Renesance

-Humanismus
-Reformace

Z francouzského renaissance = obnovení, znovuzrození.
Název pro jednu z největších kulturních epoch v Evropě, jejíž počátky začínají na rozhraní 13. a 14.století v Itálii. O více než století později se začala objevovat ve Francii a Španělsku, kolem poloviny 16. stol. se vyskytuje v Polsku, Anglii a jihoslovanské Dalmácii. V Německu, Čechách a ve Skandinávských zemích je renesance utlumena reformací, a tak tyto země neprožívají vlastní vlnu.
Renesance je mohutný myšlenkový a umělecký proud, jejímž se nastupující mladá měšťanská třída vymaňuje ze středověkého způsobu myšlení. Proti naprosté duchovní nadvládě katolické církve za středověku obrací se renesance k atickému ideálu krásy a dobra, proti přestavbě „božího státu“ si vytváří představy o lidské formě vlády na zemi, proti nadvládě teologie (učení o boží existenci) prosazuje rozvoj přírodních věd a věd o člověku, proti křesťanskému ideálu pokory a odříkavé askeze hlásá kult smyslů a příklon k radostem pozemského života, proti jednostrannému zájmu o věci boží soustřeďuje zájem na člověka jako jednotlivce, jenž se i jako tvůrce vymaňuje ze středověké anonymity a stává se sebevědomím občanem a všestranně rozvinutou osobností.Uvědomělý individualismus postavený proti středověkému universalismu se stává hlavní revoluční ideou.
Renesance, podmíněna hospodářským rozvojem a bohatstvím italských měst, přírodními i technickými objevy, našla svůj výraz v architektuře i výtvarném umění. Projevila se také v v hudbě a v literatuře.

Architektura
První generace renesančních architektů vycházela ještě ze starokřesťanských staveb a z tzv. protorenesance, které mylně pokládala za starořímské. Teprve další umělci studují skutečné atické stavební památky a vyvozují z nich poučení pro vlastní tvorbu, která ovšem není kopírováním ani bezduchým napodobováním římské architektury.
HRADY - pokud stojí osaměle na skalách, se buď zcela opouštějí, nebo se stávají - bez valné údržby – sídlem úředníků správy panství. Pokud k nim přiléhá město, zejména pokud jde o rodová sídelní centra, modernizují se přestavbami, rozšiřují paláci, hospodářských a správních budov na předhradí. Staré gotické věže se zvyšují o arkádový ochoz a renesanční helmici.
ZÁMEK - nové obydlí feudála, zakládaný přímo uprostřed panství (nejde o přestavbu hradu). Požadavkem je komfort, nikoliv obranyschopnost.V nejrozvinutější formě vycházejí zámky ze schématu italského kastelu-čtyřmi křídly obklopují střední nádvoří, do něhož se otevírají arkádami lodžie, prostředkující komunikaci do jednotlivých místností, které v té době nedostávají pevně stanovené určení. Nároží často zpevňují věžice nebo rizality, spíš jen výtvarně připomínající prvky. Jednodušší a menší zámky tvoří půdorys trojkřídlého tzv. podkovy, nebo velkého L, popřípadě mají jediné křídlo a u mnohých chybějí arkádové lodžie, které jsou nahrazeny chodbou. PALÁC - obdobou zámku, i když zpravidla v sevřenějším prostředí zhuštěné zástavby, je městské- dočasné, sezónní sídlo šlechtice.U městských paláců stejně jako u zámků se zakládají geometricky řešené zahrady s ornamentálně vysazenými a stříhanými porosty. K jejímu vybavení patří kromě kašen a fontán fíkovny, letohrádek či lusrhausy a v sousedí jízdárny a míčovny. Půdorysnou hříčkou je šesticípá dispozice jednoho z nejznámějších letohrádků – Hvězdy na Bílé hoře, jež mu dala pojmenování.
TVRZE - sídla venkovské šlechty lišící se jednoduchostí. Zevně jejich hladkou, zpravidla patrovou fasádu pokrývají sgrafita. Dnes je najdeme často přefasádované, zbavené štítů, stojící v hospodářských dvorech, někdy změněny na sýpku nebo jako nenápadný obytný dům.
KAŠTEL - sídlo si vytváří zemanská šlechta (na Slovensku), stavba vyvozuje z pevnostní architektury.
VIZITKA MĚSTA – se stávají radnice spolu s vysokými městskými věžemi, které dodnes vytváří spolu siluetu města. Přibývají novostavby humanisticky zaměřených škol, špitály, masné krámy, pivovary, lázně, mlýny, vodárny, ale především měšťácké domy.
DOMY – zejména po častých požárech, se důkladně přestavují. Spojují se domky po dvou, pokryta malbami nebo sgrafitem. Vrcholí v tomto případě dvěma štíty vedle sebe. V nádvořích podél dvorního křídla se přejímá ze zámecké architektury arkádové lodžie. Města se budují podle jednotného plánu.
MĚSTSKÁ OPEVNĚNÍ - se jen ojediněle doplňují. Stavějí se brány nebo nová předbrání, starší brány dostávají štíty nebo ozdobné atiky.
PEVNOSTI - Ve Strážnici je tomu jinak, stavějí se mohutné cihelné opevnění s branami sevřenými dvojící půlválcově zakončených bašt. Na Slovensku se doplňují městské fortifikace. Farní kostely se mění na hrady a špitální kostely na brány.
DVORCE - zakládají je feudálové a zámožní měšťané. Mají štítové brány a sýpky, z nichž alespoň některé mívaly sgrafito.
MOSTY – z období renesance, kdy převládal typ dřevěných zastřešených mostů ( Willenbergovi pohledy na česká města 1600) se uchovalo několik kamenných mostů – čtyř-obloukový most (1564 – 1568) v Děčíně nebo v Brandýse nad Labem (1568 – 1569)
KOSTEL - vzniká jich oproti gotice méně, neboť jich zanechala dostatečné množství. Zakládají se nové hřbitovní kostely mimo hradby, dále prosté bratrské sbory. Do existujících kostelů se vestavují boční zpěváci a literární tribuny. Novostavby se silně přidržují gotiky. Z renesance se dochovala řada dřevěných kostelů a jinde roubené a bedněné zvonice.Z drobnějších výtvorů (od kameníků) oživují krajinu sloupková boží muka doplněné zobrazením vražedného nástroje.
Skutečně renesanční půdorysy, jako elipsa s protáhlým mnohoúhelníkem, a příslušné prostorové typy se objevují až na konci slohu. Větší netradiční stavby té doby ukazují dokonce již k baroku.
Nejznámější architektem italské renesanční doby je Brunelleschi Filippo – 1377 – 1446, významný zakladatel floretánské renesanční architektury. Široce humanisticky, technicky a umělecky vzdělaný. Začínal jako zlatník a sochař. Hl. díla: budova nalezince, kaple Pazziů, kostely San Lorenzo se Starou sakristií vesměs ve Florencii. Měl veliký význam pro všechen další vývoj renesance v Itálii.

Výtvarné umění

Spojoval se výrazný realismus i s vědeckými přístupem ke skutečnosti ( geometrické zákonitosti, obrazové kompozice, perspektivní zobrazení prostoru, využití poznatků anatomie lidského těla atd.), uplatňoval se silný vliv antického umění. Vlastí renesančního umění byla Itálie. Do výtvarného umění zařazujeme sochařství, malířství.
SOCHAŘSTVÍ
Donatello – 1386 - 1466 ,italský sochař ranné renesance. Vyrostl z gotické tradice v novodobého sochaře, realistického cítění a koncepce, který sblížil etické a estetické ideály renesance s antikou na nových základech. Plastický výraz Donatellových soch, přerůstá svojí myšlenkou v syntetické pojetí, v němž se spojuje rozum s poezií harmonického klidu, světla a stínu.Hlavní díla: sochy pro průčelí florentského dómu, Gattamelata, David, oltář v kostele sv. Antonína v Padově, dvě kazatelny v S. Lorenzo a Judita ve Florencii.

MALÍŘSTVÍ
Bosch Hieronymus – vlastním jménem van Aken, 1450 – 1516,nizozemský malíř v letech 1484 – 1516,poslední představitel holandského gotického realismu. Maloval obrazy v nichž je skutečnost smíšena s fantazií a kde je goticky pojatý výjev zasazen do realismu 17. století. Hl.díla: Poslední soud, Pokušení sv. Antonína, Loď bláznů.

Přírodní vědy

LÉKAŘSTVÍ a CHEMIE
Paracelsus, Philippus Areolus Theophrastus Bobastus von Hohenheim, 1493 – 1541,Německý chemik, lékař, přírodovědec, prof. Lékařství na universitě v Basileji. Hlásal nadřazenost přímé zkušenosti nad autoritou. Čerpal ze starých alchymistických tradic.Snažil se založit lékařskou vědu na pokusu a pozorování. Zavrhl učení o čtyřech šťávách v lidském těle, a domníval se, že všechny pochody v těle jsou chemické. Proti tehdejším názorům, že hlavním úkolem chemie, je vyrobit zlato, dokazoval, že hlavním úkole chemie je příprava drog a jiných prostředků léčby. Při chirurgickém zákroku požadoval, aby rány byly chráněny od „vnějších nepřátel“ čistými obvazy. Napsal dvě knihy,Veliká chirurgie(1536),které nepsal v latině, jak bylo zvykem, ale v němčině.
Jan Jesenský- roku 1600 provedl slovenský lékař první pitvu v Praze.
ASTRONOMIE
Koperník-
Bruno Giordano –1548 – 1600, italský myslitel období renesance, původně dominikánský mnich. Rozešel se s církví a s církevní naukou. Svým učením útočil na základní křesťanská dogmata. Navazuje na názory Kusanovského a Koperníka, dále jej rozvíjí. Svým učením o nekonečnosti vesmíru učinil B. základní filozofický průlom do světového názoru feudálního středověku.

Politika
Bocon Francis – Baco Verulámský, 1561 – 1626,anglický filozof a státník, zakladatel novodobého empirismu. Bojovník proti středověké scholastické filozofii. Skutečná filozofie se má zakládat na analýze přírodních jevů. Předmětem poznání je příroda, úkolem poznání je prozkoumání přírody a cílem poznání je vláda člověka nad přírodními silami. Hl. dílo: Nové organon, 1620 ; Svůj společenský ideál vložil v utopii Nová Atlantis 1624.

Cestování
Toto období se nazývá obdobím objevů. Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Objevné cesty byly financovány kupci a bohatými panovníky.Objevování nových zemí v 15. stol. Bylo podporováno myšlenkou křížových výprav. Nový poznatek přinesl pohled na Zemi jakožto že je kulatá a není středem vesmíru.
REFORMACE

Nazývalo se tak hnutí,jejichž cílem bylo reformovat (obnovovat, přetvářet) římskokatolickou církev, odstranit nedostatky i zlořády, jež se v ní rozmohli na konci středověku, a omezit jí světskou moc.Reformační hnutí bylo současně projevem krize feudalismu, jenž měl v církvi hlavní oporu, a směřoval mnohdy k nápravě společenských rozporů a sociálních problémů. O reformu v životě církve se pokoušela i sama církev ( v první polovině 15. stol. Proběhlo několik tzv. reformačních konciálů), první však, kdo vyjádřil radikálně reformační myšlenky, byl Angličan John Wzcliffe (1320 – 1284). Zasazoval se za světskou moc státu proti moci církve, brojil proti výstřelkům při prodeji odpustků, proti zneužívání církevních prebend a bohatství církve a založil také řád chudých kněží, pro něž jedinou autoritou byla bible.
Na Wycliffovo učení navázal v Čechách Jan Hus (1371 – 1415), mistr /profesor/ pražské university, který v latinském opise O církvi 1413 prosazoval názor, že není třeba poslouchat biskupy a papeže, pokud nežijí podle učení Ježíše Krista. Také ve svých dalších dílech – Pastila, Knížky o svatokupectví 1413- a kázáních vyzíval k obnově mravného života a ostře útočil na nešvary a církevní praxi. Zatímco ale v Anglii Wycliffovo učení nezapustilo příliš kořeny a jeho hlasatel se dožil vysokého věku, byl mistr J. Hus odsouzen koncilem v Kostnici jako kacíř a upálen na hranici. Jeho učení vyvolalo v Čechách obrovské revoluční hnutí, jehož součástí se stala také humanistická literatura. Vyznačuje ji úzké sepětí se společenským zápasem, a tak má apelativní povahu. V jejím rámci se rozvíjí zejména duchovní píseň, jejíž ráz není ovšem jenom náboženský, ale i společenský ( soubor husitských písní včetně proslulého chorálu Kdo jsú boží bojovníci a zachoval se v Jistebnickém kancionále), dále satira, polemické skladby, tzv. spory a hádání (např. Hádání Prahy s Kutnou Horou zachované ve sborníku – 1420), traktáty, kázání a postily. Dochází k obecnému zlidovění literatury, čeština vytlačuje z písemnictví latinu.
Druhým naším po Husovi světově proslulém reformačním spisovatelem se stal Petr Chelčický (1390 – 1460), který ovšem nesouhlasil s bojem husitů a v spise /O boji duchovním – 1420/ uznával jen duchovní zápas s ďáblem. Zastával myšlenku rovnosti všech lidí – ve spise /O trojím lidu řeč-1425, Pasile/, napadl současné poměry v církvi i ve společnosti a hlásal, že spravedlivou společnost tvoří jen lidé tělesně pracující. Vyznavači myšlenek Chelčitského se v polovině 15. stol. Sdružila v náboženskou skupinu, z níž se vyvinula jednota bratrská. Tato nová církev v průběhu doby ustoupila od prvotního odporu k vzdělání a naopak zakládala školy, vyvíjela rozsáhlou literární činnost a během 16. stol. Výrazně ovlivnila kulturní život v Čech. V ostatní Evropě se reformační hnutí objevuje a prosazuje až o století později, v době, kdy středověké myšlení narušily humanismus a renesance a kdy byl už vynalezen knih tisk, umožňující rychlé šíření myšlenek i literatury. Nejvýznamnější je protestantská reformace vyvolaná německým kazatelem Martinem Lutherem (1483 – 1546), jež vyvrcholila odtržením od papežského Říma a vytvořením samostatného evangelické církve. Ve Švýcarsku se zformovala ještě dvojí zvláštní odnož reformace, jedna vedená Jeanem Calvinem (1509 - 1564 ), druhá Ulrichem Zwienglim (1484 – 1531). Luteránství se rozšířilo po Německu, Dánsku, Norsku, Islandu, Švédsku a do pobaltských zemí, kalvínství ve Švýcarsku a nakonec i v Nizozemí, Anglii, a Skotsku, zatímco ve Francii byli jeho stoupenci ( hugenoti) vyvražděni. V ostatních zemích Evropy se reformace víceméně neujala.

HUMANISMUS

Toto slovo je odvozeno od latinského slova humanitas = lidství, lidskost a používá se ve dvou významech:
I. Obecný humanismus- znamená stanovisko, že člověk je tvůrcem všech hodnot a je schopen být sám sobě soudcem. Vyjadřuje schopnost člověka postavit se proti nadpozemským silám a pozemské(přírodní síly ovládnout.
II. Křesťanský humanismus- zdůraznil rovnost všech lidí před bohem a svobodnou lidskou vůli. Humanistické ideje a zásady se pak prosazovaly ve všech epochách evropského a světového vývoje až pak našly svůj výraz i v
III. Socialistickém humanismu-jehož cílem je všestranné osvobození tvořivých sil člověka na základě zespolečenštělí výrobních prostředků.
Humanismem v užším slova smyslu nazýváme evropské literární hnutí v 15. – 16. stol., které vytklo za cíl obrodit soudobého člověka podle vzoru antiky. Tento humanismus (nazývaný někdy renesanční) vznikl ve 14. stol. V Itálii a znamenal nejprve obrat „ad kontes“(k pramenům), k slavné národní minulosti z doby římské říše.
Humanisté shledávali, opisovali a kriticky vykládali staré latinské (později i řecké) rukopisy, prosazovali klasickou latinu (hlavně Ciceronovu) místo „barbarské“ středověké, ale navíc zdůrazňovali i starý řecký ideál dobra a krásy, lidské vědění a jeho vzdělanost, čímž se vymaňovali z pout středověkého myšlení a církevních dogmat.

Zdroje:
Staletí kolem nás – Jaroslav Herout
Literatura 1 pro SŠ – Vladimír Forst
Příruční slovník I. – členové akademie věd
Příruční slovník II.
Příruční slovník III.
Příruční slovník IV.
Malý labyrint literatury – Viktor Kudelka