Předkolumbovské civilizace na americkém kontinentě

Mayská kultura se rozvíjela od 3. století př.nl až do 15. stol.nl na území téměř 100 městských států sahajícím od jižních částí Mexika přes Guatemalu a Belize až po severní oblasti Hondurasu a Salvadoru. Byla to nejskvělejší z amerických kultur.
Mayové silně věřili v bohy, aby si bohy naklonili, stavěli jim chrámy a pyramidy a pořádali obětní obřady.
Byli skvělými astronomy. Na základě pozorování oblohy dokázali sestavit vlastní kalendář a číselný systém. Z primitivní budovy, bez dalekohledů, vypočítali oběh Venuše, Marsu, Jupitera. Znali Uran a Neptun. Znali i to, v jakém vztahu jsou k sobě dráhy planet.Byla to civilizace, která se stala otrokem čísel a zajatcem matematiky. Jejím bohem byl kalendář. Mayové dokázali vypočítat délku pozemského roku tak, že jej měli přesnější, než jej máme my dnes. Teprve počítač umí být lepší.
Vrchol mayské civilizace nastal v 8. stol.nl Velmi záhy ovšem nastal úpadek a mayská říše se v r. 964 z dosud neznámých důvodů rozpadla. Nelze přesně určit příčiny úpadku, protože se nedochovalo mnoho záznamů mayských hieroglyfů. Toto písmo se snaží vědci rozluštit už mnoho let, ale zatím bez větších úspěchů.
Příčinou zániku civilizace Mayů mohlo být Slunce. Vědci našli důkazy, že Maye postihlo v době, kdy jejich kultura začala upadat, někdy kolem roku 750, dlouhodobé sucho, které trvalo 150 let. Podle badatelů byla oblast postihována suchem každých 208 let.
Maye, kteří budovali ve střední Americe obrovská města s kamennými chrámy a uměleckými díly, zřejmě zdecimovalo větší množství sluneční energie dopadající na zem. Protože ale předpokládaná jedna desetina procenta, podle většiny klimatických modelů nestačí k vyvolání sucha, muselo se stát ještě něco, co zkázu podpořilo. Jaký mechanismus to byl, se dosud neví.
Sucho ale například zničilo zemědělské zdroje životně důležité pro městskou populaci, kterou někteří odborníci odhadují na dva miliony lidí. Počasí však nebylo jediným důvodem, který přispěl k rozkladu mayské říše.
Také přelidněnost a nadměrné využívání půdy mohly způsobit úpadek mayské civilizace. V 8. století na severu Guatemaly a v jižním Mexiku dosáhl počet obyvatelstva vrcholu, tedy asi 200obyv/km2, což je číslo srovnatelné s poměry v Číně. Aby mohli nasytit tolik osob, Mayové museli zintenzívnit zemědělskou výrobu a v důsledku toho vyčerpali půdu. To vyvolalo nedostatek potravin a následně i drastický úbytek obyvatelstva a posléze úpadek jejich civilizace. Úbytek Mayů představoval během jediného století 75 procent.
Nápisy na některých stélách v severoguatemalském Tikalu prozrazují, že v závěrečném období zbytky obyvatel opustily velká palácová města a usazovaly se na jiných územích. Další snižování počtu obyvatelstva měly na svědomí i války, které se střídaly s obdobími zemědělských prací. Jakmile skončily žně, zesílily boje mezi komunitami. Bojů se účastnila nejen šlechta, ale i prostí lidé. Nicméně střety mezi Mayi se odehrávaly prakticky po celý rok.
Poté nastalo 2. tzv. „mexické“ období /900-1500n.l/-období renesance mayské kultury. Centrum této říše bylo na Yucatánu v čele s městskými státy Chichén Itzá, Uxmal a Mayapán.
Chihén Itzá: Pyramida má čtyři schodiště, každé z jedné strany. Dohromady, když přičteme vrcholovou plošinu jako poslední stupeň, má pyramida El Castillo celkem tolik schodů, kolik je dní v roce. Hlavní osa pyramidy se odklání od osy sever - jih o sedmnáct stupňů - pod stejným úhlem se odklánějí osy všech mayských pyramid v celé Střední Americe. Před vstupem na hlavní, severní schodiště si každý může sáhnout na dvě hlavy Opeřeného hada, Kukulkána, hlavního božstva Mayů. Pyramida je postavena tak dokonale, že slunce při svém západu vytváří na devíti stupních pyramidy zdola nahoru ( na podzim naopak) hru trojúhelníkových světel a stínů, a tím iluzi majestátně se plazícího hada. Bývalo to město postavené podle podivného klíče. Všechny stavby Mayů, tedy i zříceniny Chichén Itzá, byly postaveny podle mayského kalendáře. Ten diktoval přesný počet schodů a teras, každý kámen má nějaký vztah ke kalendáři. A všechny stavby musely být dokončeny do dvaapadesáti let. To bylo magické číslo starých Mayů, určené jejich kalendářem.

Aztékové
Aztékové byli domorodí Američané s orlem sedícím na kaktusu a požírajícím hada ve znaku. Pocházeli odněkud ze severního Mexika, podle vlastních legend z plání Aztlanu. Odtud putovali na jih a po několika stoletích přišli k jezeru Texcoco. Roku 1325 uprostřed něho založili město Tenochtitlan, které se stalo metropolí jejich říše, velkoměstem, které mělo do r.1500 10000 obyvatel (první konkistadoři jej nazývali „Benátkami Nového světa“, protože město bylo plné vodních kanálů, akvaduktů a plovoucích zahrad). Tenochtitlan je historickým předchůdcem dnešního Mexico City.
Aztékové nebyli divošský svaz kmenů, ale poměrně vyspělá civilizace s císařem na špičce semidemokratického systému (za vlády Montezumy II měla říše 11mil poddaných). Velkých pokroků dosáhli v astronomii, už 103 roky před vytvořením Gregoriánského kalendáře, který používáme dnes, znali astronomicky korektní počet dnů v roce. Vytvořili také piktografické písmo, skládající se z obrázkových znaků, nesoucích jistý význam- v tomto směru byli méně vyspělí než Mayové.
Mezi typické umělecké předměty vytvářené Aztéky patřily také masky a plastiky z nefritu a různé korálky a osobní šperky z drahých kovů, hlavně zlata, kterých byla v Mexiku hojnost. Velká část umění Aztéků byla úzce provázána s jejich komplikovanou polyteistickou vírou (uctívali přes 40 bohů).
Aztékové měli vlastní mýty o stvoření světa a modlili se k mnoha mocným bohům, nejznámějšími z nich jsou zřejmě Quetzalcóatl, Opeřený had, bůh učenosti a civilizace. Považovali sami sebe za slabé a bídné v porovnání s bohy a tak bylo jen logické, že je prosili o to, aby je nechali žít. O Aztécích je všeobecně známo, že svým bohům přinášeli také lidské oběti. Většinou jimi byli váleční zajatci, ale během nejdůležitějších obřadů se vysoko postavení šlechtici nechávali obětovat dobrovolně.
Existuje ovšem názor, že příběhy o aztéckých lidských obětech jsou výmyslem Hernanda Cortéze a jeho historika Berny Diaze del Castillo. Od nich totiž pocházejí jediné dochované písemné zprávy o obětování lidí. Byly vysloveny domněnky, že se Cortéz ve skutečnosti stal svědkem exekucí zločinců a ve své neznalosti mexické kultury je považoval za oběti, nebo že si dokonce všechno vymyslel, aby ospravedlnil své neuvěřitelně barbarské zacházení s Indiány větičkou "Oni jsou horší!".
Aztékové byli velmi bojovní a neustále vedli výbojné války. Jsou známy také tzv. „květinové války“ = války k získání zajatců na obětovací obřady.
13. srpen 1521 byl pro mexické Aztéky velmi černým dnem. Přesně v tento den dobyl Hernando Cortéz a jeho španělsko-indiánské hordy metropoli Aztéckého impéria Tenochtitlan. Mocná říše byla zcela zničena a vyspělá kultura uvržena do úpadku.

Inkové
Země Inků - s hlavním městem Cuzko (zal. 1200nl) - se táhla na jihoamerickém pobřeží Tichého oceánu přes území dnešního Ekvádoru, Peru, Bolívie a Chille a s rozlohou 4000 km2 to byl největší a nejcentralizovanější stát staré Ameriky. Předkové Inků žili v Peru už kolem roku 2000 př.nl
Něco bližšího původ Inků je dost těžké zjistit. Nejen proto, že Inkové neměli písmo, ale taky kvůli tomu, že pokud nějaký kmen dosáhne takové moci jako právě Inkové, jsou jeho dějiny o počátcích většinou předělány do přijatelnější podoby, která odpovídá momentální velikosti státu.
Legend o původu Inků je pochopitelně několik. Jedna z nich mluví o jistém místě v horách (jménem Paccari-Tambo), odkud z jeskyně vyšlo osm sourozenců -čtyři bratři a čtyři sestry. První z bratří se jmenoval Manko Capak. Se svými sestrami, které si všechny vezme za manželky, a lidmi z okolních jeskyň přišel do údolí, kde založil hlavní město budoucí říše. Město dostalo název Cuzco, což v překladu znamená „střed", „pupek".
Další legenda je celkem podobná. Rozdíl je v tom, že jednoho dne se otec Slunce – Inti, už nemohl dál dívat na to, jak lidé žijí jako zvířata a vyslal na zem své děti – Manco Capaca a jeho ženu a sestru Mama Ocllo. Vrazil jim do ruky zlatý prut (nebo taky žezlo) a nařídil jim, aby na zemi šířili civilizaci – a to nejlépe tam, kde se zlatý prut na první hod zapíchne do země. Manco a jeho žena chodili po zemi a všude prut házeli, ale ten se nikde nezabodl. Nakonec dorazili k místu, které se objevuje i v předchozí legendě (místo odtud vyšlo osm sourozenců). Vydali se také do údolí Cuzca, a prut se tu zapíchl tak lehce, že zmizel v zemi a nikdo ho už nespatřil.
Základem obživy Inků bylo zemědělství, i když dost primitivní. Kvůli hornaté zemi stavěli Inkové svá políčka na svazích terasovitě nad sebou. Půdu obdělávali ručně bez tažných zvířat a pluhů.
Veškerá půda v říši Inků patřila panovníkovi. Ten ji rozděloval jednotlivým obcím a obce lidem, aby na ní pracovali. Protože v podstatě neexistovalo soukromé vlastnictví, považovala se krádež za zločin proti státu a následoval trest smrti.
Orná půda byla rozdělena na tři díly. Jeden díl patřil bohu Slunce, druhý díl Inkovi a třetí prostým indiánům. Jejich díl byl ale dost velký. Inkovi patřila i zvěř a jako jediný mohl dávat povolení k lovu. Jen ryby a ovoce planých stromů patřilo všem. Pěstovali brambory, koku, chinovník, kukuřici a bavlnu. Maso a vlnu získávali z lam, alpak (druh lamy) a vikuní.
V čele státu stál panovník sapa Inka. Inkovo rozhodnutí měla platnost zákonů bez možnosti odvolání. Panovník považoval sebe i své příbuzné za posvátné osoby. Svůj původ odvozoval od boha Slunce.
Nikdy si neoblékl dvakrát stejné oblečení a nejedl dvakrát ze stejné zlaté nádoby. Nesmělo se mu dívat přímo do obličeje a všichni kdo se k němu přiblížili museli mít na zádech břemeno jako symbol poddanství.
Měl mnoho manželek, mezi nimiž byli jak bohaté šlechtičny tak nejkrásnější dívky z lidu. Zvláštní postavení mezi nimi měla tzv. oficiální manželka, která byla obvykle jeho sestrou. Vláda přecházela na syna této manželky. Nemusel to být ten nejstarší, spíš ten nejschopnější. Po Inkově smrti bylo jeho tělo mumifikováno a nastoupil nový Inka.
Inka měl spoustu úředníků, kteří mu pomáhali se správou říše.
Školy byly pouze v hlavním městě, protože vzdělání bylo určeno jen nebohatším a nejurozenější, kteří se později měli ujmout důležité funkce ve správě státu.
Asi čtyřleté studium na škole bylo věnováno studiu jazyka (státní řečí byla kečuánština), náboženství, kalendáři a dějinám. Následovala ještě zkouška vojenského rázu. Když všemi zkouškami úspěšně prošel propíchl mu sám Inka uši a dovolil mu nosit náušnice, které podle délky a materiálu udávali společenské postavení.
Nejvyšším církevním hodnostář byl – hned po Inkovi- velekněz (většinou Inkův příbuzný) jehož úkolem bylo stále se postit a rozjímat. O posmrtném životě rozhodoval způsob, jakým člověk žil. Když žil dobře dostal se do nebe, které se rozkládalo blízko slunce. Pokud hřešil, byl vypovězen do pekla uprostřed země. Příslušníci šlechty, ale bez ohledu na to jestli hřešili, nebo ne, přišli vždy do nebe. Ve srovnání s ostatními civilizacemi byli Inkové méně nábožní.
Indiáni se museli povinně do určitého věku oženit a pokud se tak nestalo určili to úředníci. A to tak, že se v určitý den každého druhého roku scházeli svobodní mladíci ve věku 24-26 let a svobodné dívky ve věku 18-20 let v hlavním městě svého kraje, kde je úředníci rozdělili podle svého. Manželství bylo nerozlučitelné a nevěra byla přísně trestána. Mužům to ovšem mohlo být vcelku jedno, protože mohli mít manželek víc, čehož pochopitelně využívali - především šlechtici, protože prostý Indián si nemohl dovolit mít na krku moc manželek.
Kultura Inků vynikla především ve stavbě měst a kvalitou staveb – byli to nejlepší stavitelé ze všech amerických civilizací. Stěny byli z kamene s hliněnou maltou ale spíš bez ní.Tyto kameny byly hodně nepravidelné, měly mnoho úhlů, ale přesto mělo zdivo bezchybnou vazbu, že se mezi ně (tak jako u egyptských staveb) dá těžko strčit čepel nože. Domy prostých Indiánů byli jednoduché, vybudované z přírodního kamene s hliněnou podlahou a doškovou střechou z rákosu nebo slámy. Příbytky neměly okna a nízké dveře uzavírala zavěšená rohož. Uvnitř bylo pouze lůžko, žádné židle a stůl.
Mosty se zavěšovali pomocí lan a agáve. Nejznámější most visel přes řeku Apurimaka od roku 1350 až do roku 1880. Nejvýznamnějšími stavbami byly chrámy, paláce a civilní budovy kolem nádvoří canchas. Města Inků vznikala buď v průběhu dlouhých staletí (např.Cuzco), nebo podle plánu (např. Maccu Picchu).
Maccu Picchu -jedna z nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších turistických atrakcí v Peru, od roku 1983 zapsaná na seznamu světově chráněných památek UNESCO je asi nejznámější a nejdochovalejší město Inků. Od Cuzca je vzdáleno asi 100 km. Leží v těžko přístupném terénu v Andách (asi 2000 m n.m.) a možná proto uniklo pozornosti španělských dobyvatelů. Bylo pravděpodobně královským velkostatkem a kultovním centrem. V polovině 15.st. ho nechal vybudovat incký vládce Pačakuti. Objevil ho H.Bingham až v roce 1911 a nazval ho „schodišťovým městem". Jeho rozloha je 13 km2. Po obvodu je obklopeno hradbami a z boků terasami. Kolem obdélníkového náměstí jsou seskupeny stupňovité stavby do obytných a kultovních čtvrtí. Nejvyšší bod města je Intihuatana neboli „místo, kde se zastavuje Slunce". Stojí zde trojhranný sloup vytesaný do skály na němž je něco jako sluneční hodiny.
Některé další významné stavby: Sluneční chrám, Sacsahuaman
Inkové měli velice rozsáhlou síť silnic, že se dalo snadno z každého důležitého města dostat do jiného důležitého města. Hlavní dva spoje směřují od severu na jih.
Na silnicích byly v pravidelných vzdálenostech (asi 5 km) kamenné domky, v kterých žily poslové (chasqui), kteří si štafetově předávali zprávy. Tímto štafetovým způsobem dokázala zpráva urazit 250 km za den. Každých 20-30 km byla tzv. tampa – odpočívadlo, které sloužilo jako skladiště pro armádu se zásobami zbraní a potravin.
Kromě stavitelství měli Inkové zajímavé znalosti v medicíně. Inkové se vůbec dožívali vysokého věku.
Inkové asi jako jediný stát takové velikosti v dějinách neměl písmo. Náhražkou písma bylo kipu – uzlové písmo. Rozeznáváme dva druhy kipu. Statistické zaznamenávající zboží, obyvatelstvo atd. a historické, zapisující historická fakta, zákony a tradice. Základem kipu byla hlavní šňůra a na níž se navazovaly další přídavné šňůry a na ně ještě další upřesňující šňůry. Na šňůry pak byly vázány uzlíky. Upřesňující význam měla barva provázku. Znalost kipu byla vyhrazena odborníkům – kipu-kamajok. Funkce byla dědičná, aby byla zachována maximální odbornost. Základům kipu byly učeni už od raného dětství. Nesměli se splést-za chybu platili vlastní hlavou. Kipu se zhotovovala v několika exemplářích. Jeden zůstal na místě a ostatní se rozesílala vyšším nadřízeným. Kipu spadalo pod povinnosti Inkova tajemníka.
Přestože neměli písmo, dochovaly se v ústním podání básně a písně. Zachovali se dokonce incká dramata, i když se vedou spory o jejich původu. Nejznámějším je drama Ollantay, známé teprve od 18.století. Mluví o vojevůdci Ollantayovi, který se zamiluje do dcery Inky Pačakutiho, což je nepřípustné. Dcera je odeslána do chrámu Slunce a Ollantay je vyhnán. Hra končí pro Ollantaye dobře. Pačakuti zemře a Ollanta dostane jeho dceru.
Inkové měli velké množství zlata a pokrývali s ním dokonce fasády významných budov. Nejběžnějšími výtvory ze zlata byly nahé a strnulé postavy, nejspíše amulety
Incká říše byla patrně nejsilnějším a nejcentralizovanějším státem předkolumbovské Ameriky. Trvala necelé století a rozpadla se po roce 1532, kdy španělští konkistadoři vedení Franciskem Pizarrem zajali a následně zabili jejího posledního vládce Atahualpa a zcela rozvrátili celou říši. Zbytky Inků přežívaly až do roku 1572 v nepřístupné horské oblasti v okolí Vilcabamby.
Zajatý Atahualpa v zoufalé snaze dostat se na svobodu slíbil naplnit zlatem a stříbrem jednu místnost do výšky 2m. Zlato Španělé dostali, slib nesplnili.
Poznámky:
1430 nastupuje na trůn Pačakuti a spolu se svým synem Tupakem Inkou dobývají Peru Ekvádor, Bolívii a Chile
->říše se rozrůstá na 4 miliony obyvatel, Cunzo na 10000 obyvatel
1493 králem Vajna Kapuk
-za jeho vlády nejvyspělejší zemědělství (terasy, zavodňování)