Diplomatická jednání předcházející Postupimi
V závěrečné fázi druhé světové války již bylo zřejmé, že bude třeba svést boj o podobu míru. Začala nová fáze diplomatických jednání, která předurčila novou podobu poválečného uspořádání světa.
Dost dlouho se jednalo o místě uspořádání prvního i následujících setkání šéfů tří vlád - USA, Velké Británie a SSSR. Angličané a Američané navrhovali Káhiru, Asmaru, přístavy ve východním Středomoří, okolí Bagdádu...Sovětská vláda považovala od samého začátku za nejpřijatelnější místo setkání Teherán. Stalin by tak totiž mohl denně řídit operace sovětských vojsk proti německé armádě z hlavního stanu. Po dlouhých jednáních souhlasili spojenci se setkáním v Teheránu.
Např. W. Churchill v souvislosti s prvním jednáním šéfů tří velmocí v Teheránu napsal : „V zásadě bylo dosaženo dohody, že tato konference má být uspořádána ve velmi blízké budoucnosti, avšak ten, kdo se sám na tom nepodílel, si nemůže představit, kolik obav a komplikací jsme museli překonat, než bylo dosaženo dohody o době, místě a ovzduší této první konference „Velké trojky“, jak se jí později začalo říkat.“ To vše svědčí o potížích, které bylo nutné na cestě k setkání tří vedoucích činitelů překonat.
Na konferenci v Teheránu ve dnech 28. 11. až 1. 12. roku 1943 předložila vláda USA první oficiální plán na rozdělení Německa na pět nezávislých států.
Nejdůležitější průmyslová střediska v Porúří a v Sársku , dále Hamburg a Kielský průplav měly být pod mezinárodní kontrolou. Sovětský svaz tento plál ale zamítl a varoval před jakýmkoliv dělením Německa.
Nejdůležitějším výsledkem konference, vynuceným rostoucí váhou SSSR, byl závazek vlád USA a Velké Británie, že nejpozději do 1. května 1944 zahájí vojenský útok proti německým okupantům ve Francii.
Mezi 11. a 19. srpnem 1944 jednali Churchill s Rooseveltem v kanadském Quebecu na situaci na frontě v Pacifiku, ale dohodli se též na koordinaci postupu v boji proti Německu a na koncepci jeho poválečného uspořádání. V září tohoto roku byl na anglo-americké konferenci v Quebecu přijat plán Henryho Morgenthaua . Stanovil, že Německo bude rozděleno na dva nezávislé státy a že bude na západě vytvořeno mezinárodní pásmo; průmysl se odstraní, doly v Porýní a Porúří se zavřou. K Francii měla být přičleněna oblast nalevo od Rýna včetně Sárska.
Plán byl v říjnu 1944 v Moskvě oficiálně předložen sovětské vládě, která jej okamžitě zamítla jako nepřijatelný. Zničení německého imperialismu, který zavinil dvě světové války a nesčetné válečné zločiny bylo prý nutno realizovat jinou cestou, a to bez radikálního zbídačení německého lidu!
V září 1944 začala i jednání delegací USA, Velké Británie, SSSR a Číny v Dumbarton Oaks, na kterých byl přijat návrh zřídit mezinárodní organizaci bezpečnosti. Výsledky jednání se staly podkladem pro vypracování Charty OSN.
Na jaltské konferenci, která se konala ve dnech od 4. do 11. února 1945 v Jaltě na Krymu, se sešli představitelé tří spojeneckých mocností- W. Churchill, F. D. Roosevelt a J. V. Stalin. Projednávali aktuální otázky koordinace vojenských operací proti Německu. Bylo dokonce přijato usnesení o vytvoření komise pro řešení německého problému, která se následně zabývala jakým způsobem má být Německo rozděleno a na jaké části, v kterém okamžiku má být rozdělení uskutečněno a jaká opatření budou zapotřebí ze strany spojenců, aby bylo rozdělení učiněno.
Na téže konferenci byla řešena otázka vstupu SSSR do války proti Japonsku. Dne 11. února byla podepsána tajná dohoda, která stanovila vstup Sovětského svazu do války na Dálném východě dva až tři měsíce po kapitulaci Německa. Představitelé rovněž potvrdili podmínky bezpodmínečné kapitulace Německa a zásady postoje k poraženému Německu. Dále stanovili pásma okupace Německa a předběžně vytyčili linie dotyku spojeneckých armád v Evropě.
„ Je naším nezměnitelným cílem zničit německý militarismus i nacismus a zajistit, aby Německo nebylo už nikdy schopno rušit světový mír. Jsme pevně rozhodnuti odzbrojit a rozpustit všechny německé ozbrojené síly, rozbít provždy německý hlavní štáb, odstranit nebo zničit všechno německé vojenské zařízení, vyřadit nebo kontrolovat všechen německý průmysl, kterého by se mohlo použít k válečné výrobě, potrestat spravedlivě a rychle všechny válečné zločince a vymáhat věcné reparace za to, co Němci zničili; vyhladit nacistickou stranu, nacistické zákony, organizace a instituce.... Nezamýšlíme zničení německého národa, avšak teprve po vykořenění nacismu a militarismu budou Němci mít naději, že budou moci žít důstojně a že se jim dostane místa ve společenství národů. “
Velkou část konference věnovali otázkám poválečného uspořádání Evropy, dále diskutovali o reparacích , o situaci v Jugoslávii a důkladně byla probrána i otázka Polska- má být vytvořena polská prozatimní vláda na širší demokratické základně, tato vláda musí pak provést co nejdříve svobodné volby. Až bude utvořena, naváže vláda SSSR, Spojeného království a vláda Spojených států diplomatické styky a vymění si s ní velvyslance. Šéfové tří vlád usoudili, že východní hranice Polska má jít po Curzonově linii , uznávají také, že se Polsku musí dostat územního přírůstku na severu i na západě.
Vedoucí sovětské delegace prohlásil, že pro Sovětský svaz je polská otázka „nejen otázkou cti, ale také otázkou bezpečnosti. Otázkou cti proto, že se Rusové v minulosti dopustili vůči Polsku mnoha prohřešků..... Otázkou bezpečnosti proto, že Polsko bylo vždy v dějinách branou, jíž vcházel nepřítel útočící na Rusko....proto je zapotřebí, aby Polsko bylo silné. Proto má Sovětský svaz zájem na vybudování mohutného, svobodného, nezávislého Polska.“
Dalším výsledkem jaltské konference je vypracování a schválení Prohlášení o osvobozené Evropě. To zajišťuje koordinaci politiky tří mocností a společný postup, aby se politické a hospodářské problémy osvobozené Evropy řešily podle demokratických zásad.
Jedna z otázek dohodnutých v Jaltě se týkala svolání ustavujícího zasedání OSN, jehož se účastnily státy, které podepsaly Atlantickou chartu. Došlo k tomu v dubnu 1945 v San Franciscu. Celkem 51 delegací schválilo Chartu OSN .
Také bylo dosaženo dohody o „zásadě veta“- jednomyslnosti velmocí v Radě bezpečnosti při řešení otázek souvisejících s přijetím nucených opatření.
Postupimská konference
Po vítězství nad Německem byla v druhé polovině července a počátkem srpna 1945 uspořádána konference nejvyšších představitelů spojenců v Postupimi u Berlína.
O tom, že dohodnout se na určitém místě a času nebyla lehká záležitost, svědčí i úryvek z Churchillova dopisu novému prezidentu USA Trumanovi : „ Domnívám se, že musíme buď společně nebo každý zvlášť pozvat ve stejnou dobu Stalina na setkání v červenci do nějakého nezničeného německého města, o němž se dohodneme, abychom uspořádali třístrannou poradu. Nesmíme se setkat na žádném místě na území současného ruského vojenského pásma. Vyšli jsme vstříc dvakrát po sobě.“ A vyslovil současně pochybnost, že se „ pomocí nějakých lákadel podaří u Stalina dosáhnout návrhu na třístranné setkání.“
Postumpimská konference se konala ve velkém sále zámku Cecilienhof.Začala 17. července po 17. hod. a skončila 2. srpna v 0:30 hod roku 1945 .
U velkého kulatého jednacího stolu seděla napravo sovětská delegace v čela s předsedou rady lidových komisařů SSSR J. V. Stalinem a lidovým komisařem pro zahraniční záležitosti Molotovem.
Vpředu seděla americká delegace vedená prezidentem Trumanem a ministrem zahraničních věcí J. F. Byrnesem.
Vlevo zasedala britská delegace. Až do 25. července ji vedl ministerský předseda W. Churchill a ministr zahr. věcí Anthony Eden. Pak odjeli do Velké Británie, aby vyčkali vyhlášení britských parlamentních voleb. Proto se 26. a 27. 7. plenární schůze šéfů vlád v Postupimi nekonaly. Výsledky voleb byly ale pro Churchilla hořkým zklamáním. Jeho konzervativci je prohráli a vysoko zvítězila Labour Party. Proto převzal vedení 28. července nový ministerský předseda, vůdce labouristů Clement Attlee se svým novým ministrem zahraničí Ernestem Bevinem. To bylo pro průběh konference velmi důležité, i když Churchill zařadil Attleeho do britské delegace jako pozorovatele od počátku, aby v případě vítězství jeho politické strany byl dostatečně informován. Přeci jen oba noví vedoucí britské delegace neměli ty zkušenosti a znalosti problémů, které Churchill jako britský ministerský předseda od roku 1940 nabyl v průběhu války a v jednáních se šéfy vlád USA a SSSR.
Prezident Truman se po Rooseveltově smrti ocitl v podobné situaci jako Attlee s Bevinem. Kromě toho žádný z nich nechtěl přivodit neúspěch první mezinárodní konference v podobě neshody se Stalinem, a ten si tak většinu sovětských požadavků prosadil do závěrů konference, protože „ nedokázali dostatečně čelit zkušenému a tvrdému politikovi...“
Francie byla v souladu s usnesením jaltské konference povolána jako čtvrtá velmoc k okupaci Německa a kontrole jeho demokratizace. Konference se zúčastnil pracovník francouzského ministerstva zahraničních věcí Maurice Dejean pouze jako pozorovatel. Proč tedy nebyla Francie v Postupimi zastoupena? Odpověd nalezneme u Churchilla a Stalina. Když se v Jaltě 6. února 1945 mluvilo o možné účasti Francie na konferencích šéfů vlád, Churchill řekl: „ Konference tří mocností je velmi privilegiovaný klub. Vstupné do tohoto klubu činí pět milionů vojáků nebo příslušný ekvivalent.“ A Stalin k tomu poznamenal: „ Alespoň tři miliony vojáků.“ Roosevelt nedodal nic.
Dočasně bylo v konferenčním sále přítomno 50 zahraničních novinářů, mezi nimi jako zvláštní dopisovatel i pozdější prezident USA John F. Kennedy.
Nalevo od konferenčního sálu, v tmavě vykládaném bývalém kuřáckém salónu, byla pracovna americké delegace.
Pracovna britské delegace se nalézala v bývalé knihovně vedle americké pracovny.
Hostitelem byla sovětská vláda, a proto jí sloužil Bílý salón jako reprezentativní přijímací místnost. Sovětský maršál zde přijal všechny tři delegace. Pracovnu měli v Červeném salónu.
Churchill dal konferenci krycí jméno Terminal. Její oficiální název zněl Konference v Berlíně, protože se však konala v zámečku Cecilienhof v Postupimi u Berlína, vžilo se pro ni označení Postupimská konference. Při její organizaci bylo využito zkušeností z Teheránu a Jalty.
Po doby konference docházelo k pravidelným setkáním šéfů tří vlád, konala se plenární zasedání, kterým předcházela každodenní jednání ministrů zahr. věcí. Ti se na plenárních zasedáních pravidelně střídali ve funkci zpravodajů o výsledcích svých zasedání.
Výsledky konference
Celkem se konalo 13 plenárních zasedání, předsednictví se na návrh Stalina ujal Truman. Program se vždy určoval průběžně na místě, žádný předem propracovaný plán nebyl.
Hlavním cílem konference bylo nalezení dohody o poválečném uspořádání Evropy a zvláště Německa.
Již při prvním jednání předložil Truman písemné návrhy týkající se ustavení Rady ministrů zahr. věcí, politiky vůči Německu, uskutečňování jaltské Deklarace o osvobozené Evropě...
Bylo dosaženo dohody o politických a ekonomických zásadách koordinované politiky spojenců vůči poraženému Německu. Vlastně potvrdili dohody dosažené v Jaltě a shodli se na nutnosti obnovit Německo jako jeden celek, přestože se Truman snažil prosadit další americký plán na rozdělení Německa. Po několikahodinové výměně názorů byl však Truman donucen ho odvolat.
Společná spojenecká politika vůči Německu bývá označována jako program čtyř D - demilitarizace , denacifikace , demokratizace, demonopolizace .
Reparace mělo Německo splácet především v podobě výrobků a surovin, přičemž každá velmoc měla uplatňovat své nároky ve své okupační zóně.
Projednala se i otázka potrestání válečných zločinců. „ Tři vlády potvrzují své odhodlání odevzdat tyto zločince rychlému a spravedlivému soudu...... a považují za nesmírně důležité, aby soud s těmito zločinci byl zahájen co nejdříve. První seznam obžalovaných bude uveřejněn 1. září tohoto roku.“
Řešila se též západní hranice Polska na řece Odře a Nise, ale šéfové tří vlád nakonec znovu potvrdili svůj názor, že konečné určení západních hranic má být odloženo do mírové konference, ale shodli se na východní hranici Německa na základě podkladů z Teheránu a Jalty.
Do závěrečného protokolu bylo také zahrnuto rozhodnutí o provedení odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Tím se zaobíral podvýbor, který byl za tímto účelem vytvořen. Toto řešení v sobě ale z dnešního pohledu obsahovalo uplatnění principu kolektivní viny. „ Západní státy již nemohly masovému transferu zabránit, neboť tlak požadavků a skutečností byl obrovský. Západní politici se dokonce obávali, že i E. Beneš, na jehož prozápadní postoj stále spoléhali, bude domácím tlakem donucen vzít věci do svých vlastních rukou.“
„Musíme konečně pochopit, že nás netrýznil německý národ, ale konkrétní lidské osoby. Zlá vůle, tupá poslušnost, lhostejnost k bližnímu- to všechno jsou vlastnosti lidí, nikoli národů.“
Byla vydána deklarace vyzývající Japonsko, aby přijalo bezpodmínečnou kapitulaci. Odpověd japonského premiéra Suzukiho- odmítnutí uvažovat o zásadách deklarace - byla bezprostředním podnětem k rozkazu bombardovat Japonsko jadernými zbraněmi.
Jako prvořadý a spěšný úkol zařadily delegace přípravu mírové smlouvy s Itálií a její následné přijetí za člena OSN, protože Itálie jako první z mocností osy přerušila styky s Německem. V nejbližší době jsou také vlády ochotny prozkoumat otázku navázání diplomatických styků v nejvyšší možné míře s Finskem, Rumunskem, Bulharskem a Maďarskem...
Plnění výsledků konference a připravení konečné mírové smlouvy s Německem a dalšími poraženými státy dostala za úkol ustavená Rada ministrů zahraničních věcí. Byla složená ze zástupců Číny, Francie, SSSR, USA a Velké Británie.
Během konference Truman informoval Stalina, že USA ukončily vývoj jaderné pumy.
Závěr
Jen velice málo z toho, na čem se dohodli šéfové tří postupimských mocností, se také uskutečnilo.
- Rada ministrů zahraničních věcí se od roku 1947 přestala scházet
- mírová konference s Německem se nikdy nekonala
- Německo, které mělo být okupačními pásy spravováno jako celek, nikdy tak spravováno
nebylo a už čtyři roky po konferenci vznikly na jeho místě dva státy
- společný spojenecký kontrolní mechanismus zanikl v roce 1948, v době neúspěšné sovětské
blokády Berlína
- rozsáhlá demokratizace života byla uskutečněna pouze v západních okupačních pásmech;
SSSR ve svém pásmu vybudoval komunistickou diktaturu... 5. března 1946 přednesl
W. Churchill v americkém Fultonu svůj proslulý projev o železné oponě . „ Železná opona klesá nad jejich frontou. Nevíme, co se za ní děje.“ napsal Churchill prezidentu USA již tři měsíce po vítězství spojenců.
Postupimské dokumenty nikdy nepředstavovaly mezinárodní smlouvu, proto je neobsahuje ani edice smluv Spojených národů United Nations Treaty Series.
V roce 1952 západní mocnosti uzavřely se Spolkovou republikou Německo smlouvu, která jí vracela převážnou část suverenity, a v květnu 1955 vstoupil v platnost protokol, který byl podepsán v rámci pařížských smluv v říjnu 1954. Ukončoval okupační režim v Německu a SRN byla přijata do Severoatlantického paktu. Ani západní Spolková republika Německo ani východní Německá demokratická republika již nebyly chápány jako poražené státy.
Literatura:
M.Churaň.:Postupim a Československo. Libri,Praha ,2001.
Š.Sanakojev a B. L. Cybulevskij.:Teherán, Jalta, Postupim, sborník dokumentů. Svoboda,Praha, 1973.
E.Herbig.:Cecilienhof. Historický památník Postupimské dohody Cecilienhof,Drážďany,1967.
J. a J.Kuklíkovi (P. Čornej).:Dějepis pro gymnázia a střední školy. SPN,Praha,2002.
J.Charvát.:Světové dějiny.SPN,Praha.,1967.
M.Pečenka,P.Luňák a kol.:Encyklopedie moderní historie. Libri,Praha,1995.
kol. autorů Encyklopedického institutu AV.:Malý encyklopedický slovník A-Ž. Academia,Praha,1972.
odpovědná red. E.Ustohalová.:Atlas světových dějin-2.díl.Kartografie
Praha,1997.
28. prosinec 2012
8 250×
2309 slov
