Životní styl lidí v druhé polovině devatenáctého století se výrazně lišil od dnešního. Když například srovnám středověký životní styl, který se po dlouhá staletí vůbec neměnil, a novověký styl života, který se mění z roku na rok, řeknu si kam ten svět spěje, každý chce být každou chvíli jiný. Od roku 1875 se hodně změnilo, ale co se dělo tenkrát?
Například v Praze se ve čtyřicátých a padesátých letech výrazně zvýšil počet obyvatel a vedlo to ke zbourání hradeb staré části Prahy a připojení předměstí (Žižkov, Karlín, Holešovice, Smíchov) k centru. Od šedesátých let se v Praze stavělo v empíru (císařský styl doby Napoleona) a romantizujících stylech (novogotika, např. Kandertovy lázně, Zemská porodnice, a novorenesance, např. Ullmannova budova české polytechniky na Karlově náměstí, budovy Národního divadla a Muzea). Již se nestavěly paláce, ale jejich koncepci ve zjednodušené podobě přejaly činžovní domy s pilířovým schodištěm a v 1. Patře s balkónem umístěným do ulice nad vchodem. V přízemí domů často bývaly obchůdky. Na místě hradeb pomalu vyrůstaly restaurace, které se staly cílem promenád na čerstvém vzduchu, dále tam vznikaly divadelní arény a průmyslové objekty. Hlavní ruch ve městě se z Královské cesty (Celetná ulice) přenesl na okružní bulvár mezi Řetězovým mostem a Václavským náměstím. Byla zřízená první pasáž z Ovocného trhu na Příkopy, tzv. Pařížská ulička, kde se nově objevily obchody s módním zbožím. Ke změnám také došlo v městské přepravě, kde se vedle kočárů začala uplatňovat dráha omnibusu i dráhy koňské, později elektrické tramvaje, první Františka Křižíka.
Život městských rodin se výrazně lišil od venkovských dvou či tří generačních rodin, které žily v jedné chalupě nebo na jednom gruntu. Městské rodiny se většinou skládaly z rodičů a dětí. Vztahy mezi nimi utvářelo pokrevní příbuzenství nebo příbuzenství umělé, vzniklé adopcí anebo sekundárním, tj. dalším sňatkem. Někdy se zformovala i tzv. složená rodina, v niž mimo vlastních členů žili ještě nocležníci (podnájemníci). Dospělé děti se snažily co nejvíce osamostatnit, neboť v domácnosti rodičů žili další sourozenci. Toto bylo typické pro dělnictvo, jehož v Praze stále přibývalo. Postupně se mezi rodinami vytvořily velké sociální rozdíly. U rodin vyšších a středních vrstev byly zaměstnány služebné, starající se o běžný chod domácnosti, o veškerý úklid, přípravu jídel, nákup a šatstvo, a panské, které obsluhovaly hosty a rodinu.
Dělnická rodina žila v malých domcích nebo v bytech pavlačových domů v dělnických čtvrtích.
Domky byly pozůstatkem vesnického typu osídlení. Podle lokality vedle sebe žili tovární dělníci, zemědělci a různí řemeslníci a zaměstnanci. Pavlačové domy suplovaly též seskupení malé vesnice, neboť jejich obyvatelé přicházeli z venkova a zachovávali původní zvyky. Většinou se udržovaly dobré sousedské vztahy. Lidé se scházeli po práci a besedovali před domky nebo na pavlači. Běžná byla vzájemná výpomoc s potravinami, při hlídání dětí, a to zejména v období výluk podniků a stávek.
Bohaté rodiny bydlely v městské zástavbě nebo v samostatných domech - vilách (např. v Praze-Bubenči vila Lanna, postavená podle Ullmannova plánu v roce 1870 nebo Grébovka, vila továrníka Moritze Groeba v Praze na Vinohradech, navržená A. Barvitiem a postavená v letech 1871 - 1888).
Některé pražské rodiny měly i svá letní sídla v Černošicích nebo v Podbabě. Jejich byty byly několika pokojové, často se salónem, dobře vybavené příslušenstvím a nábytkem. Salón reprezentoval životní úroveň rodiny a umožňoval, aby se v něm scházela při čaji nebo kávěs přáteli a hosty. Nábytek byl většinou ve stylu biedermeieru (název vznikl až při doznívání stylu roku 1855 kombinací jmen Biedermann a Bummelmeier, dvou měšťáckých posrtav z německého časopisu Fliegende Blätter) neboli měšťanského pozdního empíru, typického pro období 1830 - 1850. Po biedermeieru nastoupilo v 50. a 60. letech tzv. druhé rokoko, v němž dozníval romantický historismus. Pro interiéry byly typické štuky a levnější ornamenty z tlačené papírové hmoty nebo sádrový reliéf, zlacený nebo barevně přizbůsobený stropu či stěnám. Místnosti se zařizovaly buď nábytkem bílým zlaceným, nebo hnědým s novobarokně zprohýbanými nebo s neorenesančními tvary, doplněné čalouněním a řezbami. Tytéž tendence se objevily u lustrů, rámů obrazů a ostatních doplňků. Častým doplňek domácího i veřejného interiéru byly židle, tzv. thonetky, z ohýbaného dřeva, upravované párou a v teplé klihové lázni, které sériově vyráběl od roku 1857 německý truhlář
Michael Thonet.
Způsob trávení volného času se v průběhu druhé poloviny 19. Století měnil. Objevily se mnohé novinky. Mimo běžné a tradičně uctívané církevní svátky a oslavy, spojené se změnami ročního období, se s rozvojem industrializace začaly prosazovat i oficiální slavnosti a různorodé civilní hry, promenády a taneční zábavy. Chodilo se do divadel, hospod a kaváren. Vedl se čilý spolkový život a začalo se masově sportovat. K oficiálním oslavám patřily narozeniny císaře, jubilea jeho vlády a vojenské parády. Naopak k nejnavštěvovanějším lidovým zábavám patřila v Praze, mimo poutí, slavnost krejčích v Bubenči, konaná v úterý po Velikonocích a nazvaná Slamník, a obuvnická merenda Fidlovačka, která měla své místo o den později v Nuselském údolí.Obdobné slavnosti měly i různé spolky a sdružení. Navštěvovaly se také různé arény a Novoměstské divadlo, které mimo vlastní představení umožňovaly vystoupení artistickým a pantomimickým společnostem, baletním, zápasnickým a zpěváckým skupinám i českému cirkusu Josefa Beránka. Oblíbeným místem zábav byly pražské ostrovy. Od 70. let stála na Štvanici restaurace, v níž se střídaly vojenské kapely se zpěváky, artisty, loutkaři, majiteli panoptik a zvěřinců. Pivo se popíjelo u vyhlášené České koruny, U české udatnosti, U Slávie, U 4echa po Řípem, U Fleků, U Tomášem, U Ježíška, kde se odehrával veřejný a společenský život a kde se setkávaly i významné osobnosti. Na tradici hospod konce 19. století navázaly kavárny Unionka a Slávie. Ke koloritu Prahy patřily i šantány a kabarety. Společenský život doplňovala na okraji města i sportoviště fotbalistů, hokejistů, lawn - tenistů, atletů a automobilistů.
Oživení národního života v 60. Letech zastihlo českou literaturu připravenou podílet se na kulturním zápase. Takřka všichni čeští umělci chtěli vyzvednout kvality českého národa. Normální občané nechtěly zůstat po zadu a tak chodily na české divadelní představení, četly české knihy a morálně podporovaly české umělce. Velké oblibě se těšil i Sokol, který vznikl roku 1862 a byl spojen s rozvojem moderního českého spolkového hnutí jako projev probouzející se občanské aktivity, která přispěla k formování veřejného života a často nahrazovala do té doby neexistující politické zázemí. V čele Sokola stáli představitelé demokratické části české politiky, a proto se sokolské hnutí stalo mobilizujícím prvkem širokých vrstev národa. Činností Sokola vstoupila tělesná kultura do vznikající novodobé české průmyslové společnosti.
V první polovině 19. století zůstával tělocvik výsadou šlechty a zámožnějšího měšťanstva. Rakouská vláda a katolická církev neměly zájem na jeho masové rozšíření. Pravidelně se v Praze začalo cvičit po roce 1843. Cvičení pořádal pruský rodák R. von Stephany v Ledeburském paláci na Malé Straně, kam na jeho hodiny cvičení docházeli i F. Palacký a J. Wenzig.
Zájem o divadlo v české společnosti byl tak velký, že po pádu Bachova absolutismu spontánně vznikala dřevěná divadla a arény, hrající hlavně v letní období. Rozmáhaly se zejména na břehu Vltavy, kde se stavěly na hradbách nebo za nimi s kapacitou 3000 - 4000 diváku.
Zájem byl tak velký až se čeští umělci rozhodli postavit velké kamenné
divadlo - Národní divadlo. Byla to doba kdy se nejvíce projevilo vlastenectví a celý společenský život se zajímal jen o to. Morálně a finančně lidé podporovali malíře, architekty a sochaře, co pracovali na výstavbě. Když se divadlo dokončilo byla to velká sláva a každý Čech mohl být pyšný, že má své divadlo.
28. prosinec 2012
6 112×
1205 slov
