První světová válka

Výstřely sarajevského atentátu 28. 6. 1914 ukončily nejen život rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este, ale celou epochu. To však tehdy tušil málokdo. Až na pár měšťanských pacifistů, bulharských a srbských socialistů a ruských bolševiků si od války, k níž dal atentát podnět a které se později dostalo názvu světová a ještě později i označení řadovou číslovkou, drtivá většina obyvatelstva všech mobilizujících zemí slibovala prospěch, ba záchranu ohrožené vlasti, osvobození z nudných, stereotypních závazků a příležitost k hrdinským činům. Mnoho spisovatelů, gymnaziálních profesorů a jiných intelektuálů vítalo tuto válku jako očistnou lázeň, kterou musí každý národ projít, aby se z malosti přízemních, materiálních starostí pozvedl na výši, o níž četli v Titu Liviovi. Své čtenáře a posluchače by asi přesvědčovali s menší horlivostí, kdyby si dovedli představit, co tato válka bude znamenat a jak dlouho potrvá.

Atentátník Gavrilo Princip udržoval spojení s tajnou srbskou teroristickou organizací Černá ruka, jejíž vůdci měli zázemí v srbské armádě. Tato skupina se obávala, že rozšíření vlivu Rakousko–Uherska na Balkáně by oslabilo její vlastní mocenské aspirace. Dlouholetý antagonismus obou států vedl Vídeň k nesmiřitelnosti, kterou Německo jen podporovalo. Odmítla srbskou odpověď, která do určité míry odpovídala některým požadavkům rakousko–uherské nóty, a vyhlásila válku. Tím byl dán impuls k uplatnění celé soustavy mezinárodních smluv a závazků, který se připravoval již desetiletí. Na jedné straně stanuly centrální mocnosti, tedy Německo a Rakousko–Uhersko, podporované později i Tureckem a Bulharskem, na druhé straně vedle Srbska státy Dohody, tj. Rusko, Francie a Velká Británie, k nimž se přidala řada dalších států. Centrální mocnosti spoléhaly ještě na podporu Itálie, s níž vytvářely před válkou Trojspolek. Řím se však rozhodl vyčkat. Vyhlásil neutralitu a v roce 1915 porušil dávné závazky a připojil se k Dohodě. Ještě významnějšího spojence (a co bylo neméně důležité, ochotného věřitele) nalezla Dohoda v USA, které se v roce 1917 přímo zapojily do válečných operací. V důsledku říjnové bolševické revoluce opustilo v témže roce řady válčících států Rusko.

První světová válka vzešla z celého systému rozporů mezi mocenskými bloky. Šlo o válku dobyvačnou, která měla buď zásadně změnit, nebo potvrdit dosavadní rozložení sil, udržet či získat kolonie a trhy. Není ovšem sporu, že tyto rozpory nejvíce zostřovala radikální, konfrontační politika Německé říše. A že Německo nehodlá zůstat jen u slov a gest, dokazoval i fakt, že se rozhodlo pro stavbu neobyčejně silné námořní flotily, která by mu dovolovala zasahovat do celosvětové politiky. Poměrně značná část veřejnosti byla přesvědčena, že ohromný kulturní, hospodářský a vůbec civilizační a mocenský vzestup sjednoceného Německa, díky němuž se stalo snad nejrychleji se rozvíjející zemí na světě, musí najít adekvátní odezvu i v oblasti mezinárodní politiky, že Německo musí získat své místo na slunci. Místo „tichého panství dolaru“, založeného na vývozu zboží a kapitálu, s nímž se namnoze spokojovaly Spojené státy, však toužilo po nových koloniích, po zemích, nad nimiž by mohlo vztyčit svou vlajku, a tak se vyrovnat koloniálním velmocem Francii a Velké Británii.

O výsledku 1. světové války se rozhodovalo na čtyřech válčištích. Rakousko–uherské vojsko, posílené německými jednotkami, porazilo po počátečních neúspěších Srbsko, na něž zaútočilo i Bulharsko. Nová jižní fronta se otevřela po vstupu Itálie do války. Rakousko–uherská armáda byla nasazena společně s Němci i na východě. Nedostatky ve výzbroji a vůbec průmyslové vyspělosti nahrazovalo Rusko vysokými početními stavy, a proto byli Němci zatlačeni od hranic a Rakušané vrženi až ke Krakovu. Poměr sil se však rychle změnil a Rusové se museli stáhnout. Přes dílčí ofenzívy se pak fronta víceméně stabilizovala až do roku 1917, kdy se ruská armáda v důsledku obou revolucí rozložila. Nejdůležitější byla západní fronta. Zde se s francouzskými jednotkami, posílenými britským expedičním sborem a od roku 1917 i Američany, utkali jen Němci (účast Rakušanů byla symbolická). Protože věděli, jak těžko by se probíjeli pásmem francouzských opevnění na společné hranici, rozhodli se porušit neutralitu Belgie a Lucemburska a Francii napadli obchvatem. Rychlost, neočekávanost i proradnost útoku se jim vyplatila, dobýt Paříže se jim však nepodařilo. Byli zastaveni na řece Marně a zatlačeni zpět. Dějištěm dalších válečných operací se stala severovýchodní Francie a Belgie. Do dějin se zapsala především francouzská obrana pevnosti Verdunu, společná britsko–francouzská ofenzíva na řece Sommě u Cambrai, kde Britové nasadili poprvé tanky, nebo boje u města Ypres, v nichž Němci vyzkoušeli jinou strašnou zbraň – otravný plyn. Dlouho nebylo rozhodnuto, ještě v roce 1918 podnikli Němci – když jim vítězství na východní frontě umožnilo přisunout nové síly – poslední pokus prorazit nepřátelské linie. Jejich ofenzíva však ztroskotala a protiúder spojeneckých sil nemohlo nic zadržet.

Oproti původnímu očekávání se tedy vojáci nevrátili „dříve, než dozrají švestky“. Značná část se předně nevrátila vůbec a ti, kteří přežili, mohli potvrdit, že o výsledku nerozhodlo několik bitev ani jejich hrdinství, případně strategický talent nadřízených. První světová válka se odehrála v zákopech a za překážkami z ostnatého drátu. To ji výrazně odlišilo od předchozích i následujících střetnutí. Úspěch útočných operací, postup jen o několik desítek metrů, byl podmíněn obrovským nasazením palebných prostředků (případně plynu) a vykoupen nepředstavitelným množstvím ztracených životů. S příslovečnou duševní nepružností reagovali na tento fakt generálové většinou tím, že rozkázali přisunout ještě více děl i vojáků. A výsledek byl prakticky stejný. Východisko z patové situace zákopové války nabízel v zásadě pouze překvapivý zásah nových zbraní nebo nečekané využití již známých. Ale ani britské tanky, ani německé ponorky, potápějící obchodní lodi, nepřinesly útočící straně nic více než dočasné výhody. Přitom se ale nedá pochybovat o tom, že podobu této války určovala především technika a průmyslová výroba vůbec. Vítězství záleželo nejen na počtu děl, kulometů, letadel či tanků, ale také na hustotě železniční sítě, na zásobování, na telefonu, telegrafu, výrobě oceli nebo konzerv.

Vliv válečných událostí zasáhl v netušené míře i zázemí. Potraviny, odesílané přednostně na frontu, chyběly v týlu, a čím rychleji mizely z pultů prodejen, tím rychleji vzrůstala jejich cena. I ten, kdo nebojoval, poznal frontu, ovšem frontu na chleba nebo jiné životní nezbytnosti. Prostát v ní celou noc nebylo ničím zvláštním, ostatně doma, kde se většinou netopilo, protože uhlí potřebovaly především továrny, také nebylo útulno. Černý trh vzkvétal a peníze těch, kteří žili ve městech (hlavně dělníků, ale i úředníků a inteligence) putovaly do kapes sedláků a překupníků. Muže, kteří narukovali, musely v zaměstnání nahradit ženy. Nebezpečí náhlé smrti nebylo přirozeně v zázemí tak hrozivé jako na frontě, ale nakažlivé choroby, jimž podvyživení, vyčerpaní lidé nedokázali vzdorovat, kosily obyvatelstvo stejně nemilosrdně jako nepřátelské kulky. Čím více se válka protahovala, tím zřejmějším se stávalo, že vedle surovinových a potravinových zdrojů a schopnosti je efektivně využívat rozhodne o jejím výsledku schopnost vlád kontrolovat a ovlivňovat smýšlení vojáků i civilního obyvatelstva, donutit je i nadále snášet útrapy válečného života. Dohoda nezvítězila proto, že vyhrála více bitev, ale proto, že její vojáci vydrželi na frontě déle než jejich protivník.