Protifašistický odboj

Petiční výbor Věrni zůstaneme

15,5,1938 otiskly Haló noviny, Lidové listy,Národní osvobození, Prager presse, Právo lidu a Rudé právo manifest „Věrni zůstaneme!“ s podpisy 308 čs. vědeckých a kulturních osobností. Manifest vyzýval v době narůstajícího ohrožení ČSR nacistickým Německem čs. vládou a čs. občany k hájení nezávislosti a celistvosti ČSR, čs. politické strany k podřízení jejich politických zájmů a zájmům celé společnosti, vyslovit se pro občanskou svobodu bez ohledu na politické přesvědčení, původ nebo náboženské vyznání a připomněl význam ČSR pro uchování míru v Evropě. Iniciativu převzali při vypracování a uveřejnění manifestu, který se hlásil k odkazu květnového manifestu českých spisovatelů z roku 1917, levicoví sociálně demokratičtí a národně socialističtí intelektuálové a publicisté ze sdružení Dělnické akademie.jeho Konečnou podobu vypracovali doc. J. Fischer a dr. I Sekanina.Zveřejnění manifestu bylo provázeno rozsáhlou podpisovou akcí, kterou řídily od 17,5,1938 Petiční výbor věrni zůstaneme za předsednictví J. Bělehrádka a místopředsednictví doc. J Fischera. Do konce září 1938 podepsalo manifest více než 1 milion čs. občanů.

Český domácí protinacistický odboj

S výjimkou Politického ústředí (PÚ), složeného se zástupců koaličních stran předmnichovské ČSR, se nestaly základem dalších organizací (ustavených 15,3,1939) českého občanského odboje politické strany první Čs. republiky. Vojenská organizace Obrana národa (ON), založená v březnu 1939 důstojníky bývalé čs. armády, organizovala diverzní a zpravodajskou činnost. Petiční výbor Věrni zůstaneme!(PVVZ) se věnoval s PÚ především koncepci a programu odboje. Tyto organizace vytvořily na jaře 1940 Ústřední vedení odboje domácího(ÚVOD), jehož program „Za svobodu, do nového Československa“ předpokládal kromě obnovení Čs. republiky v předmnichovských hranicích její poválečné sociálně ekonomické reformy. Po rozbití Úvodu navázal na přelomu 1942/43 Přípravný revoluční národní výbor a zbylými členy PVVZ na podzim 1942 založený přípravný revoluční výbor, od léta 1944 Rada tří, které vycházely ze stejného programu. Jedinou čs. politickou stranou v ilegalitě byla komunistická strana Československa, řízená v letech 1938-1945 postupně čtyřmi ilegálními výbory. Ta odmítla po podepsání německo-sovětského paktu o neútočení (23,8,1939) podle pokynů z Moskvy spolupracovat s občanským odbojem a do protinacistického odboje se plně zapojila až v roce 1941.

Československý vojenský zahraniční odboj

Česká a Slovenská zahraniční legie zřízená v Polsku 3,9,1939 do bojů v září 1939 téměř nezasáhla.Její členové se dostali do SSSR a část z nich odešla přes Rumunsko a Střední východ do Francie. Ve Francii sloužili čs. vojáci do zahájení války v cizinecké legii., odkud poté vstoupili do samostatné čs. vojenské jednotky budované od srpna 1939 v Paříži Čs. vojenskou kanceláří (od října 1939 Čs. vojenskou správou). Bojů ve Francii se zúčastnili vojáci 1. a 2. čs. pěšího pluku a čeští letci. Po porážce Francie zorganizovala čs. exilová vláda čs. vojenské jednotky v Anglii. 310. a 312. čs. stíhací peruť ) v květnu spojeny s 313. stíhací perutí do Čs. stíhacího křídla) se zúčastnily letecké bitvy o Anglii a na konci září 1941 je doplnila 311. čs. bombardovací peruť.Čs. pěší prapor 11-Východní bojoval pod velením pplk. Klapálka v letech 1941-1943 na Středním východě a severní Africe.19443 se stal s 1.čs. smíšenou brigádou základem Čs. samostatné obrněné brigády gen. Lišky obléhající na podzim 1944 něm. jednotky ve francouzském přístavu Dunkerque. Na východní frontě bojoval v roce 1943 pod velení pplk. Svobody 1. čs. samostatný prapor, rozšířený v témže roce na 1. čs. samostatnou brigádu a 1944 na 1. čs. armádní sbor v SSSR gen. Kratochvíla, který se podílel na osvobození Československa.

Československý národní výbor

NA podzim 1939 se snažil E. Beneš získat vlády Velké Británie a Francie pro myšlenku obnovy Československa v předmnichovské podobě a podle teorie právní kontinuity požadoval jejich souhlas s vytvořením politického orgánu, jež by byl čs. prozatímní vládou v emigraci. Toto bylo odmítnuto, ale při jednání E. Beneše a J Šrámka s francouzskými úřady v říjnu 1939 se prosadila myšlenka ustanovit na místo čs. prozatímní vlády Národní radu nebo výbor. 17,10,1939 byl v Paříži ustanoven vrcholný orgán čs. zahraničního odboje na začátku II. Světové války československý národní výbor (ČSNV) složený z vedoucích představitelů čs. politické emigrace na západě: E. Beneš, S. Osuský, E. Outrata, J. Slávik, H. Ripka, J. Šrámek(úřadující místopředseda) a R. Viest. Funkce předsedy ČSNV zůstala neobsazena díky sporům E. Beneše a čs. vyslance ve Francii Š Osuského o vedoucí postavení v čs. politické emigraci. Francouzská a Britská vláda neuznaly ČSNV jako exilovou vládu, a jeho pravomoci byly tedy omezeny pouze na možnost organizovat čs. vojenské jednotky ve Francii.Po vojenské porážce Francie v červnu 1940 přesídlil do Velké Británie, kde se přetvořil v prozatímní státní zřízení ČSR v emigraci.

Prozatímní státní zřízení v emigraci

Po pádu Francie přesídlil ČSNV do Velké Británie, kde se 9.7.1940 usnesl vytvořit prozatímní státní zřízení ČSR složené z prezidenta republiky, vlády a státní rady (SR). Ve stejný den jmenoval prezident E. Beneš první čs. exilovou vládu s dekretem z 21,71940 zřídil státní radu. Britská vláda uznal prozatímní čs. vládu 21,7,1940. Předsedou první i druhé exilové vlády byl J Šrámek: první vláda působila od 22,7,1940 do 12,11,1942 a druhá od 13,11,1942 do 2,5,1945, kdy ji nahradila první vláda Národní fronty Čechů a Slováků.SR měla funkci poradního sboru prezidenta republiky a pomocného kontrolního orgánu v rámci čs. prozatímního státního zřízení a byla chápána jako náhrada Národního shromáždění. Zpočátku neměla žádné pravomoci při přípravě zákonů a nařízení, nezasahovala do činnosti vlády, její plénum nemělo právo vyslovit ministrům a vládě nedůvěru a interpelační právo jejích členů bylo omezeno. Členy SR jmenoval prezident na dobu jednoho roku a měl právo schvalovat její jednací řád a svolávat a uzavírat její zasedání. Ústavní dekret z 27,10,1942 stanovil volbu místopředsedů a předsedy (1940-41 R. Bechyně, 1941-45 P Maxa), rozšířil právo SR dotazovat se vlády b politických věcech a prezident nemohl podepisovat dekrety bez jejich posouzení SR. Svoji činnost ukončila SR 12,3,1945.

Zahraniční vedení KSČ

Po zastavení činnosti KSČ na území druhé Čs. republiky v říjnu 1938 odešla většina jejích vedoucích činitelů do Moskvy, kde bylo ustanoveno v prosinci 1938 zahraniční vedení KSČ (K. Gottwald, B.Šmeral, R.Slánský, V. Kopecký, J Šverma, V. Široký a dal.), v roce 1943 změněno na zahraniční byro KSČ. V květnu 1939 založilo zahraniční vedení KSČ z rozhodnutí Komunistické internacionály (KI) sekretariát KSČ v Paříži (j Šverma, V.Široký , B Köhler, V. Clementis), který řídil na Západě činnost čs. komunistů složených z emigrantů a čs. interbrigadistů internovaných po vítězství frankistů ve Španělsku a ve Francii. Pařížské byro ukončilo činnost v prosinci 1939. Zahraniční vedení KSČ v Moskvě řídilo ilegální činnost KSČ v Protektorátu prostřednictvím radiotelegrafického spojení, vysíláním svých členů do Protektorátu a čs. rozhlasového vysílání. Jeho členové zastávali vysoké funkce ve vedení KI. Po podepsání německo-sovětského paktu o neútočení 23,8,1939 označilo zahraniční vedení KSČ podle pokynů KI Francii a Velkou Británii za nepřátele a vystupovalo proti Benešově koncepci obnovení ČSR, kterou měl nahradit širší státní celek sovětského typu. Tento postoj diktovaný ilegálnímu vedení KSČ v Protektorátu, opustilo po vstupu SSSR do války s nacistickým Německem v roce 1941. Jako druhé centrum čs. zahraničního odboje podporované Moskvou se výrazně prosadilo na konci války při jednání o podobě poválečného Československa a v podstatě prosadilo svůj koncept poválečného uspořádání ČSR.

Slovenské národní povstání

V prosinci 1943 došlo v tzv. Vánoční dohodě ke spojení hlavních odbojových složek na Slovensku a založení společného ilegálního ústředního orgánu slovenského odbojového hnutí Slovenské národní rady. Její Vojenské ústředí vedené pplk. J. Golianem připravilo plán protifašistického povstání na Slovensku, které vypuklo oproti původním plánům spontánně 29,8,1944, když začala německá armáda se souhlasem slovenské vlády obsazovat slovenské území. Slovenské národní povstání, kterým se slovenské hnutí odporu přihlásilo k obnově Československé republiky jako společného státu rovnoprávných národů Čechů a Slováků, se rozrostlo na velkou část slovenského území a jeho centrem se stala Bánská Bystrica. Na území dobytém povstalci byla obnovena Československá republika a politické moci se ujala Slovenská národní rada a okresní a místní národní výbory. Toto přebírání politické moci bylo poznamenáno soupeřením mezi komunisty řízenými Moskvou a demokraty orientovanými na čs. prozatímní vládu v Londýně. Německá armáda nasadila na boje proti povstalecké armádě, složené z partyzánů, odvedenců a jednotek řádné slovenské armády, 6-8 divizí s 35-40 tisíci muži. Po téměř dvouměsíčních bojích ustoupila povstalecká armáda po pádu Bánské Bystrice 27,10,1944 do hor, kde vytrvala po partyzánském způsobu boje až do osvobození Slovenska sov. Armádou a 1. čs. armádním sborem.

"DOPORUČUJI DOPLNIT REFERÁTEM O ATENTÁTU NA HEYDRICHA"