V roce 1719, kdy církevní komise otevřela v Praze hrob generálního vikáře Jana z Pomuku a v něm nalezla neporušený jazyk mučedníka (podle pozdějších výzkumů spíš zakonzervovaný mozek), pojal opat Václav Vejmluva záměr vybudovat v sousedství žďárského cisterciáckého kláštera na Strmé hoře neboli Černém lese poutní kostel sv. Jana Nepomuckého. Patrně v témž roce vypracoval Santini plány staveb. Funkci provádějícího stavitele převzal chrudimský měšťan Donát Morazzi, který spolupracoval se svým synem Donátem Theodorem. Truhlářské práce zhotovil Jan Ludvík Pešinský z Hradce Králové, vybavující i jiné kaple. Základní kámen byl položen 16. května 1720 a hotový chrám byl vysvěcen 27. září 1722. Slavnostní kázání faráře Jakuba Felixe Jana Pachera, vydané o rok později postupuje klíč k odhalení a pochopení složitého ideového konceptu památky. Jeho krásu však ochudil požár v roce 1784. To by k historii kostelu stačilo, a teď již k samotné architektonické hodnotě kostela jeho autora:
Jan Blažej Santini Aichl (1677 – 1723) upoutává svým stylem většinu současných architektů, ale i nejednoho laika. Ohromuje monumentalitou těchto staveb, jejich konstrukční smělost, významovým bohatstvím a slohovou výjimečností. Právě ta je asi nejzarážlivější. Santini se totiž jako jeden z mála pokusil skloubit baroko a gotiku, tak rozdílné styly, a přece mají jeho „slátaniny“ vysokou architektonickou hodnotu.
V mimořádně bohaté plánové sbírce barokní stavitelské rodiny Grimmů z Brna se zachovaly dva Santiniho originální plány kostela sv. Jana Nepomuckého – půdorys a nárys pro zelenohorský kostel. Existence původních návrhů má zásadní význam pro poznání Santiniho architektonického myšlení. Realizovaná stavba na Zelené hoře se jen nepatrně liší od nákresů. Plány sice nejsou podepsány, ale jejich charakteristické grafické provedení, známé z potvrzených Santiniho výkresů, vylučuje pochyby o jeho autorství.
Kostel stojí na půdorysu pěticípé hvězdy, která měla symbolicky vyzvednout světce jako hrdinu a vítěze a propůjčit svatyni oslavný charakter. Hvězda se prý podle tradice objevila jak nad utonulým mučedníkem, tak se měla zjevit nad místem narození Jana z Pomuku a to právě na hoře upravované ke stavbě kostela. Centrálnost stavby souvisela s pradávnými zvyklostmi spjatými s kultem mrtvých.
Každého, kdo kostel uvidí musí upoutat také ambity. Jejich výstavba nebyla současná s budováním chrámu, avšak následovala po krátké časové přestávce (podle některých pramenů došlo k jejich úplnému dokončení až v roce 1769). V tuto chvíli bych rád vložil citaci z odborné literatury: „Půdorysný desetistěn ochozů má zevně konkávně tvarované strany do jejichž středů jsou střídavě vloženy čtyřboké brány a pětiboké kaple korespondující se sféricky trojúhelnými kaplemi kostela.“ Chápu vzdáleně smysl této věty, ale pro jasnou formulaci jsem ji radši nechal jako v pramenu. Kdysi bohaté předivo štukových obrazců a žeber na klenbách se po zmíněném požáru dochovalo jen v mizivém rozsahu; stejně postižen byl vnějšek bran a kaplí. V tuto chvíli bych zas rád na chvilku citoval odbornou literaturu: „Hroty pěticípé hvězdy kostela tvoří v plné výši probíhající konvexní tělesa skrývající v přízemí sféricky trojúhelné kaple, nad nimiž spočívají v prvním a druhém patře analogické prostory tribuny a galerie. Tyto části stavby vyvolávají představu tříhranných cisterciáckých opěráků a konvexní stěny trojúhelných kaplí dojem skrytých opěrných oblouků. Pět hrotitých kaplí je prostřídáno stejným počtem oválných vestibulů nad jimiž klenbami spočívají jakési lucernovité kaple. Do centrální dispozice chrámu je připojením schodišť na západě a sakristie na východě vnesena longitudinální tendence dávající v půdoryse zároveň tvar jazyka. Typické pro Santiniho je kladení tvaru na tvar a jejich ustupování případně zmenšování po vertikále, což je barokní aktualizace konstrukčního postupu gotických stavitelů.“ Kostel je velice složitě udělaný, a takhle bych mohl pokračovat ještě velmi dlouho, bojím se však že to ani v nejmenším nemá cenu. Proto přeskakuji detailní popis kostela a další zmínku věnuji oltáři, který je také důležitý.
Opat Vejmluva získal pro oltář jako svatojánský ostatek „lingullu“, kůstku, k níž byl jazyk přirostlý. Dnešní hlavní oltář pochází z let 1725 – 1727, přičemž světcovu postavu vytvořil Jan Pavel Cechbauer (1670 - 1728) z Chrudimi a anděly patrně Ignác Rohrbach (1690 - 1746). Sv. Jan Nepomucký stojící na zeměkouli nesené anděly ztělesňuje jako odchovanec cisterciáků vládce nad národy a po symbolickém příchodu do Žďáru cisterciáckého "zlatého hospodáře". Skladba oltáře vychází z kombinace čísel 5 a 3, které dohromady dávaly údajný věk Jana Nepomuckého (53). Nikoli náhodou obklopuje světce pět velkých a tři malé andělské postavy. Andílci drží v rukou klíč a pečeť připomínající světcovu mlčenlivost. Číselná symbolika pět a tři se v chrámu ještě několikrát opakuje. Číslo pět připomínalo příchod cisterciáků před pěti staletími do Žďáru, pět písmen V bylo obsaženo ve jméně stavitele (WEJMLVWA) a pět písmen v latinském slově "tacui" - mlčel jsem. pentagram byl též chápán jako ochrana před zlou kouzelnou mocí. Tři jsou především znakem Nejsvětější Trojice, a jiné.
Kostel Sv. Jana Nepomuckého je chápán jako skvost nedoceněné a nepoužívané baroko-gotické architektury, kterou Santini propagoval.
28. prosinec 2012
5 648×
771 slov
