteru pak začal padat k zemi a silný vítr jej ve výšce zanášel k jihozápadu. Na Pompeje, které ležely právě tím směrem, vzápětí začal padat déšť kamenných úlomků, který ustal až druhý den ráno. Brzy odpoledne bylo už úlomků pemzy tolik, že způsobily zhrocení prvních střech a první úmrtí. Město zprvu zahalila nepřirozená tma způsobená atmosférickým prachem, kterým nepronikalo sluneční světlo, později jej osvětlovaly požáry, jejichž příčinou byly převržené svítilny. 25.srpna v půl osmé ráno zasáhl Pompeje prudký výron horkých plynů a popela nazývaný nuée ardente. Jeho účinky byly ničivé-přibližně 2000 lidí – 15% všech obyvatel města – zemřelo udušením nebo upálením. Lidé ve městě se museli brodit vrstvou pemzy, která měla již přes dva metry. Mnoho z nich zemřelo přímo ve městě a další zemřeli společně na útěku. Oběti byly nalezeny často u sebe, rodiče objímali své děti, sourozenci se k sobě pevně tiskli. Následovala nová vlna a krátce za ní další. Poslední vlna byla ze všech nejničivější; byl to hustý proud žhavých úlomků, který pohltil zdi staveb a spolu s horními patry budov zcela pohřbil oběti předchozích ohnivých záplav.

Nevěstinec

Jako obchodní město musely být Pompeje zařízené na to, aby se v nich mohlo ubytovat a najít povyražení velké množství příchozích. Jako ve všech městech tohoto druhu byla I zde, kromě četných stánků s občerstvením (thermopolia) a ubytovacích zařízení (sauponae), poptávka po místech, kde dívky a chlapci prodávali své služby. V Pompejích se takových míst našlo přes třicet. Některá byla skromná sestávající z jediné místnosti se zděnou postelí pokrytou slamníkem či nacpanou matrací, jak ukazují malby na stěnách zachycující různé formy pohlavního styku; jinde se taková místa nacházela v horním podlaží cauponae, kam se chodilo po strmém dřevěném schodišti, nebo jako nevěstinec sloužila pro tyto účely zvlášť postavená budova, tak jako v tomto případě.
Nevěstinec (lupanar), pojmenovaný podle vytí vlčice (lupa) vzrušení, se rozkládal na křižovatce dvou cest a zabíral přízemí I horní patro. V posledních letech před výbuchem jej zřejmě vedli dva muži, Africanus a Victor, jak o tom svědčí množství nápisů nalezených v komůrkách. Do přízemí vedly dva vchody, první z Uličky se nevěstincem a druhý z uličky vedoucí na jihozápad. Druhý vchod se hodil těm, kteří přicházeli přímo do fóra.
Stěny cellae byly bíle omítnuté a téměř zcela zaplněné nápisy, které tu po sobě zanechali zákazníci a dívky, jež tu pracovaly. Tón nápisů si lze snadno představit, někteří pisatelé se vychloubají, s kolika ženami se milovali, jiní se vyznávají ze své lásky, další radí návštěvníkům, aby si dávali pozor, další jsou o žárlivosti atd. Stěny ústřední přijímací místnosti byly ozdobeny jednoduchými kobercovými vzory a stylizovanými girlandami na bílém pozadí, zatímco horní část nade dveřmi vedoucími do cellae zdobil vlys s řadou obrazů zachycujících jednotlivé fáze pohlavního styku. Tyto obrazy představovaly jistý druh reklamy na nabízené erotické služby. Obraz uprostřed severní stěny ukazuje boha Priapa před fíkovníkem, jak v každé ruce drží varlata dvojitého falu.
Přestože byla Prostituce v Pompejích, tak jako v celém římském svět, velmi rozšířená, pokládala se, na rozdíl od hazardních her či lichvy, za ostudnou. Proto byla prostitutům obecně upřena možnost zastávat městský . kromě návštěvníků, jejichž cesta vedla přes Pompeje, navštěvovali nevěstince především otroci a propuštěnci, zatímco svobodní občané si nechávali dívky přivést domů a nebo využívali služebnice. Pokud si někdo přál očernit váženou osobu, mohl ji obvinit z toho, že pravidelně navštěvuje nevěstince. Nedělal se však žádný rozdíl mezi heterosexuálními a homosexuálními praktikami.

Pekařství

V Pompejích bylo nalezeno kolem 40 pekáren. (Každá pekárna sloužila v průměru asi 500-700 lidem – počítáme-li, že město mělo 20-30 tisíc obyvatel.) Pekly chléb pouze pro potřebu města a jenom dvacet z nich mělo obchod, zatímco ostatní dodávaly chléb hlavně do tabernae a cauponae. Ve městě se nenašly žádné sýpky na obilí, to se pravděpodobně skladovalo v zemědělských usedlostech za městem a do pekáren je denně donášeli nosiči sdružení do spolku.
Zvláště ráno zde vycházela dlouhá řada roznašečů, kteří nesli na zádech velké proutěné koše plné bochníků chleba, se kterými mířili do obchodů ve městě.
Semletá mouka se zpracovávala stejně, jako se to dělá I dnes. Mouka se nasypala do kádě, polila vodou a přidal se kvásek. Vykvašený chléb se považoval za zdravější než nekvašený. Jako kvásek sloužil tehdy kousek starého zkyslého těsta. Těsto na chléb se zadělávalo ručně nebo pomocí míchacího přístroje. Rozdělovalo se do kulatých bochníků označených dvojitým křížem tak, aby vzniklo 8 dílů, jak dokládá 81 bochníků, už upečených a připravených k prodeji.
Italští pekaři pekli výhradně pšeničný chléb : žito se ve staré Itálii nepěstovalo, znali je pouze z doslechu a považovali za krajně nezdravé pro žaludek. Gladiátoři byli často živeni ječným chlebem, který se však pro ně pekl v jejich kasárnách. Pšeničného chleba s vyráběla řada druhů podle kvality mouky a podle přísad přidávaných do těsta. Chléb nejlepší jakosti, takzvaný bílý nebo čistý se pekl z té nejlepší mouky.
Ve mlýnech se týrali nejen lidé, ale I zvířata. Monotónní vyčerpávající práce, sžíravý moučný prach, místnost ponořená do polotmy, vedro sálající z rozpálené pece, nedostatek slunečního svitu a čerstvého vzduchu, horečný spěch při kladení chleba do pece - to všechno I bez popohánění a ran již stačilo, aby se tehdejší pekárna považovala za pekelné místo. Pracovali tam obvykle osli, ale často tam končil svůj život I ušlechtilý zestárlý jezdecký kůň, když kilometr za kilometrem kroužil stále po téže cestičce s klapkami na očích, surově pobízen poháněčem, právě tak zmučeným, jako byl on sám.

Rybí omáčka („GARUM“)

Pomeje byly po celé Itálii proslulé výrobou speciální rybí omáčky zvané garum podle řeckého názvu jakési malé ryby, jíž se kdysi při zhotovování této omáčky užívalo. Podle Pliniových slov nebylo kromě parfémů dražší tekutiny : za dva kongie (něco přes 6,5 l) prvotřídního gara se platilo tisíc sesterciů.
Výrobou této omáčky se v Pompejích zabývala spousta lidí. Příprava gara byla dosti jednoduchá, ale zároveňˇv zdlouhavá a pracná. Za nejlepší rybu k jeho výrobě se považovala makrela, spolu s jinými drobnými rybkami se důkladně nasolila a nechala stát dva tři měsíce na slunci, přičemž se musela často důkladně promíchávat. Když se obsah změnil v kompaktní hmotu, do kádě se spustil velký hustě pletený koš, v němž se postupně shromažďovala hustá tekutina - garum- „břečka z hnijících ryb“ podle Pliniovy charakteristiky. Pro lepší druhy gara se používalo vnitřností skumbrie, které se spolu se žábrami a krví nasolovaly v hliněném džbánu : za dva měsíce se džbánu prorazilo dno a tekutina se nechala vytéci. Známe různé druhy gara : například čisté, s příměsí vína, octa či vody, nebo „postní“ z ryb I se šupinami, kterého užívali o svých svátcích židé.
Množství dílen, v nichž se rybí omáčka vyráběla, a rozsah výroby, zásobující svými výrobky celou Itálii, vede k předpokladu, že v Pompejích se rybolovem zabývaly stovky lidí.

Použitá literatura:
Sergejenková, M.J.:Pompeje. Praha, Mladá fronta 1972.
Nappo, S.: Pompeje. Česlice, Rebo Productions 1999.