Všechny národy zajímalo stvoření světa, lidé se od nepaměti snažili pochopit zákonitosti přírody, které však pro ně byly příliš složité. Proto se ve všech mýtech popisujících stvoření světa setkáváme s představami božstev, z jejichž vůle teprve vzniká člověk a jehož osudy řídili po celý jeho život. Pro svou práci jsem vybrala mýty, které nejsou příliš známé a které mě zaujaly svojí propracovaností, složitostí a zajímavými myšlenkami.
Podle starých Egypťanů byl na začátku všeho praoceán. Vládcem tohoto obrovského vodstva byl bůh Novev. Po nějakém čase se z oceánu vynořil zářící bůh Ré, který se podobal brouku skarabeovi. Jenže Ré byl na světě sám, a tak stvořil ze svých slin boha vzduchu Šova a bohyni vlhkosti Tefnet. Narodily se jim děti, bůh země Geb a bohyně nebe Nút. Svět byl tedy ohraničen nebem a zemí a mezi nebe a zemi vstoupil vzduch a oddělil je. Bohové žili ve světě bez lidí a rozmnožili se. Panoval jim bůh Ré. Jako každý vladař, měl i on své nepřátele. Aby se jim ubránil, posílal své oko, aby za něho bojovalo. Jednou šlo oko opět na bojiště, ale boj trval velmi dlouho a oko se dlouho nevracelo. Teprve když porazilo všechny nepřátele, vrátilo se zpátky k bohu. Ale v Réově hlavě zatím vyrostlo jiné oko a na hlavě už nebylo místo. Oko, které se vrátilo z boje, se zarmoutilo a dalo se do pláče. Sotva se slza Réova oka dotkla země, proměnila se v člověka. A protože bylo slz opravdu hodně, byl brzy svět plný lidí.
V oblasti Mezopotámie vzniklo několik podobných mýtů o stvoření člověka. Nejstarší je akádská legenda o Atrachasísovi. Zde se bohové museli starat o své živobytí a jedna skupina bohů utiskovala druhé. Aby byl odstraněn hrozící konflikt, bylo rozhodnuto o stvoření lidské bytosti.
"Zde Bélet-Ílí, rodička, potomka nechť rodička stvoří!
Lopotu bohů člověk na bedra svá vezme."
Bůh Enki tedy připravil očistnou lázeň, společně s ostatními bohy zabil boha Geštuge, obdařeného rozumem, smísili hlínu s jeho krví a stvořili tak prvního člověka.
Bélet-Ílí, zvaná též Mami, vdechla prvnímu člověku život a poslala ho na zem pracovat.
Větší přehledností se vyznačují mýty Indiánů Střední a Jižní Ameriky z předkolumbovské éry. Asi nejznámějším příběhem je aztécký mýtus o stvoření člověka.
Narodilo se slunce a bohové odpočívali. Kvetly stromy a zvířat bylo nepočítaně. Ale žádné z nich nevědělo, komu mají za slunce poděkovat. To bohy zklamalo a rozhodli se, ze stvoří člověka. Moudrý bůh Tlalok honem uplácal člověka z hlíny, jen aby byl první. Jenže sotva hliněný člověk šlápl do první louže, tak se rozpustil a zbyla z něj jen hromádka bláta. Bůh Šipe Totek vzal obsidiánový nůž, oklestil pár větví, aby z nich vyřezal loutky. Měly ruce, nohy a ve vodě se nerozpustili. Bohové je tedy nechali žít. Jenže dřevění lidé si tak vedli i v životě. Nesmáli se, neplakali...To se bohům také nelíbilo a zahubili je. Pak řekl bůh Tezkatlipoka, že hlíny a dřeva je na světě dost, a proto vytvořil lidi ze zlata. Jenže ti zase byli moc nafoukaní, a tak se bílý bůh Quetzalkoatl rozhodl, že člověka stvoří on sám. Uhnětl těsto ze žluté i s bílé kukuřice, řízl se do malíčku, aby s těstem smísil svou krev. Pak vymodeloval pečlivě trup, hlavu a údy. Člověk byl hotov. Quetzalkoatl mu vdechl život a začalo svítat.
Mytologie severoamerických Indiánů zahrnuje složitý soubor představ a názorů o vzniku života. Každý mýtus je vždy v těsném vztahu s prostředím, ze kterého pochází a vzhledem k tomu, že kultury severoamerických Indiánů se formovaly v rozdílných přírodních a historických podmínkách, nemůžeme v Severní Americe nalézt univerzální mytologickou a náboženskou soustavu. Mýty o stvoření světa jsou často odlišné i uvnitř jednotlivých společenských skupin a šířily se ústním podáním. Obyvatelé předkolumbovské Ameriky neznali písmo a hovořili několika sty jazyky a dialekty. Přes všechny rozdíly lze však v mytologii i náboženství Indiánů Severní Ameriky nalézt některé společné rysy, jako je víra v dobré a zlé duchy a duše zemřelých. V mýtech vystupuje nejvyšší tvůrce vesmíru, který dal všem věcem počátek, ale po stvoření světa a člověka zůstává v pozadí a lidské osudy už neovlivňuje. Jednou ze společných představ severoamerických Indiánů byla víra v existenci nadpřirozené nepersonifikované síly nazývané Manido, Orenda nebo Wakanda. Představa nejvyššího boha, který vše řídí a ovlivňuje byla původnímu indiánskému myšlení cizí. Postava velkého ducha Manitúa vznikla teprve pod vlivem šířícího se křesťanství. Mýtus o havranovi, který je považován za jeden z nejstarších, pochází ze severozápadu Severní Ameriky od kmenu Tlingitů. Havran je oblíbenou postavou indiánské mytologie stejně tak jako had nebo bouřkový chlapec nebo želva, která na svých zádech nese svět. Příběh o havranovi představuje hlavní božstvo Nazcakiyela, v jehož domě se nacházely slunce, měsíc a hvězdy. Nascakiyel stvořil Volavku a Havrana jako dobré a moudré muže nadané nadpřirozenou silou. Kromě nich stvořil také několik obyčejných lidí a poslal je na svět, kde však museli žít ve tmě. Havran nad nimi pocítil lítost a proměnil se v jedlovou jehličku, kterou Stvořitelova dcera vypila s vodou a otěhotněla. Dítě, které se jí narodilo, dostalo také jméno Havran a když vyrostlo, darovalo lidem světlo, vodu a oheň.
Naprosto odlišné názory na vznik člověka se objevují v nejstarších písemných památkách Indie, kterými jsou posvátné zpěvy - upanišady, z nichž nejstarší je Brhadárajanka. Zde se původ světa je odvozuje od Kosmického Muže, zvaného Puruša.
"Tisícihlavý byl ten muž, měl tisíc očí, tisíc noh, ač zemi zcela obestřel, o deset palců nad ní čněl. Jedině muž je tady vším, co bylo i co má se stát, nesmrtelnosti vládce sám i to, co z krmě narůstá."
Puruša byl obětován bohy a z jeho částí těla vznikla zvířata a lidé rozdělení do kast. Bráhmani (nejvyšší kasta) vznikly z úst a poddaný lid z nohou.
V pozdějších dobách, tzv. doba véd, se za prapříčinu světa považuje tzv. Zlatý zárodek, což je metaforické spojení zrodu vesmíru s životadárným slunečním zářením. Zlatý zárodek je chápán jako první stvořitel. "Na počátku bylo jen já v podobě muže. Rozhlédl se kolem a nic jiného než sebe nespatřil. Nejprve pronesl: To jsem já. Odtud vznikl pojem 'já'. Cítil strach, proto každý, kdo je sám, má strach. Nebyl ani šťasten. Proto nikdo, kdo je sám, nezná štěstí. Zatoužil po družce. Nabyl takových rozměrů, jako žena a muž v těsném objetí. Rozdělil sebe sama vedví. Z toho povstali manžel a manželka. Neboť je každý sám jako polovina celku. Proto tuto prázdnotu zaplňuje žena. Spojil se s ní a z toho povstali lidé, později pak zvířata, oheň, tráva....
V sousedství Indie, v Tibetu (v překladu Sněžná země), vznikla velmi důmyslný a originální mýtus, který nemá ve světě obdoby. Pověst o tom, že Tibeťané jsou potomky opic, které přišly na svět ze spojení mystického opičáka a démonky rákšasí připomíná Darwinovu evoluční teorii. Za patrona Tibetu byl považován dobrý bůh Avalokita. Ten poslal do Tibetu převtěleného opičáka, aby tam konal rozjímání. Bůh byl však sveden skalní démonkou rákšasí a z jejich spojení se narodilo 6 opiček, které se potom převtělily do světa zvířat, lidí, démonů a bohů. Aby netrpěly hlady, vyprosil jim jejich otec u Avalokity ječmen a pšenici. Když se opičky najedly, začala se jim zkracovat srst a napřimovaly se. Poté, co se naučily mluvit, staly se z nich lidé. A protože lidé ve Sněžné zemi pocházejí dílem z otce opičáka a dílem z matky rákšasí a dělí se do dvou druhů. Ti, kteří jsou z rodu svého otce, jsou snášenliví, dobrotiví, pracovití a ctnostní. Naopak chamtiví, neúnavní, zbrklí a pomlouvační lidé pochází z matčina rodu.
Literatura:
Kolektiv autorů: Prameny života. Vyšehrad Praha 1982
Kolektiv autorů: Pohádky, báje, mýty. Scientia Praha 1993
28. prosinec 2012
7 318×
1251 slov
