Renesance

Lidé renesance, inspirováni dědictvím starověku, pocítili novou hrdost na vzdělání a tvořivé schopnosti člověka.
V 15. Století vytryskl v italských městských státech obrovský proud tvořivosti v oblastech lidské činnosti tak rozdílných, jako je architektura a poezie, malířství a přírodní vědy, sochařství a politická teorie. Podnětem k rozvoji tohoto stylu byly objevné cesty Portugalců a Španělů. Neuplynulo ani sto let a tento gejzír proměnil celou evropskou kulturu. Musela však přejít další čtyři století, než francouzský historik 19. Století JULES MICHELET našel pro toto hnutí jméno. Nazval ho renesancí neboli „znovuzrozením“, protože ho chápal jako obnovení zájmu o klasické kořeny evropské kultury po “temném středověku“, který následoval po pádu římské říše. Člověk se pomalu uvolňoval ze středověkého uspořádání kosmu, řízeného Boží prozřetelností, a začal se považovat za individuum, za střed světa. Humanističtí filozofové návratem k antice opět nalézali v člověku osobnost, sebevědomitou bytost.
Studium textů starověkého světa, jež se našly v evropských knihovnách, urychlili svým nadšením řečtí učenci, kteří prchali před Turky a přinášeli s sebou tisíciletou vzdělaneckou tradici. Poučení z minulosti podnítilo nové přístupy ke všem oblastem poznání. Lidé začali pociťovat hrdost na pozemské výdobytky a architekti, malíři a sochaři byli poprvé považováni za umělce, a nikoli jen nadané řemeslníky. Velkým rozvojem prošla věda. Nebyla už podporována toliko církví, ale i knížaty a bohatými měšťany, kteří zřizovali světské knihovny či podněcovali zakládání univerzit.
Renesanční kultura měla ve skutečnosti světské a protifeudální zaměření, obracela se na člověka jako na jednotlivce, na osobnost. Myšlenkovým východiskem renesanční kultury byl humanismus. Vědomě se orientovala na antické kulturní dědictví, ale respektovala nové společenské podmínky.
Ve Florencii se průkopníky nových stylů, alespoň zčásti inspirovaných uměním starověkého Říma, zejména jeho dochovanými stavbami a sochami, stali malíř MASACCIO, architekt FILIPPO BRUNELLESCHI a sochař DONATELLO. Odmítli zdobný gotický sloh minulých století a nahradili ho realistickým zdobením světa s pomocí nedávno objevené perspektivy.
Ve starověkých představách o harmonii, řádu a proporci hledali inspiraci i velikáni, kteří přišli po nich, jako LEONARDO DA VINCI, MICHELANGELO BUONAROTTI a RAFFAEL SANTI. Jejich výtvory nebyly však ani v nejmenším pouhými napodobeninami umění starého Řecka a Říma. Studiem lidského těla a přírody neusilovali o nic menšího, než v mramoru, na plátně či tiskem zachytit podstatu člověka a jeho světa.

FLORENCIE, KOLÉBKA RENESANCE
Florencie, jež byla za římských časů vojenskou kolonií, se v 15. století stala ohniskem renesance. Architekti, jako byli LEON BATTISTA ALBERTI a FILIPPO BRUNELLESCHI, město zkrášlili stavbami, které byly uměleckými díly samy o sobě, a malíři k nimž patřili FRA ANGELICO a GHIRLANDIO, je vyzdobili zářivými freskami. Z Florencie pocházeli učenci a básníci, kteří svým vlivem daleko překročili hranice rodného města.
Florencie za svůj umělecký rozkvět do značné míry vděčila rodu MEDICEJSKÝCH, jenž město po tři století ovládal. V bance, kterou založili roku 1397, získávali Medicejští své bohatství z peněz samých a za své výnosy objednávali u umělců a řemeslníků velká umělecká díla zasvěcená slávě rodu i města. Prvním Medicejským, který se stal vládcem města, byl COSIMO STARŠÍ roku 1434. Za jeho vnuka LORENZA NÁDHERNÉHO, který vládu nastoupil roku 1469, vyrostla Florencie v jeden z nejmocnějších městských států Itálie.

MICHELANGELO BUANARROTI
Celým jménem MICHELAGNIOLO DI LODOVICO DI LIONARDO DI BUANARROTI SIMONI se narodil 6. března 1475 v Caprese u Arezza. Byl to italský všestranný umělec, sochař, malíř, stavitel a básník. Ve svém monumentálním díle spojil antické tradice s uměleckými a filozofickými proudy doby a stal se průkopníkem baroka
Učňovské roky strávil ve Florencii jako chráněnec LORENZA I. MEDICEJSKÉHO, který mu zpřístupnil tehdejší filozofii. Po krátkém pobytu v Bologni odešel Michelangelo v roce 1496 do Říma, kde vznikla jeho plastika PIETA. PIETA dokončená v roce 1501 ztvárňuje Matku Boží s mrtvým Kristem v náručí. Michelangelo v ní manifestoval osobité pojetí estetiky: Marie a Kristus jsou zobrazeni jako mladí lidé, neboť v kráse těla se projevuje krása ducha. V postavě Marie se zračí odevzdanost osudu, která má pozorovatele podnítit k tomu, aby se zamyslel nad smrtí. Povrch plastiky je upraven s takovou precizností, že se zdá, jako by byl mramor průhledný.
Michelangelo se v roce 1501 vrátil do Florencie, kde inspirován DONATELLEM, pracoval na soše DAVIDA. Vytesal ho z mramorového kvádru, který jiný sochař před ním pokazil. Soudí se, že právě toto dílo se nejvíce přiblížilo renesančnímu ideálu zachycení lidského ducha v podobě sochy. Umělce v roce 1505 povolali do Říma, aby vypracoval návrhy na náhrobek papeže JULIA II. Plány se však z počátku neuskutečnily a papež pověřil Michelangela, aby vymaloval klenbu Sixtinské kaple – CAPELLA SISTINA. Ta byla postavena za SIXTA IV. V letech 1474 – 1481. Je to papežská dvorní kaple ve které zasedá i konkláve při volbě papeže. Kaple je více než 20 m vysoká, 40,5 m dlouhá a 13,2 m široká. Malovat začal směrem od oltáře a strop vyzdobil výjevy z bible – Bůh rozděluje světlo a tmu, Stvoření Slunce a měsíce, Stvoření ryb a ptáků, moře a souše, Stvoření Adama, Stvoření Evy, Vyhnání prvních lidí z ráje, Potopa světa, Opilství Neomovo. Ústředním tématem je dědičný hřích a víra ve Spasitele.
Kromě práce na stropních freskách v Sixtinské kapli se umělec vrátil k projektu náhrobku pro papeže a vytvořil na něj sochu MOJŽÍŠE (dokončenou v roce 1515) a UMÍRAJÍCÍHO OTROKA (1516). Práci na Juliově hrobu však Michelangelo, podobně jako mnoho jiných děl, nedokončil, protože se snažil o absolutní dokonalost.
V roce 1517 – 1534 Michelangelo přerušil pobyt v Římě a odešel do Florencie, kde pracoval na náhrobku v kapli rodiny MEDICI. Po návratu do Říma dokončil dílo v Sixtinské kapli freskou POSLEDNÍ SOUD (1541), kterou vyjádřil své představy o zániku světa. V roce 1547 převzal po BRAMANTIM vedení stavebních prací na chrámu Sv. PETRA, pro který navrhl kupoli. Zemřel ve vysokém věku 89 let 18. února 1564 v Římě.
Michelangelova tvorba je vyvrcholením renesančního úsilí a syntézou toho nejlepšího v evropské tradici od gotiky až po renesanci. Zároveň již otvírá cestu k novému stylu – baroku.